POHÁDKA

O chytré kmotře lišce - pokračování pohádky

Liška

Pokračování O chytré kmotře lišce II. část

Také šla brzy spát, aby se na tu nebezpečnou výpravu za šunkou řádně posilnila.

A druhý den se tedy odhodlaně vydala na dobrodružnou cestu do Nohavic, aby provedla svůj odvážný kousek. Cítila, že podniká něco velmi nebezpečného, co může třeba i špatně skončit, ale šla odhodlaně, protože věděla, že musí uskutečnit, co slíbila, aby nebyla veřejně prohlášena za zbabělou a chvástavou lišku. Tušila, že již o její výpravě za šunkou ví celé okolí a že již také kdekdo ví, že se pan myslivec vsadil s panem Špejlíkem o stokorunu, že to kmotra liška dobře provede. A kmotře lišce na tom velmi záleželo, aby pan myslivec neprohrál!

Když se kmotra liška přiblížila na malý kopeček za městem, zastavila se a chvilku pozorovala, co se v Nohavicích děje. V městečku bylo klidno. Na ulicích bylo méně lidí, než bývalo jindy, ale to kmotru lišku nikterak nezmátlo. Dobře věděla, že mnoho mužů, ozbrojených obušky, puškami i holemi, je schováno ve dvorech, v chodbách a průjezdech domů a že jen čekají, až pan Špejlík zavolá na poplach. A také dobře věděla, že uvnitř městečka se neodváží nikdo po ní vystřelit, protože je to z bezpečnostních důvodů přísně zakázáno.

Kmotra liška si chvilku odpočinula a potom se rázně pustila do města. Přeskočila plot u zahrady pana Špejlíka, rychle přeběhla zahradu a hned nato vklouzla do úzké uličky mezi domem pana Špejlíka a hostincem U strakatého pejska. Na konci uličky se zastavila a zase chvilku opatrně pozorovala, co se na náměstí děje. A potom jako blesk vyrazila z uličky na náměstí, a nežli se kdo nadál, vběhla rychle otevřenými dveřmi do krámu pana Špejlíka.

V krámě bylo shromážděno asi deset mužů a každý z nich měl v ruce nějakou zbraň. Bylo vidět, že ju na někoho dobře připraveni, ale když se kmotra v krámě pojednou objevila, zůstali všichni nehnutě stát jako solné sloupy, a teprve když liška popadla na stole ležící kus tlustého salámu a klidně s ním běžela ven, rozkřikl se pan Špejlík jako na lesích: "Pardyje-kopyto! Všichni honem za ní! Ještě dnes musím její kůži poslat panu lesnímu a dostanu za ni sto korun! Povídám - alou za ní!"

A pak nastal poplach a zmatek k nevypsání. Všech deset chlapů vyrazilo ven s panem Špejlíkem v čele a všichni se rozběhli za liškou. Na pokřik pana Špejlíka sbíhali se lidé ze všech stran a za malou chvilku hučelo to na nohavickém náměstí jako v úlu; ale kmotru lišku ani nenapadlo, aby se nejkratší cestou hleděla dostat z města ven. Motala se velmi rychle mezi povykujícím obecenstvem a zdálo se, jako by samým strachem nevěděla kudy kam. A zatím ona chytře čekala, až se všichni honci shromáždí na náměstí. Čím jich bylo víc, tím menší měli možnost po ní něčím udeřit, a ona se mezi nimi proplétala tak úžasně rychle, že byla vždy již dávno kdovíkde, než se někdo k ráně rozpřáhl. A když myslila, že už se tam všichni sběhli, vběhla z náměstí do Čokoládové ulice a z té po krátkém běhu zahnula do ulice Dřevní.

Koloušek se před liškou schoval...pod smrček
A to víte, milé děti, že ani jeden její pronásledovatel nezůstal na náměstí stát s rukama v kapsách! O to se postaral dopálený pan Špejlík, který zlostným pokřikem rychle všechny honce svolal k Čokoládové ulici a tou se také v divém chvatu a s hlučným povykem všichni rozběhli. Brzy byla Čokoládová ulice tak přecpána, že padal jeden přes druhého. Zatím se kmotra liška na rohu Dřevní a Kozí uličky na
okamžik zastavila, a když se první honci zjevili na nároží Dřevní ulice, vběhla do Kozí uličky a bleskurychle zamířila ke krámu kožišníka pana Jezevce. Letmým pohledem přehlédla řadu visících liščích kožišin na dřevěném bidle, a když k velké své radosti zjistila, že mezi nimi je jedno prázdné místo, bleskurychle skočila a zakousla se tam do dřevěné tyče. A sotva tak učinila a srovnala se do strnulé polohy, jako byly ostatní liščí kožišiny, přihnal se z Dřevní ulice do Kozí uličky hlučící dav pronásledovatelů. Nikomu z nich nebylo divné, že lišku v uličce nevidí, protože to byla krátká ulice a všichni myslili, že už zatím zahnula do ulice Psí. Také se tam všichni o překot horempádem hrnuli, neohlíželi se přitom ani napravo, ani nalevo a jen pan Špejlík, když se hnal kolem kožišnického krámu pana Jezevce, zahrozil rukou směrem k visícím liščím kožišinám a zlostně vykřikl: "Počkej - ty zrzavá uličnice, taky tu budeš viset co nejdříve!"
A sotva poslední honec zahnul z Kozí uličky do ulice Psí, která vedla až někam do polí, pustila se kmotra liška dřevěného bidýlka a rychle běžela zpět Dřevní a Čokoládovou ulicí na náměstí. Nikde nebylo vidět ani človíčka a kmotra liška se musela dát do smíchu, když si pomyslila, že ji zatím celé město honí po zahradách na konci Psí ulice.
Několika skoky přeměřila nohavické náměstí a již byla u dveří krámu pana Špejlíka, které v tom zmatku zapomněli zavřít. Rychle vběhla do krámu a rovnou za pult, kde na hácích visela pěkná řada velkých, líbezně vonících šunek. Bez dlouhého rozmýšlení vybrala si dvě ty největší a již se zase co nejrychleji hleděla dostat z krámu ven. Ale u dveří si všimla velké černé tabule, na kterou pan Špejlík zapisoval jména všech svých dlužníků, a tu ji hned napadlo něco hodně veselého. Rychle chytla křídu a svým kostrbatým písmem načmárala na tabuli: "Ctěný pane Špejlíku! Vzala jsem si prozatím jen dvě šunky. Pošlete mi za ně účet do starého dubu u silnice a také nezapomeňte vyplatit panu myslivci tu stokorunu!
S úctou liška od křivého dubu."
Potom zase chňapla po šunkách, vyrazila z krámu a hned zmizela v úzké uličce, kterou přišla do města. A za chviličku už kráčela klidně po mezi se šunkami na ramenou; šunky tak - ach, tak přelíbezně voněly! Šklebila se potutelně pod vousy a chvílemi si i vesele poskočila z radosti nad povedeným kouskem; a když zaslechla, jak někdo na opačném konci města Nohavic křičí ze všech sil: "Milión komárů a brundibárů - pánové, tady je ta chlupatice rezavá -tady je zalezlá pod tím kozím chlívkem!", musela položit šunky do trávy a rychle se z té radosti do únavy vyskákat a vydovádět. A potom teprve zase šla dál k lesu a k svému pelechu.
Zatím se již honci přesvědčili, že jim liška doopravdy utekla, a mrzutě se navraceli ulicemi k náměstí. Všichni měli zlost a jen pan Špejlík si spokojeně bručel pod vousy: "Nu - nechytili jsme ji - vem ji čert, zrzavou uličnici! Já mám aspoň radost, že nevzala žádnou šunku, a tak bude muset pan myslivec klopit stokorunu, když se to té chlupatici nezdařilo!"
Ale smích ho ihned přešel, když se vrátil do krámu a spatřil mezi šunkami dvě prázdná místa. "Milión komárů a dva milióny brundibárů do čepice!!" zahromoval zlostně, až se okna třásla, a ještě více řádil, když si přečetl, co liška na tabuli načmárala. "Pardyje - kopyto, byla tu! Dvě šunky a stokoruna jsou fuč!" rozkřikl se vztekle a rychle vyběhl z krámu ven, aby se podíval, zdali kmotru lišku ještě někde v polích neuvidí. Ale ta si už ve svém pelechu spokojeně hověla a vesele se chechtala, že se jí to povedlo. Že bude mít dlouho hojnost jídla, že vyhrála a že vyhrál sázku i pan myslivec.

Liška
Druhého dne, v neděli večer, spěchala kmotra liška pod okno myslivny. Byla velmi zvědava, jaké zprávy pan myslivec z města přinese a co všechno se o jejím podařeném kousku v Nohavicích vypravuje. A když spatřila, jak pan myslivec právě vchází do své myslivny, dala se honem do rychlého běhu, aby jí z vypravování pana myslivce ani slůvko neušlo.
A přiběhla včas. Sotva si pod okno usedla, už zaslechla, jak se synáček tatínka dychtivě vyptává, co se v městě o lišce vypravuje a jak to liška provedla. Ale pan myslivec odpověděl, aby chvilku počkal, až maminka připraví večeři, aby to také všechno slyšela. A když bylo po večeři, zapálil si pan myslivec dýmku a počal vypravovat: "Lidé zlatí, v Nohavicích bylo včera a dnes větší pozdvižení než před sto lety, když tam přijel císař pán! Všude se mluví o tom, jak liška z mého revíru vyzrála na chytrého uzenáře a jak ji celé město marně honilo. Polovina obyvatelů městečka je nadšena její ohromnou chytrostí, ale druhá polovina jí zase nadává, že celé Nohavice zesměšnila, a nejvíc láteří uzenář Špejlík. A nedivte se mu: přišel o dvě šunky, mně musel vyplatit stokorunu, o kterou se se mnou vsadil, že na něj liška nevyzraje, a ke všemu má po celém světě ostudu. Vždyť to, moji zlatí, bylo dnes hlášeno v rozhlase a také je to už v dnešních novinách! Ale ještě se neví, jak to ta kmotra provedla, že se honcům naráz ztratila, jako když se do země propadne, a že nejen odnesla dvě velké šunky, ale ještě v krámě napsala na tabuli dlouhé psaní, aniž ji kdo v tom vyrušoval. Je to událost, jaká se jistě ještě nikde nestala, a já vím dobře, že mi to nikdo nebude věřit, až to budu vypravovat na lesnickém sjezdu. Pan Špejlík jistě pevně věřil, že na něj nějaká kmotra liška od křivého dubu nevyzraje, ale já dobře věděl, když jsem se s ním sázel, že mě kmotra nezklame, a taky ne! Tady je ta stokoruna, kterou nám naše liška vydělala!"

Když myslivec domluvil, usmála se kmotra liška spokojeně pod vousy a trochu se proskočila; měla radost, že je pan myslivec s ní spokojen a že se na ni pro ty její rozpustilé kousky nezlobí.

Poklad na silnici
Za několik dní přecházela kmotra liška silnici nedaleko dutého dubu. Ale uprostřed silnice se náhle zastavila a počala chytat vítr, protože o její jemný čich zavadila příjemná vůně ze šunek a z jitrnic. Už se chtěla jít podívat do dutého dubu, zdali tam snad bláhový pan Špejlík zase na ni něco nenalíčil, ale zarazila se, když několik kroků před sebou spatřila nějaký podezřelý předmět. Ležel uprostřed silnice a kmotra liška ihned svým bystrým čichem zjistila, že z něho vychází ta příjemná vůně.

Ale šla k tomu opatrně, protože se domnívala, že by to mohla být nějaká past, ačkoliv brzy ucítila, že je to celé z kůže. Vonělo to masem a jitrnicemi, ale opatrná liška přece dříve vzala klacek a ze všech stran to zobracela, než to vzala do pracek. Past to nebyla, ani to nebylo nic k jídlu, ale bylo to plné modrých a zelených papírků, podobných těm, které myslivec ukazoval své rodině.
"To jsou přece peníze!" zvolala liška překvapeně. "A je to jistě moc a moc peněz! Tohle já tu ležet nenechám, ale odnesu to do svého pelechu, protože se mi to může někdy dobře hodit!"

Když toho dne večer přišla kmotra liška na besedu pod okno myslivny, nebyla zpočátku povídáním pana myslivce spokojena, protože se jen stále synáčka vyptával, co celý den dělal a s čím si hrál. Vtom však zahrčel ve vedlejší místnosti telefon, pan myslivec tam ihned odběhl, a když se vrátil, byl velmi rozčilen.
"To si představte, co se zase panu Špejlíkovi stalo a jakou má ten člověk smůlu!" hlásil pan myslivec, sotva do pokoje vstoupil. "Právě mi telefonoval, že dnes odpoledne ztratil cestou naším lesem koženou tašku, ve které měl 10 000 korun! Představte si, lidičky, deset tisíc vezl do okresního města do záložny a ztratil je! Ptal se mě, zdali je snad někdo z myslivny nebo některý hajný nenašel, a řekl mi, že také již telefonoval do ředitelství pražského rozhlasu, aby ztrátu těch peněz hlásili!"

Venoušek se ptal tatínka, proč se to má hlásit, a ten mu odpověděl: "To se hlásí proto, aby ten, kdo ty peníze najde, věděl, komu je má odevzdat!"
"A to jistě pan Špejlík tomu, kdo mu nalezené peníze vrátí, dá od cesty vuřta nebo jitrnici, viď, tatínku!"
Myslivec se dal do smíchu: "To by dostal, milý hochu, tuze málo; za odevzdaných 10 000 korun činí nálezné či odměna za poctivost 1 000 korun - to jest jedna desetina. A za to by si mohl poctivý nálezce koupit deset velkých šunek!"

Dále už kmotra liška neposlouchala. Pustila se hned nejkratší cestou a co nejrychleji k svému pelechu. Měla strach, aby jí ty peníze zatím někdo neukradl, a proto spěchala, co mohla. Když přiběhla do svého obydlí a našla koženou tašku na svém místě, spokojeně se usmála a hned potom odběhla do komůrky vedle pelechu, kterou měla zařízenou jako parádní pokojíček a kde měla uloženy všelijaké tretky, které turisté nebo výletníci v lese ztratili: hadříky, zrcátka, lesklé střípky a jiné drobnosti. Mezi těmi krámy našla brýle a hned si je nasadila na nos. To dělala vždycky, když měla konat něco důležitého nebo když měla sníst nějaký pamlsek. Jednou si je nasadila před jídlem a hned všechno viděla o moc větší a také měla dojem, že se mnohem více najedla než jindy bez brýlí. Domnívala se, že ty brýle mají kouzelnou moc a každé jídlo udělají větším.
Také jednou viděla, jak si pan nadlesní vážně nasadil brýle na nos, když měl panu myslivci schválit účty za prodané dříví, a hned se jí zdálo, že pan nadlesní s brýlemi vypadá mnohem vznešeněji. A protože prohlídku kožené tašky s penězi považovala za věc velmi důležitou, nasadila si k tomu brýle a nahlédla dychtivě do kožené tašky. Viděla, že je v ní mnoho těch modrých a zelených papírků a že také všechno příjemně voní jako ty dobroty, které prodává pan Špejlík, ale to všechno ještě neznamenalo, že ty peníze ztratil pan Špejlík! Hned si však vesele radostí poskočila, když v kožené tašce našla také malý tvrdý papírek, na kterém bylo vytištěno: - Antonín Špejlík, uzenář, Nohavice č. 54.

A to kmotře lišce postačilo. Uschovala zase tašku do bezpečného úkrytu a potom si pohodlně usedla, aby mohla v klidu uvažovat o tak důležité záležitosti. Chvilku o tom usilovně přemýšlela a potom si řekla: "Dobrá! Že jsem panu Špejlíkovi odnesla ty dvě šunky, to mě ani tak moc nemrzí, protože přitom běželo o poctivou sázku a já jsem tu sázku poctivě vyhrála. Ale mrzí mě, že jsem předtím na panu Špejlíkovi tu první šunku vymámila podvodem, a ještě jsem do toho nešetrně zatáhla pana myslivce, když jsem použila jeho telefonu a jeho jménem jsem také šunku objednala! Ale teď už ať všechno vezme čert nebo kozel - teď mohu panu Špejlíkovi všechno řádně vynahradit a už se opravdu těším na tu švandu, až mu řeknu, že jsem ty peníze našla - a že mu je taky poctivě vrátím. Teď mám vhodnou příležitost, abych se s ním vyrovnala, ale dříve ho přece ještě trochu pozlobím!"

Druhý den ráno spěchala kmotra liška k myslivně, a když zjistila, že pan myslivec odešel do lesa, skočila oknem do kanceláře a rovnou k telefonu. Zavolala si centrálu v Nohavicích, a když se jí ozvala, vyžádala si číslo 54.
"Haló, zde uzenářství Antonína Špejlíka v Nohavicích. Antonín Špejlík u aparátu - račte si přát?"

"I má úcta, pane Špejlíku, zde liška od křivého dubu!" spustila hned kmotra liška. "Ty šunky byly opravdu výborné a mohu je každému opravdu s dobrým svědomím co nejvřeleji doporučit! Ale - počkejte, pane Špejlíku, nenadávejte! To není obchodnické jednání, nadávat mi do zlodějů, když jsem ty šunky dosud nemohla zaplatit, protože jste mi ještě neposlal účet!" A pan Špejlík jí zlostně odpovídal: "Ty mi toho zaplatíš, ty stará podvodnice! Ty jsi mě připravila už o tři šunky a ještě se mi budeš vyšklebovat - teď, když mě ke všemu ještě potkalo takové neštěstí?!"
"I jen mi beze všeho ten účet pošlete, vážený pane Špejlíku!" křičela kmotra liška do telefonu. "Já vám ty šunky opravdu zaplatím - já mám peněz jako cucků! Já jsem včera našla na silnici u dutého dubu černou koženou tašku velikou jako cihla a plnou modrých a zelených papírků!"

"Pardyje kopyto, že to bude moje ztracená tobolka!" volal pan Špejlík rozčileně. "To už asi jo! Prokrýlepána - paní liško - kam jste tu tobolku dala?"

Kmotra liška chvilku mlčela, aby pana Špejlíka trochu poškádlila, a potom lhostejně odpovídala: "Inu - kde jinde bych ji měla než ve svém pokoji!"
"Prokrýlepána, milostpaní liško, pěkně prosím, vraťte mi ty peníze!" volal pan Špejlík rozčileně.

"Ale ano, pane Špejlíku! Proč bych vám je nevrátila! A když vám je vrátím - co mi dáte nálezného? Řekněme - ještě k těm třem šunkám?"
"I to víte, že vám s největší radostí dám slušnou odměnu! Vy jistě, milostpaní liško, o peníze nestojíte, tak vám dám ještě pět pořádných šunek do starého dubu u silnice - a to každý týden jednu. Co tomu říkáte?" hovořil pan Špejlík, jak uměl nejvlídněji.

"Nu - tak dobrá - platí, vážený pane Špejlíku, Když se se mnou jedná solidně, tak já jsem taky solidní. A ty peníze vám tedy vrátím! Sedněte hned do vozíku, a než dojedete k starému dubu na křižovatce, tak už tam peníze budou. Doufám však, že mi dáte za odměnu jen samé dobré zboží, jako jsem si já sama vybrala. A můžete hned jednu šunku vzít s sebou. A teď doufám, vážený pane Špejlíku, že budeme spolu vyrovnáni a že mi už nebudete nadávat ani mě nebudete pomlouvat! Mějte se dobře a podruhé si dejte na peníze lepší pozor! Má úcta, nazdar, pozdrav pánbůh!"

Potom kmotra liška zavěsila sluchátko, vyskočila z kanceláře a spěchala do svého pelechu. Z úkrytu vytáhla koženou tašku, prohlédla ji, zdali jsou v ní ještě peníze, a potom s ní pádila k starému dubu na křižovatce. Tašku s penězi vložila do otvoru vykotlaného kmene a pak si šla lehnout do svého obvyklého úkrytu, odkud vyhlížela pana Špejlíka.

Nečekala ani deset minut. Od Nohavic přihrčel vozík, u starého dubu zastavil a z něho vyskočil uzenář pan Špejlík. Rychlými kroky spěchal ke stromu, nedočkavě sáhl do otvoru, a když skutečně z něho vytáhl svoji ztracenou tašku s penězi, vykřikl radostí: "Ichuchú!" Potom pozorně prohlédl obsah tobolky, a když shledal všechno v pořádku, odběhl zpátky k vozíku a za okamžik se již zase vracel k dubu s nějakým předmětem, zabaleným v mastném papíru.

Kmotra liška všechno počínání pana Špejlíka bedlivě pozorovala, a když viděla, že strká umaštěný balík do otvoru starého dubu, usmála se spokojeně pod vousy. Její bystrý čich hned zachytil líbeznou vůni šunky a to již dobře věděla, že pan Špejlík dodržel slovo a za její poctivost že jí přivezl slíbenou odměnu. A sotva vozík pana Špejlíka odhrčel, vyskočila z úkrytu a za malou chvilku si již odnášela balík do svého pelechu.

Kmotra liška se stává slavnou 

Toho dne se kmotra liška nemohla dočkat večera. Byla velmi zvědavá, co se v Nohavicích a v okolí mluví o její chytrosti a poctivosti, a proto si umínila, že si dojde k myslivně brzy zvečera, aby jí nic neušlo z toho, co bude pan myslivec rodině vypravovat.

A pan myslivec skutečně toho večera o ničem jiném nemluvil než o novém kousku, který provedla liška z jeho revíru, kmotra liška od křivého dubu. Sotva se vrátil z obchůzky, hned svolal rodinu do pokoje a počal zvědavé rodině vypravovat: "Tak si, lidé zlatí, představte, co se zas nového přihodilo. O ničem jiném se v celých Nohavicích nemluví než o tom, že pan Špejlík už dostal ztracené peníze zpět. A dostal je ještě dříve, nežli to hlásilo pražské rádio. Ale to ještě není to pravé a to hlavní, co vám chci vypravovat: Je pořád ještě, chválabohu, na světě dost poctivých lidí, kteří by nalezené peníze poctivě vrátili tomu, kdo je ztratil, ať by to byla částka sebevětší. To jsou však lidé - tedy nejvyšší tvorové na světě, kteří mají rozum, vzdělání, a jsou si tedy dobře vědomi toho, že nalezenou věc si nemají ponechat, nýbrž mají povinnost hned ji vrátit. Ale peníze pana Špejlíka nenašel člověk, našlo je zvíře, a to zvíře mělo tolik rozumu a poctivosti, že je vrátilo. A kdo bylo to rozumné a chytré zvíře? Inu - které jiné by to mohlo být než naše chytrá kmotra liška od křivého dubu?! Že je chytrá nad čerta, to už vím dávno, ale vrtá mi hlavou, jak to hned věděla, že je ztratil pan Špejlík, a ještě více mě překvapuje, že jí hned napadlo mu telefonovat! To se rozumí, že telefonovala z naší kanceláře jako tehdy, když mým jménem vymámila na panu Špejlíkovi celou šunku. Tehdy jsem měl na ni zlost, ale dnes už se na ni docela nic nezlobím a jsem ještě na to velmi hrd, že mám tak chytrou lišku ve svém revíru. Také v Nohavicích ji kdekdo chválí, a jak jí minulou sobotu nadávali, tak by ji dnes jistě nosili po celých Nohavicích na ramenou; a mne při tom všem nejvíc mrzí, že ji ani neznám a že jsem ji ještě ani pořádně neviděl. Ale jsem opravdu na ni pyšný a už se opravdu těším, co zase bude o ní zítra hlásit rádio, protože pan Špejlík zase ihned telefonoval do ředitelství pražského rozhlasu, že ztracené peníze již dostal zpět, a také tam ovšem hlásil, kdo mu je vrátil a jak se to všechno přihodilo. Jsem teď opravdu rád, že jsme si před týdnem pořídili pořádné třílampové rádio, které můžeme pohodlně poslouchat všichni, a ne jen jeden se sluchátky na uších. Jako tomu bylo u toho radioaparátu na krystal."

"A kam jsi dal, tatínku, ten aparát na krystal?" ptal se Venoušek.
"Do komory, Venoušku," odpověděl pan myslivec, "tam dáváme všechny věci, které už nepotřebujeme, ale které je zase škoda vyhodit!"
"A prosím tě, tati, jaký je rozdíl mezi těmi aparáty a jak se s nimi zachází?" ptal se zase zvědavý Venoušek.

"To ti, synáčku, velmi rád vysvětlím!" odpověděl pan myslivec a počal pozornému Venouškovi velmi srozumitelně vykládat, jak se s takovými radioaparáty zachází. Venoušek pozorně naslouchal, ale ještě pozorněji naslouchala venku pod oknem kmotra liška, aby jí ani slovíčko z výkladu pana myslivce neušlo, protože jí při řeči o starším odloženém aparátu něco napadlo. A když dopověděl, jak se s krystalovým aparátem zachází, a počal mluvit o nových třílampovkách a pětilampovkách, řekla si kmotra liška, tohle že ji prozatím nemůže již zajímat a že jí stačí pro okamžitou potřebu onen starý radioaparát, odložený na dvoře v komoře mezi starým haraburdím.

"Ten mi prozatím stačí," řekla si kmotra liška, "ten mi na pár dní stačí a pak jej zase panu myslivci v pořádku vrátím!"
Potom oběhla myslivnu a plížila se ke komoře. Šla najisto, protože už věděla, že myslivcovi komoru nezamykají, ačkoliv tam mají uložené všelijaké drahocenné věci - jako byl třebas ten kouzelný stoleček. Dveře opravdu nebyly ani tentokráte zamčeny, a tak mohla kmotra liška pohodlně a bez námahy vejít do komory. A ačkoliv ještě nikdy krystalový radioaparát neviděla, přece jej brzy našla a poznala podle sluchátek, opatrně vše svázala do starého šátku, který se tam povaloval, a hned zase vyběhla z komory ven. Měla radost, že se jí podařilo rádio tak brzy najít, a nedočkavě spěchala k domovu, aby je hned vyzkoušela. Těšila se již na okamžik, až bude o sobě slyšet, jaká je chytrá, ale poctivá liška. A vy se tomu, milé děti, tak moc nedivte! Mnohý z vás velmi dobře ví, jak všichni psi, a zvláště psi lovečtí, jsou rádi pochváleni za nějaký podařený výkon. A už také víte, že liška je všech psů velmi blízká příbuzná.

Sotva kmotra liška přišla domů, hned se pustila do úpravy rádia, protože se nedočkavostí již celá třásla. Přístrojek položila opatrně na plochý kámen, který jí sloužil za stůl, a potom dlouho přemýšlela, k čemu je asi ten dlouhý drát k aparátu připojený. Tak chytrá byla, že věděla, že se ten drát nesmí ukroutit a zahodit, když je k rádiu přidělaný, ale zase jí v pelechu překážel a kroutil se kolem ní, ať se postavila, kam chtěla. Tu se konečně dopálila, popadla drát za volný konec a vyběhla s ním ven z pelechu. A dlouho se venku rozmýšlela, co s ním: volný konec drátu vyhazovala tak dlouho do spleti silných větví vysokého dubu, až se za jednu větev pevně zachytil. Potom se zase rychle vrátila a hned si na uši nasadila sluchátka.

Ale neslyšela zpočátku nic, ať se sluchátky dělala co dělala. Ať je uvolnila nebo přitáhla, ať je nasadila takhle nebo obráceně - neslyšela nic a už chtěla sluchátka odložit.
"Je to beztoho polámané - jinak by to myslivcovi neodkládali do komory mezi staré harampádí a jistě by to někomu dali nebo prodali!" bručela mrzutě. Vtom však již zaslechla nějakou hudbu, a když si sluchátka lépe na uších upravila, slyšela hudbu tak krásně, jako by hrála u ní v pelechu. Kmotra liška se blaženě usmála.

"To jistě vyhrávají mně k poctě!" hned ji napadlo. "To mi nejdříve vyhrávají a teprve potom budou o mně mluvit, jako se to vždycky dělá, když se někdo významný nebo nějaký hrdina oslavuje. Škoda že jsem se k tomuhle taky trochu nevyparádila!"
Když hudba dohrála, nastražila kmotra uši ještě bystřeji, neboť určitě očekávala, že po hudbě začnou hned mluvit o ní, a skutečně se tak stalo.

"Haló, haló!" ozvalo se v rádiu po krátké přestávce. "Jak už jsme dnes ráno oznámili, ztratil pan Antonín Špejlík, uzenář v Nohavicích číslo 54, cestou do okresního města Pometlova koženou tašku, ve které měl deset tisíc korun československých. Vyzvali jsme poctivého nálezce, aby peníze odevzdal panu Špejlíkovi za odměnu jednoho tisíce korun, a naše výzva měla již dobrý účinek. Ještě dnes dopoledne byly panu Špejlíkovi ztracené peníze vráceny v pořádku, což nejlépe potvrzuje důležitost našeho rozhlasu. Je potěšitelné, že je dosud ještě hodně lidí poctivých, ale v tomto případě musíme váženým posluchačům oznámit, že to nebyl člověk, ale že to byla liška, jež ztracené peníze nalezla a ihned poctivé odevzdala. Není tomu dávno, co jsme váženým posluchačům hlásili o vzácném případu liščí chytrosti a inteligence. Jde o pravdivou událost, která se nedávno přihodila v městě Nohavicích v okresu pometlovském: Liška z dolanského revíru na panství knížete Dimiana Halapartny oznámila vlastnoručním dopisem uzenáři Špejlíkovi v Nohavicích, že si v tu a v tu dobu přijde do jeho krámu pro tu nejlepší šunku a že si ji bez placení a bez překážky odnese do svého pelechu v revíru dolanském. A také se jí to povedlo, ačkoliv bylo celé město na její návštěvu připraveno a krám pana Špejlíka byl velmi dobře hlídán. A nyní našim váženým posluchačům oznamujeme, že to byla opět ta chytrá liška z dolanského revíru, která peníze nalezla a telefonicky panu Špejlíkovi oznámila, že mu ztracené peníze za odměnu několika šunek vrátí, a také mu hlásila, kam si pro ně má přijet. Pan Špejlík na označeném místě skutečně ztracené peníze nalezl a hned nám to také oznámil. Jde tedy nejen o vzácný případ liščí chytrosti, ale také o neobyčejný případ zvířecí poctivosti. Podle toho soudíme, že liška z dolanského revíru patří k pravidelným posluchačům našeho rozhlasu a že jej také jistě poslouchala, když jsme ztrátu hlásili! Tím je také vysvětlena její inteligence a zároveň také důležitost rozhlasu!"

Sotva hlasatel rozhlasu domluvil, hned se zase ozvala veselá hudba a kmotra liška se div nedala do tance z radosti nad tou velikou oslavou. V tu chvíli cítila, že již o ní ví celý svět a že jí asi leckterý nedbalý člověk závidí její slávu. Proto snad také cítila potřebu něco o tom promluvit, aby si snad leckdos nemyslel, že k té slávě přišla nějak lacino. Jenom nevěděla, kam to má promluvit, ale s tím si také dlouho hlavu nelámala. Vzpomněla si na telefon pana myslivce, a tu ji napadlo, aby to promluvila do jednoho sluchátka, a radioaparát ať už si sám obstará, komu a jak její řeč odříkat.

"Jo, to není jen tak, stát se slavným!" křičela do sluchátka. "To se nesmí nikdo bát pustit se do světa, protože se za pecí ani v pelechu nic hrdinského nedokáže. Ale musí se za slávou jít také opatrně: kdybych já nebyla bývala tehdy v Nohavicích tak opatrná, visela bych dnes mezi ostatními kožišinami pana Jezevce v Kozí ulici a nikdo by o mně v rozhlasu ani neškytl. To jsem chtěla říci na vysvětlenou. Děkuji uctivě za všechnu tu velikánskou oslavu a uctivě se poroučím. Má úcta, nazdar, dobrou noc!"

Potom si kmotra liška zase natáhla sluchátka na uši a poslouchala hudbu. Lehla si k tomu na své pohodlné lože, a protože byla všemi těmi událostmi toho dne velmi unavena, brzy při té hudbě usnula. Spala tvrdě až do bílého dne, spala bez probuzení, ale zato ráno byla náhle vyrušena ze spánku takovým křikem a hřmotnou hudbou, že myslela, že je její pelech plný rámusících lidí. Jako střela vyrazila divoce ven, ale když se jako had provlékla křovím, které zakrývalo vchod do jejího pelechu, přestal pojednou křik i hřmotná hudba. " Co to bylo, ke všem kozlům?!" mumlala třesoucím se hlasem, když se kus dál od svého pelechu zastavila. Chvíli o tom přemýšlela, ale pak se náhle udeřila prackou do čela a řekla opovržlivě: "Vždyť to bylo v tom rádiu, ty kozo splašená! Usnula jsi se sluchátky na uších a ráno tě to probudilo!"

Když toho dne kmotra liška poslouchala pod oknem dolanské myslivny, slyšela zase o sobě jen samou chválu.

"Představte si, lidé zlatí," vyprávěl pan myslivec nadšeně své rodině, "že to bylo ve všech novinách o té naší lišce a také v rádiu hlásili, že je to vzácný případ zvířecí chytrosti a inteligence! Také kníže pán mi dnes telefonoval, jakou má ohromnou radost, že ta chytrá liška žije na jeho panství, a radostně mi oznamoval, že dostává ze všech stran gratulace od ostatních knížat, hrabat a baronů. A kladl mi na srdce, abych se neopovážil jí nějak ublížit, a také mám druhým myslivcům a hajným oznámit, že se jí nesmí dělat žádné příkoří. To se rozumí, že mi ani ve snu nenapadne ji pronásledovat, když nechává zvěř na pokoji a živí se jen šunkami pana Špejlíka. Já sám jsem přece na ni velmi hrdý a všude se chlubím, jak chytrou lišku mám ve svém revíru. A nakonec mi ještě kníže pán s humorem povídal, že by se ta chytrá liška výborně hodila za hajného do uprázdněné hájovny na Malinovém vršku, kterou nemůžeme obsadit, protože se ani jeden ze žadatelů nehodil."

Potom pan myslivec mluvil zase o jiných věcech, ale kmotra liška byla s tím, co o ní řekl, velmi spokojena. Hrdě a s hlavou vztyčenou odcházela od okna dolanské myslivny k svému domovu a ve svém pelechu se potom dlouho na sebe šklebila v rozbitém zrcátku, aby si přece také tu slavnou lišku pořádně prohlédla. Pak dlouho uvažovala o všem tom, co o sobě slyšela v rádiu a co o ní vypravoval pan myslivec, a ze všeho toho jí nakonec nejvíc vrtalo hlavou to, co pan myslivec povídal o tom uprázdněném místě hajného.

"Prokrýlepána, to by bylo něco pro mne - být knížecím panským hajným!" rozkřikla se pojednou radostně. "Měla bych hezkou hájovnu a místo takového pelechu bych měla čistou světnici, kterou bych si krásně zařídila. Koupila bych si gramofon, pořídila bych si nové stolampové rádio - takové, které křičí hodně nahlas - a ne takovéhle haraburdí, které může šeptat jenom do ucha! A kníže pán by mi jistě také dal do hájovny zařídit telefon, aby si mohl občas se mnou popovídat jako s panem myslivcem!"

"Prokrýlepána - to by hajný ze staré hájovny U pěti buků otvíral oči, až by mě potkal v mysliveckém obleku, s puškou přes rameno a s mysliveckým psem! A co by tomu říkaly děti ze staré hájovny, Jeníček a Růženka? A co by dělali ti dva rozpustilí psi, Hektor a Sultán, ti, kteří se mě tolik nazlobili a kteří se mi jen pořád a pořád posmívali? Prokrýlepána, já bych se snad z toho radostí zbláznila, kdyby se to opravdu stalo! A proč by se to - ke všem kozlům - nemohlo stát, když sám kníže pán řekl, že bych se za hajného výborně hodila, protože jsem chytřejší než všichni ti, co se o to hajnovství až dosud ucházeli? To se rozumí, žee musím také o to místo hajného pořádně ucházet a knížeti pánu sama nabídnout své služby - jak by to jinak mohl vědět, že já sama bych o takovou službu stála? A také že to udělám, jako jsem udělala jiné a nebezpečnější věci, ale dříve si udělám pro sebe nějakou zkoušku, abych se sama přesvědčila, že se za hajného hodím a že takovou službu také dobře zastanu. A hned zítra to zkusím, dokud mám k tomu dost kuráže a dokud si mě kníže pán pamatuje!"

Toho večera nemohla kmotra liška rozčilením ani usnout a musela vstát a do únavy se vyskákat a vydovádět, aby mohla spát.

Podařená zkouška na hajného

Druhý den ráno hned po snídani se dala kmotra liška do prohlížení svého skladiště krámů za doupětem. Po dlouhém prohrabování si vybrala starý nazelenalý klobouk, kabát, kalhoty, boty, starou brašnu a silnou hůl. Když se potom ve svém pelechu do všeho toho oblekla a podívala se do zrcátka, musela se sama sobě dát do smíchu, jak v tom ošumělém oblečení vypadala strašidelně. Ale byla s tím vystrojením docela spokojena.

"Ještě si dám nějaké peří za klobouk a je ze mne hotový hajný!" bručela si spokojeně do vousů. "To se rozumí, že dostanu zbrusu nové šaty, až mě kníže pán tím hajným udělá, ale tohle mi na ty moje zkoušky docela dobře stačí. A teď hajdy do lesa a běda tomu, koho natrefím, že dělá knížeti pánu v lese nějakou škodu!"

Kmotra liška rázně vykročila ze svého pelechu a pustila se rovnou do borového lesa, kam v tu dobu nejvíce chodili lidé na houby a na jahody. A nešla ani deset minut a již přistihla v lese dvě děti, děvče a hocha, sbírající houby i jahody. Jakmile je spatřila, hned se jí vousy zlostí ježily a začala nadávat hrubým hlasem, jak to slýchávala u myslivců a od hajných: "Milión hrnců, brundibárů a tisíc láter starých tajtrdlíků, kdo vám dovolil, bando nekáraná, v panským lese hledat houby, plašit zvěř a dělat škodu? Marš z lesa ven, nebo…!"

Ale děti nečekaly a hned, jak spustila své hromové láteření, popadly košík a džbánek a nejkratší cestou hleděly se dostat z lesa ven. Kmotra liška jim sotva stačila, a tak za malou chviličku už stály děti na silnici, kde se zastavily a zhluboka oddychovaly. Kmotra liška je chvíli s úsměškem pozorovala. Měla radost, jak před ní ustrašeně prchaly, ale když si lépe všimla jejich chudobných a záplatovaných šatů, pocítila lítost a zavolala děti zpátky: "Vraťte se, děti, zpátky do lesa a nasbírejte si těch jahod a hub, co chcete! To já jsem jen tak žertoval a nemyslel jsem to doopravdy!"

A hned potom se kmotra liška obrátila a rychlým krokem odcházela, aby ustrašeným dětem zase dodala trochu kuráže. Těšilo ji, že hned napoprvé někdo před ní utekl, a také měla radost z toho, že děti zavolala zase zpátky do lesa. Ale čím déle šla panským lesem, tím více jí počala vrtat hlavou myšlenka, zdali se opravdu zachovala jako knížecí hajný, až se konečně sama na sebe rozkřikla: "A to bych byla opravdu podařený hajný! Sotva bych někoho z lesa vyhnala, hned bych ho zase prosila, aby šel znovu do lesa dělat knížeti pánu škodu a plašit zvěř. A ba né, kmotře hajnej, takhle by to nešlo a taky bys dlouho tím hajným nebyl! A taky teď, když ještě někoho v panským lese natrefím, tak ho bez milosti posypu a běda mu, jestli se mi sem ještě vrátí!" Zahrozila přitom holí a ještě rázněji vykročila na své zkušební obchůzce. Vousy měla zježené, pod starým zálesáckým kloboukem jí oči zlostně svítily a ještě si nasadila na oči brýle, aby vypadala co možná nejpřísněji.

"Tak! A teď by se mohl někdo opovážit přijít mi do cesty - pardyje kopyto!" bručela si zlostně pod vousy. A sotva to dobrumlala, zastavila se a nastražila uši. Slyšela, že si někdo v panském lese pohvizduje jako někde na pastvišti.

"To není pan myslivec ani hajný!" pomyslela si. "Z těch by nikdo takhle v lese nepovykoval! Ale počkej, já ti, uličníku, ukáži, jak se máš chovat v panském lese!"

Podle toho, že hvízdání slyšela silněji a silněji, poznala, že se nevítaný návštěvník blíží k ní, a proto sevřela hůl pevněji, aby byla na všechno připravena. Tu se náhle několik kroků před ní rozhrnulo křoví a z něho se vybatolil menší pán, ale tlusučký jako soudeček. Měl na sobě hnědé šaty, zelený klobouk s kamzičí štětkou a žluté boty s holínkami.

"Taky nějaký darmošlap s bříškem!" blesklo hlavou kmotře lišce a ještě dříve, než ji tlusťoučký pán spatřil, rozkřikla se na něj hlasem co možná nejsilnějším: "Tady je nějaká cesta, uličníku? Nečetl jste na kraji lesa tabulku, že je lajdání lesem zakázáno? Co tu máte tedy co dělat - sypte se hned odtud, dokud jste celý, nebo vás tou břinkovicí přetáhnu!"
"Já jsem přece kníže Dimian Halapartna, majitel tohoto panství!" představoval se tlustý pán třesoucím se hlasem.

"I ty lumpe! Ty se mi tady budeš vydávat za knížete pána? Ty si budeš dělat švandu z panského hajného? Jeď už, nebo tě tou holí zastřelím!" rozkřikla se kmotra liška ještě zlostněji a hnala se s napřaženou holí na tlustého pána. Tlustý pán uviděl jen starý, olezlý klobouk, zlostně svítící oči, rozježené vousy a napřaženou hůl, proto dále už nic nevysvětloval a raději se dal hned na útěk.
Kmotra liška se hnala za ním a láteřila dál: "Nasypu ti, lumpe, broky do nohavic! Ty bys to tu pěkně knížeti pánu zválel s tím svým bříškem, ty bubřino! A co už jsi musel, klacku, pochytat knížeti pánu koroptví, bažantů a zajíčků, že seš tak napapanej!"

Tlustý pán utíkal, jak mohl nejrychleji. Prodíral se křovím, klopýtal přes kořeny a přes kameny a jen hleděl, aby se co nejdříve dostal z lesa ven. Kmotra liška mu byla pořád za patami a nepřestávala láteřit a mávat holí nad hlavou, až se konečně dostali oba z lesa ven. Tam se kmotra liška zastavila, ale tlustý pán běžel ještě hodný kus cesty po okresní silnici až ke starému dubu na křižovatce, kde se konečně zastavil, protože už dále nemohl utíkat. Kmotra liška za ním vykřikla ještě několik přísných napomenutí a potom se spokojeně vracela do lesa a k svému pelechu.

Tlustý pán se posadil na kámen vedle starého dubu. Otíral si z čela pot a těžce oddychoval. A když si trochu odpočinul, zvedl se pomalu z kamene a potom kráčel unaveným krokem cestou podle lesa k dolanské myslivně. Tam byl ovšem uvítán s velikou uctivostí, paní myslivcová honem sháněla unavenému knížeti pánu nějaké občerstvení a pan myslivec hlásil, že je v jeho revíru všechno v nejlepším pořádku.

"Jo - v pěkném pořádku - co to povídáte, pane lesníku?" vybuchl kníže pán zlostně. "Vy máte ve vašem revíru pěkné zaměstnance, jen co je pravda! Zrovna teď, před chvilkou, mě vyhnal z lesa jeden z vašich hajných a nic na to nedbal, že jsem se mu představil jako kníže Dimian Halapartna! Rozkřikl se na mne jako na vandráka, a kdybych se byl hned nedal na útěk, tak by mě byl snad zastřelil! Hnal mě, div jsem duši z těla nevypustil, a přitom mi nadával jako klukovi! Byl takový malý, s brýlemi na očích, měl na hlavě starý zválený klobouk s bažantím peřím, rozježené vousy a nadával jako straka!"

"Ale - prokrýlepána - Jasnosti, to není možné, aby to byl někdo z našeho lesního personálu. Vždyť tu máme nyní jen hajného Doubka, ale ten je veliký, a mimoto byl až do teďka zde v myslivně!" hájil se ustrašený pan myslivec.

"Ať to byl kdo chtěl, nemá v lese co dělat, když to nebyl ani hajný, ani myslivec! Jděte se hned sám podívat do borového lesa nad křižovatkou, vyšetřete, kdo si dovolil vyhnat mě z vlastního lesa, a přísně ho potrestejte! Vždyť jsem z toho mohl mít smrt!" hekal kníže pán a unaveně sklesl na lavičku před myslivnou.

A lesník Březina se ihned vypravil do lesa, aby vyšetřil, který lump knížete pána tak divoce prohnal.

Zatím už ležela kmotra liška zase ve svém pelechu. Byla docela spokojena se svou zkouškou na hajného a každou chvíli se dala do veselého smíchu, když si představila, jak toho břicháče hnala z lesa ven.

"Škoda že to neviděl náš kníže pán!" mluvila sama k sobě radostně. "Ten by měl ze mne radost a jistě by mi tu hájovnu na Malinovém vršku dal bez žádosti a hajným bych se stala našup! Co se však dá dělat - když neviděl, tak neviděl! Hned zítra si napíši pořádnou žádost, ve které knížeti pánu nezapomenu připomenout, že už mám praxi a že tedy místo panského hajného mohu hned zastávat!"

Jak se kníže pán div nerozsypal smíchy

 Druhého dne vyhledala kmotra liška ve svém skladišti nejčistší kus papíru a potom dlouho přemýšlela, jak by tu žádost o udělení místa hajného knížeti pánu Dimianu Halapartnovi napsala co nejzdvořileji. Věděla, že musí napsat žádost velmi opatrně, aby lesníku Březinovi, svému příznivci, nezpůsobila nějakou nepříjemnost. Konečně se po dlouhém uvažování usadila ke starému pařezu, který jí sloužil za psací stůl, a napsala tužkou tuto žádost: "Jejich Vaše Jasnosti, kníže pane Dimiane Halapartno ve zlatém zámku v Kozoradech nad Brečavou! Má úcta, Rukulíbám, Dobrýtro!

Jak se tak mezi lidma všelicos semele, překlábosí a vykdáká, tak se taky kdesi - cosi povídalo o tom, že Vaše Jasná Světlost potřebuje jako beran soli pořádného nového hajnýho do hájovny na Malinovým vršku!

A jak jsem už také kdesi zaslechla, přihlásilo se Vám, Jejich Vaše Milosti, prý už moc všelijakejch strejců, ale žádný prý se Vaší knížecí Světlosti nehodil, protože neměli ani špetku praxe, neboli, jak se česky říká, zkušenosti.

Proto si myslím, že mě hned za hajnýho najmouti ráčíte, protože já už mám praxi safrahnátskou. Zrovna včera jsem z Vašeho Jasného lesa ráčila vyprovodit takového naparáděného panáka bubřinu se žlutejma holínkama a se štětkou za kloboukem. Hvízdal si v Jejich lese knížete pána tak furiantsky, jako kdyby tam pás krávy, a zatím tam vlez jen tak a byl tak tlustej, že by byl zválel nejmíň polovinu Vašeho velectěného lesa. Ale já jsem na něj hned tak rázně vybafla, že sypal horempádem z lesa ven, div se nepřerazil, a hnala jsem ho kalupem až k tomu starému dubu na křižovatce, aby ho snad, břicháče navoněného, nenapadlo se zase vrátit do Vašeho milostivého lesa.

Tak si troufám v uctivosti Vám nabídnouti své hajnovské služby a slibuju, že Vám budu, knížecí milostpane, sloužit věrně v zimě v létě, ve dne v noci a ve všední den i ve svátek!

Jsem liška, bytem na Vašem velectěném dolanském revíru u křivého dubu, a jistěže mě znáte z novin, z rádyja a z všelijakých gratulací vod Vašich kamarádů barounů, hrabat a knížat pánů. Já jsem ta poctivá liška, která vrátila panu uzenáři Špejlíkovi z Nohavic plný pytel ztracených peněz, a proto mi snad - u všech čertů - můžete věřit, že i Vám budu poctivě sloužit!

Doufám, že mé uctivé žádosti vyhovíte, a vyprošuji si, abyste laskavé nabídky o tom místě hajného ráčil vložit v neděli dopoledne do toho starého dubu na křižovatce.
S veškerou úctou k dalším službám ochotná liška od křivého dubu v dolanském revíru v Jejich Jasném panském lese."

Když kmotra liška svoji žádost dopsala, přečetla si všechno ještě několikrát od začátku až do konce, až uznala, že to opravdu dobře napsala. Potom ve svém skladišti vyhledala starou obálku, na které sice byla již napsána nějaká adresa, ale to kmotře lišce nikterak nevadilo: "K dodání Jeho světlé Jasnosti knížeti pánu Dimianu Halapartnovi ve zlatém zámku v Kozoradech nad Brečavou!"

Pak vložila pečlivě složenou žádost do obálky, a protože obálka nešla ještě jednou zalepit, převázala dopis pevně na uzel černou tkaničkou od boty. A k tomu ještě připojila lístek papíru, na který připsala tuto žádost: "Velectěný myslivec pan lesník Březina se jako jasný knížecí ouředník uctivě žádá, aby tuto žádost laskavě a uctivě dodal Jeho knížecí Velejasnosti!"

Večer toho dne odnesla dopis i připojený lístek k dolanské myslivně, tam obojí položila do otevřeného okna a zatížila kamenem, aby to snad průvan neodnesl někam do křoví. A potom nedočkavě očekávala neděli, ve které se mělo rozhodnout o celém jejím dalším životě! - Když šel lesník Březina pozdě večer zavírat okno, velmi se podivil, když na okně nalezl dopis a popsaný papírek. A ještě více se podivil, když si lístek přečetl. Dlouho si potom prohlížel starou ukoptěnou obálku, převázanou tkaničkou od boty, a přemýšlel usilovně, od koho by ten dopis pro knížete mohl asi být. Potom usoudil, že to bude asi dopis od některého chudého dřevorubce, a rozhodl se, že hned ráno odjede do Kozorad a dopis knížeti pánu odevzdá.

Druhý den se lesník Březina hlásil na lesním úřadě na kozoradském zámku a žádal, aby mohl knížeti odevzdat nějaký dopis. Ani ho panu lesmistrovi neukázal, protože měl obavu, že by pan lesmistr ten ukoptěný dopis třebas hodil do kamen, a lesník Březina měl jakési tušení, že bude dobře, když kníže pán ten dopis dostane.

Kníže Dimian Halapartna byl sice toho dne ve velmi dobré náladě, ale když spatřil tu umazanou obálku převázanou starou tkaničkou od boty, skoro se ji zdráhal vzít do ruky. Ale poctivá tvář lesního Březiny a touha po nějakém vzrušení dodaly mu tolik odvahy, že dopis přijal a přečetl. Lesník Březina přitom hleděl s napjatou zvědavostí na knížete pána, jak se bude po přečtení tvářit, a byl velmi překvapen, když se kníže pán nejen ani trochu nezamračil, ale dal se přímo do tak bouřlivého smíchu, že si hned musel sednout do lenošky, aby se smíchy nerozsypal.

Lesník Březina trpělivě čekal, až se kníže pán dosyta vysměje, ale kníže pán se nemohl uklidnit. Znovu a znovu se dával do hlasitého smíchu a smál se tak upřímně, že měl oči plné slz a svíjel se v lenošce jako žížala. A lesník Březina se musel také usmívat, ačkoliv se přemáhal, jak mohl nejvíce.

Konečně se kníže pán dosyta vychechtal. Utřel si uslzené oči a potom vesele promluvil: "Vy asi nemáte potuchy, kdo mi to píše, milý pane lesníku. Hned vám to prozradím, ale dříve se vám musím omluvit, že jsem vám předevčírem vytýkal, že máte špatný personál a nepořádek v lese. Teď všechno, co jsem vám tak unáhleně vytkl, odvolávám, protože už nyní vím, kdo mě tak nemilosrdně vyhnal z mého vlastního lesa. Cha-cha-cha! Člověk by se ztrhal smíchy! Tak - a teď už nebudu dále napínat vaši zvědavost a řeknu vám to: Nebyl to tedy nikdo z vašich zaměstnanců, ani to nebyl nějaký zlomyslný lajdák, ale byla to ta podařená kmotra liška od křivého dubu! Cha-cha-cha! Kulíte oči, jako byste tomu nevěřil, ale tady mi to sama píše černé na bílém, sama se k tomu přiznává a také píše, proč to vlastně udělala. Cha-cha-cha!

A teď si, pane lesníku, tamhle pěkně sedněte, abyste se snad překvapením nerozsypal, a poslouchejte! Ta liška mi tu píše, že by chtěla být v mých službách hajným, a hned žádá o přidělení hájovny na Malinovém vršku. A na důkaz, že by službu hajného mohla dobře a s úspěchem zastávat, mi oznamuje, že už z lesa vyhnala naparáděného bubřinu se žlutýma holínkama! Cha-cha-cha! pane lesníku, já se smíchy dnes jistě rozsypu, když si pomyslím, že mě z vlastního lesa vyhnala liška přestrojená za hajného. Rozumíte, pane lesníku, ten naparáděný bubřina jsem byl já sám a v tom šeru a v tom leknutí, když se na mne rozpřáhla holí, jsem nepoznal, že je to jen liška!

Ale tím znovu zase dokázala, jaký je chlapík, a kdybych se nebál posměchu, tak bych celou tu příhodu dal zase k dispozici rádiu i novinám. Ale takhle bude lépe, když to vyřídíme hned a beze všeho roztrubování. Tak se, milý pane lesníku, nelekejte a vezměte na vědomí, že lišku od křivého dubu přijímám do svých služeb a přiděluji ji uprázdněnou hájovnu na Malinovém vršku, když tak o ni stojí! Nic na mne nekulte oči - ta liška bude lepší hajný než všichni ti ostatní uchazeči - a dbejte na to, aby byla hájovna pro ni ihned upravena, protože její žádost bude příznivě vyřízena a zpráva o tom jí bude dodána do toho starého dubu na křižovatce, jak si sama přeje. Zároveň bude také vyzvána, aby se v neděli odpoledne dostavila do vaší myslivny, aby se mi přece také představila. Tak, a tím je všechno vyřízeno! Vy, pane lesníku, jako její budoucí představený mi ručíte, že bude o lišku řádně postaráno, že jí nikdo neublíží a že jí také nebude nikdo její službu ztěžovat. A nyní vás propustím, pane lesníku, a v neděli odpoledne u vás na shledanou!"

Lesník Březina překvapením ani nevěděl, jak se tehdy vypotácel z pracovny knížete pána. Ale ještě větší rozruch, úžas a překvapení vzbudil rozkaz knížete pána v lesním úřadě. Pan lesmistr leknutím div nespadl ze židle, když mu komorník přinesl písemný rozkaz knížete pána, aby uprázdněné místo hajného bylo uděleno lišce od křivého dubu, a také všichni ostatní pánové v lesním úřadě div že si hlavy neukroutili. Ťukali si prsty do čela a šeptali si přitom důvěrně, že kníže pán už je starý a dětinský člověk.

A tak bylo i lesním úřadě jmenování lišky knížecím hajným ihned vyřízeno, protože si nikdo z úředníků netroufal v něčem knížeti pánu odporovat.

V neděli ráno zřízenec lesního úřadu odnášel velkou zapečetěnou obálkou ze zámecké kanceláře, a když došel na křižovatku nedaleko dolanské myslivny, vyhledal starý dub s vykotlanou dutinou a vložil opatrně do té dutiny onu zapečetěnou obálku.

Šťastný život na Malinovém vršku V neděli již od časného rána ležela kmotra liška v křoví nad křižovatkou a tamodtud upřeně hleděla na silnici vedoucí od Kozorad kolem starého dubu k Nohavicím. Vyhlížela toužebně poslíčka ze zámecké lesní kanceláře, a když jej konečně spatřila, byla by se mu nejraději rozběhla naproti. Tak byla zvědavá na vyřízení své žádosti. A sotva vložil velké psaní do starého dubu a zase zmizel v záhybu silnice, vyrazila ze svého úkrytu, několika skoky sběhla k dubu, vytáhla dopis a hned zase pádila zpět k svému doupěti. Pracky se jí rozčilením třásly, když jakousi starou kudlou rozřezávala obálku a z ní vytahovala popsaný arch papíru.

Sotva však přečetla v dopise první řádek, dala se radostí do tak divokého skákání, že hlavou až tloukla o strop pelechu, a všecky krámy, které měla leckdes pověšeny nebo položeny, padaly na zem a rozbíjely se. Ale kmotra liška na to nedbala. Co jí také záleželo na několika lesklých střepech, když měla už jistotu, že v tom pelechu již zůstávat nebude a postěhuje se do hezké hájovny, kterou si parádně zařídí pořádným nábytkem, a nebude už více jíst na starém pařezu.

Když se dosyta vyskákala a vydováděla, dala se znovu do čtení dopisu, ale s tou první větou se pořád mazlila jako děvčátko s panenkou. A nedivte se, milé děti, vždyť tam - prokrýlepána - stálo černé na bílém: "Z nařízení Jeho Jasnosti knížete Pafnuce Dimiana Halapartny, majitele panství kozoradského, se Vám oznamuje, že Vaše žádost o udělení místa hajného v hájovně na Malinovém vršku byla rozhodnutím Jeho Jasnosti příznivě vyřízena a místo ono se Vám uděluje." - Této věty, pro ni tak líbezně znějící, se nemohla ani nabažit a četla ji snad stokrát za sebou. A byla by ji snad četla tisíckrát, kdyby si byla pojednou nevzpomněla, že se musí jít odpoledne představit samému knížeti pánu do dolanské myslivny, jak to bylo v dopisu z lesního úřadu nařízeno. Stálo tam přece jasně a zřetelně, že se má přesně o třetí hodině odpolední dostavit do dolanské myslivny, aby vyslechla ještě některá přání knížete pána.

Rychle si tedy přečetla dopis ještě jednou a potom se začala strojit a upravovat na tu vzácnou návštěvu. Nejdříve se pečlivě a čistě umyla a potom se začala strojit do toho hajnovského úboru, ve kterém byla nastrojena, když vyhnala z lesa knížete pána. Nakonec i brýle si na nos nasadila, aby přece vážně a moudře vypadala, a potom se nedočkavě procházela před svým pelechem. Stále se dívala na stín vysoké borovice, podle kterého vždy přesně poznala, kolik je hodin, až se konečně dočkala, že stín ukazoval, že je půl třetí. A potom se s tlukoucím srdcem vydala na cestu k dolanské myslivně.

Zatím již před myslivnou na lavičce seděl kníže pán a s chutí upíjel z malovaného hrnku hustou smetanu. Byl ve velmi dobré náladě a stále říkal panu myslivci, jak je na tu podivnou lišku zvědav a jak se na ni těší. Povídal, že takovou lišku nemá ani žádný císař pán.

A tu rázem třetí hodiny, zrovna když se kníže pán podíval na hodinky, objevila se před oběma pány kmotra liška. Sotva ji kníže pán spatřil, dal se ihned do nehorázného smíchu a také pan myslivec se musel smát, když uviděl, jak je vystrojena. Ale kmotra liška se pojednou zarazila: ne proto, že se oba páni smáli, ale proto, že v knížeti pánu hned poznala onoho tlustého pána, kterého tak hrubě z lesa vyhnala! Leknutím se pod ní nohy roztřásly. Už se chtěla dát na útěk, ale vtom kníže pán vstal, vzal ji za packu a vesele jí potřásl.

"Pěkně vítám, hajný Liško!" uvítal ji vlídně. "Pěkně vítám a velice mě těší, že vás konečně také poznávám. Tolik jsem už toho o vás slyšel, že jsem byl velmi na vás zvědav, a mám radost, že budete v mých službách. Nastoupit službu můžete třebas hned, ta stará hájov - jakpak se tam, ke všem kozlům, říká? Já jenom vím, že je to někde, kde dávají lišky dobrou noc - ale to je zas opravdu povedené, pane lesní -, budeme tam od nynějška tak říkat, protože tam teď opravdu bude liška dávat: ,Dobrou noc!' Ta hájovna se vám řádně celá upraví podle vašeho přání, abyste se tam cítila spokojena. To všechno obstará zde pan lesní Březina a na toho se také se vším obraťte. Musíte mít přece zbrusu nový oblek a tenhle mundúr zase vraťte tomu hastroši, který vám jej jistě prozatím jen zapůjčil. Musíte přece vypadat jako řádný knížecí hajný, a proto také dostanete pěknou novou malou pušku. Nu a máte snad sama nějaká přání?"

"Nejdříve mám přání - Vaše knížecí Světlosti, abyste mi laskavě odpustil, že jsem Vaši Velectěnost z vašeho vlastního lesa tak hrubiánsky vyhnala!" koktala rozčilená kmotra liška.

"To jste, hajný Liško, dobře udělala!" se smíchem řekl kníže pán. "Já jsem se tak aspoň důkladně přesvědčil, jak jste odvážná, a proto jsem vás bez dlouhého rozmýšlení hned za hajného ustanovil. Já doufám, že i nadále budete tak přísná a ostražitá!"

"Slibuji Vaší knížecí Eleganci, že tu službu vždy poctivě budu ráčit zastávat!" slibovala kmotra liška. "Ale mám ke knížecí důstojnosti malou prosbu: prosím, abych nemusela z lesa vyhánět chudé děti, které sbírají houby, jahody, maliny a jiné věci, a také abych nemusela honit staré babičky, když si přijdou nasbírat otýpku spadaného chrastí. Vaše Vysokost také o to nijak nezchudne a já budu dbát, aby jinak škodu v lese nedělaly. A potom mám ještě jednu prosbu: abych nemusela s sebou nosit opravdickou pušku! Snad mi prozatím, Vaše knížecí Spanilosti, stačí, když budu mít pořádnou bezovou bouchačku!"

Kníže pán jen mávl rukou a kývl na znamení, že ke všemu svoluje. Potom vyzval kmotru lišku, aby se posadila a něco vypravovala o svém mládí a o svém životě. A kníže pán byl velmi příjemně překvapen, když slyšel, že byla vychována u hajného Vobinušky. A potom se smál, až se ohýbal, když kmotra liška vyprávěla, jak si z kanceláře pana myslivce telefonovala panu Špejlíkovi o šunku; jak mu napsala, že jí ta šunka tak zachutnala, že si pro tu druhou sama přijde k němu do Nohavic, a jak to chytře tehdy provedla. A také se zmínila o tom, jak se s ním poctivě vyrovnala, když mu navrátila plnou tašku peněz, kterou v lese ztratil. Ale nejvíce se starý kníže nasmál, když mu kmotra liška povídala, jak dělala zkoušku na hajného a jak ho samotného z vlastního lesa horempádem vyhnala.

Potom dal kníže pán všem sbohem a odjel. A sotva kočár odhrčel, přiběhl odněkud Venoušek a údivem si div oči nevykoukal, jak si kmotru lišku prohlížel. A což teprve když pan myslivec navzájem oba představil a kmotra liška na Venouška promluvila. Od té chvíle se nemohl hošík od ní ani odtrhnout a držel se jí stále za packu, i když ji myslivcova paní pozvala na malé občerstvení. Ale také kmotra liška měla velkou radost, že hned při prvním setkání ji má Venoušek rád. Na to přitom nevzpomněla, že Venoušek o ní často slyšel vypravovat, že ji dávno zná a že je udivený spíš nad její lidskou řečí, chůzí a podivným ustrojením.

A nejen Venoušek, ale i pan myslivec i jeho paní byli velmi překvapeni jejím slušným chováním, chytrostí a zřetelnou lidskou mluvou. Stále se jí všichni vyptávali, jak se u Vobinušků měla, proč utekla a jak se potom v lese živila. A zase znovu musela vypravovat, jak nad panem Špejlíkem zvítězila, jak ji za to nenáviděl a jak se s ním zas přátelsky vyrovnala. A to se ví, že už ji z myslivny nepustili, aby jako hajný spala v kdovíjakém pelechu, a na veliké Venouškovy prosby jí ustlali v jeho ložnici. A je opravdu kupodivu, že byli k ní pro její chování tak důvěřiví, že ji nechali s Venouškem spát.

Druhého dne chtěl pan myslivec představit kmotru lišku také svým oběma psům, Brokovi a Dunajovi. Chtěl jim přísně nakázat, že kmotře lišce nesmějí ublížit, ale kmotra liška to provedla důkladněji: přečetla jim ve psí řeči dopis od knížete pána, který oba psi vyslechli s uctivou pozorností, a potom se jim sama představila jako nově jmenovaný hajný. Přitom je pan myslivec pozoroval, že si trochu podezřele prohlížejí její hastrošské ustrojení; proto poslal ihned pro krejčího, aby lišce co nejdříve ušil přiměřený oblek. Z Venouškových starších věcí vyhledali myslivcovi klobouček a malé boty a kmotra liška byla slušně ustrojena. Jenom jí chyběla ještě bezová bouchačka a tu také dal pan myslivec od dřevorubce udělat.

Také hájovnu na Malinovém vršku dal pan myslivec hned důkladně opravit a zatím byla kmotra liška u myslivců hostem. Chodila s Venouškem na procházky, hrála si s ním, a Venoušek si ji v krátkém čase tak velice zamiloval, že nechtěl o tom ani slyšet, aby odešla do svého nového domova. Přitom si kmotra liška také zašla do svého starého pelechu, aby si odnesla některé drobnosti na památku, a také proto, aby myslivcovům nenápadně vrátila to vypůjčené rádio. A přitom si umínila, že jim nahradí i ty dvě druhé věci, které si vypůjčila: gramofon a kouzelný stoleček.

Zatím byla hájovna na Malinovém vršku již tak upravena, že se kmotra liška mohla do ní přistěhovat. Mnoho práce jí to stěhování nedalo, protože skoro nic neměla, ale v hájovně bylo pro ni na rozkaz knížete pána všecko tak upraveno, aby se jí tam hodně líbilo.

Když se kmotra s myslivcovou rodinou loučila, byla velmi dojata. Srdečně a vděčně děkovala paní myslivcové za milé pohostinství a zvala ji upřímně, aby také někdy zavítala do jejího domova. Také panu myslivcovi děkovala, že ji nikdy nepronásledoval a jí neubližoval.

Velmi nerad se s ní loučil Venoušek, ale přestal plakat, když mu rodiče slíbili, že ji bude často s otcem navštěvovat. Pan myslivec kmotru lišku sám do hájovny dovedl a jako její představený jí ukázal hranice lesa, který měla za povinnost hlídat. Kmotra liška přitom slibovala, že jí do lesa nesmí přijít ani noha, která by tam chtěla škodit, a na důkaz své přísnosti vystřelila ze své bezové bouchačky.

A ještě vám musím, milé děti, povědět, že se s ní stěhoval do hájovny i starý Matěj z dolanské myslivny, kterého s ní pan myslivec proto poslal, aby se jí tam nestýskalo, a také proto, aby vyřizoval všelijaké posílky. Starý Matěj s ní šel rád, neboť si ji za těch pár dnů velmi oblíbil a těšil se, jak tam budou spolu spokojeně hospodařit. Byl to starý kuchař a hned první den ukuchtil znamenitý oběd z bohatých zásob, které tam dal kníže pán den předtím ze zámku dopravit.

Kmotra liška byla velmi spokojena. Hájovna se jí líbila a také službu snadno zastávala. Matěj dobře vařil a kmotra liška mu za to dopřávala zase hojnost tabáku, aby také on byl u ní spokojen. Pan myslivec k ní přicházel skoro každý den a vždy přivedl s sebou Venouška, aby se s kmotrou liškou potěšil. Také sám kníže pán brzy do hájovny zavítal, aby se kmotry lišky zeptal, jak je ve službě spokojena a co by si ještě přála. Poseděl si hodně dlouho na lavičce pod velikým bukem a pořád se chechtal tomu, jak ho kmotra liška z lesa vyprovodila. Liboval si, jak se mu tam krásně sedí, a sliboval, že tam přijde častěji, protože si s kmotrou liškou rozumněji popovídá než s ostatními knížaty, hrabaty a barony. Proto také bez dlouhého rozmýšlení svolil, že do hájovny zařídí všecko, o co hned při dobré vůli kmotra liška požádala: rádio, gramofon i telefon, a to proto, aby jí pokaždé svou návštěvu mohl oznámit.

Byla tedy kmotra liška se svou službou spokojena, a jestliže si ještě něco přála, tak to bylo jenom to, aby ji jako panského hajného viděl hajný Vobinuška, Růženka a Jeník a oba ti huňatí hafani Hektor a Sultán.

A její přání se vyplnilo dříve, než se nadála. Asi za čtrnáct dní potom, co nastoupila službu panského hajného, potkala na své dopolední obchůzce lesem dvě děti. Kmotra liška ihned poznala, že jsou to děti hajného Vobinušky Jeník a Růženka, ale děti lišku nepoznaly. Prohlížely si ji s velkým údivem a překvapením nemohly ani promluvit. Také kmotra liška na ně chvíli hleděla s radostným úsměvem a pro velkou radost z toho setkání si ani nevzpomněla, že také umí mluvit lidskou řečí.

"To je jako naše liška!" promluvil konečně Jeník stísněným hlasem. "Ale - co se to s ní stalo? Kde vzala ty krásné myslivecké šaty? Vždyť vypadá jako náš tatínek nebo pan myslivec Bzina!"

"A brýle, boty a také nějakou podivnou pušku! A prokrýlepána - špacíruje si tu klidně po lesní cestě jako někde na návsi!" šeptala bratříčkovi Růženka. A hned potom k lišce vlídně promluvila: "Liško, lištičko, jsi to opravdu ty a poznáváš nás?"

A teď jistě víte, milé děti, že ji ani v duchu nenapadlo, že by jí liška mohla na to odpovědět, a proto se ona i její bratříček div leknutím a překvapením nesvalili do kyprého mechu, když na ně opravdu promluvila: "I jsem to ta liška a poznávám vás, Jeníku a Růženko! Vy si ani nedovedete představit, jakou mám radost, že se s vámi shledávám! Od té doby, co jsem od vás tak najednou a bez rozloučení utekla, jsem na vás stále vzpomínala a těšila se na tu chvíli, kdy se s vámi zase shledám. Ale teď již nejsem obyčejná liška, jak snad vidíte, a jsem skutečný panský hajný ve službách knížete pána Pafnuce Dimiana Halapartny. A vy budete tak hodné a půjdete se mnou do mé hájovny, abych vám to mohla dokázat!"

Ale obě děti byly tím vším tak překvapeny, že se nemohly ani hnout, a teprve když je kmotra liška vzala za ruce, probraly se trochu z toho udivení a jako ve snách šly za liškou k její hájovně. A snad to bylo tím, že byla kmotra liška oblečena jako jejich tatínek, že se obě děti brzy ze svého ustrnutí tak vzpamatovaly, že nejen pozorně poslouchaly, co jim cestou vykládala, ale samy také se jí začaly na mnohé věci vyptávat: proč od nich utekla, jak potom byla živa a jak to dokázala, že se stala knížecím hajným.

Zatím došly do hájovny, a když s pomocí Matějovou kmotra liška děti náležitě pohostila, nastalo hned nové vyptávání. A tu se kmotra liška dozvěděla, že ve staré hájovně se celkem nic nezměnilo a že jsou tam stále všichni zdrávi.

"Jenom psy budeme mít nové," povídá smutně Růženka. "Kníže pán dá tatínkovi nějaký nový druh loveckých psů a ty staré musíme dát pryč! Kdo ví, ke komu teď přijdou, staří chudáci! Budou muset tahat vozík nějakému mlékaři nebo potulnému brusiči a z hladu jistě ani nevyjdou. Ach - ubohý Sultáne a Hektore! Těžko se budeme s vámi loučit a vy jistě také neradi od nás půjdete pryč!"

A Jeník k tomu dodal zamyšleně: "Těm se bude dlouho stýskat po lesích, když v nich celý život prožili. A mně se také bude stýskat po těch milých kamarádech."

Potom bylo chvíli ticho. Děti měly hlavy skloněny a také kmotra liška měla hlavu v packách, jako by o něčem usilovně přemýšlela. Ale pak se náhle zvedla a promluvila k dětem vesele: "Už jsem na to přišla, milé děti! Já si ty dva staré brachy vezmu sama do služby, protože nějaké psy také mít musím a s nějakými mladými štěňaty se zlobit nebudu. Tak víte co? Já si pro ně v neděli k vám zajdu a tím bude všechno vyřízeno k všeobecné spokojenosti. Já budu mít psy, které dobře znám, a vám se po nich už tak stýskat nebude, když budete vědět, kde jsou a že se s nimi dobře zachází. A můžete je u mne vidět, kdykoliv budete chtít - vždyť mě snad přijdete také často navštívit!"

Z toho ovšem měly děti velkou radost. Děkovaly kmotře lišce za to dobrodiní a radostně ji objímaly. Říkaly jí, jak se těší na její návštěvu a jak budou rodiče překvapeni, až o ní všecko uslyší a až ji také uvidí. A tak se v radostném povídání přiblížila chvíle, kdy se děti s kmotrou liškou musely rozloučit. Znovu jí pak děkovaly, že se ujme těch ubohých psů, a znovu a znovu jí říkaly, jak jsou rády, že se s ní opět shledaly, že se má dobře a že se mohou často navštěvovat. Kmotra liška je kus cesty vyprovodila a pak se s nimi srdečně rozloučila. Děti radostně spěchaly k domovu a kmotra liška kráčela volně k své hájovně.

O nejbližší neděli potom nastalo ve staré hájovně U pěti buků velké vzrušení. Rodiče Růženky i Jeníka byli sice už dost na to připraveni, čím se liška stala a že po lidsku mluví, ale když se kmotra dostavila v plné parádě a dala jim po lidsku pozdravení, nemohli jí úžasem a rozčilením ani poděkovat. Také psi Hektor a Sultán byli jejím zjevem tak udiveni, že zapomněli na ni vyštěknout a boulili na ni vykulenými kukadly. Zato děti ji už přivítaly jako starou známou a s jásotem si ji vedly do světnice.

Tam ji nejdřív řádně pohostili a pakebylo řečem, povídání a vyptávání konce. Hajný Vobinuška říkal lišce "kolego" a choval se k ní velmi zdvořile, když slyšel, jak ji má kníže pán rád, ale také se smál, až se ohýbal, když mu pověděla, jak vyhnala knížete pána z jeho vlastního lesa. A tak jim všem krásně uběhlo to nedělní odpoledne, a nežli se nadáli, nastával večer. A tu než se rozloučili, požádala kmotra liška hajného Vobinušku o ty dva zestárlé hafany.
Kmotra liška na obrázku za mlada

To hajného velmi potěšilo, protože mu také bylo psů líto, a milerád je kmotře lišce daroval. Měl jen starost, zdali s ní budou chtít jít, ale kmotra liška ho hned přesvědčila, že s ní půjdou velmi rádi. Vyšla s hajným na dvůr před jejich boudy a tam k nim promluvila ve psí řeči. Oba psi svěsili ohony a hleděli zahanbeně k zemi, když jim řekla, kdo vlastně ona je a čím se stala. A ještě více zesmutněli, když jim pověděla, že je hajný musí dát na rozkaz knížete pána nějakému potulnému brusiči, ale hned zase veseleji zvedli hlavy, když jim vlídně oznámila, že si je odvede do své hájovny na Malinovém vršku.

Smutně a těžce se pak oba psi loučili se svým starým domovem a pak šli poslušně za svým novým pánem, protože jim bylo milejší zůstat dále v lese nežli se kdovíkde plahočit. Šli za ní se sklopenými hlavami a každou chvíli se na sebe tak podívali, jako by si povídali: "To se to na tom světě podivně mele!" Neměli dost dobré svědomí a styděli se za to, že lišku tak proháněli, a měli obavu, že jim to liška zas pořádně oplatí.

Toho se však nedočkali. Kmotře lišce postačilo, když viděla, jak toho oba litují, jak s opravdovým obdivem uznávají její nadvládu a ochotně vyplňují každé její přání. Za to jim přála dostatek jídla a také je moc nehonila. Práci s nimi měla usnadněnou tím, že jim mohla všechno pořádně vyložit ve psí řeči a že také psi jí mohli své poznatky snadno a srozumitelně ohlásit. Starý Matěj si je brzy také oblíbil, a tak tam všichni žili v té hájovně docela spokojeně.

Když neměla kmotra liška zrovna službu, poslouchala gramofon a rádio nebo si telefonovala s myslivcovým Venouškem. On ji také přicházíval často navštívit, a když se tam někdy sešel s dětmi hajného Vobinušky, ozývala se hájovna na Malinovém vršku smíchem, jásotem, halasem a tartasem. To vždy kmotra liška zapomněla, že je panským hajným, a dováděla se svými psy jako se sobě rovnými kamarády. Zatím starý Matěj kuchtil něco dobrého, a když viděl, že se ta žoužel již dost unavila, zavolal je do světnice a všem podal občerstvení.

A tak plynul kmotře lišce život spokojeně, bez starosti, jak bude zítra, a s vědomím, že si to vše také zaslouží. Však jí kníže pán při svých častých návštěvách stále opakoval, jak je s její službou spokojen, a vždy se znovu a znovu na lavičce pod starým bukem chechtal, až se ohýbal, když připomněl kmotře lišce, jak ho tenkrát kalupem hnala z jeho vlastního lesa.

OBLÍBENÉ POHÁDKY co se tady nejvíc čte?

Hledáte tu svoji pohádku? Je možná tady!

12 měsíčků 776833333 Adina Mandlová Africká královna Alcatraz Allison Crowe Amerika Anděl Páně Andělíček strážníček Andersen Android Anička s lískovými oříšky Animovaný svět Arabela Astronomie Ať přiletí čáp královno Ateroskleróza Ave Maria Babička BaJaJa Beethoven Symphony Betlém Bob a Bobek Bobr Boháč a chudák Bohatství Bouře Božena Němcová Boží muka Broučci Bubáci bubble nebula Bůh Slunce Buchty Byl jednou jeden král Celovečerní pohádky Celý film Byl jednou jeden král Cestování Cruise Rekreace Dovolená Cesty Cibule Cinderella - When I Fall in Love Čaj o páté Čarodějnice Čarodějův učeň Čepička trh a mimčo v závěsu Černokněžník Čert a Káča Čerti u nás Čerti u sousedů Čertouská poudačka Čertova nevěsta Čertův mlýn Čertův švagr Červený traktůrek Česká pohádka Čtené Pohádky Dařbuján a Pandrhola Den pro tebe Deprese Deprivace a skupinová hloupost Deprivanti Der Hase und der faule Förster Deštivý den Děti Dětství Děvčátko se sirkami DIAMANTOVÁ SEKERA Diamanty DIVOTVORNÝ MLÝNEK Divotvorný ubrousek Dmitri Shostakovich - The Second Waltz Dobro a jeho světlo Dobrou noc prasátka Dopisy Drahé kameny Drogy Dům U zlaté studny Dva mrazíci Dvanáctero lovců Ferda mravenec Filmové pohádkové drby Flejberk Fotografie Genius loci Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Historie Hledejte krtečka! Holubí hnízdo Homeless Honza a Jenovéfa Horseland Hrátky s čertem Hrneček Google Hrnečku vař Hudba Humor Humor a vtipy nebo moudra Hup do mošny! Hvězdokupa Hyperkinetická porucha Charlie Chip And Dale Chipmunk Chlad zimy Cholesterol Chytrá selská dcerka Chytrá vesničanka Internet Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jája a Pája Jak bednář... Jak dědeček měnil Jak kohout napálil lišku Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak se budí princezny Jak se Honzík učil latinsky Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak šla slepička a kohoutek na vandr Jak Trautenberk prodával vodu Jak zajíc přelstil líného hajného Jan Werich Jaro Jelen Zlatoparoháček Jen počkej Jesličky Jezdecký klub Ježibaba Ježíšek Jirka s kozou Jiřička příběhy Jiřička příběhy na dobrou noc Jiřičky pověsti Jordánsko Kai a Gerda (Sněhová královna) Kalifornie Kámen krásy Kapradí Karel Čapek Karel Jaromír Erben Karel Kryl Karel Kryl Nevidomá dívka Karel Svoboda Karikatura kde se pasou?.... Kdo je hloupější? Kmocháček Kňour Bořivoj Kocour kohout a liška Kocourek Kocourek Sammuel Koledy Koně Kongres Konopka obecná Kontakty Korsika Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Kouzelný hrnéček Kouzla králů Krajina Krakonošovy námluvy Král a klaun Královna Koloběžka První Královna ohně Krásné ženy Kreslený film Kristian Krizová linka Krkonošské pohádky Krteček Krteček a maminka Krteček a orel Krteček v Číně Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a robot Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek a zelená hvězda Krtek hodinářem Krtek Mix Krtek saves his home Krtek v metru Kuřátko Květy La Roux Les Lesní jahody Lesní pohádka Lesní příběh stromu Léto Lidský život Lišáček Liška a čáp Liška Eliška Lištička a taštička na regále Lotrando a Zubejda Lovecký pes Madlenka Mach a Šebestová Máj Malá mořská víla Maminka Maminky sen Maturita mé zlaté parohy Meditace Méďové Medvědi Meluzín Hejkal i Rusalky Memy Měsíční noc Mireille Mathieu MIX Pohádek Mladý kovář Modrá knížka Modříny Moldau Smetana Moře Motivace Moudra Moudrost MRÁZ A MRAZIVEC Music and Humor Myška a knížka Nádherná Večernice Nebeská Rosa Nedělní pohádky Nejkrásnější české pohádky Nejkrásnější hádanka největší moudro na světě Nekonečný příběh Německy Nepohádka o člověku Novinky v hudbě Novoroční příběh O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O broučkovi O čápovi a lidech O čápovi a lišce O dívce co podržela slunce nad mořem O Drobečkovi O Dušičce O dvanácti měsíčkách O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hloupém Honzovi O Honzíkovi a Mařence O Honzovi O hrbáčkovi O chytré kmotře lišce O jedné panence O ježečkovi O Kdybískovi O koblížkovi O kocouru kohoutu a kose O kohoutkovi a slepičce O kominíkovi O koních a dětech O kouzelné zahradě O kováři a čertu O Krakonošovi O králi co nepoznal housle O krtečkovi O květinovém talíři a slepičí polévce O labuti O lásce O lišce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O malém prasátku O malém trempíkovi O medu O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O Nebeklíči O nebi moři a slunci O neposlušných kozlatech O nepravém a pravém čertu O Palečkovi O panně Mahuleně O pejskovi a kočičce O perníkové chaloupce O Pifarce První princezně O popelce O princezně a žabákovi O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O Slunečníku Měsíčníku a Větrníku O sluníčku a obláčku na nebi O smolíčkovi O Smolíčkovi. Za hory O Smůle a o Štěstí O sněhurce O srdíčkovém hrnečku O SRNEČKOVI O stříbrném rytíři O světle na zemi O syslovi O štěstí O třech rytířích O Vánočním stromečku O veliké řepě O veselé pastelce O veverce O vlku O vodnících O zajíčkovi O zdraví O zeměklíči O zemi a zahradě O zlatém kapradí O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE O zlé selce... O ztracené pohádce Obama Oldřich Nový Online pohádky Osobnost Otčenáš Paleček rytířem Pasáček a kouzelná píšťalka Pasák vepřů Pastýřka a kominíček Pat a Mat Pavel Kysela Peníze Perníková chaloupka Persie Petra Pippa Písničky z pohádek Placebo Podzim Poezie Pohádka Pohádka na dobrou noc Pohádka o Červené karkulce Pohádka o jaru Pohádka o kočicce Pohádka o podzimu Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádkové fotografie Pohádkové vtipy Pohádky tisíce a jedné noci Pohádky z lesa Pošta pro vás Pošťák Pat Pověsti Povídala vrána vráně Prázdniny Princ a Večernice Princ Bajaja Princezna na hrášku Princezna Pampeliška Princezna se Zlatou hvězdou Pro internetové guru Pro malého medvídka PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ? Programy a tipy Prostřeno Přátelé Příběhy jako pohádky pro děti Příroda Psí lejstro Ptáci Ptačí zpěv Pyšná princezna Radost Rákosníček Relaxing Music Romantika Rozum Rozum a Štěstí Rüberzahl Rumburak Rumcajz Růže Růžena Nasková Ryby Rytíř Červená růže Římská mythologie S čerty nejsou žerty Sammuel perský kocourek Scarabeus Sdílejte přátelům! Sdílení Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skřítek Skřítek Racocheil Slovensko Slunce je králem dne Slunečné odpoledne Slunečné ráno Sluneční erupce a aktivita Sluneční toulky v přírodě Slunečný den Smartphone Snake charmer's flute Sněhurka Sněhurka a jak to bylo dál Sněžná peřina Sociální sítě Sociopatie Some day my prince will come Soukromé Spánek Spejbl a Hurvínek Splněný dětský sen Sršeň Stáří Statečný voják Straka Stream Strejček Příhoda Stromy studentské Suguperge! Sdígilígim naga wegeb! Sůl nad zlato Svatba Svět hraček Svět je barevná hra Svět na bílo Světlo Syrenia Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Škola Šťastný smolař Štědrý den Štěstí a práce Tajemství Tajemství lesní země Tajemství staré bambitky TAJNÉ SLOVO The Cranberries - Zombie The Mole and the Chewing Gum The Moon Měsíc The Old Man Tip a Tap Traktor Tom Tramping Trautenberg Trautenberk trpaslíci TŘETÍ PRINC TŘI KONĚ Tři oříšky pro Popelku celý film Tři zlaté vlasy děda Vševěda Tříska a kůra Tuláček Tweet Tygr a Pú u Křížku U řeky U vody Učitel USA Úsměv Vajíčka Vandr Vanessa Mae Vánoce Vařila myšička Vazač košťat Včelí medvídci Včelí medvídci - Ubrečený Včelka Mája Večerníček Velikonoce Velikonoční koleda Velká kočičí pohádka Verše Veverčí pohádka Videopohádky Víla Amálka Vimeo Vinná réva Vlaštovka Vlčí mák Vlk a ovečka VLK A SEKÁČ Vodník a Karolínka Vojenská služba Všímavost Vtipy Z pekla štěstí za doly Zahrada mandloňových květů Zahradní pohádka Zahrady Zachráněný čert Zachraňte krtka! Zajíc a liška Záleh Zavřete oči odcházím Zdraví Zima Zlá královna Zlatá střední cesta Zlatovláska Zlatý jelen Zlatý pták Znám jedno místo Zničit krtka Zrcadlo Zvířátka a Petrovští Živá voda Život jako pohádka Životospráva

Vybraný příspěvek

VLK A OVEČKA

VLK ČEKAL A ČEKAL... Ž il jednou jeden vlk a jedna ovce. Ovečka se odtrhla od stáda a zablou­dila v lese. A vlku, tomu je les jako ro...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...