 |
| Až ráno bude svítat bude vítat svého prince v stříbřitém kameni hradních skal. |
uprostřed skal; tam tvrdě spí
zakletý v kámen rytíř, celý stříbrný
... On statný byl, udatný, krásný; měl hrad svůj jasný do vzhledu
nad vysokou slují kde orli se slétávají rádi k posedu
Byl v rozeběhu mládí, když potkal svoji princeznu
růžovou vílu; ze snů k němu slétla
a vpletla se mu do života: Tolik jí rázem miloval!
Však i sen mívá temný stín
- na oři černém vynořil se, snad pekelník
do hradu vnikl; záhadou je i jak
měl podobu draka z podzemní říše, ohnivou tvář
kolkolem dštěla
Ptáte se:" To ho neviděli?"
Zahleděni byli do nevinnosti bílých plání
když napadl první sníh.
Přesto však rytíř chrabrým byl, a nezalekl se přepadu
ihned vzal šat svůj železný a meč a z hradu spěchal
stečí dobít pekelníka v dračí kůži
Boj začal...
...dech se úží nad blesky stříbra v ohnivém sevření
Znamení růžového obláčku...
... a slunce náhle zapadá
Rytíř se v tu chvíli propadá do otevřené rány skal.
Vzala si s sebou rovněž stín co pekelník byl z dračí říše
Krajina kolem se tváří tiše jakoby byla to pouhá pohádka
co stalo se tu před chvílí.
A hrad nad skálou sotva dýše
kdo probudí jej, popílí...
...zakrátko opět v pohádce stane
Co mělo se stát, to stane se, navždycky
byť jenom bylo na chvíli
Jen obláček růžový pospíchá splynout s červánky do stmívání
odnáší tajemství z šedi skal.
Až ráno bude svítat zas bude vítat svého stříbrného prince
v stříbřitém kameni hradních skal.
Zas budou se milovat, jaro vítat
Škoda, přeškoda, kdo nevěřil a nezůstal