O princezně a žabákovi

Ten žabák ale byl docela pěkný barevný...

Bylo to v hodně moc daleké zemi kam nelétají ani letadla, ani tam neplují lodě a cesta vede hlubokými kopci přes vysokánské hory a ještě hlubší pralesy.
V té daleké zemi, která byla schovaná i sluníčku a nebesům bylo také kdysi království a v něm měli dceru - princeznu. Marně jí hledali ale ženicha, protože sousední království bylo v nedohlednu.
Princezna byla smutná a často chodila plakat k jistému pramínku, kde byla voda čistá jako zrcadlo.
"Voděnko, vodo," vzdychala.
" Asi zestárnu sama a zapomenutá:" trápila se.

Jednoho dne se ale voda v studánce zabarvila do obrazu a princezna zahlédla tvář milého mladíka, který se na ní usmíval.
Honem se ohlédla, ale za ní nic, jen žabák. Velký, s velkými kukadly jakoby se skutečně usmíval.
Otočila se zpět a začala opět plakat.
"Neplač" zaslechla za sebou libý hlas.
"Vím, že se ti nelíbím, ale jsem to skutečně já. Stačí jediné políbení a zbavím se této podoby."
Jenomže, druhý den jí to nedalo a zvědavě šla opět k známému pramínku se studánkou. Zdálo se jí to včera?
Nezdálo. Žabák k ní opět přiskákal a jeho oči byly jen o trochu smutnější než den předtím.

Princezna

Princezna znovu utekla.
Třetí den se nechala zlákat hlasem, který jí k sobě slaboučce volal, jako by smutně zpíval tichou písničku jak je nešťastný.

Rozeběhla se k pramínku, podívala se do hladiny a uviděla opět obraz prince. Pohladila hladinu, rozčeřila vodu a v ní se zjevil známý žabáček.
"Ach, ty nešťastný žabáčku" otočila se a prvně vzala žabáčka do náruče a pohladila mu hlavu."
Zavřela oči do kterých se jí draly slzy.

Najednou jako by jí žabáček začal růst pod rukama  a jeho kůže se začala měnit v hladkou.
Otevřela oči a v její náruči byl mládenec....
Byl to ten, kterého zahlédla v tůňce hned první den.
Obejmuli se znovu a princezna tak získala prince.

Inu, svět je tajemný a co může působit ošklivě to v sobě může mít krásné tajemství. Stačí se jen zaposlouchat..

I zazvonil zvonec....a pohádky je konec.