 |
| Inu, je to Meluzín. |
Vysoko v horách, kam těžko kdy vstoupí lidská noha, mezi skaliskama bydlel jistý Hejkal; býval sám a sám
Nikdo dodnes neví, kdy a proč vlastně odešel od lidí. Pomalu nikdo o něm ani nic moc nevěděl, neboť Hejkal většinu času doma spal a spal.
Najednou ho ale něco popadlo, snad stesk, kdo ví, a on se neposedně prolétl světem.
Že už tak létá drahný čas, chudák postupně zprůsvitněl, až se z něho nese krajinou jen protáhlé zavytí větru. Inu, je to Meluzín.
Proč prší?
To Rusalky v nebesích občas vyperou své průsvitné šatečky a rozvěsí je mezi mraky, aby se lépe provětraly
Pravda, občas se to mrakům nelíbí a tak se zatáhnou a zlostí hřmí a blýskají.
Ale potom zase na usmířenou Rusalkám na chvíli upletou krásný duhový pléd, aby si mohly jít zatančit na jezero.
Že jste je nezahlédli?
A co ty drobné kapky celé do duhy oděné? Dělají na hladině nádherná kola, že je i slunce zvědavé a vrhá se za nimi. A směje se až se vlní hladina.