 |
...provázel lesem a vyprávěl kolem nás byly jen stromy a stromky
|
Kolem nás byly jen stromy a stromky; a zvířátka, která se uměla skrývat, jen tu a tam se zableskla jejich očka jak hvězdičky na nebi.
Hvězdiček bylo na obloze také plno. Nad nimi měsíc jako jejich ochránce.....
Najednou...Podívejme se!
Jedna z nich se letí přímo do mého okna!
Letí? Kdepak? Snáší se jako pavouček na pavučině až najednou sedí v okně přede mnou.
A vlastně, ona to není hvězdička. Je to nádherně zlatá nebeská víla. Je střapatá, rozježená, rozesmátá a hned se dá do řeči;
"Proč nespíš?
:Nejde mi to, taková krásná noc..."
"Líbí se ti, viď?
Kývám hlavou, že je to tak a hned se ptám kde se tu vzala a jestli je opravdu hvězdička z nebe.
"Jsem. Proč bych nebyla?" Diví se hvězdička.
"Copak jsi mne nepoznala?"
Přiznávám se, že ne. Nikdy jsem ji takhle naživo neviděla.
"Že ty bydlíš ve městě?"
Souhlasím a hvězdička dodává: " No, to jsem si myslela. Tam se nevejdeme, protože tam máte nějaká blikátka, která nás vyhánějí. Nemáme je rádi.Tady je to lepší. Je tu krásné ticho a pohádková tma do níž se můžeme schovávat a hrát si se stíny."
Po chvilce ticha přidává: " A slyšela jsi nás zpívat?"
Zakroutím hlavou, že ne.
"Že ne? " rozezní se hvězdičky smích jemný jako dešťové kapičky, když bubnují do trávy jemným, májovým deštíkem.
"Poslouchej," přiloží mi svou zlatou ručku tenkou jak nit k uchu.
A skutečně, najednou slyším lehounkou melodii jakoby potůček běžel kolem, konipas skákal letní loukou a zvonil na zvonky....až jsem usnula.
Zdálo se mi to?
Hvězdičko, která jsi to byla? Odpověz, prosím!
Jenomže svítá. Hvězdy už odešly tančit za obzor.