Jdou ulicí Mikuláš, čert a anděl

Jdou ulicí Mikuláš, čert a anděl v naprosto přesvědčivých kostýmech a naproti nim kráčí paní se svou malou dcerkou. „Jé mami, koukej, anděl. A je opravdovej? Můžu si na něj šáhnout?" Maminka se

Můžu si na něj šáhnout?

usměje, a když anděl souhlasí, také přikývne.  „Jéé, a na čerta taky? Má opravdový rohy?“ 

Čert zarachotí řetězem, s rázným gestem poklekne a holčička se zprvu trošku bojí, ale překoná strach a opatrně se dotkne svou malou ručkou jednoho čertova rohu a už nemá pochyb. A když jim maminka děkuje, čert upře svůj pohled na její (i pod kabátkem výrazný) hrudník a skoro s ďábelským úsměvem prohodí: „Taky bych si šáhnul,“ a zarachotí řetězem.

 Na Proseku zvoní rozevlátí čerti s mikulášem u dveří jednoho bytu uvnitř v paneláku (zřejmě se zdrželi u někoho z nájemníků s připíjením na zdraví) a otevře jim babička s v brýlích doprovázená kočkou a povídá: „Čekali jsme vás do sedmi, teď už jsou vnoučata pryč, a mojí kočce je to jedno, stavte se za rok ale o chvilku dříve.“