 |
| Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst... |
Za dávnými horami, řekami, v pradávné době byla všude kolem nic než tma, že by človíček zabloudil.
Proto bylo kolkolem smutně, pusto a prázdno.
Nikde nic, ani stéblo trávy nevědělo kudy růst, proto se ani nesnažilo vysoukat se ze země.
Až jednou na druhé straně Země byl jeden zvědavý človíček, který už nechtěl poslouchat o strašidlech a rozhodl se kraj tmy prozkoumat.
Zažehl louč a šel a šel. Zanechával za sebou maličkou cestu malinkého proužku světla.
Nikde stále nebylo nic.
Obešel zeměkouli a byl opět doma.
Jenom se za ním vynořila zlatá cestička světélka.
Všichni jásali a vydali se s ním s dalšími loučemi.
To už nebyl jen úzký chodníček světelného paprsku, ale hned celý obzor.
Zvědavé slunce dosud spící v oné hluboké tmě na obloze se zvědavě rozeběhlo za nimi...
A najednou...
Co to?
Tráva vystrčila svůj zvědavý lupen a hned po ní začaly vzrůstat další lupeny.
Radostí se začaly vytvářet i květy a bylo vyhráno. Tma byla přemožena.
Lidé se hned v téhle čisté , neposkvrněné zemi usadili a začali ji upravovat dle svého.
Žel, lidé nejsou tak šikovní jako je matička příroda, proto jim vždycky pošle kus tmy, aby si odpočinuli v svých ztřeštěnostech.
Ale i tuhle překážku už lidé překonali.
Jenom ještě nevidí jak nazpět občas uspávají skutečné slunce a nad nimi se proto brzy opět otevře tma...
#světlo #tma #země #příroda #lidé #zvědavý #matička #človíček