Sedlák milostpánem

Král se prý velmi podivil
Božena Němcová - Sedlák milostpánem

  Jeden sedlák, byl mohovitý, měl hezkou ženu, ale všecko mu pánbůh vzal. Na poli mu potlouklo, dobytek mu pošel, statek mu shořel, žena mu umřela, zůstala mu bída a nouze, bílá hlava a černé vousy.
Šel tedy k panu správci, aby mu dal osvědčení, že půjde s prosbou ke králi, aby nějakou náhradu dostal. Správce se na něho podíval, a když viděl jeho bílou a černé vousy, velice se tomu podivil a věřil, že musel mít sedlák velikou starost a bídu, protože mu tak mladému hlava zbělela. Dal mu dobré osvědčení a sedlák šel spánembohem do Prahy.
Když přišel do zámku, nechtěla ho stráž hned pustit, ale posléz se dala obměkčit jeho milou, ale podivnou tváří, a pustila ho před krále. Král se prý velmi podivil, když viděl bílou hlavu a černé vousy; laskavě přijal jeho prosbu a poručil sedlákovi, aby přišel do hodovní síně, až bude panstvo u tabule.
Sedlák to nezameškal, a když vstoupil do síně, vyvalovali ne něho oči jako na divné zvíře. "Nyní nám pověz," ptal se král, "jak se to stalo, že máš bílou hlavu a černé vousy?" "Hm, uhodněte to, vždyť jste chytráci," odpověděl sedlák. Pánové přemýšleli, ale žádný to uhodnout nemohl. "Já ti povím," ozval se zase král, "když nám to povíš, a bude-li se nám to líbit, uděláme tě milostpánem." "Nu, za to se může hubou klapnout. Tedy slyšte: vlasy jsem měl hned, když jsem se narodil, ale vousy mně teprv později narostly; až budou ty tak staré, jako jsou vlasy, budou také bílé." Králi se odpověď líbila, i udělal sedláka milostpánem. Hned ho dali odít do panských šatů a do ruky mu dali zápis na pěkný statek, na němž sedlák-pán až do smrti rozšafně hospodařil.

A měli se rádi

Broučci a chaloupka
Svatojánský broučci měli za úkol svítit lidem v noci...

V knížce se setkáme s maminkou, tatínkem a hlavně s Broučkem, který byl ale neposlušný a neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Jakmile se Brouček narodil, tak jediné co ho zajímalo bylo létání a už se těšil, kdy poprvé poletí s tatínek svítit lidem na cestu. Však i na cestách Brouček tatínka neposlouchal a jednou se stalo, že ho málem chytla žluna. Nebo mu jeden zlobivý chlapec utrhl křidýlko a Brouček se pak mnoho a mnoho dní uzdravoval u Janinky, která sice neměla děti, ale i když byl Brouček nezbeda měla ho moc ráda.

 Ale i z Broučka se stal hodný a laskavý brouček, který se nakonec oženil s krásnou Beruškou a měli spolu hodně dětí.

A když zemřeli, tak u jejich chaloupky vyrostly krásné chudobky.

Ferda Mravenec - Jak zůstali mravenečnik s hadem o hladu a jak se Pytlik topil

FERDA MRAVENEC a přátelé
Ferda mravenec, veselý chlapík s červenou puntíkovanou mašlí kolem krku, který se ničeho nezalekne, už potěšil několik generací malých čtenářů knížek Ondřeje Sekory. Tentokrát se Ferda, brouk Pytlík, Beruška a další staří známí objeví v německém animovaném seriálu. Ferda je kamarád jaksepatří, je chytrý a šikovný, se vším si ví rady a vždycky je ochoten pomoci přátelům i těm, s nimiž se setká poprvé.


O malém trempíkovi - pokračování příběhu jako v pohádce trampingu pro dětskou duši milí rodičové!

III.
"Dobré ráno! Hup, šup s postele! Zaspíš to krásné svítání..." probudil trempíka náhle tatínek.
Káně lesní

Chudák trempík nejdřív hledal kde vlastně je a kam zmizel totem Dlouhý nos, ten starý dřevitý děda, který si s ním před chvílí povídal. A kde má maminku, že ho nebudí ona jemným pohlazením.
Tatínek měl jiné praktiky: Šups, hups, stáhl z něho pokaždé peřinu :"Vstávat a cvičit přesně jako ty králíkové z klobouku."

"Vojna není kojná, ale hodně naučí."dodal, jako vždycky když ho nutil se mít po ránu studenou vodou než ho odvedl do školky. Také teď ho, rozespalého vláčel nejdříve k pramínku, kde bylo ono přidělané umyvadlo, aby si umyl rozespalé oči. Studená rosa se ještě třpytila na větvích i na trávě, ale sluníčko už do ní vplétalo zlaté nitě. Brzy se propadnou rosné perličky- kam asi? Sluníčko je vypije!
Také  trempíkovi už tatínek přichystal čaj a sušenky k snídani. Tenhle čaj ale voněl úplně jinak než od maminky. Voněl lesem?!?
"Tatí, co je to za čaj?"
"Pravý, trampský. Včera jsem stihl nasbírat špičky ze smrků a přidal pár listů borůvčí. Tenhle mám nejraději." odpověděl taťka mezi kousnutím do pořádného krajíce.
"Nechceš taky kousek místo sušenky? " nabídl i trempíkovi
Kdyby to tak viděla maminka, slaninu a po ránu!
Ale slanina s krajícem chleba nějak krásně voněla....Honem kývl.
Tatínek mu s chutí kousek odřízl."Chlap, zálesák musí mít sílu; máš recht." dodal.
Po snídani tatínek povídal: "Půjdeme se projít, pojď" slaninu schoval k ostatnímu zase do lednice, která trempíka překvapila.

Tatínek měl totiž v podlaze udělaný sklípek, kam se šlo po schodech. Ty byly studené a z kamene. Na jednom z nižších schodů měl postavené láhve s pivem a kovové umyvadlo kam schoval máslo a vše co by se mohlo zkazit.
"Nediv se. Než se dostaneme domů tak ti vysvětlím  další kouzla" odpověděl na jeho udivený pohled.
A šlo se na výlet. Nešli sami, přidali se k nim také ostatní osadníci.
"Tak co, hrdino? Nebojíš se?" zeptala se velká kamarádka, které taťka říkal Světluško. Byla dlouhovlasá a vypadala jako víla Rusalka. jenomže měla na sobě přesně takové kalhoty jako taťka- maskáče a tričko na kterém byl namalovaný vousatý pán s dlouhými vlasy. prý se mu říká Sandokan a prý byl pirátským námořníkem. To by se trempíkovi líbilo, na lodi!
"Proč? Jsem už velký, už chodím do školky a myji se jako táta ve studené vodě. jsem statečný."odpověděl Světlušce.
"Tak to je dobře" řekla ona a tatínek dodal. "Až ho budou bolet nohy vezmu ho zase na ramena, našeho trempíka."
"A kam vlastně jdeme?"
"Překvapení; za lesem je řeka a kamarádi vodáci. svezou tě na lodi, když budeš hodný."
"Jůůůů!" zajásal trempík a otočil se k totemu.
Dlouhý nos na něj určitě mrkl jakoby mu zašeptal. "Neboj, já tě budu hlídat. A nezapomeň pozdravovat sluníčko, kdyby se zase ponořilo do vody!"
"Dlouhý nos je tedy opravdu kouzelný. Ví rovněž o dobrodružství se sluníčkem a vodníkem." řekl si a zamával mu.
A šli a vesele si zpívali, aby jim cesta utekla.

                  IV:
Taťka se ale s kamarády nevydal ani lesem, ani loukou, Šli lesním krajem, aby byli v chládku. Však  ještě na prošlapané lesní pěšině  stály zbytky rosy z rána. Taťka svému malému trempíkovi řekl, že je hezké jít tou trávou bos a sám si jako řada kamarádů sundal boty. Je to prý zdravé.
Občas do nohou píchal kamínek, občas ostřejší trs trávy. Také na kopřivy si musel dávat pozor. Ale vcelku to bylo příjemně chladivé.
Navíc kolem bylo pořád co vidět. tak také potkali malé mraveniště. Trempík se zastavil, protože byl zvědavý, jestli to není právě ono kde bydlel jeho Ferda mravenec. Mravenečkové ale byly daleko menší než ten z pohádkové knížky. Ani Brouka Pytlíka neviděl.
Navíc všichni kolem něho pospíchali do mraveniště a z mraveniště; také taťka pospíchal. Trempíkovi nezbylo než vstát a pokračovat .
 Jenomže; najednou se lekl. Něco zeleného, ošklivého mu skočilo přes cestu - ropucha! A taky maličká myš se kolem něho mihla z trávy do příkopu, ještěrka....
Taťka ho pro změnu za chvíli pozval podívat se na hada jak se hřeje na kameni u cesty kam se vyšplhalo slunce. Byla to prý užovka, řekl" Té se prý nemusíš bát." Zmije by se musel bát. Vypadá prý jako pruhovaná tkanička."

ˇ"Stopaři, kde jste se zapomněli?" volali kamarádi daleko vpředu.
"Nic naplat. Šups na koně a jedeme rychle!" řekl taťka a dodal. "Takhle by nám uplavali."
Konečně byli u řeky. Kamarádi a kamarádky už byli rozsazeni u bistra na dřevěných lavicích a popíjeli osvěžující nápoje, případně si vzali polévku s rohlíkem a jiné obědoviny. Také tatínek postavil před trempíka kelímek limonády, sobě vzal pivo  a oběma donesl také polévku: Pravou trampskou gulášovku do níž jemu i sobě nalámal po krajíci chleba.
Trempíkovi chutnalo dvojnásob. Už proto, že nějak dobře voněla, ale také proto, že dostal  po té dlouhé cestě poctivý hlad.

Vlak parní
Když si odpočinuli a domluvili se s kamarády od vody, kteří si k nim přisedli kdo že s kým pojede sedl si tatínek s trempíkem k takovému velikému, silnému pánovi, co měl šedivé vousy dlouhé jako jeho šedivé vlasy. Všichni mu říkali Čochtan. Čochtan podal trempíkovi ruku a řekl mu: Ahoj, trempíku, vítám tě na své kocábce. Tady máš jako plavčík vestu a budeš nám dávat pozor na vlny, to je tvůj úkol. A taky budeš dávat pozor, aby nepřiplaval nějaký krokodýl ze ZOO, to bys nám musel hlásit hned, aby nás nesežral. To víš, já jsem tlustý, tak bych šel na řadu první. Tebe by slupl jako pralinku.Víme?"
Za chvilku v lodi povídá : "Mimochodem, víš, že tu máme jednu takovou opravdovou Pralinku? Podívej, tamhle vesluje. je to moje dcera Jája. Už je páťačka, ale na vodě se pomalu narodila. Víme?" a usmál se pod vousy.
Než se vrátili z projížďky řekou měl trempík v Čochtanovi dalšího velkého kamaráda. Také v ostatních vodácích včetně Pralinky..
Nejvíc byl potěšený, když mu na konci Čochtan řekl před taťkou " Ode dneška je statečný trempík velkým Trempíkem a už ho můžeš tatínku psát velkým písmenem." A provedl mu pravý vodácký křest, celého ho vykoupal.
Tak se stal Trempík nejen trampem, ale i vodákem. Vůbec nevadilo, že nedával chvíli ve vodě pozor, protože ho vlnky ukolébaly do pohádky.

Zdálo se mu, že Čochtan je takový ten mořský Bůh a že ho vzal do svého království pod hladinu, kde se mu páslo plno mořských koníků a ryby kolem byly jako služebníci; Jenom ty hezčí, pruhované, které má doma tatínek v akváriu jsou jako princezny a princové a tancují jak Čochtan vesluje.  Děd Vševěd z nebe zvědavě nahlíží, ale Čochtan ho nechce do království pustit: To tak, aby mu vypil všechnu vodu!
Zato obláčky, ty si střádá na své posteli z proutí jako polštáře. Podestýlá si s nimi také houpačku...
...houpy, houpy, houuu. Právě to ho probudilo. Čochtan zpíval z plna hrdla písničku
...Na vlnách se loďka houpá
píseň má ta k nebi stoupá....
Kde je má osada?
kde jsou moji kamarádi...
Aaach, kdyby tu byla maminka. Tady je krásně! A kamarád Čochtan by na to dodal určitě "Víme"
V.
Cesta nazpět byla nějaká delší. To proto, že se cestou stavěli všichni v místní restauraci na gáblíku - jak všichni říkají jídlu, Trempík dostal oblíbenou rajskou omáčku zatímco taťka si nechal nandat plný talíř guláše, Trempík vše dojedl pohárem a taťka dolil pivem; i potom měl Trempík hlad. Ani sušenka Milka jako železná zásoba mu totiž na vodě moc nepomohla."Inu, voda, ta dokáže člověka vytrávit..." konstatovala Světluška  a podala mu čokoládu, aby se podělil s novými kamarády.
Taťka- teď mu mohl říkat jako ostatní Stopař, taťka prý bude zase až doma- se rozhodl s ostatními, že si zajdou, jsou -li  už nějaké houby . A cesta lesem je prý kratší než oklikou kudy šli ráno.
Konečně byli v osadě!
Trempík se hnal hned do srubu. Vrhl se na batoh a probíral zásoby. paštika, chleba....
Kdyby tu byla maminka, měli by teplou večeři! zamračil se.
Totem
Taťka Stopař se rozesmál. Nepamatoval si, že by jeho klouček byl tak vyhládlý;"... jenomže, zadarmo ani kuře nehrabe, milý Trempíku. když ses stal velký, musíš mi pomoct. Usmažíme si vajíčka."
A Trempík se ujal role pomocného kuchaře. Podával Stopařovi vše o co ho požádal. O to rychleji bylo hotovo.
"Ještě po sobě uklidíme;" připomenul Stopař: " Jsme přeci správní chlapi."


A byl večer....
Na oblohu pomalu přišla- kde se vzala tu se vzdala první hvězda, Večernice.
Maminka mu kdysi vyprávěla pohádku o Slunečníku, Větrníku a Měsíčníku. Třeba je to zrovna jedna z těch princezen co si vzaly ty tři prince z nebe.
"Stopaři, budeme zase dělat oheń?"
"Budeme," povídal tatínek Stopař. "Pojď, naučím tě novému kouzlu." A vzal si s sebou dva kamínky- křemínky- jak říkal.
 Kamarádi už se u ohniště rovněž scházeli. Velcí kluci a holky navíc tahali klestí.
Zatímco Trempík s ostatními sjížděl vodu řada z nich dělala zásoby dřeva a čistila, jako správní trampové les. příště se ve službě vymění.
Stopař zase jako správný stopař vzal suché klestí a dřel o sebe ty dva kamínky až z nich vyskakovaly hvězdičky, jiskřičky, až klest začala doutnat, až z ní vyskočil plamínek. Plamínek Stopař vložil do nitra vatry a než se nadáli proskočil vatrou velký plamen.
"Kouzlo" zakřičel Trempík. "Taťka Stopař je kouzelník!"
"Až přijde tvůj čas také tě to naučím, neboj. Oheň je sice kamarád, ale dokáže být i pěkně zlý, proto si s ním děti nemají hrát." Odpověděl Stopař, když přidával suchá polínka.
 Konečně už tedy všichni seděli na svých místech a  Blekota vytáhl kytaru. Proč mu kolem říkali Blekota, když uměl tak hezky zpívat?
Inu, když Blekota nezpíval, tak se někdy zapomínal a zakoktával se. Neposmívali se mu tím, naopak, všichni ho měli rádi včetně jeho Divoženky a dcery Berušky a Lumpíka, kluka, který už byl veliký jako jeho táta a po prázdninách se měl jít učit na kováře jako je jeho táta. Však se i Stopařovi líbilo co uměl Blekota vykovat a zamlouval si od něho dárky pro maminku na zahrádku. už měli doma branku. 
 Trempíka napadlo, že dnešní den byl vlastně hodně krátký, a přitom toho tolik stihli! Sjeli vodu, našli pár hub, poznal ropuchu, Blekota zpívá u ohně, kterého Stopař vykouzlil z kamínků....
      ...Vidíš, teď hvězda spadla
studánce do klína
a jako růže zvadlá
táborák zhasíná
nebe je závin, modrý dým
 tam větrem chtěl bych být
 a nebo lodí plout a plout
 a nikde nezakotvit
Noc hladí mne a hýčká 
a mě je všelijak
 už zní jen píseň z víčka
 zhasíná táborák...
Také Trempíkovi už zní píseň z víčka, oči má zavřené a pohádka si ho odnáší daleko, předaleko. Do země kde bydlí Slunečník, Větrník a Měsíčník. Sedí na zlatém trůně a vítají Trempíka. "Buď vítán, veliký trampe. Dneska jsme tě viděli jak jsi byl statečným plavčíkem a velkým hrdinou, který se nebál ani hada ani  skokana..."
 A propadla se zem a Trempík už zase spal schoulený u velikého, statečného Stopaře, který ho chtěl všechno naučit
VI.
V lese
 Ještě mu znělo spánkem houpy, houpy, ještě se mu zdálo jak ho houpají vlnky, když ho někdo jemně pohladil po čele. Jednou, podruhé...
Trempíkovi ze spánku vyskočilo "maminka" a honem otevřel oči.
Maminka! Sedmikráska tatínkova! Sklání se nad ním a usmívá se jak tvrdě to spal. A venku už sluníčko pospíchá k vrcholku, svítání nechalo za sebou.
"Co ty, sedmispáči můj? Ještě nebudeš vstávat? Všichni už se připravují hledat poklad a ty bys ho zaspal"
"Kdepak, maminko, Sedmikrásko, už vstávám." Hup a šup, okamžitě měl na sobě kraťasy a tričko a pospíchal se umýt k umyvadlo u pramínku, aby maminka viděla jak už je velký.
Musela se usmát. "Jak víš, že jsem Semikráska?"
" To mi vyprávěl Dlouhý nos- víš, ten totem co to tu hlídá. A taky řadu jiných věcí, abych se tu bez tebe nebál"
"Jen jsi chvilku beze mne a jak jsi mi vyrostl!"
"To tedy ano. Už nejsem žádný malý trempík, ale velký Trempík. Čochtan mne pokřtil na vodáka a naučí mne plavat, abych nemusel být leklá rybička, ale pořádný plavčík!" chlubil se Trempík dál.
"Ale kde jsi se tu vzala ty? Nejsi sen, že ne?"
"To víš, že ne. Pan doktor mne prohlédl, že naše budoucí holčička se má k světu a já také, tak jsem se rozjela podívat jak tu spolu válčíte. Vidím, že dobře. Ani tu nemáte haldu špinavých triček a ponožek jak jsem se bála..." pochválila Trempíka maminka.
"Slibuji, že doma budu taky tak uklízet" stulil se k mamince.
Maminka ho ale jemně odstrčila "Ale teď honem rychle musíme běžet za pokladem, tatínek už čeká..."
"To tady není tatínek, ale Stopař. A ty jsi jeho Sedmikráska" poučil jí znovu Trempík honem, honem se obouvajíce. O poklad skutečně nechtěl přijít, zvlášť, když mu Stopař slíbil, že možná potkají i strašidla.
A šli. Taťka Stopař nejdřív Sedmikrásku přemlouval, jestli nechce raději být ve stínu srubu a plést holčičce šatičky, ale maminka se usmála, jestli chce mít panenku nebo trempku. Stopař rezignoval. Každopádně jí vzal bágl, aby se nemusela s ničím nést.
Až přijde první sníh přijde holčička na svět. Musí se naučit také správným vandrům. Tentokrát už maminku, svou Sedmikrásku nebude nechávat doma samotnou a spoléhat až malá vyroste. Honilo se mu hlavou.
Bude Sedmikrásce ve všem pomáhat. I Trempík.
Ale to už Trempík křičel, že na stromě visí mašlička:
"Zpráva" řekl Stopař a hned ukázal Trempíkovi stopu v podobě větvičky ukazující směr. Za chvilku našli další stopu a další a další, v podobě kamínků, v podobě stébel trávy, na pařezu...
Trempíka napadlo, že už ví, proč se taťkovi říká Stopař. On všechno v přírodě přečte. Ukázal mu mimo jiné kde má zajíc domek - noru, kde je nora jezevce či kde hnízdí datel a jak vlastně vypadá sojka co o ní zpívají "Chytil táta sojku, chytila máma taky...".
Sluníčko nad nimi se veselo koulelo s nimi jako by i ono hrálo hru na hledání pokladu. Zalézalo větvemi pod houštiny a hned zase šplhalo po pavučinkách křehkých, skoro neviditelných.
Ani si nevšiml, že jejich Sedmikráska se někam vytratila. Sedla si na kraji lesa k potůčku a rozhodla se tam, ve stínu počkat až se vrátí oba s dalšími a s pokladem. Přeci jen byla holčička u ní, v bříšku těžší a tím jí bolely víc nohy.
Konečně! Poklad je na světě! A našli ho všichni společně. Panečku, veliká krabice cukrovinek dětem a mužským basa piva! Na ženy by se nedostalo, kdyby chlapi neřekli, že jim rádi dají navrch také jedno.
A byl čas návratu. každý si snědl svůj díl svačiny, osvěžil se. Teprve teď viděl Trempík, že Sedmikráska schází.
 Starý Bručoun, který nebyl starý, ale říkalo se mu tak, Trempíka poškádlil: "Vzal si jí lesní pán, líbila se mu"
Trempík se podíval na tatínka, ale Stopař se usmíval. To byl hned i on klidnější. "Kdepak, Sedmikráska se někde schovala, jdu ji hledat" a hned vyrazil.
Taťka ho zastavil. "Počkej, jdeme všichni."
A šli.
Došli k potůčku, kde mamka Sedmikráska seděla a vila si věneček z jemných lučních kvítků spolu kolem. Už měla jeden. Ten druhý měl být Trempíkovi.
A vydali se všichni nazpět do osady a vesele si zpívali trampské popěvky.jen Trempíka už musel Stopař vzít zase  na koně. Nebylo divu, že se mu zavíraly oči, tolik zážitků. Tříletý bojovník už tak zvládal víc než čekal.
A to tatínek nevěděl, že sluníčko, ještě než zapadne honem šeptalo  Trempíkovi do snu. "Pošlu ti měsíčka, poví ti kdo je to ten lesa pán..."
VII.
Tentokrát Trempík zaspal i oheń. Byl to vlastně jenom malý ohýnek, kde sedělo jenom pár jedinců co zbyli, protože se skoro všichni museli vrátit do práce a do školy. Prázdniny totiž stály teprve na prahu dveří.
Zato ráno otevřel oči první a pohled z okna ho rozzlobil "Prší!"
...ošklivě prší. Co budou dělat?  Budí Stopaře.
"Pssst" šeptá Stopař vzápětí, aby nebudil Sedmikrásku. Potřebuje s holčičkou v bříšku hodně spát, aby byly obě hodně hezké.
"Pojď, uděláme jí zatím snídani." vyzval Trempíka, když se oblékal. "Je třeba připravit vodu, aby měla v zásobě i dřevo do kamen." a hned Trempíka zapojil do konání.
Když měli skoro hotovo Sedmikráska otevřela oči, ranní bílá káva už totiž voněla na stole a Trempík pomáhat Stopaři mazat chleba oblíbenou marmeládou z jahod od Šumavské babičky, kterou přivezla Sedmikráska stejně jako řízky co hned ten den zmizeli v břiše vyhládlých zálesáků.
"Dobré ráno, moji kluci" protáhla se a usmála.
"Moc se nesměj, dnes se mračí obloha a prý bude trucovat celý den" konstatoval Stopař a dal jí pusu.
"Což ale nevadí" dokončil řeč "Sousedé nás pozvali na pokec a na karty."
"Kdo?" Byl zvědavý Trempík.
"Vlk s Medvědicí. Zůstali tu s námi jediní na celý týden. Ostatní museli za povinnostmi domů."
Samozřejmě, že Trempík znal Vlka a Medvědici. Byli jako babička s dědečkem na Šumavě. Trempík je měl za ty tři dny stejně rád.
 Babička a děda v Plzni neměli pořád čas. Babička pracovala v nemocnici a děda jezdil sanitou,záchrankou, tak kolikrát nepotkávali doma ani jeden druhého a psali si lístečky. Zato slíbili Trempíkovi, že ho vezmou s sebou opět v létě k moři.
To Šumavská babi a děda měli spousty času. Děda byl hajným a bral ho do lesa sotva se naučil chodit a babička ještě nedávno roznášela dopisy a proto znala lidi z dalekého okolí. Vozila jim psaníčka, ale zároveň jim pomáhala třeba s nákupem, když nemohli.Teď, aby se jí v důchodu nestýskalo si pořídila slepičky, králíkyˇa od dědy převzala i včely a prodávala med a vyráběla skvělé marmelády nejen z jahod jak Trempík rád.
Medvěd se s vlkem prý rádi nemají, ale Medvědice s Vlkem se měli hodně rádi. Vše u nich bylo takové úsměvné a hezké...
Vlk byl sice takový samotář, že nejraději do přírody  vyrážel sám,. ale Medvědice byla taková hodná mamina, která měla vždycky v zásobě pohlazení i pamlsek a čekala s  kotlíkem plným po okraj na hladové.
Také teď na ně čekali, na stole konvice plná lesního čaje a vykouzlený koláč s jahůdkami na kterých včera byla  Medvědice zatímco  všichni okolní hledali poklad. Takže, její poklad byl teď na talíři...smáli se všichni.
VIII.
A bylo vůbec veselo. Trempík mMdvědici a hlavně Vlkovi ukázal jak dobře umí zelenou louku i záchod a Vlk ho zato zaučil do další karetní hry- prší. Medvědice mu pomáhala poznávat kolik která karta znamená a tak se jim podařilo společně dokonce třikrát vyhrát. A nezůstalo jenom u karet. Medvědice také vyprávěla proč má ráda s Vlkem indiány, že určitě její praprapraděda s prapraprababičkou museli být indiány  a nechali jí tady plno indiánských pohádek.
Protože počasí se nechtělo zbavit deště pozvala je Medvědice také na oběd. Měla výbornou houbovou omáčku ze prvních jarních hub - májovek, s vajíčkem a vdolkem. Pánečku, jako u babičky na Šumavě!
Maminčino rizoto co také miloval musí počkat, aspoň nemusí do deště.
Sedmikráska se sice ošívala, že obtěžují takhle dlouho, ale všichni ji utěšovali, že to vůbec není obtěžování, ale že to v tom špatném počasí veseleji utíká. 
Tak tedy dobře, nechala se také ona zlákat. Navrhla však, že tím pádem musí Medvědici pomáhat. Proč ne? Aspoň bude víc času na indiánskou pohádku pro Trempíka.

A chlapi půjdou něco kutit, aby nerušili.  
Je daleká, daleká zem, do které se dostane ten kdo přeplave převeliké moře. V té zemi žijí i koně divoce a kdo chce mít koně musí si ho nejdříve ochočit. Tam také žijí indiáni, kteří mají rádi přírodu, protože říkají, že Zem je matka všeho a Vesmír je jeho tatínek a oba na nás dávají pozor a když zlobíme tak nás potrestají.
V té zemi žil klučina, který byl velký jako jsi ty, Trempíku. Byl všetečný a vůbec nechtěl poslouchat maminku ani tatínka, ani svoje starší sourozence, protože si myslel, že už je hned veliký jako oni. To nevadí, že, jak říkal jeho tatínek, Divoký orel,  je malý jak zvětšený palec jeho ruky. 
Tak se jednou tenhle Nezbeda vydal sám za dobrodružstvím.
Slunce zrovna vycházelo na svou pouť a všechno kolem se chystalo k opuštění snů, když Nezbeda vyrazil. Už večer si sbalil svůj raneček, kde mamince ukradl ze zásob, aby neměl hlad- Však se maminka nebude zlobit, beztak by jí to snědl.
 A šel vstříc Sluníčku: "Sluníčko, veď mne. "
Sluníčko na něj zamrkalo. "Proč ne?"
A tak šli. Nezbeda a Slunce. Občas si spolu hráli na schovávanou. Tedy Slunce se prohánělo mezi oblaky velkými přes půl nebe jak kolem něj letěli, až si Nezbeda myslel, že ho spolkly, ale po chvíli už zase od mraků vyjuklo.Zatímco Slunce bylo za chvíli na vrcholu byl Nezbeda teprve půlce cesty a nohy už ho bolely.
Lesní mraveniště
Byl čas vytáhnout zásoby.
Kde se vzala tu se vzala pouštní liška"Dej mi kousek, prosím. Pomůžu ti až budeš v nesnázích"
"Proč ne" povídal Nezbeda a dal jí kus sousta. Také přidal po cestě orlovi od drobku zbývajících zásob.
A medvíděti grizzly, které spadlo z větve do úžlabiny divoce se valící řeky statečně pomohl vyškrábat se na cestu až se mu slíbila medvědice se odměnit až mu bude ouvej.
A stalo se. Nezbedu čekala dlouhá noc a po ní musel projít řadou nebezpečí, která mu noví přátelé pomohli překonat.
Tak přečkal v bezpečí i druhou, třetí, čtvrtou noc. Zásoby ale už došly, blížil se čas návratu domů. Měl ale strach, že dostane výprask, ten  mu bránil v návratu.
Sluníčko, které mu zrána juklo do jeho  mu ale šeptlo:" Jsi už velký a statečný lovec, nemáš se čeho bát..."
A tak se vydal nazpátek. Zase se předháněl se sluníčkem, ale dnes obráceným směrem, zpět. Slunce tedy šlo pozpátku.
Maminka s tatínkem seděli u týpí celí ustaraní kde mají toho svého Nezbedu. A hle! Tamhle někdo jde a je podobný jejich klukovi o kousek většímu než palec tatínkovo dlaně. Ale tenhle je nějaký větší...
Ale ne, byl to jejich Nezbeda. jen kousek povyrostl o svou statečnost. Oba ho obejmuli a vůbec se nezlobili.

Trempík, zabraný do poslechu si ani nevšiml, že se k poslechu přidal i Stopař a Vlk.
Teprve když Stopař přidal "Ne abys to beze mne zkoušel sám také je zpozoroval. byl čas návratu. Den už se lámal, ale venku  nepřestalo doposud pršet.

IX.
 Ráno už sice nepršelo, ale zato bylo mlhavo. 
"To se paří les." povídal Stopař sotva se v posteli  rozhlédl.
 " To se nám půjde hezky na výlet" dodal vstávaje a pošťuchujíc  Trempíka. "Dnes je v plánu hrad Loket." a kdo bude zlobit zůstává v tamním vězení."
"Jůůů" polekal se nejdřív Trempík,ale když viděl, že se Stopař směje přišlo mu na mysl, že to tak zlé nebude.
"Maminka Sedmikráska pojede s námi?"
"Sedmikrásku necháme doma, protože jako správná squaw, jak říkají indiáni maminám, musí udržovat oheň. Zato s námi musí Medvědice, kdo by nás živil?" dodal Stopař
"A Vlk taky pojede|?"
"To se ví. Vlk je jako veliký náčelník. Je to šérif této osady. Musí nás vést, abychom nezabloudili."
"A co totem, Dlouhý nos?"
"Totem nemůže. Jak tu  ty dlouhé roky hlídá ohniště zdřevěněly mu nohy do jednoho kmenu" smál se Stopař.
"Ale nezapomeň ho pozdravit, až budeme odcházet, aby se na nás nezlobil"
Trempík slíbil a svůj slib splnil. Ještě z dálky znovu zamával jak své Sedmikrásce tak i Dlouhému nosu, i  když ten byl k němu zády. Bodej´t, musí dávat pozor na ohniště!
 Na nádraží byl překvapený, když uviděl Čochtana a další dva velké kamarády, ale bez Jáji, která musela s ostatními dětmi do školy. prý tam jedou také prozkoumat strašidla, jestli tam děti budou moc. Trempík prý bude průzkumníkem.
Krmelec pro zvěř
Nečekali dlouho než přijel vláček motoráček. Tedy, byla to taky taková žlutá lokálka, kterou přijeli, ale vezla je na opačnou stranu. Po cestě si povídali o mašinkách. ukázalo se, že Čochtan stejně jako Bobr, další velký kamarád jsou staří nádražáci a vědí o vlacích hodně. Také s vlaky hodně projezdili.
Trempík napjatě poslouchal dokud Bobr nepřipomněl, že lásku k mašinám získal, když zahlédl pohádku o Nezbedné mašince...."Zastavte vlak, vlak nezdvořák!" si pamatuje dodnes.
"Tu znám! A vím ještě o dalších . Třeba o té jak nechtěla jezdit po kolejích, jak potkala černokněžníka!"
A tak jim cesta utekla jedna dvě, a byli v Lokti. Veliké skály kolem Trempíka očarovaly. Okamžitě si připadal  jakoby vstoupil do pohádky. Rozhlížel se odkud přijede král či princ zvlášť když ho z dalších kamarádů Velký voko upozornil ať si dá na nádvoří pozor, číhá tam drak. A nelhal.
 Trempík se chytil pro jistotu nenápadně Stopaře za ruku, ale tak, aby to ti tři neviděli. Zase byl natolik statečný, že jim nechtěl ukázat strach!
 A že na tom hradě bylo věcí k vidění! Na závěr Stopař slíbil, že budou -li v létě na hradě rytíři, že ho tam opět vezme. A Sedmikrásce poví, že se nebál jejich klouček ani vězení.
 A jelo se nazpátek. Trempík si samými zážitky zdříml a zdálo se mu, že nemusí na rytíře čekat až na prázdniny, ale že za ním přišli z nádvoří a  dali mu taky meč- a že byl těžký, přidali brnění a učili ho boji.
Drak se ně koukal přivázaný seshora a nejdřív se Trempíkovi smál, ale brzy zlostí pouštěl oheň a rytířové mu hrozili, že ho zavřou do  pece a bude muset topit pro pekaře.
 Však už mu přinášel pekař za odměnu veliký dort a s ním šla princezna. Ale to nebyla princezna z pohádky. To byla přeci Sedmikráska!
"Maminko!Sedmikrásko"rozběhl se Trempík do náruče maminky, která na ně čekala zvědavá na nádraží.
Celou cestu jí potom měl co vypravovat až ho Stopař napomenul, že je čas se rozloučit s kamarády.
Honem, se otočila a zamával jim alespoň "Ahoooj" hrdý na to jak je velký a jak velké kamarády to má.
"Ahoooj" odpověděli mu Velký voko a Bobr. "A vezmi tatínka v sobotu zase na vodu, přijedou i děti!"
Tatínek kývl, že přijdou určitě.
 |Minuli rozcestí, rybník...Trempík už cestu znal, pozdravil vodníka, kde si chvilku odpočinuli, a už byli za chvilku u totemu Velký nos a doma, ve srubu.
 A už byl taky večer a maminka, Sedmikráska uložila unaveného Trempíka do postele a zpívala mu jeho milovanou
Spinkej můj maličký, 
máš v očích hvězdičky
 dám ti je do vlasů 
tak usínej, už usínej
Ho, Ho Watanay
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
 Kyokena, Kyoena
Sladkou vůni nese ti
noční motýl z paseky
 vánek ho kolíbá
už nezpívá, už nezpívá
Ho, ho Watanay
ho ho  Watanay
ho ho Watanay
Kyokena Kyokena
 V lukách to zavoní
 rád jezdíš na koni
 má barvu havraní
 jak uhání, jak uhání
Ho,ho Watanay, 
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
Kyokena, Kyokena
V dlaních motýl usedá
hvězdička už zhasíná
 vánek co jí k tobě snes 
až do léta ti odlétá, 
Ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
Kiokena, Kyokena

...a byla noc a všichni šli svým snem za novým dobrodružstvím...

                                                                                         X.
  Ráno sluníčko, pokušitel všechny svými paprsky polehtalo, ale vzápětí zase zalezlo jakoby říkalo"Vstávejte, lenoši", ale samo se vrátilo do postele z šedým mraků, když splnilo úkol. 
Trempík se protáhl a - co že Stopař dnes nevelí vstávat a cvičit? No, nic, půjde ho vzbudit on.
A už je mezi Stopařem a Sedmikráskou a vystrkuje Stopaře z postele: "Vstávat a cvičit a neulejvat se!" 
 Stopař jedním okem škodolibě mrkl. "Dne se nevstává, dneska je den postelový. Kdo vstane musí dělat snídani...!"
Sedmikráska se usmála "Tak to je dneska řada na Trempíkovi. Já si poroučím džus a loupáky, které jsme včera přivezly s Medvědicí."
"Přivezly?" diví se Trempík.
Sedmikráska šibalsky mrkla: " To víš, že ano. Vy jste s honili na Lokti strašidla, my jsme se vydaly do města na prohlídku zásob. Co měli kde dobrého to jsme brali jako správné squaw. Dokonce jsem změnila účes, ale ani Stopař, ani ty jste si nevšimli, jací jste špatní pozorovatelé" a rovněž šibalsky oba plácla po hlavě.
"Ukaž, ať si tě lépe prohlídneme; " odstrčil ji naooko Stopař. "No, opravdu, naše |Sedmikráska nemá své dlouhé vlasy, ale klukovskou kštici!"
Také Trempík si uvědomil, že Sedmikrásce, mamince schází její dlouhé prstence vlasů, ale že vypadá skoro jako kluk. Jak si toho mohl nevšimnout! To asi proto, že si vlasy pokaždé svazovala dozadu gumičkou- Stopař vždycky říkal, že má ohon jako lištička, že kdyby nebyla Sedmikráskou...
Nedalo se nic dělat, Trempík šel pro loupáky a pro džus pro maminku Sedmikrásku a pro sebe. Taťka Stopař se přidal a hned si také ukradl z košíčku dva. Vstal ale, že si k tomu musí udělat pořádné chlapské kafe.
Byl ale rád stejně jako Trempík, že éra vaječných snídaní je přerušena. Není nad to mít doma takovou hodnou squaw- hospodyňku.
"Zato dnes zase vaříme my dva, aby si naše Sedmikráska odpočinula, když nám přinesla takových zásob " řekl po snídani Trempíkovi. "Budeš mi asistovat."
"A co budu dělat já? " odvětila Sedmikráska.
" Třeba nám přečteš pohádku," odpověděl Stopař. "také si rád poslechnu, dlouho jsem žádnou neslyšel"
Sedmikráska se usmála: "tak to tedy ju, kuchtíci. |Přečtu vám jak pejsek a kočička uklízeli a pak jak si upekli dort a než jim vystydl šli na vycházku. Jak si pejsek roztrhl kalhoty a co se stalo, když se vrátili z vycházky, kam zmizel dort..."
"To ano..." volali oba a dali se do práce. Budeš poctivý, trampský buřtuguláš do jednoho kotlíku: Mají brambory, buřtíky, papriky,rajčata, fazole, cibule i houby se našly...
A dali se do vaření a Sedmikráska četla až se při tom všichni smáli.
Po obědě, když bylo umyté nádobí bylo konečně i větší teplo, tak se  dohodli, že půjdou na vycházku. Půjdou do lesa a zahrají si na stopovanou. To bude legrace!
V lese je to fajn. V lese existuje veliké množství schovávaček a zároveň je v něm plno tajemství.  Stopař mu ukazoval každou chvíli něco zajímavého. Tamhle juká veverka, tady se mihl nějaký had, tady kuká kukačka, tam datel hledá červíky...
 "Tamten pařez, to bude nějaký zakletý děda Mecháček;" povídá najednou Sedmikráska. "Pojďme si k němu odpočinout.
Stopař nejdřív chtěl protestovat, že takhle nedojdou k rybníku, ale když se pořádně podíval na pařez dal Sedmikrásce za pravdu. Chvilku si odpočinou. Děda Mecháček přímo lákal si s ním popovídat. Rybník neuteče.
A byl čas návratu. K rybníku se půjde až zítra jestli bude hezky, protože se nad lesem zase skupovaly mraky co nesou déšť.
"Doufám, že nezmokneme" bála se Sedmikráska.
Zmokli. Docela dost. Trempík totiž Stopaři chtěl dokázat, že už je plavcem, tak se muselo i k onomu rybníku.
Ještě, že doma měli v zásobě dříví a Stopař rozdělal v krbu oheň zatímco Sedmikráska uvařila čaj z čerstvého jahodiní, z listů co nasbírala cestou.
Trempíkovi se, vyvětranému v tom teploučku z krbu zavíral očka. Aby ne, to si musel srovnat v hlavě  co jim v lese chtěl ten děda Mecháček povědět. Ani přitom nestihl vzpomenout na známého - vodníka z rybníka.

Dědeček Mecháček totiž vypravoval: Prý se narodil ze šišky, kterou shodila neposlušná veverka, když si nechtěla dělat zásoby na zimu. A když potom padalo listí přikrylo šíšku peřinkou. Semínko z ní se s ostatními zavrtalo do země kde spalo a spalo až do jarního tání, ani nevědělo, že brzy i ta hromádka listí byla zasypaná závějí sněhu.
Ten sníh roztával pod doteky sluníčka tak rychle až vznikly potůčky. A taky zem hltavě pila co zbylo ze sněhu. Voda probudila semínko a to si řeklo, že je zvědavé co se děje a tlačilo se ze země....
A najednou byl na světě malý stromeček. Zvědavý rostl a rostl, lidé mu říkali Smrku, až byl veliký, nejvyšší ze všech stromů kolem sebe.
Tak běžel čas. Byl tu čas stáří. Už neměl sílu bránit se větru, slunci,dešti. přišli těžaři s pilami a řekli si: "Tenhle strom už není králem lesa, nějak nám sesychá, a uřízli mi korunu. "Zbyl jsem tu já, abych vyprávěl pohádky. To se mi líbí. Dostal jsem odměnou pěkný zelený kožíšek a už mi není ani zima, ani horko, jenom pohádkově...
XI.
"Tatííí, kdy půjdeme konečně na tu vodu?" vzbudil se pojedenou Trempík ze sna jako by byl vystřelený.
Taťka Stopař prudce otevřel oči: zdá se mu to? Nezdá!
Trempík sedí na posteli a teprve teď jakoby se skutečně probouzel tahá ho za ruku: "Stopaři, kdy půjdeme za Čochtanem a Bobrem?  Včera mi v rybníku už přeci šlo docela plavat, sám jsi mne pochválil!"
probudil svým halasem také Sedmikrásku, která se  teď na oba udiveně dívá.
Stopař ji konejšivě objal a přivinul do náruče i Trempíka, aby ho zklidnil. "Ale ano, už jsi stihl pár temp na to, že ti v tom chladu drkotali zuby a Sedmikráska mi za tebe večer hubovala, že nastydneš."
"Nenastydl jsem!" hrdě oponoval Trempík. "Nebyla mi ani zima!"
"A kdo to drkotal zuby a byl celý modrý?" přidala se Sedmikráska.
" Vodník je také celý zelený jak bydlí ve vodě, tak jsem taky já vypadal modře, zeptejte se vodníka." vymýšlel si, aby se Sedmikráska nebála, že mu byla opravdu zima. Hrdina musí něco vydržet mu přeci říkal Stopař také doma. A to nebyli na vandru a neučil ho plavat.
"Jak myslíš:" uzavřel debatu Stopař. "Ale teď se jde snídat, hrdino, šups mi pomoct."
Udělali spolu snídani i pro Sedmikrásku a když se nasnídali a poklidili po sobě povídá Stopař.
"Jde se pro Vlka jdeme za kamarády na vodu, když jsi ten hrdina."
"A Sedmikráska?"
"Ta musí s Medvědicí přeci uvařit a vyprat prádlo, tak jim nejdřív musíme nanosit vodu do necek, " přidal Vlk.
Trempíka v tu chvíli zamrzelo, že Stopaři připomněl Sedmikrásku, nemusel by pro vodu; Co ale dělat. Když Stopař řekne a Trempík něco chce. ..Už to znal.
Tak honem nanosili vodu a Trempík běžel napřed pro Vlka. Také Vlk nosil vodu do necek. Navíc prohlásil, že je to malér, protože musí do města pro zásoby.
" To se nic neděje" povídá na to Stopař. "Namíříme škunery do zátoky města a někde v okolí nabereme i pro nás" a mrkl na Trempíka.
"To bude Sedmikráska koukat, až jí přivezeme jahody! Určitě jí musíme koupit první jahody!"
Bobr s Velkým vokem ještě podřimovali. prý do půlnoci a pak do rána mastili karty spolu s Bivojem a Juráškem, kteří večer přijeli. Budou připravovat byvak pro svoje squaw jen co přijde pátek večer.
Trempík na ně upřel své smutné oči:
"Ale ju, " mrkl Čochtan. také prý se potřebuje osvěžit, nebo mu ta jeho Máří Magdaléna neuvěří, že byl jen u karet.
Také ostatní si dali říct." Do městečka na pivečkaaaa" zapěl Jurášek, nejmladší člen týmu, který se teprve nedávno oženil, ale už mu žena pospíchala do porodnice. Až se v pondělí vrátí možná už bude mít nového plavčíka...
"Vezmi si hlavně mobil" houkl Vlk. "Co kdyby tě plavčík předběhl a připlaval už dnes?"
"Nestraš." povídá Jurášek. "máme to naplánované, že v neděli přijedu, vymaluji a v úterý si pro ně pojedu!"
A už byly lodě na vodě. A už pluli. Trempík co plavčík bedlivě pozoroval, ale v hlavě mu znělo- Plaváček připluje...
Připluje takhle k mamince i jeho sestřička? Po řece? Proto  přijela Sedmikráska sem, za nimi? A kdo to kope v tom jejím bříšku?
Stopaře ani jeho kamarádů se zeptat nechtěl, aby se mu nesmáli, že je prtě a že toho ještě hodně neví. Až připlujou nazpět, tak se Sedmikrásky večer zeptá sám. ta se mu smát nebude.
"Zpívej s námi! " povídá Čochtan. " A neříkej, že tuhle neznáš, že tě jí Stopař nenaučil."
...prší, prší, jen se leje
námořník se tomu směje
nohy máčí ve vodě
a je celý v pohodě...
Ale ono nepršelo, naopak. Nad tou rozesmátou a rozezpívanou vodáckou partou se sluníčko rozesmálo a koulelo po vodě kotouly ve vlnách po tu mocných tu plachých úderech pádly. A vlnky sami se po rozmáchnutí pádly rozebíhaly ke břehům jak je od sebe plavci odháněli.
Ba jo, ba ano, tenhle výlet, chlapský úlet je báječně vyvedený. Bude mít Medvědici i svojí Sedmikrásce co vyprávět.
XII
Jenomže, když se vrátili čekalo Vlka nemilé přivítání. Medvědici nebylo dobře.To to nešťastné neckové praní. Už to není pro babičky, vzdychala.
No, nedá se nic dělat. přestože je dneska čtvrtek, zítra pátek a vrátí se kamarádi i s drobotinou, koláč už jim Vlk rozdá sám. Tedy, nejdřív jí musí pomoci dojet domů.
Kdyby tušila, že si ji vezmou hned i do nemocnice určitě by se jí tuplem nechtělo.Ale, to nevěděl ani Trempík, který se s Vlkem těšil, že Medvědici dají jen injekci co jí narovná záda. Byla mu vlastně třetí babičkou.
Ještě že měl Bobr za chajdou zastrčené auto a nemuseli tu dlouhou cestu k nádraží. Přijel pro Medvědici a s Vlkem ji opatrně naložili.
"Ahoj, večer! A nezapomeň, že zítra je zase pátek s večerním potlachem! Kamarádi přijedou!" mávali Medvědici a Vlkovi dokud auto nezmizelo  v lesní zákrutě.
A byl večer a na osadu zbyli jen oni tři a Dlouhej nos- totem, který klidně hleděl před sebe. Co by měl říkat?
Oheň dnes nebude, leda ten malý, v chajdě řečené srub. Nakouknou tam měsíček a hvězdami, jeho ovečkami jestli Trempík po tom namáhavém dnu dobře spí.
A pohádka nebude, Dlouhej nose?
Sedmikráska leží vedle Trempíka, kterému je smutno po Medvědici, a snaží se ho utěšit.
"Měsíčku, přijď dnes brzy a nech nám tu jednu," prosí totem za Sedmikrásku.
Zdá se, že měsíc vyslyšel prosbu. Obloha je průzračná a Večernice zablikala, že je tu také.
"O čem dneska budeme vyprávět? Že nevíš, Trempíku?  A co o o vodě, kde jste dneska veslovali?"
Jestlipak víš, proč se voda kolem tak vlnila? Víš, že voda je vlastně zakletá víla, která byla  kdysi v jednom království, kde si ji chtěl vzít jeden černý mračný rytíř? Víla si ho ale nechtěla vzít, protože se jí líbil slunečný princ, který za ní přijížděl na bílém koni a vždycky jí  zpíval krásné písničky. To se mračnému rytíři nelíbilo a slunečného rytíře zahnal co nejdál mohl. 
Víle bylo smutno a začala plakat. A plakala a plakala, až se v pláči rozpustila. Z malého pramínku vznikl potůček, z potůčku řeka; vlnky jsou její vlasy, které jí rozčesáváš. Když se podíváš do její hladiny uvidíš jestli se zrovna směje, že za ní přišel její slunečný rytíř, či že je smutná, že přišel nazpět rytíř mračný.
A Trempík, ručky dané pod bradou má zavřené oči a ve spánku vidí vílu jak se rozpouští v bystřině kde mají ukryté umyvadlo a odkud berou pramenitou vodu, slzy z ní utíkají do potůčku, přes rybník u vodníka má cestičku do řeky kde ve dne pluly na lodích a čechrali jí vlnité vlasy...

Dobrou noc, Trempíku. Zítra je pondělí a přijedou ti kamarádi. Velcí i malí.



O malém trempíkovi

"Dobré ráno! Hup, šup s postele! Zaspíš to krásné svítání..." probudil trempíka náhle tatínek.
Totem polesí...

Chudák trempík nejdřív hledal kde vlastně je a kam zmizel totem Dlouhý nos, ten starý dřevitý děda, který si s ním před chvílí povídal. A kde má maminku, že ho nebudí ona jemným pohlazením.

Tatínek měl jiné praktiky: Šups, hups, stáhl z něho pokaždé peřinu :"Vstávat a cvičit přesně jako ty králíkové z klobouku."

"Vojna není kojná, ale hodně naučí."dodal, jako vždycky když ho nutil se mít po ránu studenou vodou než ho odvedl do školky. Také teď ho, rozespalého vláčel nejdříve k pramínku, kde bylo ono přidělané umyvadlo, aby si umyl rozespalé oči. Studená rosa se ještě třpytila na větvích i na trávě, ale sluníčko už do ní vplétalo zlaté nitě. Brzy se propadnou rosné perličky- kam asi? Sluníčko je vypije!
Také  trempíkovi už tatínek přichystal čaj a sušenky k snídani. Tenhle čaj ale voněl úplně jinak než od maminky. Voněl lesem?!?
"Tatí, co je to za čaj?"
"Pravý, trampský. Včera jsem stihl nasbírat špičky ze smrků a přidal pár listů borůvčí. Tenhle mám nejraději." odpověděl taťka mezi kousnutím do pořádného krajíce.

"Nechceš taky kousek místo sušenky? " nabídl i trempíkovi
Kdyby to tak viděla maminka, slaninu a po ránu!
Ale slanina s krajícem chleba nějak krásně voněla....Honem kývl.
Tatínek mu s chutí kousek odřízl."Chlap, zálesák musí mít sílu; máš recht." dodal.
Po snídani tatínek povídal: "Půjdeme se projít, pojď" slaninu schoval k ostatnímu zase do lednice, která trempíka překvapila.
Tatínek měl totiž v podlaze udělaný sklípek, kam se šlo po schodech. Ty byly studené a z kamene. Na jednom z nižších schodů měl postavené láhve s pivem a kovové umyvadlo kam schoval máslo a vše co by se mohlo zkazit.
"Nediv se. Než se dostaneme domů tak ti vysvětlím  další kouzla" odpověděl na jeho udivený pohled.
A šlo se na výlet. Nešli sami, přidali se k nim také ostatní osadníci.
"Tak co, hrdino? Nebojíš se?" zeptala se velká kamarádka, které taťka říkal Světluško. Byla dlouhovlasá a vypadala jako víla Rusalka. jenomže měla na sobě přesně takové kalhoty jako taťka- maskáče a tričko na kterém byl namalovaný vousatý pán s dlouhými vlasy. prý se mu říká Sandokan a prý byl pirátským námořníkem. To by se trempíkovi líbilo, na lodi!

"Proč? Jsem už velký, už chodím do školky a myji se jako táta ve studené vodě. jsem statečný."odpověděl Světlušce.
"Tak to je dobře" řekla ona a tatínek dodal. "Až ho budou bolet nohy vezmu ho zase na ramena, našeho trempíka."
"A kam vlastně jdeme?"
"Překvapení; za lesem je řeka a kamarádi vodáci. svezou tě na lodi, když budeš hodný."
"Jůůůů!" zajásal trempík a otočil se k totemu.
Dlouhý nos na něj určitě mrkl jakoby mu zašeptal. "Neboj, já tě budu hlídat. A nezapomeň pozdravovat sluníčko, kdyby se zase ponořilo do vody!"
"Dlouhý nos je tedy opravdu kouzelný. Ví rovněž o dobrodružství se sluníčkem a vodníkem." řekl si a zamával mu.
A šli a vesele si zpívali, aby jim cesta utekla.

*****
Taťka se ale s kamarády nevydal ani lesem, ani loukou, Šli lesním krajem, aby byli v chládku. Však  ještě na prošlapané lesní pěšině  stály zbytky rosy z rána. Taťka svému malému trempíkovi řekl, že je  hezké jít tou trávou bos a sám si jako řada kamarádů sundal boty. Je to prý zdravé.
Občas do nohou píchal kamínek, občas ostřejší trs trávy. Také na kopřivy si musel dávat pozor. Ale vcelku to bylo příjemně chladivé.
Navíc kolem bylo pořád co vidět. tak také potkali malé mraveniště. Trempík se zastavil, protože byl zvědavý, jestli to není právě ono kde bydlel jeho Ferda mravenec. Mravenečkové ale byly daleko menší než ten z pohádkové knížky. Ani Brouka Pytlíka neviděl.
Navíc všichni kolem něho pospíchali do mraveniště a z mraveniště; také taťka pospíchal. Trempíkovi nezbylo než vstát a pokračovat .
 Jenomže; najednou se lekl. Něco zeleného, ošklivého mu skočilo přes cestu - ropucha! A taky maličká myš se kolem něho mihla z trávy do příkopu, ještěrka....
Taťka ho pro změnu za chvíli pozval podívat se na hada jak se hřeje na kameni u cesty kam se vyšplhalo slunce. Byla to prý užovka, řekl" Té se prý nemusíš bát." Zmije by se musel bát. Vypadá prý jako pruhovaná tkanička."
ˇ"Stopaři, kde jste se zapomněli?" volali kamarádi daleko vpředu.
"Nic naplat. Šups na koně a jedeme rychle!" řekl taťka a dodal. "Takhle by nám uplavali."
Konečně byli u řeky. Kamarádi a kamarádky už byli rozsazeni u bistra na dřevěných lavicích a popíjeli osvěžující nápoje, případně si vzali polévku s rohlíkem a jiné obědoviny. Také tatínek postavil před trempíka kelímek limonády, sobě vzal pivo  a oběma donesl také polévku: Pravou trampskou gulášovku do níž jemu i sobě nalámal po krajíci chleba.
Trempíkovi chutnalo dvojnásob. Už proto, že nějak dobře voněla, ale také proto, že dostal  po té dlouhé cestě poctivý hlad.
Když si odpočinuli a domluvili se s kamarády od vody, kteří si k nim přisedli kdo že s kým pojede sedl si tatínek s trempíkem k takovému velikému, silnému pánovi, co měl šedivé vousy dlouhé jako jeho šedivé vlasy. Všichni mu říkali Čochtan. Čochtan podal trempíkovi ruku a řekl mu: Ahoj, trempíku, vítám tě na své kocábce. Tady máš jako plavčík vestu a budeš nám dávat pozor na vlny, to je tvůj úkol. A taky budeš dávat pozor, aby nepřiplaval nějaký krokodýl ze ZOO, to bys nám musel hlásit hned, aby nás nesežral. To víš, já jsem tlustý, tak bych šel na řadu první. Tebe by slupl jako pralinku.Víme?"
Za chvilku v lodi povídá : "Mimochodem, víš, že tu máme jednu takovou opravdovou Pralinku? Podívej, tamhle vesluje. je to moje dcera Jája. Už je páťačka, ale na vodě se pomalu narodila. Víme?" a usmál se pod vousy.
Než se vrátili z projížďky řekou měl trempík v Čochtanovi dalšího velkého kamaráda. Také v ostatních vodácích včetně Pralinky..
Nejvíc byl potěšený, když mu na konci Čochtan řekl před taťkou " Ode dneška je statečný trempík velkým Trempíkem a už ho můžeš tatínku psát velkým písmenem." A provedl mu pravý vodácký křest, celého ho vykoupal.
Tak se stal Trempík nejen trampem, ale i vodákem. Vůbec nevadilo, že nedával chvíli ve vodě pozor, protože ho vlnky ukolébaly do pohádky.

Zdálo se mu, že Čochtan je takový ten mořský Bůh a že ho vzal do svého království pod hladinu, kde se mu páslo plno mořských koníků a ryby kolem byly jako služebníci; Jenom ty hezčí, pruhované, které má doma tatínek v akváriu jsou jako princezny a princové a tancují jak Čochtan vesluje.  Děd Vševěd z nebe zvědavě nahlíží, ale Čochtan ho nechce do království pustit: To tak, aby mu vypil všechnu vodu!
Zato obláčky, ty si střádá na své posteli z proutí jako polštáře. Podestýlá si s nimi také houpačku...
...houpy, houpy, houuu. Právě to ho probudilo. Čochtan zpíval z plna hrdla písničku
...Na vlnách se loďka houpá
píseň má ta k nebi stoupá....
Kde je má osada?
kde jsou moji kamarádi...
Aaach, kdyby tu byla maminka. Tady je krásně! A kamarád Čochtan by na to dodal určitě "Víme"

.....pokračování...


O kohoutkovi a slepičce jak šli na vandr

Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?

Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: "
Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rozzlobila zvířátka také na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká také poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad - hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak, přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.

Jak kohoutek a slepička šli na vandr



Kohoutek odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko"....


Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."

Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"

Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rozzlobila zvířátka také na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "

...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.

Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká také poklad."

A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.

Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...

To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.

Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.

Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.

Auta utichla.

"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"

Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli začaly se snášet ledové kapky.

"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."

...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."

Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.

Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.

"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.

I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"

Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?

A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"

"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."

"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.

"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."

kohoutek přikývl.

Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad - hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak, přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.




A zazvonil zvonec a pohádky je konec.....


Jak Honza sedm let v pekle sloužil

Čertův ukoptěný bratr  Bratři Grimmové   
Peklo je za lesem hlubokým a tajemným. Kde jinde?


Byl jednou jeden voják, kterého právě propustili ze služby, a tak neměl z čeho žít a poradit si též nijak neuměl. Jednou šel lesem a potkal nějakého mužíka, bylo vám to čertisko, a ten pravil: „Copak, vojáčku, copak ti schází? Vypadáš nějak zasmušile.“ Voják odvětil: „Ale, hlad mám a peníze žádné!“ Tu čert řekl: „No, Honzo, jestli mi chceš sloužit a staneš se mým pacholkem, budeš mít všeho dostatek. Ale musíš mi sloužit sedm let, teprve pak budeš zase volný. A ještě něco ti pravím, nesmíš se mýt, česat, obírat, stříhat si nehty ani vlasy, ba ani oči si protírat nesmíš!“ Voják pravil: „Chutě do toho! Stejně mi jiné pomoci není!“ a šel s čertiskem, které ho vedlo přímo do pekla.  

V pekle Honzovi řekli, co má dělat. Měl pod kotli, ve kterých prý byly naloženy pekelné pečínky, prohrabávat oheň, peklo udržovat v čistotě, vynášet smetí a všeobecně dohlížet na pořádek, ale měl se vyvarovat toho, že by se jen jednou jedinkrát podíval do některého z těch pekelnických kotlů, pak by se mu zle vedlo. Voják souhlasil: „Dobře, dobře, to vše hravě obstarám.“ Pak čert odešel za svými záležitostmi a Honza se jal plnit službu. Oheň zaopatřil, vymetl smetí přede dveře, vše, jak měl přikázáno. Když se čert vrátil a viděl, že je vše hotovo, a vypadal vám spokojeně a zase šel. Voják měl dlouho chvíli, a tak se rozhlížel po pekle, všude kolem tu visely nad velikánským ohněm kotle a v nich to vařilo a škvířilo se a prskalo, až mu to nedalo. Měl sice na paměti čertovské varování a napomínání, ale kdo by odolal, z jednoho kotle prostě tu poklici sundal dolů a nakoukl dovnitř. A koho nevidí! Seděl tam bývalý poddůstojník. „Ale to je mi ptáček!“ řekl Honza: „Dříve jsi míval v síti ty mě, teď mám já tebe!“ a rychle víko zaklopil a pořádně prohrábnul oheň, aby se zčerstva rozhořel. Potom šel k druhému kotli, poodstrčil poklici a nakouknul dovnitř. A vida! Seděl tam bývalý praporčík „Vida, dalšího ptáčka jsem načapal! Dříve jsi míval v síti ty mě a teď mám já tebe!“ hodil poklici zpět a přinesl pořádný špalek dřeva, aby se oheň akurátně rozhořel a tomu v kotli bylo pěkně horko. A když se podíval, kdo sedí ve třetím kotli, i tu máš čerte kropáč! Seděl tam jeden generál. „A to je mi zlatý ptáček! Dříve jsi míval v síti ty mě a teď mám já tebe!“ a přinesl si ten největší měch, aby pekelný oheň pořádně rozdmýchal a tomu generálovi pěkně zatopil.  

Při tomhle bohulibém starání uběhlo Honzovi sedm služebnických let dříve, než by člověk okem mrknul, jemu samému se zdálo, že to nemohlo být déle než půl roku. Po tu dobu se nemyl a nečesal, neobíral a nestříhal, a dokonce si ani víčka neprotíral. Když se tedy čas naplnil, přišel k němu čert a pravil: „No, Honzo, copak jsi celý ten čas dělal?“ „Inu, oheň pod kotli prohraboval a smetí před dveře vymetal.“ „Ale taky jsi do kotlů nakoukl, viď? Máš štěstí, že jsi jim ještě přitopil, jinak by s tebou byla veta! Nyní tvůj čas vypršel, chceš jít zase domů?“ „Ano.“ odvětil Honza: „Rád bych věděl, jak se daří doma tátovi.“ I řekl mu čert: „Svoji odměnu sis vysloužil, jdi a naplň si vrchovatě ranec smetím a vezmi si ho domů. Musíš však jít tak, jak jsi, nemytý a nečesaný, s dlouhými vlasy na hlavě i na bradě, s neostříhanými nehty a zakalenýma očima, a když se tě někdo bude ptát, odkud přicházíš, tak řekneš, že z pekla, a když se tě pak budou ptát, kdo jsi, řekneš, že jsi čertův ukoptěný bratr a také král.“  

Voják na to neřekl nic a udělal, co mu čert řekl, ale se svou odměnou nebyl příliš spokojen. Brzy byl zase v lese, hodil ranec ze zad dolů a chtěl smetí vysypat, ale sotva ho otevřel, uviděl, že místo smetí v něm má ryzí zlato. „To bych si byl nepomyslil.“ řekl si spokojeně a šel do města. Před šenkem stál hostinský, a když k němu Honza přicházel, velmi se polekal, protože chasník vypadal opravdu hrůzostrašně. Zavolal na něj: „Odkud přicházíš?“ „Z pekla.“ „A kdo jsi?“ „Jsem čertův ukoptěný bratr a taky král.“ Hostinský jej nechtěl pustit dovnitř, ale když mu ukázal zlato, sám mu běžel otevřít dveře. Honza vešel do světnice a dobře se vám poměl, najedl se a napil, ale neumyl se ani neučesal, jak mu čert poručil, a uložil se tak, jak byl, ke spánku. Hostinský ten ranec plný zlata nespustil z očí a neměl klidu, dokud se v noci nepřiplížil a ranec Honzovi neukradl.  

Když Honza druhého dne vstal a chtěl hostinskému zaplatit a putovat dále, tu byl jeho ranec v tahu. Ale těžkou hlavu si nedělal, bez viny do neštěstí přeci upadnout nemůže, obrátil se zpátky do pekla a tam čertovi žaloval a žádal pomoc. Čert mu řekl: „Posaď se, já tě umyji, učešu, oberu, nehty a vlasy ti ostříhám a oči vytřu.“ a když byl hotov, podal Honzovi zase ranec plný smetí a řekl: „Jdi a řekni tomu hostinskému, aby ti tvoje zlato vrátil, jinak přijdu já a odvedu si ho, aby zaujal tvoje místo u ohně.“ Honza šel tedy zpátky na boží svět a řekl hostinskému: „Ty jsi ukradl moje zlato, dej mi ho zpět, jinak přijdeš do pekla na moje místo a budeš se muset dívat na ty hrůzy, které jsem viděl já.“ Tu mu hostinský dal všechno ukradené zlato a ještě mu k tomu přidal ze svého a prosil ho, aby o tom pomlčel. Honza byl rázem bohatý muž. Došel domů ke svému otci, koupil si obyčejnou plátěnou halenu, toulal se světem a hrál, neboť se i tomu naučil u čerta v pekle.  

V té zemi byl starý král, před kterým Honza jednoho dne hrál a ten vám měl z jeho hudby takové potěšení, že Honzovi na místě zaslíbil svou nejstarší dceru. Ale když princezna slyšela, že si má vzít obyčejného chasníka v plátěné haleně, řekla: „Než toto, to raději skočím do nejhlubší vody.“ Nakonec dal král Honzovi nejmladší dcerku, protože ta svého otce tak milovala, že se sňatkem souhlasila.

A tak dostal Honza, čertův ukoptěný bratr, královskou dceru, a když starý král zemřel, stal se králem on.


O ptáku Ohniváku a o králi, princi i medvědovi. Také o krásných princeznách...

 „Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ 
O ptáku Ohniváku

 Johann Wilhelm Wolf

   Byl jednou jeden král, který byl velmi nemocný, a tak k němu přicházeli lékaři z celého světa, ale prý pro něj není záchrana, možná kdyby uslyšel zpívat ptáka Ohniváka. Král měl tři syny, tak si je zavolal a řekl jim: „Kdo z vás mi přinese ptáka Ohniváka, tomu věnuji celou říši.“ Tak se princové vydali do světa a putovali společně, dokud nedorazili k jednomu stromu na křižovatce, do kterého vyřezali svoje jména a domluvili se, že ten první u toho stromu počká, dokud nedorazí ti dva ostatní a k otci se vrátí společně. Pak šel každý svou cestou. Když ušel nejstarší princ kus cesty, potkal medvěda, který se ho ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ „Co je ti po tom!“ řekl princ a šel svou cestou, medvěd jen zabručel a nechal ho jít. Prostřední princ nebyl daleko, když potkal téhož medvěda, který se ho ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ „O to se nestarej!“ řekl princ, nechal medvěda stát a šel svou cestou dál. Medvěd si něco zabručel pod vousy a nechal ho běžet. Když potkal toho nejmladšího, také se ptal: „Kampak tě nese tahle cesta?“ Tu jinoch odvětil: „Můj otec je nemocný a neuzdraví se, pokud neuslyší zpěv ptáka Ohniváka. Tak jsem se s bratry vydal do světa, abych ho přinesl.“ „Nech bratry jít,“ řekl medvěd: „a spolehni se na mne, sedni si mi na záda.“ To princ udělal a medvěd se dal do běhu, až jednomu přecházel zrak i sluch; takto uháněli celých dvanáct hodin a uprostřed noci dorazili k jednomu krásnému městu.

   Medvěd se zastavil a řekl: „V tom městě žije král, který má ptáka Ohniváka. Jdi do zámku a nechej se najmout do služby, hleď, ať se dostaneš do ptačího pavilónu, kde stojí dřevěná klec s ptákem Ohnivákem. V téhle kleci ho musíš odnést, nedávej ho do žádné jiné, jinak se ti zle povede.“ Princ udělal, jak mu medvěd řekl. Následujícího dne si na zámku našel službu a měl štěstí, jmenovali ho tím nejposlednějším čističem klecí v ptačím pavilónu. Ale protože svoji službu vykonával velmi svědomitě, postupoval brzy dopředu a dostal se vždy na vyšší pozici, až nakonec, když umřel nejvyšší ptačí rada, získal tuto funkci princ. Tu si pomyslel, že přišel čas, aby ptáka Ohniváka ukradl, a když byl jednou král na lovu, šel do ptačího pavilónu, aby svůj záměr uskutečnil. Už měl ptáka Ohniváka v rukou, když ho napadlo, že ta dřevěná klec je opravdu příliš ošklivá, že tak drahocenné zvíře by mělo být v drahocenné kleci, a tak vzal jednu nádhernou zlatou klec, posadil ptáka dovnitř a dal se na útěk. Ale sotva přišel k bráně, začal pták Ohnivák ze všech sil křičet, jako by ho brali na nože, takže se seběhli zámečtí sluhové a princ byl dopaden a uvězněn. Měl tedy dost času přemýšlet o svém báječném kousku! Z duše toho litoval a volal: „Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ Tu stál najednou medvěd před ním a dělal mu výčitky pro jeho neposlušnost. Princ ho prosil, aby mu odpustil a ještě jednou mu pomohl, on to už nikdy neudělá a ve všem ho poslechne. „Uvidíme.“ řekl medvěd: „Až tě ráno povedou před krále, tak mu na rovinu řekni, že jsi chtěl ptáka Ohniváka přinést svému nemocnému otci, a když ti ho dá, přivedeš mu tu nejkrásnější princeznu pod sluncem.“ To princ udělal, král byl spokojen a propustil ho.

Když stál před branou zámku, sedl si medvědovi na záda a uhánělo se jako vítr a bouře celých dvanáct hodin bez přestávky, dokud nedorazili k jinému městu, to bylo ještě větší a krásnější než to první. Byla právě půlnoc, když sestoupil z medvědových zad, a ten mu řekl: „V tom městě bydlí král, který má tři dcery a ta nejmladší z nich je ta nejkrásnější pod sluncem. Pokus se dostat do komnaty, kde princezny spí, tu správnou poznáš podle toho, že má ty nejhorší šaty. V těch šatech ji musíš pak odnést, neoblékej jí žádné jiné, jinak se ti zle povede.“ Princ šel do zámku, nechal se najmout jako sluha a pro svou píli a spolehlivost to brzy dotáhnul až královského komorníka. Tu si pomyslel, že je čas nejkrásnější princeznu pod sluncem uloupit, vetřel se v noci do její komnaty, vzal ji do náruče a chtěl s ní odejít. Tu dopadlo světlo noční lampy na její půvabný obličej a jemu bylo najednou líto, že je tak krásná dívka tak špatně oblečená. Šel, vzal ze skříně nádherné šaty zdobené zlatem a stříbrem, princezně je oblékl a dal se na útěk. Mezitím se ale ta nejkrásnější pod sluncem probudila a dala se do hlasitého křiku. Ihned přiběhly její sestry a král a královna, kteří spali ve vedlejších komnatách, a princ byl dopaden a uvrhnut do nejhlubšího žaláře, kde na něho ihned přišly výčitky a trápilo ho špatně svědomí. „Ach, milý medvěde!“ zvolal: „kdybych tě jenom poslechnul!“ „Ano, to říkáš teď, ale ještě jsi mě nikdy neposlechl!“ zařval medvěd, který se před ním v okamžení objevil. „Pomohu ti ještě jednou, ale pak už je konec. Až přijdeš ráno před krále, řekni mu vše na rovinu, když ti dá princeznu, obstaráš mu toho nejrychlejšího koně.“ Princ udělal, jak mu řekl, a král byl spokojený a propustil ho.

Před bránou zámku opět čekal medvěd, princ mu sedl na záda a uháněli rychle jako šíp, a když byli o dvanáct hodin starší, byla půlnoc a stáli před městem, které bylo dvakrát tak velké než to předešlé. Medvěd řekl: „Jdi do zámku, kde bydlí král, který má toho nejrychlejšího koně, stojí ve stáji mezi ostatními, poznáš ho podle toho, že má dřevěné sedlo, ti obyčejní koně mají sedla zlatá a stříbrná. Nechej mu ale to dřevěné a nevyváděj žádné hloupé kousky s těmi krásnými sedly, jinak uvidíš, co se stane, a já ti už nepomohu.“ Princ slíbil vše, co medvěd chtěl, šel do města a druhého dne u krále žádal o službu. Zrovna potřebovali pacholka ke koním, a protože byl princ pilný a stáje krásně čistil, král ho brzy udělal hlavním stájníkem. Jednoho večera, když král zrovna pořádal velkou hostinu, šel princ do stáje a odvázal toho nejrychlejšího koně. Ale když uviděl na tak krásném zvířeti dřevěné sedlo, opět si pomyslel, že je to věčná škoda, král má přece zlatých sedel dost a k tomu ten kůň přece neumí mluvit a volat o pomoc, a tak mu dřevěné sedlo sundal a dal zlaté. Ale sotva byli venku ze stáje, tu se kůň vzepjal a volal lidským hlasem: „Zloděj! Zloděj! Stájník mě chce uloupit!“ Seběhnul se celý zámek, prince popadli a zavřeli do věže. A bylo to! A tak opět začal se svojí písničkou a plakal a naříkal: me„Ach, milý medvěde, kdybych tě jenom poslechl!“ Ale medvěd měl tentokrát na uších klapky a neslyšel. Když princ lantoval celou noc i celý den, tu se před ním objevil a nevrle řekl: „Neříkal jsem ti to? Ale kdo nechce slyšet, ten to musí pocítit; komu není rady, tomu není pomoci. Zítra budeš slavit svatbu s provazníkovou dcerou.“ Tu padnul princ medvědovi kolem krku a řekl: „Zlatý medvěde, prosím tě, buď tak dobrý a tentokrát mi ještě odpusť, já udělám vše, co si budeš přát.“ „To vyprávěj někomu jinému a ne mně.“ řekl medvěd a otočil se, že půjde, ale princ plakal tak usedavě, že ten dobrák to nakonec nedokázal přenést přes srdce a řekl: „Dobrá, ještě jednou to s tebou zkusím, ale říkám ti, to je naposledy. Až zítra staneš před soudem, tak králi řekni, že pokud ti dá nejrychlejšího koně, tak mu přineseš ten nejvzácnější drahokam.“ Princ dobrému medvědovi z celého srdce děkoval, a když následujícího dne přišel před soud, udělal, jak mu poručili a šlo to dobře, neboť král po tom drahokamu už dlouho toužil a rád ho propustil.

Před zámkem ho čekal medvěd, princ si mu sednul na záda a uháněli pryč. Po dvanácti hodinách cesty medvěd zastavil u vysoké hory a řekl: „Ta hora se nyní otevře a zůstane otevřená celou hodinu. Jdi dovnitř a neměj žádný strach, budou na tebe dorážet lvi a tygři, ale nemohou ti nic udělat. Na samém konci jeskyně najdeš na malé dřevěné stoličce ten nejkrásnější drahokam. Rychle ho popadni a pospíchej zpět! Nezdržuj se u hromad jiných drahokamů, neboť jinak je s tebou veta a já ti víc nepomohu. Pokud se zpozdíš jen o půl minuty, nedostaneš se ven.“ Princ slíbil, že medvěda ve všem poslechne, a za několik okamžiků se jeskyně otevřela a on vešel dovnitř. Tam se na něj nejprve obořili lvi, ale on se nenechal zastrašit a lvi odběhli pryč. Potom přišli tygři, vlci, medvědi a všelijaká havěť, ale on šel dál svou cestou až k dřevěné stoličce, kde vzal ten nejvzácnější drahokam a dal si ho do kapsy. Obrátil se a vydal se rychle zpět, ale všude kolem leželo tolik krásných drahokamů, že tomu pokušení nemohl odolat a znova a znova se shýbal a plnil si kapsy. Tak přišel až skoro k východu z jeskyně, kde ležela ještě jedna velká hromada drahokamů, ale když se sklonil, aby si nabral, dostal od neviditelné ruky takový pohlavek, že odletěl padesát kroků před jeskyni a tam zůstal v mdlobách ležet. Když se probudil, seděl vedle něj medvěd a řekl: „Nyní mi za ten pohlavek poděkuj, kdybych ti ho nedal, seděl bys v té jeskyni navěky zavřený. Rozděl ty drahokamy na polovinu, jednu i s tím nejvzácnějším dáš králi a dostaneš za ni toho nejrychlejšího koně na světě.“

To princ udělal a medvěd ho zanesl zpět na zámek, kde dal králi drahokamy a ten mu předal koně, na kterém pak princ letěl jako šíp povětřím ke králi, mezi jehož dcerami byla ta nejkrásnější na světě. Když přijel ke královskému zámku, nechal koně stát venku, vešel dovnitř a řekl: „Pane králi, přivedl jsem vám toho nejrychlejšího koně, pojďte s dcerami ven na nádvoří, ukážu vám, jak je rychlý.“ Král se zaradoval a vyšel s celou svojí rodinou na zámecký dvůr, kde princ vyskočil na toho nejrychlejšího koně a objel s ním okolo krále a princezen, které ho hladily a líbaly. Když ho chtěla pohladit ta nejkrásnější pod sluncem a stála docela blízko, tu ji princ rychle popadl, zvedl ji nahoru k sobě a v mžiku byli pryč a králi zbyly jen oči pro pláč. Zpočátku se princezna vzpírala, ale když jí řekl, jak ji má rád, uklidnila se a řekla, že jiného muže než jeho nechce. Potom přijeli k tomu králi, který měl ptáka Ohniváka, a to byli už za jedno, jak to udělají, aby zůstali spolu. Přijeli ke královskému zámku a sotva je král uviděl, spěchal jim ihned vstříc a přátelsky je zdravil. Tu mu princ předal tu nejkrásnější pod sluncem a obdržel ptáka Ohniváka. Sotva ale držel klec, princezna vyskočila nahoru k němu a on řekl: „Hodně štěstí, pane králi!“ a byli pryč. Když ujeli kus cesty, tu potkali medvěda a ten řekl: „To jsi udělal dobře, ale teď spěchej, abys byl co nejdříve doma a cestou se nikde nezdržuj, ať se děje, co se děje, jinak jsi ztracen.“ Princ to slíbil, medvědovi poděkoval a jel spokojeně dál, měl vše, co si mohl přát, tu nejkrásnější dívku pod sluncem, drahokamy nesmírné ceny, toho nejrychlejšího koně a ptáka Ohniváka, za nějž dostane království svého otce.

Když dorazil ke stromu na křižovatce, viděl, že se ještě žádný z bratrů nevrátil, a protože byl velmi horký den, přemohla ho únava a chtěl se uložit k spánku. „Nedělej to!“ varovala ho princezna: „Víš, co říkal medvěd.“ „Co se může stát, jestli se trochu prospím nebo ne?“ řekl a lehnul si. Ale co tak spal, vrátili se jeho bratři, kteří nenesli nic a k tomu byli ještě švorc. Když u bratra viděli ptáka Ohniváka a krásného koně a tu nejkrásnější pod sluncem, závist jim rozežrala srdce, vrhli se na něj, vše mu vzali, svázali ho, hodili do lví jámy a jeli domů, kde ptáka Ohniváka předali otci. Princ zatím hořekoval ve lví jámě, protože nyní věděl, jakou mělo jeho spaní nevýhodu; bolelo ho celé tělo. „Ach, milý medvěde, kdybych tě tentokrát jenom poslechnul!“ zvolal a v tom okamžiku stál medvěd nahoře a tajnou řečí se domluvil se lvy, aby princi nic neudělali. Potom zavolal: „Nu, co jsem ti říkal? Teď je z tebe požehnaný lví oběd, dobrou chuť!, pánové lvi!“ Tu bylo princi pojednou horko i zima zároveň a volal: „Ach, nejmilejší, nejlepší medvěde, byl jsem tak unavený! Promiň mi ještě jednou! Vždyť máš tak dobré srdce. Pomysli jen na tu nejkrásnější na světě, ta umře žalem a ty se na to budeš klidně dívat, že se děje takové bezpráví a moji bratři vyhrají?!“ „Co by ne? Je to spravedlivý trest!“ řekl medvěd a dělal, že jde pryč, ale neudělal to, a když princ opakovaně úpěnlivě prosil, nechal se obměkčit, přinesl mu jídlo a pití a staral se o něj, takže se do čtyř týdnů uzdravil a vylezl ven.

Potom princ nasedl na medvědova záda a spěchali na zámek, kde žil jeho otec. Tam ho sesadil a řekl: „Nyní jdi dovnitř a uvidíš, co máš dělat, já ti víc radit nebudu.“ Princ šel do zámku a ptal se, zda nepotřebují sluhu. „Ano,“ řekl správce: „včera jsem propustil stájníka, můžeš to dělat místo něj.“ „Dobrá,“ řekl princ a šel s ním do stáje, kde stál ten nejrychlejší kůň na světě se svěšenou hlavou, byl pohublý a slabý, protože po celou dobu nechtěl nic jíst. Když to princ viděl, šel k němu, pohladil ho a promluvil na něj. Sotva zvíře slyšelo známý hlas, vesele poskočilo a začalo žrát a bylo pojednou zcela čilé. To správce nadmíru překvapilo a pospíchal ke králi, který byl stále nemocný, a vyprávěl mu to. „Toho člověka musím vidět.“ řekl král. Tak prince zavedli ke králi, který ho nepoznal, protože princ byl bledý a zubožený, a řekl mu: „Když jsi tak rychle vyléčil toho koně, možná dokážeš vyléčit také ptáka Ohniváka, který sedí v kleci a nechce zpívat, a také tu nejkrásnější na světě, ta celé dny jen sedí u okna a nemluví. Když to dokážeš, dostaneš tisíc zlatých.“ Princ šel k ptáku Ohniváku a řekl mu: „Ohniváčku, zazpívej mi svoji písničku.“ A tu začal pták tak překrásně zpívat, že král vyskočil z postele a byl úplně zdravý. Potom šel princ k princezně a řekl: „Vyprávěj králi, kdo jsem a kdo jsi ty, má milá.“ Tu dívka vše vypověděla, a když král slyšel, že stájník je jeho nejmladší syn, padl mu kolem krku a jeho radost neměla konce. „Teď mi řekni, co mám udělat s tvými bratry.“ řekl král. „Vyžeňte je ze země.“ odvětil princ, a tak je vyhnali a princ se oženil s tou nejkrásnější na světě a dostal celé království.

I běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání. Jednoho dne princezna povila velmi krásného synka, a tak k jejich štěstí už nic nechybělo. Když jednou společně stáli i s dítětem u okna, tu uviděli v dálce přicházet medvěda. Princ se zaradoval, šel mu na zámecké nádvoří naproti a zavedl ho nahoru, kde pro něj nechal připravit výtečné pohoštění. Ale medvěd mu řekl: „Tohle vše mi nechutná.“ „Tak řekni, co bys chtěl, a hned to bude tu.“ řekl princ. „Opravdu mi dáš, co si budu přát?“ zeptal se medvěd a on mu to slíbil. „Dobrá, potom mi dej své dítě, ale rozsekni ho mečem na dva kusy, abych ho mohl lépe spolknout.“ Tu princi i princezně bylo, jako by se pod nimi otevřela země, padli mu k nohám a prosili, aby si přál něco jiného, ale medvěd trval na svém. „Když nechceš nic jiného, pak musím,“ řekl princ: „neboť ti máme za mnohé děkovat.“ A jeho žena v slzách souhlasila. Potom vzal dítě, položil ho na stůl, odvrátil oči a zvedl meč, ale v tom okamžiku spadla medvědovi kůže a stal před nimi krásný princ. „Teď jsem vysvobozený!“ zvolal a všichni měli opravdovou radost a byla o to větší, o co strašnější byla předtím bolest jejich srdce.

Vysvobozený princ u nich pobyl ještě několik dní, potom šel domů, prodal svoji říši a brzy se vrátil zpět, aby si vedle nich postavil velký zámek. Potom žili v míru a pokoji a svornosti až do konce svých dní.

Čarodějův učeň

...zrníčko se proměnilo v divokého kocoura
Byl jednou jeden hoch, který si hledal službu. První pán, u kterého se představil, se ho zeptal: „Umíš číst a psát?“ „Ano, velmi dobře.“ odvětil. „Jestliže umíš číst a psát,“ řekl pán: „potom tě nemohu potřebovat.“ Byl to čaroděj a měl strach, že by sluha mohl vyslídit tajemství čarodějnického umění, které bylo skryto v objemných knihách.

 Ale hoch nebyl žádná palice dubová a pomyslil si: „Chceš sluhu hlupáka, tak ti budu dělat hlupáka.“ A tak hlasitě zakřičel: „Jak jste to, pane, myslel? Já jsem vám špatně rozuměl! Já jsem myslel, že se ptáte, zda umím jíst a spát a to opravdu umím lépe než co jiného. Ale psát a číst? Ne, o tom věru nemám ani potuchy.“ S tím byl čaroděj spokojen a vzal ho do svého domu. Hoch byl pilný a šikovný a čaroděj s ním byl v každém ohledu spokojen. Ale tajně se pídil po knihách a učil se z nich zaříkávacím formulím a čarodějnickému umění, a když uplynul jeden rok, uměl už tak mnoho jako sám čaroděj.  

Tu ho jednoho dne čaroděj přistihnul v okamžiku, kdy si v jedné knize hledal kouzelnou formuli, aby proměnil koště v živoucí bytost, která by mu pomáhala při práci v domě. Rozlícený čaroděj se na něj obořil, ale on pronesl mocné zaklínadlo, proměnil se ve vlaštovku a oknem vyletěl ven a svištěl vzduchem pryč. Čaroděj na sebe vzal podobu supa a jal se vlaštovku pronásledovat. Skoro ji už dostihnul, ale letěli zrovna nad nějakou širokou řekou, vlaštovka se střemhlav vhrla do vln a byla z ní ryba. Sup se proměnil ve žraloka a pokoušel se malou rybku spolknout, tu se proměnila opět v ptáčka. Tak to šlo několik hodin a hoch byl už řádně unavený. Byl zrovna holubem a letěl nad císařskými zahradami a dole se zrovna procházela císařova dcera. Holoubek jí sletěl k nohám a úpěnlivě se na ni hleděl, zatímco na nebi kroužil jestřáb a pomalu se spouštěl dolů, aby ho dopadl. Princezna se sehnula a třesoucího se holoubka soucitně zvednula. Tu jí před očima zmizel a na prstě měla zlatý prsten, na kterém jako oči zářily dva nádherné drahokamy.  

Mistr čaroděj na sebe vzal opět lidskou podobu a šel rovnou k císaři. „Dám vám, po čem touží vaše srdce,“ řekl mu: „když mi darujete prsten, který nosí vaše dcera.“ Císař si zrovna velmi přál jeden drahocenný kámen z koruny sousedního císaře. Čaroděj mu ho do hodiny obstaral. Císař nechal ihned zavolat princeznu, aby mu dala prsten. Ale dívka se zdráhala, neboť tušila, že se v prstenu ukryl holoubek. Tu se císař velmi rozhněval. „Já tě naučím poslouchat!“ křičel a princezně prsten serval z prstu. Ale prsten z císařovy ruky vyskočil a změnil se v zrníčka prosa, která se rozkutálela po podlaze. V mžiku se čaroděj proměnil ve slepici, která pilně zobala zrníčko za zrníčkem. Už si čaroděj myslel, že má vyhráno, neboť neviděl na zemi ani zrníčko, ale jedno se zakutálelo pod princeznin střevíček a dříve než se byl nadál, toto jediné zrníčko se proměnilo v divokého kocoura a ten slepici popadnul za krk a zhltnul ji i s peřím.  

Tak se z kocoura stal hezký mládenec, který se císaři dvorně uklonil a poprosil ho, zda by ho s jeho čarodějnickým uměním nevzal do služby. Tak se nakonec stalo a hoch vykonal v císařských službách mnoho dobrého a nakonec si vysloužil za ženu císařovu dceru.


PŘEJDĚTE NA DALŠÍ SKVĚLÉ STRÁNKY AUTORŮ

Hledáte tu svoji pohádku? Je možná tady!

O krtečkovi Pohádka Příběhy jako pohádky pro děti Život jako pohádka Včelí medvídci Pohádka na dobrou noc Jiřička příběhy Vánoce Lesní příběh stromu Jiřička příběhy na dobrou noc Krkonošské pohádky Božena Němcová O Krakonošovi Písničky z pohádek Trautenberk Byl jednou jeden král Čerti u nás Česká pohádka Hledejte krtečka! O kohoutkovi a slepičce Pyšná princezna Slunce je králem dne Videopohádky Zlatovláska Čtené Pohádky Andělíček strážníček Filmové pohádkové drby Krtek Mix Krteček v Číně Lesní pohádka O lišce O perníkové chaloupce S čerty nejsou žerty Sněhurka Sněžná peřina Svět je barevná hra Trautenberg Tři oříšky pro Popelku celý film Broučci Celovečerní pohádky Dobrou noc prasátka Ferda mravenec Jak šla slepička a kohoutek na vandr Kouzla králů Malá mořská víla Nedělní pohádky Nepohádka o člověku O Honzovi O broučkovi O chytré kmotře lišce O dívce co podržela slunce nad mořem O koních a dětech O malém trempíkovi O popelce O vodnících O zemi a zahradě O ztracené pohádce Online pohádky Pohádka o jaru Pohádka o podzimu Pohádka o Červené karkulce Pověsti Pro internetové guru Skřítek Veverčí pohádka Večerníček Zahradní pohádka Čarodějnice Čertův švagr Červený traktůrek 12 měsíčků Anděl Páně Animovaný svět Ať přiletí čáp královno BaJaJa Bob a Bobek Bohatství Bubáci Dvanáctero lovců Jan Werich Ježibaba Jiřičky pověsti Karel Jaromír Erben Kocourek Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek v metru Krteček a maminka Krteček a orel Kuřátko Lotrando a Zubejda Meluzín Hejkal i Rusalky Nebeská Rosa O Palečkovi O Smůle a o Štěstí O dvanácti měsíčkách O hloupém Honzovi O kominíkovi O labuti O malém prasátku O nebi moři a slunci O neposlušných kozlatech O nepravém a pravém čertu O smolíčkovi O sněhurce O stříbrném rytíři O veverce O zajíčkovi Perníková chaloupka Pohádka o kočicce Princ Bajaja Princezna Pampeliška Princezna se Zlatou hvězdou Programy a tipy Ryby Spejbl a Hurvínek Splněný dětský sen Svět hraček Tajemství staré bambitky Tramping Velká kočičí pohádka Zavřete oči odcházím Zima Záleh trpaslíci Černokněžník Čertova nevěsta 0 lásce Adina Mandlová Africká královna Andersen Anička s lískovými oříšky Arabela Betlém Bobr Boháč a chudák Chip And Dale Chipmunk Cinderella - When I Fall in Love Dařbuján a Pandrhola Der Hase und der faule Förster Divotvorný ubrousek Dva mrazíci Dům U zlaté studny Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Honza a Jenovéfa Hrnečku Hrnečku vař Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak Trautenberk prodával vodu Jak dědeček měnil Jak se budí princezny Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak zajíc přelstil líného hajného Jelen Zlatoparoháček Jen počkej Jesličky Ježíšek Jirka s kozou Kai a Gerda (Sněhová královna) Karel Kryl Nevidomá dívka Karel Čapek Kocour kohout a liška Kocourek Sammuel Koledy Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Krakonošovy námluvy Kreslený film Kristian Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a robot Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek a zelená hvězda Krtek hodinářem Krtek saves his home Krteček Král a klaun Královna Koloběžka První Kámen krásy Liška Eliška Liška a čáp Lištička a taštička na regále Lišáček Mach a Šebestová Madlenka Maminka Maminky sen Medvědi Myška a knížka Méďové Nejkrásnější hádanka Nejkrásnější české pohádky Nekonečný příběh Novoroční příběh Nádherná Večernice Německy O Drobečkovi O Dušičce O Honzíkovi a Mařence O Kdybískovi O Nebeklíči O Pifarce První princezně O Vánočním stromečku O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hrbáčkovi O jedné panence O ježečkovi O kocouru kohoutu a kose O kouzelné zahradě O kováři a čertu O králi co nepoznal housle O květinovém talíři a slepičí polévce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O medu O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O pejskovi a kočičce O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně a žabákovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O srdíčkovém hrnečku O světle na zemi O syslovi O třech rytířích O veselé pastelce O vlku O zeměklíči O zlatém kapradí O čápovi a lidech O čápovi a lišce O štěstí Oldřich Nový Paleček rytířem Pasáček a kouzelná píšťalka Pat a Mat Peníze Persie Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádkové fotografie Pohádkové vtipy Pohádky tisíce a jedné noci Povídala vrána vráně Pošťák Pat Princ a Večernice Princezna na hrášku Pro malého medvídka Prázdniny Relaxing Music Rozum a Štěstí Rumburak Rumcajz Ruské pohádky Rytíř Červená růže Rákosníček Růže Růžena Nasková Scarabeus Sdílejte přátelům! Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skřítek Racocheil Snake charmer's flute Sněhurka a jak to bylo dál Some day my prince will come Stream Strejček Příhoda Svět na bílo Tajemství The Mole and the Chewing Gum The Old Man Tip a Tap Traktor Tom Tuláček Tweet Tygr a Pú Vandr Vařila myšička Velikonoční koleda Verše Vimeo Víla Amálka Včelka Mája Včelí medvídci - Ubrečený Zachraňte krtka! Zachráněný čert Zahrada mandloňových květů Zajíc a liška Zlatý jelen Zlá královna Zničit krtka Znám jedno místo největší moudro na světě vař Čarodějův učeň Čepička trh a mimčo v závěsu Čert a Káča Čerti u sousedů Čertův mlýn Škola Štědrý den Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Živá voda
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...