KŇOUR. Kňour v zimě je nejsilnější divočák v lese BOJÍ SE HO VŠICHNI I PAN HAJNÝ S FLINTOU

Kňour v zimě je nejsilnější divočák...v lese

O prasátku Bořivoji 

Kanec Bořivoj je divoké prasátko. Taky kňour. Myslivci mu tak říkají. Bydlí s ostatními zvířátky v hlubokém lese. Rád ryje rypáčkem v mechu a hledá žížaly, pod duby sbírá žaludy, pod buky bukvice.
Ale teď je v lese zima. A v zimě bývá v lese hlad. Všude je plno sněhu, tráva a mech jsou schovány pod hlubokými závějemi, tenké větvičky stromů a keřů už okousali zajíci i srnky a ptáci ozobávají poslední bobule a šípky na keřích.

Ještěže na pasece stojí krmelec. Do něho pan hajný nosí seno, kaštany a zrní, aby se mohla najíst všechna zvířátka a ptáci v lese podle chuti. Kňour Bořivoj to dobře ví. Ale myslí si, že je největší a nejsilnější v lese a že všechny přepere a proto se rozhodl, že všechno bude jeho a nikoho ke krmení nechce pustit.

 Přešlapuje u krmelce, mrzne mu rypáček a zebou nohy. Ale jen se u krmelce objeví nějaká zvířátka, okamžitě se začne prát. Vráží do nich, strká, odhání je. A takový strkanec od velkého kňoura Bořivoje bolí, víla Majdalenka má vždycky co dělat, aby vše pofoukala a namazala mastičkou. Všechna zvířátka ho prosila, ať je nechá najíst, i skřítek Borýsek mu domlouval.„Bořivoji, nebuď zlý na zvířátka. Pan hajný nosí krmení pro všechny!“Bořivoj nic. Otočil se k Borýskovi zády a dělal, že neslyší.„Bořivoji,“ zkusil to znovu Borýsek, „je tu přece tolik žaludů, i kaštany, co děti na podzim sbíraly, je toho dost pro všechny.“Bořivoj opět nic. Kouká pod nohy a občas si ze sněhu vyhrábne a slupne žalud.

Malý zajíček si dodal odvahu, protáhl se za zády skřítka Borýska a popadl jednu mrkvičku. Jé, ta byla dobrá! Ale jen si do ní kousl, Bořivoj se otočil a hnal se k němu. Strčil do něho, překulil ho na záda a už ho kutálí dál, co nejdále od krmelce. Zlobí se, funí a chrochtá:„Co si to dovoluješ? To je moje, já jsem tady ten nejsilnější. A ty si běž okusovat větvičky. Nikomu nic nedám, to je moje, moje!“Jejda, to se zajíček polekal. Honem mrkvičku upustil a hop a skok, už utíkal, co mu nožky stačily. I všechny srnky i ostatní zajíčci, co čekali opodál, jak to dopadne, couvali a schovávali se za keři. Na větvích stromů se přikrčily veverky. Tak moc se všichni polekali. Jenom Borýsek přiběhl a Bořivoji pohrozil:„Počkej, Bořivoji, tohle se ti vrátí. Nikdo tě nebude mít rád, budeš pořád sám!“A pak vzal za tlapku malého zajíčka:„Neplač, zavedu tě k Majdalence, ona ti to namaže mastičkou, aby to nebolelo.“Bořivoj u krmelce si jenom odfrknul:„Tak ať!“Ještě že se občas potřeboval proběhnout. To vždycky napřed dlouze pochrochtával a koukal, jestli tam někdo není. Ale všechna zvířátka byla dobře schovaná. A tak se Bořivoj pomalu vzdaloval od krmelce, ještě se ohlédl, jestli opravdu někoho neuvidí a pak už pelášil, aby si pořádně protáhl nožičky.

Ale jen co zmizel, bylo u krmelce živo. Za stromy se vynořily srnky a zajíčci, ze závějí vystrčily hlavy koroptvičky, ze stromů seskákaly veverky a slétli ptáčci. A už se všichni krmí, zobají, jen honem honem, než se zase vrátí lakomý Bořivoj. Už, už se vrací. Z dálky je v lese slyšet dupot a funění, jak Bořivoj běží. Dupy dupy, chrochty chrocht, už je tady. Rozhlédl se a rozzlobil se:„Kdo to tu byl, kdo mi to tu rozházel? Nikdo tu nemá co dělat, to je moje!“Křičel a vztekal se a běhal okolo krmelce. Zvířátka se rozprchla na všechny strany, jen srneček Tonda to nestihl. Zrovna se pustil do obilí, co tam ráno přivezl pan hajný, moc mu to chutnalo. To je pro srnečky něco jako pro děti čokoláda. Jak tak mlsal, srneček si nevšiml, že se Bořivoj vrátil.

Až najednou dostal herdu do zad. Jej, ten poskočil. Na nic nečekal a už utíkal pryč. Dopálený Bořivoj se pustil za ním a ani jeden si nevšiml, že se dostali na zasněžený zamrzlý rybník. Srneček uklouzl, plácl sebou, ale hned vyskočil na tenké nožky a pelášil na druhý břeh. Ani se neohlédl, když za sebou uslyšel velký rámus, praskot a křik. Bořivoj v ráži skočil za srnečkem na led, taky uklouzl a upadl. Jenže co to? Led se pod těžkým prasátkem rozlomil a Bořivoj rázem stojí ve studené vodě. Ten se lekl. Okamžitě se přestal vztekat a rychle se snažil dostat zpět na led, ale nejde to. Led dále a dále praská a Bořivoj se boří do bláta na dně. Nakonec má vodu až po břicho. Jejda, to to studí. Bořivoj se znovu a znovu zkouší dostat z vody na břeh. Už je celý vyčerpaný, prostuzený a je mu skoro do breku. Co teď? Co má udělat?„Haló, pomóc!“Ale nikdo tady není.

Všechna zvířátka se Bořivoje bála, všechna se poschovávala. Srneček byl někde daleko a skřítek Borýsek byl zrovna s malým zajíčkem na návštěvě u víly Majdalenky.„Pomóc,“ křičí nešťastné prasátko.Ještě že v lese žije i zvědavá ukřičená sojka Bára. Letěla se podívat, co to slyší u rybníka za křik a objevila Bořivoje. No to bylo něco pro zlomyslnou Báru.„Bořivoj je ve vodě, Bořivoj se koupe,“ křičela na celý les. „Pojďte se všichni podívat, Bořivoj se učí plavat!“Na břehu se po chvíli opravdu sešla skoro všechna zvířátka z celého lesa. Všechna stála, připravena se okamžitě otočit a prchat, kdyby se Bořivoji podařilo vyskočit na břeh. Koukala na prasátko, dokud nepřiběhl i skřítek Borýsek.„Ticho, Báro, nekřič. Copak nevidíš, že Bořivoj se na břeh nemůže dostat? Musíme mu pomoci!“Sojka zmlkla a ostatní zvířátka se po sobě podívala. Pomoci Bořivoji? Tomu, který je neustále honil a trápil? Jenomže teď mu je zle, je zima, mrzne a Bořivoj je až po bříško ve vodě. Honem, honem, jak mu pomůžeme?Borýsek koukal na prasátko a mračil čelo, jak přemýšlel. Jak toho Bořivoje dostat z vody?„Už to mám,“ vykřikl najednou. A hned všechna zvířátka rovnal do řádku. A byli tam všichni srnečkové a srnky, zajíčci a jako poslední přiběhl i srneček.

 Jak tak stáli v řadě, každý se chytil toho před sebou za packy nebo za ocásek, aby udělali řetěz. Poslední v řadě stála liška Sára a Borýsek křikl:„Bořivoji, chyť se Sáry za ocásek, vytáhneme tě,“ a už všichni táhnou a táhnou, voda zašplouchala a lup! Bořivoj byl na břehu. Celý zmáčený, špinavý, uši schlíplé. Stál, klopil hlavu a chvilku nic neříkal. Pak se na zvířátka podíval a potichoučku řekl:„Moc vám děkuji, že jste mi pomohli. Já už na vás nebudu zlý. Už budu hodný, nebudu vás honit.“A všichni se vraceli zpět ke krmelci. Tam bylo pro zvířátka dobrot. A jak tam najednou bylo veselo.

Pohádku napsala Libuše Křapová.

JAK SE SRNEČEK TĚŠIL NA JARO. Srneček si u krmelce vždy mlsně vybíral...A když už byl unavený, schoval se do svého pelíšku v houští a tvrdě usnul.

Srneček si u krmelce vždy mlsně vybíral....

Jak potkal srneček nového kamaráda

Srnečkovi se nakonec zima zalíbila. Pan hajný zvířátkům pravidelně nosil krmení a kanec Bořivoj už zvířátka nezlobil a byl s nimi kamarád.
Srneček si u krmelce vždy mlsně vybíral, do čeho se dnes pustí. Bylo tam seno, kukuřice, obilí, mrkvička, no prostě, samé srnčí dobrůtky. Pak si s malým zajíčkem zahráli na honěnou nebo si šel popovídat s pejskem Ferdou. A když už byl unavený, schoval se do svého pelíšku v houští a tvrdě usnul. Ale stejně se těšil na jaro. Všude bude zelená travička, kvítí, měkounké zelené větvičky na ohryzávání.

Jednou ráno ho vzbudilo divné klepání. Honem vyskočil na nožky, vystrčil hlavičku z křoví a rozhlédl se. Svítilo sluníčko a ze všech větví na stromech a keřích kapala voda. Sníh tál.„Majdalenko, Majdalenko,“ křičel srneček, „přišlo jaro, jaro je tady!“Víla Majdalenka malinko pootevřela okýnko, vykoukla a jen si povzdechla:„Srnečku, to není jaro. To jen sluníčko trošku zahřálo sníh, taje a budou rampouchy. Večer bude zase mráz.“A zase okýnko zavřela a schovala se v domečku. Víly zimu nemají rády. Nemohou tancovat na paloučku při měsíčku, fouká studený vítr a sníh je studí do nožiček.
Srneček jen pohodil hlavičkou. Nevěřil, přece vidí, že taje. Majdalenka se určitě spletla, už bude jaro. A rozhodl se, že se půjde podívat, jak to vypadá v polích. Vyběhl z lesa a trošku zaváhal. Před ním byla sluníčkem ozářená bílá pláň. Sníh v tom jasu jiskřil a oslňoval. Několikrát zamrkal a pak raději popoběhl, aby se dostal do stínu křovin. Tam se znovu zastavil a pozoroval.

Na poli skotačili tři zajíčci, honili se, dělali kotrmelce. To se mu líbilo. Rozběhl se za nimi, ale zajíčci nečekali. Hop a hop, chyť si nás! A srneček běhal a skákal s nimi, až se nakonec udýchaně zastavil. Nechytil ani jednoho, zajíčci byli moc rychlí a hbití. Raději jim zamával na rozloučenou a obrátil se zase k lesu. Ale co to vidí? Mezitím, co všichni běhali, místy sníh roztál a na poli se ukázalo něco zeleného. Jejda, to je něco pro mlsného srnečka. Natáhl hlavičku k zelenému lístku a chroust, ukousl si sousto.„Nejez to, nejez,“ začali polekaně křičet zajíčci, „to není travička, to je řepka. Bude tě moc bolet bříško!“Ale už přežvykoval a ochutnával, zajíčky neposlouchal.

 V tom se najednou zarazil. Co to vidí? Tady v těch zelených lístečcích, to je myška? A spí? Strčil do myšky čumáčkem:„Myško, probuď se!“Myška se zatřepala a roztáhla křídlo. Tonda úžasem ani nepolkl, sousto mu vypadlo z pusy:„Myško, ty máš křídla? Myšky přece nelétají, běhají po zemi!“„Já nejsem myška,“ zapištělo zvířátko. „Já jsem netopýr a jmenuji se Eda.“„Co tady děláš, Edo? Myslel jsem, že v zimě netopýři spí,“ podivoval se srneček.„Spí,“ přikývnul netopýrek, „ale když mne to už doma v jeskyni nebavilo. Když jsem viděl, jak venku taje sníh a kape voda, tak jsem se chtěl trošku prolétnout. Aby to maminka nevěděla, víš? Ona mne nechtěla pustit, že jaro ještě nebude. No, tak jsem chvilku počkal, až zase usne.

SRNEČEK A SNĚHOVÁ PEŘINKA  A když už byl unavený,
schoval se do svého pelíšku v houští a tvrdě usnul. 

 A uletěl jsem. Jenže svítí moc sluníčko, to my netopýři nemáme rádi. Tak jsem se chtěl tady na chvilku schovat.“Srneček si honem poskočil tak, aby malý netopýrek byl v jeho stínu.„Už je to lepší? Nesvítí ti sluníčko do očí? Poleť se mnou do lesa, tam je šero.“A už utíká do lesa, po jeho boku ve stínu se třepotá malý Eda.
V lese si srneček sedl pod strom, netopýrek se zavěsil na větvičku a povídali si. O tom, jak se oba těší na jaro. Srneček mluvil o svých kamarádech, Eda vyprávěl o jeskyni ve skalách za rybníčkem. Jak tam žije s maminkou a tatínkem a celou velkou netopýří rodinou. Ani si nevšimli, jak utíká čas, že sluníčko už zapadá a ochladilo se. Najednou se Eda zatřásl. Přestal povídat, podíval se na srnečka a zaklepal se ještě jednou.„Co je ti, Edíku?“ polekal se srneček, „co se ti stalo?“„Mně je najednou taková veliká zima,“ zachraptěl netopýrek, „a bolí mne v krčku.“Srneček zvedl hlavičku a rozhlédl se. Opravdu, kolem už je šero, na nebi svítí hvězdičky a sníh začíná znovu namrzat.„Edo, poleť, zavedu tě k vám do jeskyně,“ vyskočil srneček na nožky.

Netopýrek zamával křídly - a spadl na zem.„Je mi zima, zima,“ zanaříkal, „nejde mi to vzlétnout!“Jejda, co teď? Jestli se netopýrek nedostane včas do tepla, umrzne.„Edíku, vylez mi na záda, honem,“ pobízí srneček Edu, „dovezu tě domů!“Netopýrek se z posledních sil přidržuje drápky srnečkovy srsti a škrábe se mu na záda. A srneček už utíká, co mu síly stačí. Přeběhl přes pole, pelášil po louce, už se blíží ke skalám nad rybníčkem. Ještě hop a skok a už je u jeskyně, ve které bydlí netopýří rodina. Ještě jednou hop a skok a už je uvnitř. V jeskyni je teploučko a skoro tma. Až když se rozkoukal, uviděl, že ze stropu jeskyně visí nějaké malé balíčky. Takhle, zavěšeni hlavou dolů, spí netopýři celou zimu. Jsou zabalení ve svých křídlech jako v peřince.Najednou ale jeden balíček roztáhl křídla a třepetavým letem doletěl k srnečkovi. To Edova maminka samou obavou o neposlušného synka nemohla spát a neustále ho vyhlížela, kdy konečně přiletí domů.„Ty jsi mi přivedl Edíka? Zakázala jsem mu chodit ven, ale neposlechl. Měla jsem o něho takový strach,“ poděkovala s úlevou.
„Maminko, maminko, mně je zima a bolí mne v krčku,“ plakal malý Eda. Maminka ho honem zabalila do svých křídel, aby ho zahřála. Přiletěl i tatínek netopýr, aby jí pomohl.

 Ale malý netopýrek pořád plakal, klepal se zimou a kašlal. Co teď?„Zaběhnu za Majdalenkou, aby Edovi poslala nějaký lék,“ vyhrkl srneček a už utíkal z jeskyně ven.„Majdalenko,“ bušil za chvilku na okýnko březového domečku, „Majdalenko, pomoz, netopýrkovi Edovi je zle, je nemocný. Má zimnici, kašel a bolí ho v krčku!“„Kluci zlobiví,“ hubovala Majdalenka, „copak jsem ti, neříkala, že do jara je ještě daleko?“Ale při tom už rychle prohrabávala skříňky, chystala si lahvičku a nalévala do ní bylinkový sirup z velké láhve. Pak ji podala srnečkovi:„Na, honem ji Edovi zanes, ať se ráno i večer trochu napije. Určitě mu bude líp!“Srneček doběhl k jeskyni a předal sirup netopýří mamince. Pak sám zalezl do svého pelíšku v křoví. Skoro celou noc nemohl spát, převaloval se a myslel na malého Edu. Až ho z toho rozbolelo bříško.
Ráno vyskočil ještě za soumraku a běžel k jeskyni. Jakpak je dnes Edíkovi? Je mu lépe? Pomohla mu Majdalenčina medicína? U jeskyně se zastavil a naslouchal. Uvnitř byla tma a ticho.

Opatrně vklouzl dovnitř a šeptem zavolal:„Edó, Edíku!“Chviličku se nic nedělo. Ale než stačil zašeptat ještě jednou, ve vzduchu zašustila křídla a netopýrek si sedl vedle srnečka.„Moc ti děkuji, že jsi mne včera přivedl domů. Maminka mi dala sirup od Majdalenky a už mne v krčku tolik nebolí. Já jí zaletím poděkovat, ale až na jaře. Teď už vím, že maminka měla pravdu. Už ji budu poslouchat. I s tebou si budu hrát a povídat si, až bude pěkně teploučko. Dobrou noc.

“A Eda se zase vznesl, těsně vedle své maminky se drápky zachytil stropu, otočil se hlavičkou dolů a zabalil se do křídel. Za chvilku už opět tvrdě spal, tak jako ostatní netopýři.Srneček se šťastně vracel přes pole domů. Ještěže to tak dobře dopadlo a netopýrek je v pořádku v jeskyni u maminky. Vtom si Tonda zase všiml zelených lístečků. Včera je úplně zapomněl ochutnat. Už už natahoval krk, aby si ukousnul, když se najednou zarazil. Co to na něho křičeli zajíčci? Aby to nejedl, že mu bude špatně? Hm, netopýrek neposlouchal maminku, když mu dobře radila a málem umrzl. A on sám včera nevěřil víle, když mu říkala, že jaro teprve přijde. Že by zajíčci taky měli pravdu, když ho varovali, aby lístečky nejedl? A v noci ho přece bolelo bříško! Raději zajíčky poslechne. A rozběhl se ke krmelci, aby se podíval, jestli tam dnes byl pan hajný. A co dobrého zvířátkům zase přinesl.

Pohádku napsala Libuše Křapová.

O SRNEČKOVI CO HO ZAVOLALA PŘÍRODA

SRNEČEK CO SE PŘIŠEL PODÍVAT

JAK SE SRNEČEK V ZIMĚ ZAHŘÁL

JAK SI SRNEČEK POŘÍDIL PEŘINKU
A V ZIMĚ SE ZAHŘÁL ...

O tom, jak do lesa přišla zima 

Jednou ráno vyběhl srneček ze svého pelíšku v houštině a vykulil očka. Svět kolem něho přes noc změnil barvu. Zmizelo věčně zelené jehličí, duby měly místo listů bílé polštářky, pod nimi nebyly vidět žádné žaludy. I místo trávy byly nyní na zemi bílé peřinky.„Sníh, napadl sníh,“ zaradoval se Tonda a hned zkoušel, jak se v něm běhá, skáče a taky se klouzal. To když náhodou šlápl na zasněženou zamrzlou kaluž vody a ujely mu nožky. Zprudka si sedl na zadeček, až se mu hlava zatřepala. Chvilku překvapeně koukal kolem sebe, pak se zasmál a vyskočil.

„Majdalenko, Majdalenko, pojď se taky sklouznout!“Ale Majdalenka se na srnečka usmála a řekla: „Nemůžu, Toníku, musím pořádně uklidit a vyzdobit domeček, budou přece Vánoce!“Srneček se rozběhl k borovici, ve které bydlí skřítek Borýsek.„Borýsku, pojď se podívat, napadl sníh!“Ale nikdo mu neodpověděl. Borýsek nebyl doma. Šel Majdalence uříznout ty nejhezčí borové větvičky na vyzdobení domečku.Srneček zesmutněl. Nikdo si s ním nechce hrát. Myšky jsou schované pod sněhem, zajíčkové se taky někde zachumlali, co bude dělat? Pak najednou povyskočil a rozběhl se z lesa ven.

 Podívá se, co dělá pejsek Ferda. Už z dálky uslyšel radostný štěkot a tak byl zvědavý, co to ten Ferda provádí. Doběhl na kraj lesa, schoval se za keřík, aby ho nebylo vidět a pak opatrně vykoukl.Ferda běhal po zahradě a štěkal. A nebyl sám. Za plotem u souseda měl kamaráda Bertíka. Závodili, kdo doběhne první kolem plotu na konec zahrádky, vítěz vždycky zaštěkal, počkal na kamaráda, oba se otočili a pelášili zpět. A tak si hráli a závodili a bylo jim spolu veselo.Srneček je pozoroval a trošku záviděl. Všechna lesní zvířátka byla schovaná před sněhem a mrazem a on byl za plotem tak sám. Díval se, dokud oba pejskové na sebe nezaštěkali na rozloučenou a každý se rozběhl k domu svých lidí. Pak se zklamaně otočil a vracel se do lesa. Tolik by se chtěl s Ferdou a Bertíkem hrát, běhat s nimi a skotačit ve sněhu.Zrovna šel kolem velkých zasněžených křovin, trochu si stýskal a moc nedával pozor kolem sebe. Ani si nevšiml, že pod křovím se klepe zimou malý zajíček, po větvičkách poskakují rozčepýření vrabci a hudrují si.

V tom bum. Zakopl kopýtkem o kámen schovaný pod sněhem a čumáčkem vrazil do větví. Ty se roztřásly, vrabčáci houfem vzlétli a sníh se sypal přímo na malého zajíčka.„Čim, čim, co to děláš, ty nepozoro,“ hubovali vrabci.„Čimčarára, čim čim, podívej se, podívej, zasypal jsi zajíčka!“„Já jsem tady,“ hrabal se zpod sněhu zajíček a trošku pofňukával. „Já jsem se neztratil. Já mám jenom hlad!“„My taky, my taky,“ sborem se přidali vrabci a zanaříkali. „Nikde nejsou semínka, nikde už nejsou bobulky, všechno jsme sezobali. Čim, čim, čimčarára, čím zaplníme bříška?“Srneček na ně koukal a najednou si uvědomil, že má bříško taky prázdné. Od rána běhal, poskakoval a teď dostal velikánský hlad. A všude kolem jen sníh a mráz. Co teď?„Zeptáme se Majdalenky,“ vyhrknul. A už se rozběhl k Majdalenčinu domečku.
Vrabčáci v houfu letěli za ním, poslední poskakoval zajíček.„Majdalenko, Majdalenko!“Majdalenka vykoukla z okénka a ptala se:„Copak se stalo? Proč mne voláš?“„Majdalenko, Majdalenko, poraď nám. Máme všichni takový hlad, všechno zobání, větvičky a travička je schované pod sněhem. Máme hlad,“ stěžovali si vrabčáci a srneček.„Pan hajný nám donesl do krmelce seno a žaludy, ale veliký kanec nás tam nechce pustit,“ žaloval zajíček.„No to je nadělení,“ spráskla ruce Majdalenka. „Co teď budeme dělat? Musíme počkat na Borýska, až mi přinese borové větvičky!“Srneček přešlapoval, přemýšlel a pak najednou vyhrkl:„Majdalenko, já už vím,“ a radostí si poskočil.„U chaloupky, tam, kde bydlí pejsek Ferda, tam mají krmítko pro ptáčky.“Do vrabců jako když střelí, frrr, a už letěli zpět.

Přiletěli k domku, posadili se svorně na plot a radostně čimčarali:„Je tu ptačí krmítko, je tady, čim čim.“A už jeden po druhém přilétali ke krmítku. Jenže ouha. Krmítko bylo prázdné. Sýkorky a kosové už všechna zrníčka vyzobali. Vrabčáci jeden po druhém opět usedali na plot a znovu zanaříkali:„Čím zaplníme bříško? Čím, čím, čimčarára, čím?“A dělali takový rámus, až je uslyšela sýkorka modřinka. Posadila se na střechu krmítka a zacvrlikala:„Popletové, to musíte zaťukat!“„Zaťukat?“ divili se vrabci, „kdepak máme zaťukat a čím, čimčarára, čím?“Sýkorka jim to ukázala.
Sedla si na okno a zaťukala zobáčkem na sklo. Ťuk, ťuk, a pak ještě jednou – ťuk, ťuk.Okno se otevřelo a vykoukla babička:„Kdopak to ťuká? Ach tak, sýkorka, v krmítku už nejsou semínka?“A vyšla na dvorek, dosypala různá semínka a zrní pro vrabce, sýkorce pověsila na provázek lůj a popřála:„Dobrou chuť, ptáčkové.“Vrabci zobali, až jim semínka ze zobáčků padala. Sýkorka si sedla na lůj, houpala se a občas taky uzobla. Srneček se zajíčkem z dálky za plotem jen smutně přihlíželi a v bříšku měli prázdno. Najednou vrabci frr, a opět seděli na plotě. To na dvorek vyšel dědeček a za ním vnouček Honzík. Naložili na sáňky různé balíčky a vydali se k lesu. Nohy se jim bořily do hlubokého sněhu, dědeček sáňky táhl a Honzík mu pomáhal.

Srneček byl tak zvědavý, kam jdou a co budou dělat, že úplně zapomněl, že má vlastně hlad.
Dědeček s Honzíkem se zastavili na kraji lesa a oprášili malý smrček od sněhu. Srneček se zajíčkem se schovali opodál a koukali. Co to tam ti dva dělají?To bylo překvapení. Honzík vybalil mrkvičky, jablíčka, kukuřici, kousky zelí a všechno to s dědečkem pověsili na smrček.„Dědo, to budou mít zvířátka hezký vánoční stromeček,“ radoval se Honzík. A pak vytáhl ze své kapsičky ještě jeden balíček.„A, dědečku, ještě jim tam pověsíme perníčky, jsou moc dobré, ty jim budou taky chutnat.“„Perníčky?“ podivil se dědeček., „ale, Honzíku, perníky zvířátka nejedí, mohlo by je bolet bříško.“Honzík zesmutněl. Perníčky mu tolik chutnaly, chtěl se o ně se zvířátky podělit. Děda na něho koukl, pousmál se pak povídá:„Tak víš co? Pár jich tady taky pověsíme. Třeba si pro ně přijde nějaký lesní skřítek.“„A nebo víla, že, dědečku.“Ještě si stromeček pořádně prohlédli, aby se ujistili, že se zvířátkům bude líbit a šli spokojeně domů. Jen Honzík se pak ještě jednou ohlédl, a všechny je uviděl.
Srnečka, jak si pochutnává na jablíčku, zajíček chroustal mrkvičku a taky – nebo se mu to jen zdálo? Za stromkem stál opravdový lesní skřítek. Usmíval se a v ruce držel perníček.

Dědečkovi s Honzíkem pod nohama vrzal sníh. Začalo se stmívat, na obloze se objevily první hvězdičky a nad kopcem vycházel velikánský měsíc.Někde z dálky zněly zvonečky, někdo potichoučku zpíval koledy. Byl Štědrý večer.

Pohádku napsala Libuše Křapová.

O SRNEČKOVI CO NEPOSLOUCHAL

Srneček v přírodě

O SRNEČKOVI

Srneček je jako každý kluk. Veselý, neposedný, mlsný a pořád někde dělá nějakou neplechu. Má zvědavá hnědá očka, hebkou srst a dlouhé tenké nožky.

Nedávno přiběhl za Majdalenkou - zrovna seděla na pařízku a zašívala si roztrhanou sukénku.

„Majdalenko, Majdalenko,“ volal už z dálky, „Majdalenko, to ti byla legrace!“
Celý udýchaný a rozesmátý přiběhl a rozpovídal se:

„Byl jsem včera na procházce, běhal jsem po lese a přišel jsem až k plotu, víš, takovému, jaký je v našem lese.“
„Vím,“ řekla Majdalenka. „Za tím plotem rostou malé lesní stromečky, ten plot je tam právě proto, abyste je vy, lesní zvířátka, nemohla okusovat.“

„Opravdu?“ podivil se srneček, „ale když ty malé stromečky jsou tak dobré, mám moc rád, když je najdu na pasece, mňam.
Majdalenko, já jsem byl moc zvědavý, co je za tím druhým plotem. Tak jsem tam chvilku stál a koukal se. A viděl jsem tam dědečka s babičkou. Dědeček prohlížel takové malé stromečky a babička kytičky. A povídali si o jablíčkách a švestkách, co to je, Majdalenko? To u nás v lese nemáme.“

„To je ovoce, Toníku, roste na stromech. Vy, zvířátka, máte zase tady u nás v lese pod dubem žaludy, pod bukem bukvice, kaštany…,“ ani nedopověděla a nedočkavý srneček jí skočil do řeči.

„No a já jsem chtěl vidět, co to je, tak jsem tam dnes zase šel a oni tam měli pejska Ferdu,“. „Ten ti je legrační, takový malý a rezavý, víš? Trošku jako liška Sára, co bydlí pod mezí. Ferda mne neviděl, ale pořád štěkal a běhal za plotem. Majdalenko, on se mi tak líbil, myslíš, že by to mohl být taky můj kamarád?“
„Srneček a pejsek kamarádi?“ užasla Majdalenka. „To jsem ještě nikdy neviděla! Vždyť tady v lese máš tolik kamarádů, nechoď k domečku dědečka a babičky. Ještě by se ti mohlo něco stát.“

Jenže tomu to nedalo. Příští den ráno už opět stál za plotem a nahlížel do zahrádky. Nikde nikdo, tak si dodal odvahy a začal koumat, jak se dostat přes plot. Napřed ho zkusil přeskočit, ale plot byl moc vysoký. Tonda spadl na zem a natloukl si kopýtka.

„Tak ho zkusím zbourat,“ pomyslel si srneček a vší silou strkal do plotu hlavou. Nešlo to. Rozběhl se a vrazil do plotu čelem.
„Ouvej,“ v očích se mu objevily slzičky a na čele narůstala veliká boule. A plot se jenom trošku zatřepal a stál dál.

„Asi to nepůjde,“ řekl si srneček a smutně koukal do zahrádky. Otočil se a pomalu odcházel podle plotu do lesa. A hele, co to vidí? Úplně v rohu zahrádky, pod velkým modřínem, je v plotu díra. Chyběly v něm dvě plaňky, otvor je veliký tak akorát pro malého srnečka. To je něco pro něho. Hup, proskočil mezerou a byl na zahradě. Dychtivě se rozhlížel kolem.

Na zahradě rostly různé keře, malé i velké stromy, kousek níže po svahu byly záhony. Ochutnal to zelené na jednom záhonu, pak poskočil k druhému. Ukousl si větvičku z jednoho keře, druhého, okousal větvičky na malých stromcích. Poskakoval z jednoho místa na druhé, až doskotačil pod velkou jabloň. Pod ní ležela krásná velká červená jablíčka. Chvíli je pozoroval a pak do jednoho strčil čumáčkem. To se krásně kutálelo z kopečka. Strčil do druhého, do třetího se chystal zakousnout. Jejda, to to zabolelo. Pod krásným červeným jablíčkem byla schovaná vosa. Zrovna si taky pochutnávala a když jablíčko poskočilo, lekla se a štípla ho rovnou do čumáčku.

„Au,“ vykřikl srneček a vyskočil bolestí. Roztančil se na tenkých nožičkách, pak se rozběhl k děravému plotu. Utíkal k lesu a volal:

„Borýsku, Majdalenko, pomóc!“

První ho uslyšel Borýsek:
„Copak se ti stalo?“ ptal se starostlivě. Jak byl zvědavý, co je za plotem, jak všechno ochutnával a jablíčko ho štíplo do čumáčku.

„Jablíčko?“ nevěřil Borýsek. „To asi nebylo jablíčko, v tom jablíčku byla schovaná vosa. Má je taky ráda a ty jsi ji asi polekal. Pojď, půjdeme za Majdalenkou, ona ti pomůže.“
Majdalenka napřed srnečkovi namazala čumáček chladivou mastičkou a pak ho pořádně vyhubovala:

„Nestydíš se? Dědeček s babičkou na zahrádce pracují, starají se o stromy a kytičky a ty jsi jim to tam všechno okousal?“
Srneček se styděl. Klopil hlavičku, trošku přešlapoval a pak vyhrkl:

„Majdalenko, Borýsku, já už za plot nikdy nepůjdu, slibuju. Jenom k plotu si občas popovídat s pejskem Ferdou, ano? Já bych ho tak moc chtěl za kamaráda!“
Když tak pěkně sliboval, Majdalenka i Borýsek se na něho přestali zlobit. Bylo jim spolu dobře a aby bylo ještě líp, Majdalenka nachystala mističky s borůvkovou zmrzlinou. Ta je na poštípaný čumáček taky moc dobrá. Jéje, ta jim chutnala!