O VODNÍCÍCH. Tak proč tady tak vlastně fňukáš, vodníku?, zeptal se vodníka mladík. Já bych chtěl boty, každý úplněk nové!

Za vrbou seděl vodník a....naříkal

To jednoho krásného dne, procházel se kolem rybníka mladík

Takový floutek, světa neznalý a chudší, nežli kostelní myš. O takových se říká, že mají jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou, jenže tenhle ani ty kapsy neměl! Posloužily jako záplaty na rozpáranou košili. A tak se tam jen tak procházel a přemýšlel o nesmrtelnosti brouka, když najednou něco zaslechl. Fňuk! Fňuk!

Za vrbou seděl vodník a tuze naříkal. 

Mladík se poškrábal za uchem, nevěděl totiž, jak se dá takový vodník utišit. Co když ho třeba nějak urazí a ten ho pak vtáhne pod vodu? Rozhodně se nechtěl stát součásti vodníkovy sbírky hrnečků na dušičky. Proto chtěl co nejrychleji zmizet, v tom se ale vodník otočil!

„No počkej“, zvolal. „ Copak se mě ani nezeptáš, co mě trápí?“ Mladík se zastavil a roztřeseným hlasem se zeptal: „Tak copak tě trápí?“ „ Noo, nezdá se mi, že by tě to nějak zvlášť zajímalo, co?“, probodl ho vodník pohledem. „ Nic ti neřeknu!“, zaskřehotal. A tak mladík rozhodil rukama a pokoušel se pomalu vycouvat někam pryč. „ Kam zas jdeš?“, zeptal se ho vodník znovu. „ Noo“, koktal mladík, „ ř ř říkal jsi p p přece“…. „ Tak tebe vážně nezajímá, proč tady tak fňukám?“, zeptal se vodník ještě nevrleji než předtím. „ Tak proč tady tak vlastně fňukáš, vodníku?“, zeptal se ho zase mladík. „ Ááále, nic ti neřeknu, abys věděl!“, otočil se k němu vodník zase zády. 

 To už ale i mladíkovi došla trpělivost. „ Víš co, tak mi nic neříkej ty obludo zelená a klidně si tady naříkej, jak je rok dlouhý!“ zakřičel, pak se rázně otočil a kráčel pryč dlouhými kroky. Vodník ho za chvíli dohnal. „ No počkej, tak já ti teda řeknu, proč tak naříkám. Mě totiž zebou nožičky.““Co to povídáš, tebe že zebou nožičky?“, smál se mladík. „ Vždyť jsi vodník“. „ Takže ty mi nepomůžeš?“, zeptal se ho vodník zkroušeně. Mladík vykulil oči, „ pomoct?, tobě? a jak prosím tě? To ti mám každý večer dávat do tvé vodnické postele zahřívací láhev?“ „ Tak na to zapomeň!“, křičel. „ Do tvého rybníčku ani nevkročím, to by pak jisto jistě zebaly nožičky i mě! A vůbec, dej mi pokoj vodníku, já ti pomoct nemohu!“

Vodník se smutně koukal na mladíka, který se rychle vzdaloval. Jak ho jen přesvědčit? Pak ho to napadlo. „ Počkej“, zvolal. „ Co kdybych ti splnil jedno, dvě nebo tři přání? Pak bys mi pomohl? Mladík se prudce zastavil. „ A co chceš na oplátku?“ zeptal se. „ Snad ne moji duši“.„Tvoji duši?“, „brr“, otřásl se vodník. „ A nevíš co bych s ní asi dělal? Já bych chtěl boty, každý úplněk nové“, řekl a radostí se tetelil, jakoby už ty boty dostal. „ Noo, řekl mladík, tak když chceš jenom ty boty, tak já teda souhlasím. „ Pak už jen vodník luskal prsty a plnil jedno přání za druhým. Jako první si mladík přál velký mlýn, pak truhlu zlaťáků, no a když vodník luskl prsty potřetí, vedle mladíka stála krásná dívka. „ Tak“, řekl vodník. „ Teď máš, vše co sis přál“. „ Na oplátku chci nové boty a to každý úplněk“, zaskřehotal. „Nezapomeň“, pohrozil mu vztyčeným prstem, předtím než skočil do svého rybníku.

A tak se z chudého mladíka stal zámožný mlynář, všemi uctívaný a vážený. Měl mnoho jiných radostí a strastí, než aby myslel na vodníkovy boty. Úplně na chudáčka vodníčka zapomněl. Jeden úplněk střídal druhý a vodník se nedočkal ani jednoho páru bot. A tak tam seděl smutně na vrbě a zase fňukal. Ostatní vodníci by na mlynáře jisto jistě poslali velkou vodu, ale tento vodník byl velice hodný, ani mouše by neublížil. Jenže takovou obrovskou křivdu, kterou se na něm mladík dopustil, nemohl přenést ani přes své studené, vodnické srdce. „Jak jen mohl na něj zapomenout?“, ptal se sám sebe každý úplněk. Rozhodl se proto, že se mu zkusí aspoň malinko připomenout. Proto mu vytopil sklep s moukou, ale s mlynářem to ani nehlo. Na vodníka si nevzpomněl. A tak uplynulo několik dalších úplňků. To už ale mlynář přehnal. Ono to není žádná sranda děti, rozzlobit si vodníka, i když náš vodníček je ten nejhodnější na celém světě.

 Vodník se rozhodl jít přímo do mlýna. Jakmile ho mlynář spatřil, upustil pytle s moukou. „ Jéé, ahoj vodníčku, přišel jsi mě navštívit?“, pokoušel se o přátelský tón. „Mlynáři, ty jsi zapomněl na naši dohodu“, křičel vodník. „ Zatímco mě dole v rybníčku mrznou nožičky, ty si tady zatím meleš mouku a jsi šťastný“. „ Ale, ale vodníčku“, chtěl ho mlynář alespoň trošku utěšit. Vodník se ale nedal. „ Dávám ti poslední šanci mlynáři“, křičel vodník a už se vůbec nepodobal tomu hodnému vodníkovi, který ani mouše neublíží. „ Pokud mi do příštího úplňku nepřineseš všechny boty, které jsi mi o úplňcích nedal, seberu si zpátky to, co jsem ti vykouzlil“. „ Ale vodníku“, křičel mlynář. „Vždyť úplněk je již dnes večer, to nemohu stihnout“. „Dřív jsi měl na to myslet!“, ušklíbl se vodník a skočil do rybníčku.

Mlynář, bílý jako stěna, běžel proto za svou ženou a všechno ji vyklopil. Ta mu nejprve pořádně vyhubovala. Vůbec se jí nelíbilo, že její muž nesplnil slovo, kterým se zavázal. Protože ho ale velice milovala, pustili se oba do šití bot. Protože na práci byli dva, šlo to jedna radost. A než se měsíc vyhoupl na oblohu, na břehu rybníčku stálo několik párů bot a pekáč buchet jako omluva, že se na vodníka zapomnělo. A protože ráno mlýn pořád stál a vedle mlynáře ležela krásná žena a ve sklepě pořád byla truhla zlaťáků, usoudili, že se vodníkovi boty jisto jistě líbily. A od té doby už mlynář svá slova plní.
V rybníčku mezitím nastalo velké pozdvižení. Vodník měl najednou moc bot a nevěděl, kde si je vystaví. Jediným vhodným místem byly poličky, kde od pradávna stály hrnečky s dušičkami. Vodník nezaváhal a všechny hrnečky smetl z poliček. Na jejich místo dal své boty. Kdo ví, co s vodníčkem bude, až vodnická komise zjistí, že vodník bydlištěm rybníček číslo 7777 nestará se o dušičky více a místo nich staví své boty na police. Ale to už je jiný příběh.

O VODNÍKOVI Z RYBNÍKA

Vodník - ochránce vody

O VODNÍKOVI

V rybníku bydlel vodník. Byl ochránce vody. Nelíbilo se mu, když lidé znečišťovali jeho milovanou vodu, kterou považuje za své děti. Kdysi dávno se mu přihodil divný příběh…
Za slunečného dne seděl vodník na své vrbě a díval se do vody.
K večeru přišel k rybníku chlapec, který měl v ruce igelitový sáček. Ten chlapec začal do vody házet pet lahve, plastové obaly a další odpadky. Vodník se začal mračit a zakřičel na něho: ,,Hej, ty tam! Nevhazuj do mého rybníka odpadky!“ Jenomže chlapec ho neslyšel, protože vodník zapomněl, že je kouzelná bytost, a že ho nikdo nevidí a ani neslyší.

Pak, když chlapec odešel, vodník skočil do rybníka a začal lovit odpadky a vyhazoval je na břeh. K jeho udivení chlapec přišel znova. Vodník se strašně naštval, že si začal o tom chlapci zjišťovat informace. Zjistil, že se chlapec jmenuje Pepa, chodí do 7. třídy a má rád hamburgery.

A vodníka napadla pomsta. Když uběhl jeden týden, tak vodník vyčaroval tři hamburgery a dal je doprostřed rybníka a řekl:,,A teď se konečně pomstím!“ Potom skočil do vody a už jen čekal na Pepu. Když Pepa přišel, hned uviděl hamburgery a skočil do vody. Když se chtěl do jednoho zakousnout, tak ho vodník stáhl do vody a utopil ho. Od té doby nikdo do rybníka nehodil žádný odpadek…

Radka

BUBÁCI A HASTRMANI

Bubáci a hastrmani

VODNÍK U RYBNÍKA, KDE JINDE BY BYL, MLÝNY UŽ NEMELOU.

VODNÍK U RYBNÍKA, KDE JINDE BY BYL?

Pohádka vodnická

Pohádkový vodník

POHÁDKA VODNICKÁ

Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro.
A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.

Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.

Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:

1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné

i jednoduché pohřební prů................................. vody;

2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;

3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;

4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;

5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;

6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;

7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;

8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;

9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;

10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu

a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.

Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.

Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”

“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”

“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.

“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”

“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”

“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.

“Bejvala,” řekl Kreuzmann zamyšleně, “bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá.”

“Jak to?” podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.

“Inu, němá byla,” povídal Liška Hejkavec. “Neměla žádný hlas. Neuměla ještě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne. Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá.”

“A jak to,” ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, “jak to, že už není němá?”

“To přišlo tak,” řekl Liška. “Mně to vypravoval můj pradědeček a říkal, že už je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval?”

“Arion,” řekl Kreuzmann.

“Arion,” přisvědčil Liška. “Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od Pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval. Takový to byl muzikant.”

“Básník,” opravil Kulda.

“Muzikant nebo básník,” řekl Liška, “ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpívala naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto už není voda němá. A proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, stená a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu. Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.”

“Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,” řekl starý Kreuzmann. “To bylo až později, za mého tatíka, dej mu Pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a sice z lásky.”

“Jak to bylo?” ptal se vodník Zelinka.

“To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená; taková krasavice to byla. Takové už ani nejsou.”

“A co dál?” ptal se vodník Zelinka dychtivě.

“Nu, co by bylo? Kuakuakunka byla krásná a pyšná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. Vezmeš-li si mne za muže, řekl jí, přinesu a dám ti, co budeš chtít. A tu ona řekla: Tedy mi přines modré z nebe, kvak.”

“A co udělal Kvakvakvokoax?” ptal se Zelinka.

“Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kva kva kva kvá, kva kva kva kvá. A pak si chtěl vzít život. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.”

“A co udělal ve vzduchu?”

“Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax užasl. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě. Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a v křikla radostí kvakvá. Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.”

“A co bylo dál?”

“Nic. Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov. Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.”

“A kdo to dokázal?”

“Kvakvakvokoax.”

“A Kuakuakunka.”

“Ať žije Kvakvakvokoax!

“A Kuakuakunka!”

V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslil si: To dnes ty žáby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou zase mít konferenci.

Nebeská Rosa - pokračování. Lidunka plátno natahovala, obracela i kropila. Jenom pro vodu nesměla k řece choditi.

....teď byl by spadl a dole, právě pod ním, je  - Čertův vír. -

Nebeská Rosa - pokračování
Bylo to v podletí a slunce ještě velmi hřálo. Jenom babička, která jindy při bílení zdála se být omládlou, byla tentokráte neobyčejně zadumána a starostliva.
Plátno bylo nataženo a kropeno, ve dne v noci hlídáno. Slunce a měsíc působily, aby bylo krásnějším. Práce se tentokrát dařila nad všechno očekávání, neboť vždy ráno mnoho rosy napadalo. Ta měla neobyčejný účinek na skvělost plátna.
Šlo to tedy krásně a Lidunka plátno natahovala, obracela i kropila. Jenom
pro vodu nesměla k řece choditi. To bylo odkázáno hochům.
A nic podezřelého neobjevilo se u břehu ani večer, ani v noci, ani v samé poledne. Jenom Lidunka vídala časně za úsvitu cosi bílého, lehounkého, sotva viditelného nad plátnem se vznášeti. Z toho lehounkého obláčku vztahovala se ruka jako měsíček bílá. Ta držívala džbánek neobyčejně krásný, z něhož vždy krápala lehounká tekutina, drobounce, nepozorovaně. Za chvíli byla louka s plátnem porosena. A potom kynula ta ruka Lidunce a jí bylo tak milo a volno, že jé slzy blaha polily.
Starý tkadlec za několik dní řekl, že už mohou plátno z louky vzíti, že pláteník pro něj co nevidět přijde. Řekl to ráno. Když domluvil, ozval se jakýsi jekot od vody.

"Co to?" zvolal. "Byl to vítr? Zde nehýbe se přece ani tráva."
"To nebyl vítr", odvětila babička, dívajíc se ve stranu, odkud jekot zaslechli. Řeka plynula jako neviňátko. Byla modrá jako nebe. Občas jen rybka se vymrštila a hned zase žbluňkla do vody.
"Ne, vítr to nebyl" opakoval tkadlec. "Ale co to bylo?"

Za chvíli byla louka s plátnem porosena.

- Snad byl to on - Lidunka sobě pomyslila. Při tom podívala se na babičku a zdálo se jí, že i ona totéž si myslí.
Najednou vymrštilo se z vody něco velikého a hned zase těžce žbluňklo do vody.
"To byl on! Nebesa, jak je hrozný!" Lidunka zašeptala a opět se setkala s babiččiným ustrašeným pohledem. Dědečkovi ničeho neřekly a tkadlec spokojeně odcházel s rukama za zády složenými. Pojednou zvolal: Aj, podívejme se , kdo to sem přichází! Je to náš přítel pláteník A přišel z jiné strany než obvykle a dřív. Nu, což, plátno připravíme a do té doby u nás pobude. Ale nějak těžce jde! Ovšem má břímě na zádech a je již stár, jen aby se mu noha nesmekla. Teď, teď byl by spadl a dole, právě pod ním, je - Čertův vír.-
"Půjdu mu pomoci," zvolala Lidunka a již již běžela, letěla.... Nadarmo babička spínala ruce volajíc: "Lidunko, nechoď, někdo jiný ať jde, ty nikoliv!"
Lidunka byla již tam. Jde pláteníkovi vstříc, podává mu ruku, aby jej převedla po úzké stezce. Sotva se jí drží, klouzá, padá, řítí se, jí se nespouští a - rázem spadli oba právě do - Čertova víru."
"Babičko," křičí děvuška pronikavě, hlasem srdcervoucím, "to není pláteník, to je on, přece jste mne neubránila!"
Nadarmo s ním zápasí, nadarmo snaží se, aby se mu vymkla. Již pohltil ji vír, již stříká, bouří, ječí, hučí.....
"Moje Lidunko, moje Lidunko!" naříká babička a rve si šediny. A mají babičku co brániti, aby neskočila za dívkou do vody.
A z hlubiny divých vírů jest slyšeti dlouhý, pronikavý chechtot.....
 
Ve chvíli té plul po Vltavě vor, sjížděje lehce tichým proudem.Plavci při klidné vodě pohodlně ležíce na voru nemají práce. Prozpěvují a povídají Mezi nimi byl mladý Šimon, jehož křestní jméno bylo Blažej. Teď doplavili se k místu, kde začínaly víry, slapy a nebezpečná úskalí. Plavci povstali, chopili se vesel a sochorů a oznamovali si jen, co má přijít. Každé to skalisko a každý vír má tu zvláštní jméno.
Blažejovi bylo najednou smutno, aniž věděl proč. Ještě před chvílí byl nejveselejší ze všech a bázně nikdy nepoznal. Co to tedy bylo? Měl jakous mlhu v očích. Zdálo se mu, že ho cosi táhne na kraj voru. Soudruhové vidoucí ho volali:"Blažeji, chceš spadnouti?"
On jich však neslyšel. Nemohl odolati moci, která naň působila. Byl jako ve snách.
"Vždyť jsme u Čertovo víru, Blažeji. U všech všudy, chraň se!"
Ale on jako šílenec skočil z voru na vyčnívající skalisko, nazvané "Dědek". Divem bylo, že nespadl. Soudruhové byli nuceni hleděti si svého, aby se vyhnuli Čertovu víru a ponechati pošetilce jeho osudu. Rádi by mu byli pomohli, ale museli udržet vor ve vymezeném směru, aby nepřišel do víru nebo nenarazil o některé ze skalisek, která byla skryta pod vodou a na jejích ostrých hranách mohl vor ztroskotati.

....bylo viděti, že druhou paží drží lidské tělo.

Jakmile však měli Čertův vír za sebou, ohlédli se starostlivě po Blažejovi, avšak už ho nespatřili. Domnívali se, že jej vír pohltil. A tu pojednou spatřili jeho hlavu nad vodou. Ihned spěchali mu pomoci. Avšak Blažej plaval pouze jedinou paží hrozně se namáhaje. A tu jeden z plavců Pavel podával mu dlouhý sochor, aby se zachytil. Blažej se namáhal zachytiti a teprve nyní bylo viděti, že druhou paží drží lidské tělo. To bylo však bez vlády, buď mrtvo nebo ve mdlobách. Plavci viděli jenom hlavu, s níž splývaly dlouhé vlasy mokrem těžké. Obličej byl bělounký, kolem úst a očí lehounce zamodralý. Nicméně poznali hned, že to byla ta sličná a milá Lidunka, kterou Blažej sestrou zval.
Plavci pomohli Blažejovi k malému přístavišti, kde loďky rybářské přivázány.
Obyvatelé vesnice vidoucí to, spěchali pomoci. I od Šimonů spatřili, co se dělo. Již od utonutí Lidunky byl u nich zmatek. Nepodařilo se jim Lidunku s pláteníkem zachrániti a nenašli po nich ani stopy, byť hledali v hlubinách tyčemi.Konečně měli za to, že oba ubožáky Čertův vír pohltil.
Teď všichni spěchali zase k řece. Otec Blažejův zachytil syna za ruku a přitáhl ho s Lidunkou na travnatý břeh. Tam položili ubohé, mrtvé děvčátko na zem a Blažej udýchaný, vyděšený uvrhl se vedle ní, hlasitě sténaje.
Ostatní plavci čekali na něj, protože bez něj nemohli s vorem pokračovati. Blažej se vzchopil a viděl, že nebude lze vzkřísiti již dobré Lidunky, neboť zatím co zde ležel utrmácen, všichni se snažili, aby ji vzpamatovali. Ještě i on k ní přistoupil a zkoušel zdali přece není v ní života. Pak polily jej slzy. I sklonil se k jejímu čelu, jež bylo studenější mramoru a pošeptal jí: "Vidíš, vidíš, Lidunko moje, chtěl jsem si počkati na tebe a udělati z tebe svou hospodyňku v naší chaloupce. Ale jinak bylo souzeno. Místo do chaloupky budu tebe provázeti na svaté pole. Ach, škoda, přeškoda tebe, ty naše růže!" Tak hlasitě bědoval on, bědovali a naříkali i ostatní přátelé a všichni plakali s ním.
Co by tu byl dále platen. Rozloučil se potom krátce se všemi, skočil na vor a vor vyplul po proudu, který je j unášel.
Teď plavci žádali Blažeje, aby jim vysvětlil co se dělo. Avšak ten byl dosud jako bez smyslů nemoha souvisle promluviti. Plavci se dozvěděli pouze, že jej táhla jakási neviditelná síla na onu skálu. Z té spatřil na dně děsné prohlubně plačící Lidunku, kteráž po něm spínala ruce. Nerozmýšleje, chtěl se tam vrhnouti, ale tu ucítil pod nohama pohodlné stupně.Mohl sestupovat lehce, voda mu nijak neodporovala. Leč když chtěl Lidunku uchopiti, viděl teprve, že ji držela jakási příšera ve spárech. S tou mu bylo o ni zápasiti.Viděl, jak příšera zakusuje se do hrdla Lidunčina a vyssává její dech, její duši. Pak teprve pustila oběť svoji, s níž Blažej vyplynul na povrch nevěda ani jak. Tak zachráněno bylo tedy jen mrtvé tělo Lidunčino a její milá, jasná duše byla chycena v sítích zloboha....
Když toto druhům vypověděl, přestal mluviti, jakoby oněměl. Nechtěl říci nic více, ba ani jak ta příšera vypadala, ani jaká to byla moc, která jej pudila zachrániti Lidunku.
Tak plavci dojeli až do Prahy, načež se pěšky vraceli každý do svého domova.

Když Blažej přišel domů, byla Lidunka již na marách a v rakvi, oblečena v bílý rubáš z plátna kmentového, na něž sama napředla. Na hlavě měla věneček a kolem sebe plno svatých obrázků a květin. Kdo měl květiny v zahrádce, každý věnoval je s pláčem andělskému děvčátku. Ona tam ležela, jakoby pouze spala. Blažej spatřiv ji, podivil se velmi. Kdežto ji byl opustil jako mrtvou, shledával se s ní teď, jakoby se křísila. Ruce měla bělounké a hebounké jako za živa.
Blažej, pohlížeje na ni, zvolal: "zda nevidíte, že není mrtva? Jak je Bůh nade mnou, nepřipustím, aby byla pochována.
Jelikož bylo v chaloupce málo místa, odnesl si sám Lidunku s rakví do sušírny v sadě. Sám sedl si vedle ní na lavici. Nechtěl proto dopustiti, aby byla odnesena do kaple na hřbitov, že se obával, aby se nelekla, až se probudí. Pevně věřil, že není mrtva.
Babička schvalovala co učinil, jen se bála, aby mu Vodník nenastrojil nějaké nebezpečí. však statečný hoch se jen usmál a ozbrojiv se obuškem, počal Lidunku hlídati očekávaje, že se probudí.

Na hlavě měla věneček a kolem sebe...

Měsíc vycházel nyní později, byl v ubývání. Tma rozhostila se v sadě a takové ticho bylo, že Blažejovi zdálo se slyšeti tepot pobouřeného srdce svého. Nikdy nepoznaná úzkost se ho zmocnila. Avšak po chvíli dodal si zase statečnosti.
"Lidunko, probuď se a uvidíš, jak budeme spolu šťastni. Budeme spolu pracovati, poctivě jednati a žíti, až konečně jako starouškové klidně pospolu odevzdáme duší svých Bohu."
Sotva domluvil, pocítil v srdci takový netušený klid a mír, že přestal se báti. Hlava se mu schylovala - usínal. Usnul. Podivné to bylo spaní!
Jakoby spal a přece viděl a slyšel, co se kolem něho dělo. Najednou po tom hlubokém tichu slyšel od vody šumot, šelest a jakýsi šepot. Chvíle ke chvíli pronikavější, prudší. Cosi zběsilého se ozývalo v těch zvucích. Naslouchal, co bude dál a to co šeptalo se blížilo. Nevěděl jestli je to vítr. Jak vítr dovede zazpívati, hvízdati, jak umí lkáti a volati, tomu všemu nejednou se podivoval. Rovněž divíval se šepotání, šumění, hučení a ječení vody, že by tomu leckdo nevěřil, jak voda dovede vypravovati. Přece však něco podobného dosud neslyšel jako v tomto polosnu. Snad byli to tedy přece jenom tvorové. Ale jací tvorové? Lidé ani živočichové to jistě nebyli. Chtěl se podívati, ale neviděl ničeho, jen tmu.
Hučící dav ten stále se blížil. Zdálo se, jako by se množil a posléze zaléhala až vřava. Blažej rozeznával příšerné jakési kroky a skoky. A blíže a blíže to přicházelo. Chtěl se probuditi, ale nešlo to.
Teď, náhle, co to? Najednou zdálo se mu, že rozumí a že slyší volati:
"Strážce ve spánku hlavu kloní, a my si jdeme, jdeme pro ni.
Pán si ji chytil do svých sítí. Vzali mu ji, on chce ji míti.
Do těla letí její duše, za ní teď dav náš kluše, kluše...
Vždyť ona bude paní naší - chyťme ji než nás někdo splaší."
Ó. teď Blažej chápal, kdo to byl. Probudil se, vzchopil a rozestřel chránící náručí nad Lidunkou. A tu i ve bdění slyšel týž pronikavý šepot a slyšel, jak jakýsi dav cupe, dupe, tlačí se a hemží. Cosi ho šimrá na kolenou. Zdálo se mu, že tone ve vodě. Vykřikl a pevně k srdci tiskl mrtvou Lidunku. K jeho výkřiku odpověděl venku jiný výkřik, jenž podobal se žalozpěvu větru, ač vítr to nebyl, co takto zahoukalo:
"Bídný červe pozemský! Vydej mi Lidunku. Nedáš- li mi ji, zardousím tě a roztrhám na kusy."
Po tomto se Blažejovi vrátila jeho neohroženost zahřměl:
"Vari! Jako jsem zachránil tělo Lidunky, tak vymodlím si s babičkou svojí také ještě duši její u Boha, aby ji vzal od tebe k sobě. Nebojím se tě a hrozbou nezaženeš mne odsud. Do posledního dechu budu hájiti tělo Lidunky.
Nemožno popsatí divě zuřivý jekot Vodníkův. Davy bytosti vodních zarývaly mu drobounká klepeta do noh a dobývaly se výše až k samé hlavě. Blažej cítil studeně vlhkou tlamu příšery, které Lidunku vyrval, ale která jí dříve duši vyssála.. Nevýslovná ošklivost jej pojala. Chtěl vztáhnout ruce k příšeře, aby se jí ubránil, ale musel by pustit Lidunku. A na to Vodník číhal. Mžikem by ji uchvátil a byl by zmizel jako blesk.

NEBESKÁ ROSA - pokr. 6

Blažejovi bylo, jakoby slyšel rajskou hudbu

Blažej křičel velikým hlasem "Pomoc! Pomoc!" Pozdvihl hlavu. Tu náhle prorazil čirou tmou stříbrojasný svit měsíce, jenž právě vyhoupl se nad lesy. Jakkoli byl to zjev utěšený, přece Blažej oči zamhouřil, neboť co mu osvětlila matná zář měsíce, bylo nevýslovně příšerno. Tlupy malinkých příšer vodních šklebily se kolem něho, hemžily, tlačily se a nad ním stál - hrozný škůdce, postrach lidstva, zlý duch všeho vodstva na zemi. Rostl, roztahoval se, hněv a zuřivost mu zíraly z jeho studeného obličeje. Blažejovi zdálo se, že jest ztracenou i Lidunka. Byl pře tím studeným obrem opravdu maličkým červem.
Zatím měsíc stoupal na obzor a Vodníkovi bledé oči byly k měsíci obráceny.
Z měsíce svezla se bílá průhledná postava a Blažej cítil na horoucím čele líbezný vánek, jenž z ní dýchal. Otevřel oči a viděl zjev ten čarovný. , Slyšel též hlas té bytosti z nebes sestupující po měsíčním paprsku. A hlas ten volal: "Ustup, vodní duchu, ustup, přikazuji! Zanech této kořisti, nebraň čisté duši této dívenky, aby s tělem se spojila. Ona náleží zemi, slunci a lidskému pokolení, jeho práci. Upusť od ní! Vzala jsem ji do ochrany, když jsi ji sobě vyhlédl. Nemohu ovšem vejíti v zápas s tebou, ty jsi mocnější mne. Ale domlouvati mohu tobě. Také jsem přítelkyní matky tvé, která sídlí ve pramenech všech řek. Uposlechni tedy mého hlasu, jakoby to byl její hlas!"
Blažejovi bylo, jakoby slyšel rajskou hudbu a úlevou bylo mu, když bělostná bytost mávnutím stříbrojasné ruky své od něho smetla příšerný zjev. Díval se udiven za zjevem, jak podoba Vodníkova se měnila, měnila, až se stala lidskou. Jeho příšerná tlama se stala obličejem bílým, bez krve, avšak výrazu tklivého a k smrti smutného.
"Tobě snadno se řekne, ustup" Ale kdo mi dá náhradu za ztracenou naději? To děvče mělo být útěchou mojí ve věčném nepokoji mého života, v tom studenu a mokru, v tom zápase se sluncem a vzduchem. Ano, kdybys ty se nade mnou smilovala přítelkyní mojí se stala, bylo by mi možno odříci se touhy po Lidunce.
"Odejdi klidně. Brzo uvidíš mne zase," pravila vzdušná bytost.
"Ale nezapomeň Vodníka, nebeská Roso! Miláčku slunce i země, lidí i rostlin, dcero jasné luny, přítelkyně hvězd!" Tím Vodník rozloučil se s lunojasným zjevem. A nebeská Rosa kývajíc odcházejícímu, obrátila se k Blažejovi.
"Tedˇ rychle vynes děvčátko pod šíré nebe, neboť vroucí tužba tvoje bude vyplněna. Vzkřísím Lidunku."
Blažej učinil, co mu kázala. Měsíc stoupal po nebesku mezi velkými hvězdami. Na východě zaleskla se spanilá jitřenka. Nic nikde Blažeje neděsilo. Nebem a zemí kráčela útěcha a naděje. Běloskvoucí postava vystoupila mezi hvězdy. Ale tráva byla rosou skropena. Květiny kolem Lidunky zářily rosnými démanty a vlásky i čelo Lidunčino zvlhlo.
Nebe se bělalo a když vystřelil první zlatý paprsek vycházejícího slunce jako šíp vyslaný z nebeského lučiště, tu padl na víčka Lidunčina. A ta otevřela velké udivené oči.....
"Lidunko! Ty jsi živa?" Blažej zajásal, ale ona nepamatujíc v té chvíli ničeho odpověděla: Cožpak je na tom divného, Blažeji?"
I vzal ji do náruče a nesl ji jako malé dítě rychle domů, dříve, než mohla pozorovati, kde jest. Chuděrka byla slabá a nebránila se. Když ji doma položili na postel, usnula spánkem zdravým.

Pohádkové dny to jsou Vánoce tweet embed a vodník

Tweet a vodník

To se mi ulevilo díky atmosféra značka Vánoce. Svátky míru a klidu. Pozn.: vánočka se povedla a bramborka taky!! pic.twitter.com/FsuNemVOiL
— Puer Senex (@PuerSenex) December 13, 2013

Kde se vzali vodníci?

O vodnících 

Domácí vodník FERDYŠ - Valašsko

Jakže se k nám dostali VODNÍCI? Nejspíš bychom museli až do řeckých bájí, k jejich praprapradědečkovi, vládci moří, bohu Poseidonovi.

Byl veliký milovník jako všichni bohové, proto měl jistě nespočet potomků. A potomci, jak už to bývá se mu rozběhli do světa. No, a pár zabloudilo až k nám, do Čech.

Však také naši prapředci nezaháleli a vymýšleli svá maličká moře - rybníky. Nejznámější byl samozřejmě veliký rybníkář: ctěný pan Rožmberk, kterému vděčíme i za Svět. Ten založil v jižních Čechách, kde se říká, že je pěkně teplo.

Tam se také pár vodníkům zalíbilo a kralovali si tam coby strážci minimořských hladin. Však také jejich voda nebyla slaná, ale příjemně sladká.

Kamže ale vymizeli?

A kdo říká, že vymizeli?

Žijí si mezi námi, milovníci vod. Jenomže mi už je nepoznáme, protože převzali rovněž lidské pohodlí, takže z rodu jim zůstala jen láska k vodě a jsou z nich statní potápěči nebo námořníci. Zelená barva jejich tvářiček ale vzala za své, neboť ji obarvilo sluníčko do pěkně zdravé červeně.

No, a umokřené šosy sáček, ty už také nenosí, aby jim bylo teplo...., studené šosy chladí až studí. To už ani vodníci nemusí.