Pán Bůh rozdělil přírodu na živou a neživou. Stromy vsadil stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť.

Z lesní houštiny...

Les na jaře

byl nedělní den měsíce listopadu,  kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starý trůn lesního vládce.
Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.

Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.

To tenkrát, když se zrodil tento svět, nebe  se  oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce;  zem začala obrůstat květinami, byl ráj. Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo. A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen  pro sebe a svůj život. To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk. Jednoho  dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného. Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve; Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly.

Co měl dělat Hospodin při řešení sporu? 

Rozdělil přírodu na živou a neživou. Stromy vsadil  stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť.
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.
Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listy, to už si nechávám zdát.
 Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.

Zákoutí :: lesní pohádka

Strom podivný

Potkáte je v temném lese - nebojte se, nejsou zlí jsou jen trošku záškodní Probudí se, když les spí a pak zrádně dovádí straší...

- nebojte se, nejsou zlí
jsou jen trošku záškodní
Probudí se, když les spí
a pak zrádně dovádí
straší, braši stromy, mraky
taky lesní studánky
přelévají skrze strouhy
splétají z nich varhánky
 z touhy měsíci se zalíbit,
zavděčit se kouzelníku
- jenom hvězdy mají cit
zastínit svět
těch svých marných nápadníků

O zapomenutém stromečku

 ...sníh je oblékal včas do zimních kožíšků

Byl jeden veliký les a byla uprostřed lesa školka a tam zasadili lesní dělníci maličké stromečky, a do které jim předtím nadělili semínka snesená ze stromů.

Ty stromky si spokojeně rostly, lechtaly se větvičkami, povídaly s oblaky, sníh je oblékal včas do zimních kožíšků, jarní sluníčko svlékalo a rozlévalo vláhu ke kořenům až bude mít největší sílu, aby měly z čeho růst.

Tak uběhl čas, který byl vyměřen k budoucím vánočním dnům.
Najednou přišli do lesa opět dělníci a jednoho bratříčka po druhém odřezávali až zůstal ten nejmenší, schovaný v koutě.
Byl celý vystrašený, když dělníci odešli. Konečně opět nastala tma a s ní přišlo blažené ticho.

Ke stromečku se snesly hvězdičky a začaly ho konejšit.
"Bude čas vánoc a lidé si doma přáli stromečky. Tak už to chodí mezi lidmi, víš?"
A větve stařešinů kolem souhlasně přikyvovaly. "Tebe vybrali, aby jsi tu s námi rostl a sílil, protože jsi krásný a vyroste z tebe pěkný, udatný smrk."
A z nebe se na stromeček opět začalo snášet bělostné, sněhové peří, aby ho zahalilo.
Inu, nastává čas vánoc.

Podzim a hry s kaštany

Kaštanové figurky

Kdo vypráví kaštanovou pohádku?

Padají padají a jsou krásně hladké hnědé lesklé ty kaštany. Pravidelně pod stromy jsou děti i dospělí aktivní a sbírají...někdy i házejí do výše větví předměty.

A padají...padají

Pro veverku/ Co si povídá les, když nemůžeš spát

musím najít nějaké žaludy na zimu do spížky. Pomůžeš mi?

Houpy, houpy, jedna šiška, druhá šiška
má jich les už plná bříška na zemi
Má veverko celá v černém, zjev se mi!
Sedím si u svého pelíšku, drbu se na svém kožíšku
 a přemýšlím co si dát k večeři.
Co je to starostí! Lidé mi nevěří....

Šups!...a už jsem zahlédla huňatou vrtulku jak letí ze stromu na strom, z větve na větev. Hází po mně pohledy jako uličnice, vykoukne zpoza stromové koruny a volá němým hlasem: "Pojď si hrát, jen za to ti budu povídat!"
A tak jsme si začali hrát na schovávanou. Sluníčko mezi nás proplétalo zlaté nitě, které do svých chtěli nachytat pavoučci. Už je měli celé skleněné od deště, který před chvílí zmáčel celý les.
Paprskům to ale nevadilo. Vplétalo do nich perličky panenky Marie.
Bylo září.
Veverko moje, nespěchej! Pojď si odpočinout, prosím tě.
"Nemůžu, musím najít nějaké žaludy na zimu do spížky. Pomůžeš mi?"
Kývla jsem. Co neudělám pro pohádku a hned jsem se koukala mezi zvolna se sneseným prvním listím.
Ťuk! Ťuk! Padají pomalu panáčkové, seskakují jeden za druhým jako parašutisté, v zelených čepičkách s anténkami. Mezi ně se kutálí korálky jeřabin seskupených ve stopky.
Listí na stromech začíná sluníčko přemalovávat barvy, aby se víc, marnivé líbilo větru. Netuší opět jak drsný bude až je bude rvát do tance.
Jen jehličnáči se ničeho nebojí. Mají své bodlavé jehličky a ani mráz se jim jen tak nedostane do kožíšku.
Už mám plnou čepici; kladu to veverce na hromádku. Je neposedná a stále nemá čas.

Veverko, slunce se už sklání k obzoru!
Pojď se mnou nahoru;
ustelu ti pelíšek z mechu a kapradí
běda tomu kdo nás snad prozradí
budu ti šeptat  pohádku z lesní samoty
kterou uslyšíš, má milá jenom ty...

Pohádka z lesa/ pro přítele. Lesní příběh stromů, pařezu i mravenců.

Stromy to je síla, obejmou i skalní tajemství...

Potkal mne tuhle pařez; Potkal?
Normálně mi nastavil jeden ze svých bludných kořenů, až jsem před ním klekla.
Smál se: "Kdybys měla klobouk tak bys snad i smekla!"
Protiva; jeho mechové vousy, kterými obrůstal se na mne smály a oči provrtané škvírama mrkaly...
"Přišla sis pro pohádku?"
Přiznávám se: "Ano, chtěla jsem si ji odnést pro přítele, prosím. A teď jsem ztratila list."
" Jé, já tu mám lístečků, bloudivá. Copak v nich neumíš číst?"
Přiznávám se, že mi to moc nejde.
" Protože tě znám, tak ti napovím; jsi hodná a necháváš lesu co je jeho, proto ti přidám kousek lesního tajemství. Sedni si mi do klína a poslouchej."
Poslechla jsem a do mého klína usedly zlaté pramínky děda Vševěda slunečného.
"Česej nás, prosíme; i my ti za to povíme co náš děd dělává, když všechno kolem usne!"

Prohrábnu jemně jejich svit.
"Kolem mne běží uspěchaní mravenečkové: Nám nasypej drobečků, ukážeme ti cestu kde bydlil Ferda mravenec; už se přestěhoval do vzpomínek; říkáte tomu Muzeum. Ukážeme ti jeho dům..."
Rozdrobuji ze svačiny a děkuji za pozvánku.
Tu slyším jak si ptáci štěbetají: " To je ta co nás má ráda! Znáš jí? Znáš? Pospícháš jí zazpívat? já se přidám: Tydlidydá cvrdliků! Buď vítána!"
Zamávám k nebesům a rozhlédnu se po potůčku, který protéká nedalekou úžlabinou. Volaly mne také jeho vlnky. Měly stříbrný hlásek:
"Smočíš si opět nohy? Dovedeme tě nazpět k pramínku, aby ses napila. Vím, že mu zase pomůžeš od spadu, který ho zanáší k pískovému dnu, co ho v filtruje do zrcadlení. "

Ptáci zpívají na slunečné mýtině lesa....

Pokývám hlavou: "Samozřejmě, jak bych mohla odejít a nepotkat se s ním."
A tak si rozprávím s lesem až sluneční svit začal v mé náruči usínat.
"Vidíš, a pak že neumíš číst v mém letním listovém království. Tolik jsi toho zas prožila....Teď už běž vyprávět tomu svému příteli jak jsi byla u mne a jak jsem ti dal přečíst pohádku. Jestli chce, tak ať si také přijde někdy poslechnout. Třeba až napadne sníh. To budu mít na sobě jiné krásné stránky, celé bílé. Budou psány tajným inkoustem."

"Tak dobrou noc. Počkej, nepospíchej tolik; rozsvítím ti na cestu hvězdičky a přivedu ti měsíc, aby tě doprovodil až do snů.

"Dobrou noc, milý kmete z pařezu."

Jak jsem potkala starce. Les. Pohádky z lesa. Lesní příběh stromu.

Les jako les; stromy,
kopce, mech, potůček...

 Věřte,nevěřte, milí, zlatí, stalo se...
 Vstoupíte- li do lesa pozdravte, protože nevíte koho že potkáte.
Tak takhle i já vešla jednoho letního dne do lesa: Les jako les; stromy, kopce, mech, potůček...

Jenomže, ono to tak není. Kdo je poslušný posluchač ví, že si les vypráví stejně jako my, lidé. Tráva ševelí stébly, voda si pobublává, stromy se dorozumívají se všemi větvemi. Drobně jimi pokyvují či nesouhlasně třepotají.
Procházela jsem lesními houštinami sem a tam potkala zakletého pařeznatého skřítka, sem tam se mne dotkla pavučinka. Mezi tím vším se se mnou honily sluneční paprsky na slepou bábu chyť si mně.
Najednou něco zašumělo.

Vzhlédla jsem k obloze, a nade mnou se tyčil mohutný stařec. Tělo měl vrásčité a zjizvené, ale v jeho koruně vesele promrkávaly svěží větvičky, pěkně rozcuchané a střapaté.

Říkám mu, "přítelíčku, jak to, že jsi tak svěží a mladický? Vždyť už ti musí být víc než stoletým stromům?
Směje se pod vousy...ty větvové diblíky plné zelených lístečků:" Plných čtyři sta a padesát a pět let je mi v obraze! Jooo, já pamatuji ještě císaře pána, když tudy vedla lesní cesta a on tudy vyrážel na lov..."
"Těch cestiček co se tu už vystřídalo jako lidiček co tu bloudili a často nevěděli kudy kam. Musel jsem jim napovídat kudy se jde na sever, na východ, na jih..."
"A těch dětí a dětiček co já tu viděl vyrůstat a zároveň jsem lítostivě pozoroval jak ho poráží tu člověk, tu se s ním perou větrové, bouřka ho zažehne..."

"Někdy mi bývalo i smutno."
"Neříkám; také se mi dotýkalo jaro, léto, podzim, zima, mrazy mne pálily stejně jako příliš žhavé sluníčko. Trápily mne žízně, když Pánbíček  nedodal vláhy do konvic. Jindy zas byl příliš nedočkavý a rozlil všechnu vodu najednou a ta potom ve spěchu kolem mne odplavovala hlínu a s ní i maličké, slabé úleťáčky, které se nestačily uchytit."
"Vidíš ty šrámy? Tady si milenci napsali pár vzkazů. Už dávno je odnesl čas, ale já jim je schovávám, kdyby se vrátili. A tady zas kluci zkoušeli kudličky na houby. Tady ten šrám mám od sekery. Málem se do mne zakousla, ale já byl tvrdý."
"Tenhle veliký šrám u kořenů mám, protože se i do mne udělala pelíšek zvěř: Vyhoď jí: Měla bys to srdce?
Vždyť se mi koukni do koruny! Stále tam mám nová a nová hnízda. Tak dobře je u mne ptáčkům..."
Musela jsem uznat, že mluví pravdu ve všem co řekl.
Najednou se mi zeptal kam jdu a co v lese dělám.

Po pravdě jsem mu odpověděla, že chodím lesem sem a tam jenom tak a čekám, jestli najdu houby.
Opět se rozpustile, mladistvě usmál pod vousy...své mladé letorosty a řekl, že k nim zná cestu.
Jak, když stojí tolik let na místě?
A copak nevím, že je tak vysoký, že všude vidí a že za tolik let už má svůj les přečtený?
A ukázal mi nepatrným posuňkem kterou stranou se dát. Je to nedaleko. Odměnou poprosil o jediné: Ať ho pohladím, ale nikomu o něm neříkám. Je přeci jen pohádkový.
Přikývla jsem mu, a tak mám nového přítele, který mi vždycky napoví.

Proto se nedivte, že když přijdu do lesa vždycky pozdravím.
Co když má někde bratříčka?

Divoká prasátka na zálehu u maminky bachyně

Záleh - to je postýlka malých selátek od maminky bachyně

Malým selátkům ustele maminka bachyně

tzv. záleh, kde se zdržují asi týden. Pak už čilé s bachyní běhají venku, záleží na počasí je-li teplo je to dříve.
Maminka bachyně jim později hledá místo ke spaní pokaždé jinde.
Bachyně se potom s nimi přidává ke skupině (tlupě).
Tak do postýlek...šup, jako malá prasátka do postýlky nazvané myslivecky - záleh.

A zalehnout...nebo se maminka bachyně bude zlobit...

Dobrou noc!

O dědku pařeznatém a panímámě lesní....pro svou potěchu oblékati něžně do mechu

pro svou potěchu oblékati něžně do mechu

Povídala panímáma lesní, že prý její srdce tuze teskní
zamilovala se do starého pařezu;

Pařez, scvrklý, vrásčitý jenom sedí si a spí;
Začala ho aspoň pro svou potěchu oblékati něžně do mechu,
provlékla i nitě borůvčí: Starý pařez pořád spí a spí....
Možná,že až v noci měsíček ho v noci probudí
vytáhne se maličko a trochu si zatančí

Nebo dočista uschne jako strom na fotografii z Jeseníků...

Pohádka lesního kmeta nebo co vyprávěl strom v lese

"No, to je dost" povídá strom."

Les je živý organizmus a ne každý hajný nebo lesník mu rozumí. Jsou na to lesnické školy kde se to učí. Občas některý adept lesnictví, ale chodí za školu a za děvčaty nebo nasává...pro ty co přírodu a život lesa vnímají jako dar života nejen stromů, keřů a rostlin, života zvěře a ptactva, píše zde Jiřička svůj text o lesním tichu co žije svým vlastním životem. Člověče zasahujte s rozumem a podle zákonů přírody a zákonů života na zemi.

Pohádka lesního kmeta

I když roste při cestě takřka asfaltové vedoucí lesem, člověk uchvátaný spěchá za houbami a kdepak by měl čas potkat se s ním a dát s ním řeč.
Až dnes:
Jóó, mám já muže koňáka a ten občas s koněm nějakého toho starce potká a nechá mě pozdravovat.
Tak tomu bylo delší dobu i z Kameňáku: A tak jsem konečně neodolala a vydala se za ním.

"No, to je dost" povídá strom."Tolikrát jsi kolem také spěchala za houbami a borůvkami; že se nestydíš."
Pokyvuji uznale hlavou.
"Mohl bych ti povídat." Povídá dál. Víš co kolem mně vyrostlo už omladiny a dnes už slouží jako stoly a postele? Někteří už vám i zahřály domy."
"A jak ses sem vůbec dostal?" ptám se.
"To už je dávno; sám nepamatuji, kdy padlo semínko otcova stromu právě sem. Zasel mě a o víc se nestaral. Tedy, pominu-li, že mi dával chládek, učil mě kde brát vláhu pro své stále se prodlužující kořeny: .."
"Nemysli, nebylo to lehké se vyrovnat s tím, že pod zemí ruce, nd zemí ruce, stále rostoucí a hladové: Také, když jsem si hrál s větříkem, či jsem hrál na schovávanou s hvězdami v noci a sluncem za dne...; kolikrát se mi za nimi chtělo rozletět. pak přilétl pan pták, udělal si u mně hnízdo, a já byl láskou mimo - unesen. Staral jsem se o jejich pohodlí dospěl a začal rozhazovat svoje semínka."

Jelen u vodní hladiny

" Povím ti, víš jaký byl o ně zájem? Dřív než se stačily uhnízdit do země, sebrala si tu veverka, tu lesní hrabalka,..no kdo kolem právě žil sbíral okamžitě pro zimní zásobu."
"Ba ne, není život jen o lásce. Přicházely chvíle, kdy jsem se pral s větrem, který měl špatnou náladu a kácel všechny slabochy kolem mně. Také paní zima nebývala vždy shovívavou peřinou. Zabalovala mě studeným mrazem a závějemi. Léto bývalo horké a lakomé. Nechtělo se dělit o vodu, jaro, podzim švindlovaly a tvářily se právě opačně."

A přeci bývala krása, když mi jaro navlékalo nový svěží šat, léto mi pročesávalo příjemně větve, podzim mě vytáhl do svého maškarního reje a poté mě uspala zima,; chumlala mě do své peřinky:"
"koukáš jakéže mám pokřivené tělo: To víš, človíčková, i na tobě píše čas léta. Tady mi ubral mráz, tady se hašteřili brouci a jiná havětina. Boulí a škrábanců jsem také získával.."

"Tak běžel čas..."
Zamyslel se.
Pohladila jsem ho.
" Pokynul mi jemně větvemi po vlasu vánku co nám zašeptal, že blízko bude opět bouřka:
"Vidíš?" pokračuje chvatně před chvílí loučení:"zatímco ty se běžíš zbaběle schovat já zůstávám. Už jsem si zvykl. Jen k jednomu se modlím: Pane Bože, neuhoď do mě podruhé. Kol mě už jsi si vzal své obětiny."

Zkrátka, potkat se s takovýmhle mladistvým hrdinou v letech, kam s našimi starosti; přidá mi na optimismu.
Loučím se. Teď už vím jak k tobě, kudy cestičkou.

Tak mi, přítelíčku nadále hlídej podhoubí a borůvčí a dávej pozor na své kořeny, ať tě je moc nekoušou myši; a na větve, hlavně ty nejmenší, ať můžou taky vyrůst.
Brzy na shledanou.

Autoři: Text: Jiřička (jiřina musilova) editoval George