O Šípkové Růžence

O šípkové Růžence Křest princezny Sudičky a přání

DIVOKÉ LABUTĚ, Eliška a Zlá královna čarodějnice...

Hoši se proměnili v labutě....

Daleko odtud, až kam odlétají vlaštovky, když je u nás zima, bydlel král a ten měl jedenáct synů a jednu dceru, Elišku 

Těch jedenáct bratří chodilo do školy s hvězdou na prsou a šavlí po boku; psali na zlaté tabulky diamantovými kamínky, pěkně četli a učili se zpaměti. Sestra Eliška sedala na malé židličce z křišťálového skla a v ruce držela obrázkovou knihu, kterou jí koupili za půl království.
Ba, vedlo se těm dětem znamenitě! Ale také to mělo konec.

Jejich otec, který byl králem celé země, se oženil podruhé, a to se zlou královnou, která neměla jeho děti ani trochu ráda. Hned prvého dne to poznaly. V celém zámku byla veliká slavnost a děti zpívaly:
„Vítej nám!“ Ale zatímco jindy dostávaly všechny koláče a pečených jablek, co jich tam bylo, dala jim macecha jenom trochu písku na čajové misce a řekla jim, aby si myslely, že je to něco dobrého.
Za týden poslala královna Elišku na venkov k jakési selské rodině a brzy zase namluvila králi o ubohých princích tolik špatného, že si jich už ani nevšímal.

„Leťte do světa a starejte se sami o sebe!“ řekla zlá královna, která byla čarodějnicí. „Leťte jako ti velcí ptáci, kteří nemají hlas!“
Hoši se proměnili v jedenáct krásných divokých labutí a letěli s podivným křikem z oken zámku pryč, přes sad a les.

Bylo ještě velmi časně zrána, když labutě letěly okolo domu, kde spala sestřička Eliška v selské světnici. Kroužily nad střechou, otáčely dlouhé krky a tloukly křídly, ale nikdo je neslyšel ani neviděl. I musely letět dále, vysoko až k mrakům a daleko pryč do širého světa, až doletěly k velkému, černému lesu, který se rozprostíral až k mořskému břehu.
Ubohá malá Eliška! Stála v selské světnici a hrála si se zeleným lístkem; jiné hračky neměla. Prorazila lístkem otvor a dívala se jím na slunce. Tu jí připadalo, jako by viděla jasné oči svých bratří, a kdykoli jí teplé paprsky sluneční svítily na čelo, vzpomínala na všechny jejich polibky.
Den za dnem míjel, jeden jako druhý. Když vánek povíval velkými růžovými keři před domem, šeptal růžím:
„Kdo by mohl být krásnější nežli vy?“ Ale růže potřásaly hlavinkami a říkaly:
„Eliška je krásnější!“ A když v neděli večer sedala stará selka před vraty a četla v modlitbách, tu obracel vítr listy a říkal knize:
„Kdo by mohl být zbožnější nežli Ty?“
„Eliška je zbožnější,“ říkaly modlitby. Byla svatá pravda, co říkaly růže a listy.

Když bylo Elišce patnáct let, měla se vrátit domů. Když však královna viděla, jak je krásná, rozzlobila se a krutě na ni zanevřela. Byla by ji ráda proměnila v divokou labuť jako její bratry, ale netroufala si to udělat hned, neboť král chtěl denně svou dceru vidět.
Jednou časně zrána šla královna do svých mramorových lázní. Byly vyzdobeny měkkými poduškami a nejkrásnějšími koberci.

Černá labuť 

Královna vzala tři ropuchy, políbila je a řekla jedné:

„Až se přijde Eliška vykoupat, posaď se jí na hlavu, aby byla lenivá jako Ty!“
„Sedni jí na čelo,“ řekla druhé, „aby byla ošklivá jako ty, aby ji vlastní otec nepoznal!“
„Polož se jí na srdce,“ pošeptala třetí, „aby byla zlá a hodně pro to trpěla!“
Potom hodila ropuchy do jasné vody, která se hned zbarvila do zelena, zavolala Elišku, odstrojila ji a poslala do vody. Když se ponořila, sedla jí jedna ropucha do vlasů, druhá na čelo a třetí na prsa, ale zdálo se, že Eliška to nepozoruje.
Když se však vzpřímila, plavaly po vodě tři rudé makové květy. Kdyby ropuchy nebyly jedovaté a čarodějnice je nepolíbila, byly by se proměnily v rudé růže. Ale květinami se staly přece, neboť byly na dívčině hlavě a u jejího srdce; Eliška byla totiž příliš zbožná a nevinná, aby čáry mohly mít nad ní nějakou moc.

Když to zlá královna spatřila, natírala Elišku ořechovou šťávou, až byla temně hnědá, pomazala její krásný obličej zapáchající mastí a úplně pocuchala její krásné vlasy. Krásná Eliška byla změněna k nepoznání.
Když ji otec spatřil, velmi se polekal a řekl, že to není jeho dcera. Nikdo ji nechtěl znát kromě hlídacího psa a vlaštovek, ale to byla jen ubohá zvířata a nemohla nic říci.
Chudáček Eliška plakala a vzpomínala svých jedenácti bratří, kteří byli všichni daleko odtud. Smutná se vyplížila ze zámku, šla celý den polem a toužila po svých bratřích, kteří zajisté byli vyhnáni do světa právě tak jako ona. Chtěla je hledat a toužila je nalézt.
Zakrátko poté, co přišla do lesa, nastala noc. Eliška ztratila úplně cestu a zabloudila. Lehla si tedy na měkký mech, pomodlila se večerní modlitbu a opřela hlavu o pařez.
Bylo tam ticho, vzduch byl příjemný a kolem dokola zářila na větvičkách, v trávě a na mechu jako zelenavá světélka sta svatojanských broučků. Když se Eliška jemně rukou dotkla větévky, spadli k ní svítící broučkové jako malé létavice.

Celou noc se jí zdálo o bratřích. Hráli si opět jako děti, psali démantovými kamínky na zlaté tabulky a dívali se do překrásné obrázkové knihy. Ale na tabulky již nepsali jako dříve jenom nuly a čárky, nýbrž nejkrásnější činy, které vykonali, a vůbec všechno, co prožili a spatřili. A v obrázkové knize všechno ožilo, ptáci zpívali a lidé vystupovali z knihy a hovořili s Eliškou a s jejími bratry, ale když obrátila list, naskákali hned zase zpět do knihy, aby se obrázky navzájem nepomíchaly.

Labutí jízda

Když se Eliška probudila, stálo slunce již vysoko na obloze. Ona je ovšem nemohla vidět, protože vysoké stromy rozkládaly větve příliš hustě, ale paprsky na nich pohrávaly, jako by na ně kladly zlatý závoj. Zeleň voněla a ptáci by byli málem sedali Elišce na ramena. Slyšela šumět vodu; bylo tu mnoho velkých pramenů a všechny vtékaly do jezera, jež mělo nejkrásnější písčité dno. Ovšem, rostlo zde husté křoví kolem dokola, ale na jednom místě prorazili jeleni otvor a tudy šla Eliška k vodě.

 Voda byla tak jasná, že kdyby vítr nehýbal větvemi a křovinami, takže se pohybovaly, mohl bys myslit, že jsou namalovány na dně. Tak věrně se tu zrcadlil každý lupen, který byl sluncem ozářen, i ty, které byly docela ve stínu.
Když Eliška spatřila svůj obličej, velmi se polekala, jak byl hnědý a ošklivý. Ale když si namočila ruku a potřela oči a čelo, prosvitla opět její bílá pleť. I odložila šaty a vstoupila do svěží vody. Krásnější dívku, nežli byla teď ona, nenalezl bys na celém světě.
Když se opět oblekla a upletla své dlouhé vlasy, šla k bublajícímu prameni, napila se z ruky a putovala dále do lesa, nevědouc sama kam. myslela na své bratry a v těch vzpomínkách se dostala až ke stromu, jehož větve se prohýbaly pod ovocem. Tam se naobědvala, podepřela větve stromu a šla potom do nejtemnější části lesa.
Bylo tam tak ticho, že slyšela vlastní kročeje, slyšela každý zvadlý lupen, který se pohnul pod její nohou. Ani ptáka nebylo vidět, ani jediný paprsek sluneční se nemohl prodrat velkými, hustými korunami stromů. Vysoké kmeny stály tak blízko u sebe, že když se dívala před sebe, připadalo jí, jako by ji obkličoval hustý tyčkový plot. Zde byla samota, jakou předtím nikdy nepoznala!
Noc byla velmi temná. Ani jediná svatojanská muška nezářila z mechu. Smutně si lehla Eliška ke spánku. Zdálo se jí, že se koruny stromů nad ní uhýbají stranou a malí andělíčkové vykukují mezi nimi.
Když se ráno probudila, nevěděla, zdali se jí to zdálo, či zda to byla skutečnost.
Sotva popošla několik kroků, potkala stařenu, která nesla košík plný jahod. Stařena jí dala několik jahod a Eliška se jí tázala, neviděla-li jet lesem jedenáct princů.
„To ne,“ řekla stařena, „ale viděla jsem včera jedenáct labutí se zlatými korunkami na hlavách plavat tady blízko po řece!“
Stařena vedla Elišku kus cesty ke skále, pod kterou tekla řeka. Stromy na březích vztahovaly k sobě dlouhé, listnaté větve, a kde nemohly na sebe dosáhnout, uvolnily kořeny a visely nad vodou s větvemi do sebe vpletenými.
Eliška se rozloučila se stařenou a šla podél řeky až tam, kde ústila do velkého, otevřeného moře.
Celé krásné moře leželo nyní před dívkou. Ale ani jediná plachta se na něm neukázala, nebylo vidět ani jednu lodičku, na které by se dostala dále.
Dívala se na nespočetné množství oblázků na břehu; voda je všechny ohladila, že byly úplně oblé. Sklo, železo, kameny, všechno, co sem bylo mořem naneseno, dostalo svou podobu od vody, která přece byla ještě daleko měkčí nežli Eliščina jemná ruka. „Voda je neúnavně válí, a tak se ohlazují jejich hrany; chci být také tak neúnavná. Díky za Vaše naučení, Vy jasné, vzdouvající se vlny! Mé srdce mi říká, že mne jednou ponesete k mým drahým bratřím!“

Na zeleném pobřeží, vlnami omývaném, leželo jedenáct labutích per. Sebrala je a svázala v kytku, na níž ještě byly kapky vody; zdali to byla rosa, nebo slzy, to by nemohl nikdo poznat.
Eliška byla na břehu samotna, ale nebylo jí smutno; dívala se, jak se moře stále měnilo. Když přišel velký, černý mrak, bylo to, jako by chtělo říci: Já také dovedu vypadat zamračeně. A když zadul vítr, tu se vlny rozhoupaly a zbělely pěnou. Když se však rozhořely červánky a vítr spal, bylo moře jako růžový list, zelenalo se a opět bělelo. Ale i když odpočívalo nejklidněji, přece bylo pozorovat na břehu jemný pohyb. Voda se tiše zvedala jako hruď spícího dítěte.
Když se slunce blížilo západu, spatřila Eliška letět k pevnině jedenáct labutí se zlatými korunkami na hlavách. Letěly za sebou, takže vypadaly jako dlouhá bílá stuha.
I vystoupila Eliška na skalní útes a schovala se za křoví. Labutě se snesly blízko ní a tloukly velkými, bílými křídly.
Jakmile slunce zmizelo pod vodou, spadla z nich náhle labutí podoba a stálo tu jedenáct krásných princů, Eliščiných bratří.
Vyrazila hlasitý výkřik. Třeba se velmi změnili, přece věděla a cítila, že to jsou a musejí být oni. I vletěla jim do náručí, nazývala je jmény a oni byli velice šťastni, když spatřili a poznali svoji sestřičku, která byla nyní již veliká a krásná. Smáli se a plakali a hned si řekli, jak k nim všem byla jejich macecha zlá.

Ano, vezměte mě s sebou

„My bratři,“ řekl nejstarší, „lítáme jako divoké labutě, dokud slunce stojí na nebi. Když zapadne, nabudeme lidské podoby. Proto musíme pokaždé hledět, abychom ještě před slunce západem měli na čem spočinout nohama.

Kdybychom ještě potom letěli v mracích, museli bychom se jakožto lidé zřítit do hloubky. Tady nebydlíme; na druhé straně moře leží právě tak krásná země, jako je tato, ale cesta tam je daleká, musíme přes veliké moře a na cestě není žádný ostrůvek, kde bychom mohli přenocovat. Jenom osamělý malý útes trčí uprostřed nad vodou, a ten je tak malý, že na něm můžeme jen těsně vedle sebe spočinout.
Když je moře rozbouřeno, stříká voda vysoko nad nás. Tam přenocujeme ve své lidské podobě; bez toho útesu bychom nikdy nemohli spatřit svou drahou otčinu, neboť ke svému letu potřebujeme dva nejdelší dny v roce. Jenom jednou za rok je nám dopřáno navštívit domov; jedenáct dnů zde smíme zůstat, vzlétnout nad tento veliký les, odkud můžeme vidět zámek, v němž jsme se narodili a kde bydlí otec, a spatřit vysokou věž kostela, v němž je pohřbena matka. Tady se nám zdá, že stromy a křoviny jsou s námi spřízněny, zde se prohánějí po rovinách divocí koně, jak jsme je vídali v dětství. Tady zpívá uhlíř v lese staré písně, podle nichž jsme tancovali jako děti, zde je naše otčina, sem nás to vábí a tady jsme našli Tebe, drahá sestřičko! Dva dny tu ještě smíme zůstat, potom musíme pryč, přes moře, do krásné země, která však není naší rodnou krajinou. Jak Tě vezmeme s sebou? Nemáme ani loď, ani člun!“

„Jak bych Vás mohla zachránit?“ ptala se sestra.
Tak spolu hovořili skoro celou noc, jenom na několik hodin si zdřímli.
Eliška se probudila šumotem labutích křídel, která nad ní ševelila. Bratři byli opět proměněni a létali velkými kruhy, až konečně odletěli daleko odtud; jenom jeden z nich, nejmladší, tu zůstal. A tato labuť jí položila hlavu do klína a Eliška hladila její křídlo.
Celý den byli spolu. Kvečeru se vrátili ostatní, a když slunce zašlo, byli bratři opět ve své přirozené podobě.
„Zítra odtud odletíme a nesmíme se vrátit celý rok,“ řekl nejstarší bratr, „ale Tebe nemůžeme takto opustit. Máš odvahu letět s námi? Mé rámě je dosti silné, abych Tě přenesl přes les, a proč by nebyla křídla nás všech dost silná, abychom s Tebou přeletěli moře?“
„Ano, vezměte mě s sebou!“ volala Eliška.
Celou noc trávili pletením hnízda z hebké vrbové kůry a tuhého rákosí; udělali je hezky veliké a silné. Eliška se na ně položila, a když pak slunce vyšlo a bratři se proměnili v divoké labutě, chopili se hnízda zobáky a vylétli vysoko k mrakům s drahou sestřičkou, která ještě spala. Sluneční paprsky jí padaly právě do čela, proto letěla jedna z labutí nad její hlavou, aby ji svými křídly zastínila.
Byli daleko od pevniny, když se Eliška probudila. myslela, že ještě spí a že se jí to zdá, tak podivné jí připadalo, že je nesena nad mořem, vysoko ve vzduchu. Vedle ní ležela kytička krásných zralých jahod a svazek chutných kořínků. To nasbíral nejmladší bratr a položil vedle ní. Eliška se na něj vděčně usmála, neboť poznala, že to on letí nad její hlavou a stíní ji křídly.
Byli tak vysoko, že jim největší loď, kterou spatřili pod sebou, připadala jako bílý racek, plující po vodě. Veliký mrak byl za nimi jako vysoká hora a na něm viděla Eliška svůj vlastní stín a stíny jedenácti labutí; všechno na něm bylo zvětšeno, že vypadaly jako obři. Byl to obraz, nad nějž ještě nespatřila krásnějšího. Když však slunce vystoupilo výše a mrak zůstal dále za nimi, zmizel i vzdušný stínový obraz.
Celý den letěli dopředu jako svištící oštěp vzduchem, ale přece byli pomalejší než jindy, neboť museli nést sestru.

Nastával nečas a večer se blížil; plna úzkosti viděla Eliška, jak slunce zapadá, a po osamělém skalisku v moři nebylo ještě ani stopy. Připadalo jí, že labutě mávají mocněji perutěmi. Ach, ona je tím vinna, že nemohou letět dosti rychle! Až slunce zajde, stanou. se lidmi, zřítí se do moře a utonou.
Černý mrak se blížil, silný vichr ohlašoval bouři; mraky se kupily v jediný velký, zlověstný shluk, který se válel dopředu jako olovo. Blesk stíhal blesk.
Slunce již bylo na okraji moře. Elišce tlouklo srdce. Tu se řítily labutě dolů tak prudce, že se domnívala, že padají. Ale opět se vznášely. Slunce bylo z poloviny ve vodě; tu teprve spatřila pod sebou malý útes, který nevypadal větší nežli tuleň, jenž vystrčil hlavu nad vodu. Slunce pak rychle zapadalo; bylo již jen jako hvězdička.
V tom se dotkla její noha pevné půdy. Slunce zhaslo jako poslední plápol hořícího papíru. Ruku v ruce stáli nyní bratři okolo ní; ale více místa nežli právě pro ni a bratry tu naprosto nebylo. Moře bilo do skaliska a přelévalo se přes ně jako záplava.

Nebe zářilo jakoby v plamenech věčného ohně, rána za ranou zněla z blížící se bouře. Ale sestra a bratři se drželi za ruce, zpívali si a tím si dodávali odvahy a mysli.
Za svítání byl vzduch čistý a klidný. Jakmile slunce vyšlo, odletěly labutě s Eliškou z ostrova; moře se ještě silně vzdouvalo, a když se na ně dívaly z veliké výšky, vypadala bílá pěna na temně zeleném moři jako milióny plovoucích labutí.
Když slunce vystoupilo výše, spatřila Eliška před sebou jakoby ve vzduchu napolo se vznášející hornatou zemi se zářícími skupinami ledovců na skalách. Uprostřed země se rozkládal jistě na míli dlouhý zámek s odvážně stavěným sloupovím v několika řadách nad sebou. Dole se vlnily palmové lesy a nádherné květiny veliké jako mlýnská kola.
Eliška se tázala bratří, zdali je to ona země, ke které letí, ale labutě potřásaly hlavami, neboť to, co viděly, byl krásný, vždy se měnící oblačný přelud, do něhož se nesměl dostat žádný člověk.
Eliška se na něj zadívala. Ale náhle se zhroutily hory, lesy i zámek a stálo tu dvacet hrdých kostelů, jeden jako druhý, s vysokými věžemi a špičatými okny. Zdálo se jí, že slyší zvuk varhan, ale to slyšela jen moře. Již byly kostely docela nablízku, ale tu se proměnily v celé loďstvo, které pod ní plulo. Podívala se dolů a poznala, že je to jenom mlha, která se vznášela nad mořem.
Ano, byla to věčná změna. Teď však spatřila také skutečnou zemi, ke které směřovali. Tam se zvedaly krásné modré hory s cedrovými lesy, městy a zámky. Ještě před západem slunce seděla pak Eliška na poli před velikou jeskyní, která byla zarostlá jemnými popínavými rostlinami, takže vypadala jako vyšívaný koberec.

„Tak se podíváme, co se Ti bude dnes v noci u nás zdát,“ řekl nejstarší bratr a ukázal jí její ložnici.
„Kéž by se mi zdálo, jak bych Vás vysvobodila!“ pravila Eliška. myslela na to ustavičně.
Zdálo se jí, že letí vysoko do vzduchu k zámku onoho přeludu v mracích a že jí přichází vstříc víla, velmi krásná a zářící, ale přece úplně podobná staré ženě, která jí dala v lese jahody a vypravovala jí o labutích se zlatými korunkami.
„Tvoje bratry je možno vysvobodit,“ řekla. „Ale máš k tomu odvahu a vytrvalost? Moře je hebčí než Tvé jemné ruce, a přece ohladí tvrdé kameny. Ale ono nepociťuje bolesti, jaké budou snášet Tvé ruce. Nemá srdce, netrpí úzkostí a bolem, Ty však musíš vše vydržet. Vidíš tuto kopřivu v mé ruce? Takových roste mnoho okolo jeskyně, v které spíš. Jenom těch můžeš použít a pak kopřiv, jež rostou na hřbitově, pamatuj si to! Natrhej je, třeba by Tě kůže pálila a naskakovaly Ti na ní puchýře. Potom kopřivy bosýma nohama rozšlapej a dostaneš len. Z toho pak utkej a ušij jedenáct pancéřových košil s dlouhými rukávy. Když hodíš košile na jedenáct labutí, budou vysvobozeny. Ale pamatuj si dobře, že od okamžiku, kdy začneš tuto práci, až do té doby, kdy ji úplně dokončíš, nesmíš promluvit, i kdyby mezitím uplynula léta. První slovo, které proneseš, projede jako smrticí dýka srdcem Tvých bratří. Na Tvém jazyku závisí jejich život. Pamatuj si to všechno!“

Zlá čarodějnice

Pak se stařena dotkla její ruky kopřivou, jakoby žhavým železem, až se tím Eliška probudila. Byl jasný den a blízko místa, kde spala, ležela kopřiva, právě taková, jakou spatřila ve snu. I vyšla ven z jeskyně, aby se dala do práce.

Svýma jemnýma rukama se zabořila do ohyzdných kopřiv, které pálily jako oheň. Na rukou a na ramenou jí naskočily veliké puchýře, ale snášela to ráda, jen když vysvobodí drahé bratry. Každou kopřivu rozšlapala bosýma nohama a předla zelený len.
Když slunce zašlo, přišli bratři a polekali se, že je sestra němá. mysleli, že je to nové kouzlo zlé macechy. Ale když spatřili Eliščiny ruce, pochopili, co pro ně udělala. Nejmladší bratr se dal do pláče, a kam dopadly slzy na její tělo, necítila již bolest a palčivé puchýře zmizely.
Eliška pracovala celou noc, neboť neměla klidu, dokud nevysvobodí drahé bratry. Po celý následující den, zatímco labutě byly pryč, seděla osamělá, ale nikdy jí čas tak rychle neubíhal. Jedna pancéřová košile byla již úplně hotova, i začala pracovat na druhé.

Náhle zazněl mezi horami lesní roh. Velmi se polekala. Zvuk se blížil, již slyšela štěkat psy. Ulekaná vplížila se do jeskyně a svázala v otep kopřivy, které nasbírala a vyčesala.
V tom vyběhl z křoví veliký pes a hned za ním druhý a pak ještě jeden. Štěkali hlasitě, běhali k ní a zase zpět. Za několik minut stáli lovci před jeskyní. Nejkrásnější mezi nimi byl král té země. Přistoupil k Elišce; nikdy nespatřil krásnější dívku.
„Jak ses sem dostala, spanilá dívko?“ tázal se jí.
Eliška potřásla hlavou; nesměla mluvit, neboť na tom záležela záchrana jejích bratří. I skryla ruce pod zástěru, aby král neviděl, co musí vytrpět.
„Pojď se mnou,“ domlouval jí král, „zde nesmíš zůstat! Jsi-li tak dobrá, jako jsi krásná, budu Tě oblékat v hedvábí a samet, postavím Ti na hlavu zlatou korunu a budeš bydlet v mém nejnádhernějším zámku!“
Vysadil ji k sobě na koně. Eliška plakala a lomila rukama, ale král pravil:
„Chci jenom Tvé štěstí. Jednou mi budeš děkovat.“
Cválal kupředu mezi horami, drže ji před sebou na koni, a lovci letěli za ním.
Když slunce zašlo, leželo před nimi nádherné královské město s kostely a kupolemi. Král ji vedl do zámku, kde ve vysokých mramorových sálech šplouchaly veliké vodotrysky, kde stěny a stropy byly vyzdobeny malbami. Ale Eliška toho nedbala, plakala a byla smutná. Nechávala se od žen oblékat do královských šatů, vplétat si perly clo vlasů a navlékat jemné rukavičky přes spálené prsty.
Když stála v plné nádheře, byla tak krásná, že se dvořanstvo před ní klanělo ještě hlouběji. Král ji vyvolil za svou nevěstu, třebaže arcibiskup potřásal hlavou a šeptal, že ta krásná lesní dívka je zajisté čarodějnice, která oslepila jejich zrak a omámila královo srdce.
Ale král ho neposlouchal. Kázal hudbě, aby hrála, dal nosit na stůl nejdrahocennější jídla a nejspanilejším dívkám kázal tančit okolo Elišky. Pak byla vedena vonnými zahradami do nádherných sálů. Než ani jediný úsměv jí nepřešel přes rty, ani nezazářil v očích; měla v duši hluboký smutek.
Tu otevřel král malou světničku těsně vedle její ložnice; byla vyzdobena drahocennými zelenými koberci a podobala se úplně jeskyni, v které Eliška bývala. Na podlaze ležela otep lnu, který načesala z kopřiv, a u stropu visela pancéřová košile, kterou upletla. To všechno vzal s sebou jeden z lovců jako cosi zvláštního.
„Tady si můžeš snít o svém dřívějším domově,“ řekl král. „Zde je práce, kterou ses zabývala. Bude Tě asi uprostřed veškeré nádhery těšit vzpomínání na minulé časy.“
Když Eliška spatřila to vše, co bylo jejímu srdci tak blízké, zahrál jí úsměv okolo úst a krev se vrátila do lící. myslela na vysvobození svých bratří, líbala královu ruku a král ji tiskl k srdci a dal zvonit všemi zvony k slavnosti zasnoubení. Krásná němá dívka byla královnou země.
Arcibiskup šeptal králi do uší zlá slova, ale ta se nedostala k jeho srdci. Konal se sňatek a arcibiskup sám musel Elišce vložit korunu na hlavu. Protože však měl zlost, přitiskl jí těsný kruh tak silně k celu, až to královnu zabolelo.
Ale těžší kruh svíral jí srdce, totiž starost o bratry, i necítila tělesné bolesti. Její ústa byla němá, jediné slovo mohlo bratry zbavit života; ale z jejích očí vyzírala hluboká láska k dobrému, krásnému králi, který dělal vše, aby ji rozveselil.
Milovala jej z celého srdce den ode dne více. Ó, kdyby se mu směla aspoň svěřit, vylíčit mu svoje utrpení! Ale musela zůstat němá, musela mlčky vykonat své dílo.
Proto se v noci od něho odkrádala do své komůrky, která byla vyzdobena jako jeskyně, a pletla košili za košilí. Ale když začala sedmou, neměla již žádný len.
Věděla, že na hřbitově rostou kopřivy, kterých mohla upotřebit, ale musela je sama natrhat; jak to jen zařídit?
Ó, čím je bolest mých prstů proti žalu, jímž trpí moje srdce! myslela si. Pokusím se o to!
Se srdcem stísněným, jako by se pokoušela o špatný čin, vyplížila se za měsíční noci do zahrady, šla dlouhými alejemi a pak venku liduprázdnými ulicemi ke hřbitovu. Tu spatřila na nejširším náhrobku sedět společnost ježibab, ohyzdných čarodějnic, které svlékaly své hadry, jako by se chtěly koupat, a potom hrabaly svými dlouhými hubenými prsty v nových hrobech, vyndávaly z nich mrtvoly a jedly jejich maso. Eliška musela jít okolo nich a ony na ni upíraly zlé oči. Ale ona jen sbírala palčivé kopřivy a odnesla je domů do zámku.
Jenom jediný člověk ji spatřil ..... arcibiskup. Bděl, když ostatní spali.
Tak jsem měl přece pravdu, myslel si, že to s královnou není takové, jak by mělo být. Je to čarodějnice, a proto omámila krále a celý národ.
Ve zpovědnici řekl králi, co spatřil a čeho se obává. Nad tvrdými slovy, jež vycházela z jeho úst, potřásali vyřezávaní světci v kostele hlavami, jako by chtěli říci: „To není pravda, Eliška je nevinná!“
Ale arcibiskup si to vykládal jinak. Domníval se, že svědčí proti ní, že potřásají hlavami nad jejími hříchy. Tu se na královy líce vyronily dvě slzy a on šel domů s pochybností v srdci.
Pak dělal, jako by v noci spal, ale klidný spánek se nesnášel na jeho oči. Pozoroval, že Eliška vstala, a přesvědčil se, že to dělá každou noc. Pokaždé ji totiž sledoval a spatřil, že zmizela ve své komůrce.
Jeho obličej se den ode dne více zasmušoval. Eliška to viděla, ale nechápala proč. Přece však ji to znepokojovalo. Co k tomu ještě zkoušela ve svém srdci pro bratry! Na královský samet a purpur splývaly její hořké slzy a spočívaly tu jako diamanty.
Zatím byla její práce u konce; jenom jedna pancéřová košile jí ještě chyběla. Ale neměla již žádný len a ani jedinou kopřivu. Ještě jednou, naposled musela jít na hřbitov a natrhat několik hrstí kopřiv. Pomýšlela s úzkostí na osamělou pouť a na strašlivé ježibaby; ale měla pevnou vůli.
Eliška šla, ale král s arcibiskupem šli za ní. Viděli, jak mizí za mřížovými vraty hřbitova. A když se přiblížili k vratům, spatřili skrze ně na náhrobním kameni sedět ježibaby, které také Eliška viděla. Král odvrátil obličej, neboť se domníval, že je mezi nimi ta, jejíž hlava ještě toho večera spočívala na jeho hrudi.
„Ať ji soudí lid!“ řekl.
A lid usoudil:
„Budiž spálena rudými plameny!“

Labutí ostrov A RODINKA

Z nádherných královských sálů ji odvlekli do temného, vlhkého sklepení, kde vítr hvízdal skrze zamřížované okno. Místo sametu a hedvábí jí dali otep kopřiv, které nasbírala, aby na ně položila hlavu. Tvrdé, palčivé pancéřové košile, které upletla, měly jí být poduškami a přikrývkou. Ale nemohli jí nic milejšího darovat; dala se opět do práce. Venku o ní uličníci zpívali potupné písně; ani jediná duše ji nepotěšila laskavým slovem.
Tu kvečeru zašumělo těsně u mříže labutí křídlo. Byl to nejmladší bratr, který sestru nalezl. I zavzlykla hlasitě radostí, ač věděla, že noc, která přijde, bude snad poslední v jejím životě. Ale nyní byla práce také skoro hotova a její bratři byli zde.
Arcibiskup přišel, aby byl poslední chvíle u Elišky; slíbil tak králi. Ale ona potřásala hlavou, prosila pohledem a posunky, aby odešel. Tuto noc měla totiž ukončit svou práci, jinak bylo vše marno, vše ..... bolesti, slzy a bezesné noci. Arcibiskup odešel, zasypávaje ji zlými slovy, ale ubohá Eliška věděla, že je nevinná, a pokračovala ve své práci.
Myšky běhaly po podlaze, přivlekly kopřivy až k jejím nohám, aby jí trochu pomohly, a drozd si sedl na okenní mříž a zpíval celou noc tak vesele, jak jen dovedl, aby nepozbyla mysli.
Právě se začínalo rozednívat, teprve za hodinu mělo vyjít slunce. Tu stálo jedenáct bratří před branou a žádali, aby byli uvedeni před krále. Ale odpověděli jim, že se tak nemůže stát, poněvadž je ještě noc a král spí a nikdo ho nesmí vzbudit.
Prosili, hrozili, stráž přišla, ba sám král vyšel a tázal se, co to znamená. Než vtom vyšlo slunce a nebylo vidět žádné bratry, ale nad zámkem letělo jedenáct labutí.
Z městských bran proudilo všechno obyvatelstvo; chtěli vidět, jak bude čarodějnice upálena. Vyzáblý koník táhl káru, v níž Eliška seděla. Dali jí halenku z hrubé pytloviny. Její krásné dlouhé vlasy splývaly jí volně okolo krásné hlavy, její líce byly smrtelně bledé, její rty se tiše pohybovaly a prsty tkaly zelený len. Ani na cestě na smrt nezanechala započaté práce, deset pancéřových košil leželo jí u nohou, jedenáctou pletla. Luza se jí posmívala.
„Podívejte se na čarodějnici, jak brumlá! Ani nemá v ruce modlitební knihu; zabývá se jenom ohavnými čáry! Vytrhněte jí to a roztrhejte na tisíc kusů!“
A všichni se k ní tlačili a chtěli to roztrhat. V tom přiletělo jedenáct bílých labutí, sedly si kolem ní na káru a tloukly svými velkými křídly. Tu ustoupil zástup stranou.
„To je znamení z nebe! Je zajisté nevinna!“ šeptali mnozí, ale netroufali si to říci nahlas.
Tu ji uchopil katův holomek za ruku. Ale ona spěšně hodila oněch jedenáct košil na labutě a již tu stálo jedenáct krásných princů. Nejmladší měl jedno labutí křídlo místo jednoho ramene, neboť scházel rukáv u jeho pancéřové košile, kterou ona nedokončila.
„Nyní smím mluvit,“ řekla. „Jsem nevinna!“
A lid, který spatřil, co se událo, ukláněl se před ní jako před světicí. Ale ona klesla jako bez života do náručí bratrů, tak ji přemohly strach a bolest.
„Ano, je nevinna!“ řekl nejstarší bratr, i vypravoval vše, co se událo. A co takto povídal, šířila se kolem vůně jako z miliónu růží, neboť každé poleno na hranici, na které měla být upálena, zapustilo kořeny a vyhnalo větve. Stálo tu vonné křoví, velmi vysoké a husté, plné růží. Nejvýš byl běloskvoucí květ, který svítil jak hvězda; ten utrhl král a připevnil Elišce na prsa.

Tu se probudila z mrákot s klidem a radostí v duši. A všechny kostelní zvony se samy rozhlaholily a ptáci přilétali ve velkých hejnech.
Zpět do zámku vracel se svatební průvod, jaký ještě žádný král nespatřil.