SOVA NEPOŘÁDNICE - Pohádky o zvířátkách

Sova pálená

Za sedmero řekami a horami byl jeden dubový les

Sluníčko zde nemělo tu nejmenší šanci, jelikož větve dubů byly tak široké a stromy stáli velice blízko u sebe, tak blízko, že zde nepronikl ani ten nejtenčí sluneční paprsek. „ Ale co“, řeklo si sluníčko. „ Však já tady být nemusím“, duplo svou sluneční nožkou, až se obloha zatřásla a šlo svítit někam jinam. „Ááá“ zívala sova, když se vracela z nočního lovu. „ Dobře děláš“, ohlédla se za odcházejícím sluníčkem. „ Stejně tady o tebe nikdo nestojí, ááá“, znovu zazívala. „ To byl dneska lov“, ty myši jsou rychlejší a rychlejší, hmm“, zakroutila hlavou a zabouchla za sebou dubové dveře. Poté co škobrtla o převrácený stoleček a div, že se neutopila v záplavě odpadků válejících se kolem přetékajícího koše, usadila se pohodlně do svého zaprášeného houpacího křesla.
 „ Kde jsem si jen dala své brýle“, divila se, když si chtěla přečíst Lesní deník, noviny s těmi nejdůležitějšími pikantnostmi o dění v dubovém lese. 

Ale brýle nikde! Pod postelí našla jen párek zamilovaných pavouků a v kredenci jen poslední drobky. Když už byla u konce svého sovího rozumu, rozhodla se uchýlit ke knihám, jejím milým přítelkyním, které ji nikdy nenechaly na holičkách. Vytáhla pár starých svazků a pomocí lupy se dala do čtení. Kniha s názvem „ Jak hledat ztracené věci“, byla zprvu zajímavá, jenže po pár přečtených stránkách začínala mít sova pocit, že ji kniha radí věci, které již dávno podnikla. „ Prý podívat se pod postel, pcháá, tam jsem se dívala nejméně stokrát“, zaburácela sova. Netrpělivě pokračovala ve čtení, když v tom…UKLIDIT! Tohle nehorázné slovo stálo až na posledním řádku poslední stránky knihy a razilo tak silně, až z toho oči bolely. Div se sova úlekem nezadusila. „ Co mají ztracené brýle společného s úklidem“, divila se, kroutíc při tom hlavou. Poté znovu a velice opatrně nahlídla skrz lupu, doufajíc, že slovo mezitím zmizelo. Ale kdepak! Pořád tam stálo pěkně černé na bílém. Sova zalapala po dechu a knihu odhodila do kouta.

Sova totiž uklízela velmi nerada. To víte, návštěv moc neměla. Přes den obvykle spala a v noci proháněla nebohé hlodavce. Proto pro ni bylo velice neobvyklé, že ji kniha, ve které zatím vždycky našla velkou podporu a moudrost radí, aby si uklidila. Taková drzost! Jakmile se ji zpomalil dech a ustálil tep, opatrně otevřela další knihu. Pomalu přejížděla řádek po řádku, připravená na nejhorší. A ouha! Znovu tam stálo slovo UKLIDIT.
 „ Do všech sovích brků“, rozčílila se sova. „ Vždyť jsem uklízela minulé Vánoce! Nebo ty předminulé?“, zamyslela se. „ Však brýle se dříve nebo později najdou“, rozhodla a kniha následovala tu předešlou, pěkně na zem do kouta.

Po brýlích, jakoby se slehla zem.
Naneštěstí pro sovu se v schránce choulilo malé psaníčko, psané tím nejdrobnějším písmem. Když sova přes lupu nahlédla, kdo ji píše, úlekem poskočila a lupu upustila. Dopis byl od její tetky ze severu. Ta byla velmi šetřivá a proto i dopisní papír rozdělila na čtyři malé kousky. A co se nevlezlo, dopsala droboučkým písmem na obálku. Sova byla bezradná, tetka ji určitě napsala spoustu rad a doporučení, možná i datum, kdy ji přiletí navštívit do dubového lesa a ona nemohla přečíst jediné slovo.
 Jak jí má odepsat na něco, co nečetla? Bez brýlí a bez lupy to bylo zcela nemožné. Sova bezradně mlžila na ten cár papíru. Jenže droboučká písmenka jakoby naschvál poskakovala sem a tam, a splývala dohromady. “ Musí psát zrovna teď?“, rozčilovala se sova. „ Když nemám brýle a jsem v téhle prekérní situaci?“bručela. Nedalo se nic dělat, stálo to hodně úsilí a přemáhání, ale nakonec se i naše sova nepořádnice pustila do úklidu.

Buďte rádi, že jste to neviděli!

Sova uklízet prostě neuměla! Nejprve vyleštila podlahu, teprve potom začala oprašovat prach, který se jí usadil všude možně. Po vyleštěné podlaze ani stopy! Držet koště pořádně neuměla a při mytí nádobí roztloukla snad všechny svoje hrnečky. Ale její úsilí se vyplatilo. Po několika hodinách plných dřiny a potu, byl její domeček k nepoznání. Samotné sově se to líbilo, i když si to nechtěla přiznat. Ale brýle nikde! Sova byla zklamaná. Tolik času promrhala a dopis si stejně nepřečte. „ No nic“, pokrčila sova sklesle rameny. „ Aspoň ještě to zrcadlo vyleštím, když už jsem se s tím úklidem tak nadřela“, rozhodla. Opravdu, v koutě stálo zrcadlo samá čmouha.

Sova ho začala leštit a hle! Brýle se našly! Hezky usazené za jejíma ušima.

Nová pohádka z Vánoc. O zimě Sněhu Slunci Měsíčku a o Vánocích!



Namrzlé  červené kuličky ledu a jeřabin

...Že bydlí sníh v nebi, v oblacích ví každé malé dítě podívá -li se na oblohu odkud se sypou bělostná peříčka, že jsou tak malinká,  ale studí.

V nebi ale bydlí také Slunce a Měsíček; jsou to dva králové - zlatý a stříbrný. Jeden vládne noci, druhý ovládá den. Oba pasou ovečky, Slunce je má ve dne bílé co bílé plachetnice na modrém moři a Měsíc je má černé ovečky.

Měsíc má navíc na své nebeské louce tisíce maličkých hvězdiček podobných chmýří pampelišek.

Slunce putující oblohou od východu do západu nejednou své stádo bělostných plachetnic zažene za obzor dřív než dojde on sám.

Jindy se obě stáda sběhnou do houfu až je jeden černý, těžký mrak. To je pak zlé. Najednou se začnou nebem létat blesky a ozývat se hřmot.

Tak běží jarem, létem, podzimem...

...a najednou se začnou z nebe sypat bílé chumáčky. Přišel čas Zimy. To ony ovečky svlékají svou bohatou srst narostlou přes větší půlku roku a oba králové si libují. Nastává klidné údobí bez pranic.

Přichází pomalu zimní slunovrat.  Nočnímu času začne ukrajovat , aby si odpočla tma.

Ale ještě vládne Měsíc....

...A chumáčky padají z nebe, přikrývají Zem; ještě stále vládne Měsíc svou tmou, tak aby nám nebyla zima.

Budou vánoce. Musí být ozdobené, Měsíc to ví, tak krajinu zdobí svou stříbrnou nití, aby až vzejde slunce na oblohu zahlédl, že vše je jak má být; jeho zlato se smíchá se stříbrem a ovečky dál  poběží oblohou.

Nová pohádka z Vánoc O zlatém prasátku Co je Štědrý den Narození Ježíška

Více podrobností o  Vánocích najdete tady!

Pohádka jenom tak/ z rychlopohádek...

Západ slunce Süd Africa (Jižní Afrika)

O sluníčku, větříčku a uplakaných mracích

Sluníčko, které mělo vylézt na oblohu si řeklo, že nevyleze, protože podlaha zvaná nebe je pěkně kluzká.
Marně ho větřík postrkoval; čím dál víc foukal a foukal, až samou námahou začaly mraky plakat.

Co dodat. Sluníčko se pěkně zachumlalo do beránků, zatáhlo závěs a...
Dobré ráno. Musíme počkat, až si dá říct a probudí se.

RANNÍ POHÁDKA - Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!

Přijďte taky!

Kuk! 

Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením... Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní.

No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.

"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"

Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!

Pohádka o dlouhé, bílé noci

...po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc

Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází

- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero rozsvícených hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno  ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře - věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe.
Maminka Zem byla laskavá, tatínek z nebeských, nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak  na nás, abychom se nehádali.

Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas - jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda: dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastyděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.

Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.

Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!

O sluníčku a obláčku na nebi větru i ročních obdobích

 Povídali holoubci: Schovali i sluníčko a hráli si na honěnou s listím a plody 

Seděl jednou jeden obláček na nebi a lebedil si

jak je mu lehounko: Měl na sobě novou, bělostnou řízu a pyšně si tak ležel na nebeské pláni....
Jenomže nebyl na nebíčku sám. Kolem se proháněli rozpustilí větrové a ti vylévali  dešťovým, nebeským vílám jejich vodu ze studánky a  cákali jí kolem a kolem.
Kdyby jenom vodu; oni do ní nabírali bláto ze země a to špinilo co se dalo.
Také obláčků kabátek byl čím dál černější a těžší, až se chudáci rozplakali pod tou tíhou.
Tu vykouklo sluníčko na celou tu neplechu a sprásklo paprsky: "No tohle?"
Honem se dalo do nabírání kaluží a  poručilo větrům ať vše po sobě uklidí.
I přišlo léto. Vše bylo čisté a vonící a obláček si zas lebedil.
Jenomže, větrové, to jsou takoví rarášci neposední: Fííííí! Schovali i sluníčko a hráli si na honěnou s listím,  a plody...
Nastal podzim a chudák obláček už zas sotva vlekl svou řízu, která zas dávno nebyla to běloučkou a lehoučkou.
Tentokrát ani sluníčko nemělo tu sílu, bylo  ze všeho unavené, paprsky mělo kratičké a nestíhalo uklízet.
Naštěstí se vlády ujala paní Zima. Přinesla bílou deku a rozestřela jí všude po zemi...
Větry se mohli honit jak chtěli, ale ze země vynášeli jen sněhová peříčka, která se snášela zas zpět...
Tak utekl obláčku rok.
A pohádka mohla začít znovu; Obláček, celý krásně bělounký si ležel na modré pláni nebeské a spokojeně dřímal dokud ho opět neprobudily jarní větry a nezačali krást dešťovým vílám vodu ze džbánečků a rozpustile jí  nemazaly blátem ze strání...
To přicházelo jaro a dávalo sílu sluníčku. Tomu se prodlužovaly paprsky a...

...Však už to znáte.

Pohádka z nebes

Zde měla sídlo nebesa

I byla jedna pohádka

- vánek z hor o ní vypráví si
Zde měla sídlo nebesa
- měsíc jim kraloval
všichni tam jedli z mléčné mísy
Kůň zlatý jednou přicválal napít se také z hlubiny
- krajina kol se rozzářila
Hle, dívka, krásná Večernice vpila se do vln hladiny
- v den jasný noc se mění, nebeský Měsíc zapadá
Do  tenat lásky  Slunce se propadá
 a stele lože květinami
Už dávno nejsou v světě sami

Než Večernici blednou líčka, uvadá květ při denní záři
Vrací se noci, Slunce kráčí za ní.
Už láme se jeho čas.
Zlatý kůň znaven uléhá, dlouhým dnem vozil pána
A zase Večernice vychází miláčka hledat
Zlatá brána, černá brána...
Kdo zrána poznal zory šat?
Budou se  hledat, tak to je
Slunce je králem dne, Měsíci patří noc
A večernice putuje první do svítání, poslední odnáší nám spaní