O Šípkové Růžence

O šípkové Růžence Křest princezny Sudičky a přání

Šípková Růženka

Šípková Růženka

Před dávnými časy žili král a královna

a ti si každého rána říkali: „Kdybychom tak měli děťátko!“

I stalo se jednou, že královna zrovna seděla v koupeli, když tu z vody vylezla žába, přihopkala k ní a pravila: „Tvoje přání se splní, dříve než uplyne rok, narodí se ti dcerka.“
Co žába řekla, to se stalo; královna povila děvčátko, které bylo tak krásné, že král se samou radostí neudržel a uspořádal velkou slavnost. Pozval na ni nejen své příbuzné, přátele a známé, ale také sudičky, které měly dítěti přinésti do vínku rozličné ctnosti a nadání.

Sudiček bylo třináctero do počtu, král měl ale jen dvanáct zlatých talířů, ze kterých měly jíst, a tak musela jedna z nich zůstat doma.

Křtiny slavili ve vší nádheře, a když se slavnost chýlila ke konci, jaly se sudičky dítě obdarovávat podivuhodnými dary; jedna mu věnovala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství; a tak dále prostě vše, co si lze na světě přát. Když pronesla své přání jedenáctá sudička, tu pojednou vpadla do sálu ta třináctá, a protože se chtěla pomstít, že nebyla pozvána, bez toho, že by někoho pozdravila nebo se na něj jen podívala, zvolala silným hlasem: „Královská dcera se ve věku patnácti let píchne o vřetánko a zemře!“
A bez dalšího slova se obrátila a odešla ze sálu. Všichni byli ohromeni úlekem. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nepronesla. Nemohla sice tu zlou sudbu odvrátit, ale mohla zmírnit její dopad, pravila tedy: „Neupadne do smrti, ale do stoletého spánku.“ Král, který chtěl milované dítě ochránit před neštěstím, potom vydal rozkaz, že všechna vřetena v celém královstvím mají spálit.

Šípkový keř

Přání sudiček se vyplnila, dívenka byla tak krásná, ctnostná a přátelská i moudrá, že kdo ji poznal, musel ji milovat. Jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak se procházela a prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo a k posledku došla k jedné staré věži.

Vystoupala úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč, a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla u kolovrátku stařenka a pilně předla. „Dobrý den, babičko,“ řekla královská dcerka: „ copak tady děláš?“ „Předu.“ odvětila stařena a pokývala hlavou. „Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také přísti.

Ale sotva se vřetánka dotkla, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se píchla do prstu. V tom okamžiku klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozšířil po celém zámku, král a královna, kteří zrovna přibyli domů a vešli do sálu, usnuli a s nimi všechno dvořanstvo. Spali také koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše, mouchy na stěně, také oheň, který plápolal v krbu, znehybněl a usnul, pečeně se přestaly škvařit a i kuchař, který chtěl kuchtíka, protože měl něco opatřit, zpohlavkovat, také usnul. A utišil se vítr a na stromech kolem zámku se nepohnul ani lísteček. Okolo zámku začala růst houština divokých růží, a každý rok byla o něco vyšší a nakonec celý zámek obrostla, takže ho více nebylo vidět; ani tu korouhvičku na střeše.

Celou zemí šla pověst o krásné Šípkové Růžence, jak královskou dceru nazvali; čas od času sem přicházeli královští synové, aby skrze houštinu pronikli k zámku. Ale to se ukázalo jako zhola nemožné, neboť trniska jako by měla ruce, mladíky jimi chytala a oni v nich uvízli, zůstali tam viset a více se odtamtud nedostali, a tak ze světa sešli bolestnou smrtí.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Po mnoha a mnoha letech přišel jednou do té země opět jeden princ a slyšel, jak nějaký stařec vypráví o Šípkové Růžence; že tam někde stojí zámek, ve kterém už sto let spí překrásná princezna, které říkají Šípková Růženka, s ní spí i král a královna a celý dvůr. Stařec také od svého dědečka věděl, že už přišlo mnoho přemnoho princů a pokoušelo se ji najít, snažilo se proniknout skrze šípkovou houštinu, ale všichni v ní uvízli a bídně zahynuli. Tu jinoch pravil: „Já se nebojím, jdu se na Šípkovou Růženku podívat.“ Ten dobrý stařec ho od mohl odrazovat, jak chtěl, princ na jeho slova nic nedal. A právě nyní uplynulo sto let a nadešel čas, kdy se měla Šípková Růženka opět probudit.

Růžová houština

Když se princ přiblížil k růžové houštině,
byly to tou dobou již velké a mohutné růžové stromy, tu se samy od sebe rozestoupily a nechaly jej nezraněného projít. A za ním se zase zavřely v neproniknutelné houští. Na zámeckém dvoře leželi a spali koně a strakatí lovečtí psi, na střeše seděli holubi a měli hlavy ukryté pod křídly.
 A když vešel do zámku, na stěnách spaly mouchy, kuchař v kuchyni měl stále napřaženou ruku, jak chtěl kuchtíka plácnout, děvečka seděla s černým kohoutem, kterého chtěla oškubat. Tu šel dále a viděl v sále ležet a spát dvořany, nahoře na trůnu ležel král i královna a spali. Tak šel stále dál a všechno bylo tak tiché, že slyšel svůj vlastní dech, až konečně přišel do věže a otevřel dveře té komůrky, ve které spala Šípková Růženka. Tam tedy ležela a byla tak krásná, že se toho pohledu nemohl nabažit, sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí dotkl ústy, otevřela Šípková Růženka oči a mile na něj dívala.

Pak sešli společně dolů a probudil se král, královna i dvořané a dívali se překvapeně jeden na druhého. I koně na dvoře vstali a potřásali hlavami, psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi na střeše vytáhli hlavy zpod křídel, rozhlíželi se kolem a pak uletěli do polí, mouchy lezly na stěnách, oheň v kuchyni se rozhořel, aby dál vařil jídlo, pečeně opět začaly prskat, kuchař dal kuchtíkovi konečně ten pohlavek a děvečka dál škubala černého kohouta.

Potom slavili ve vší nádheře svatbu prince a Šípkové Růženky a žili spokojeně až do konce svých dnů.
                                     
                                          I zazvonil zvonec a pohádky je konec.