Jak děti cestovaly

Dětské hry

Děti byly samy doma

„Čím si budeme hrát?" otázala se starší Mařenka.

„Budeme vozit panenku", radil vtipný Karlíček, a malá Jarmilka, tleskajíc ručkama, radostně opakovala: „Budeme vozit panenku!"

Mařenka tedy přinesla svou loutku, které říkala Bělinka. Karlíček přivázal k židli provázek, na ni posadil panenku, Jarmilce dal svou trubku, chytil provázek, Mařenka opřela se o židli rukama — a už to rachotilo po podlaze. Karlíček pobízel sama sebe: „Hyjé!" Jarmilka troubila a Mařenka chvílemi urovnávala panenku, kdykoli se smekla.
„Budeme s panenkou cestovat!" vzpomněl si náhle Karlíček. Vyznal se už trochu v zeměpise.

Cestovali.

Když jeli okolo truhlíku s uhlím, řekl Karlíček: „Vidíš, Bělinko, tady jsou uhelné doly! — A tady", ukazoval na studenou plotnu, „je vyhaslá sopka!" Umyvadlo nazval mořem a hned znázornil panence mořskou bouři, šplouchaje se rukou ve vodě.
„Ale, Karlíčku!" kárala jej Mařenka, „dej přece pozor! Už zase jsi postříkal Bělinku!" dodala žalostně.

„Kdo chce vidět moře, nesmí se bát vody!“ rozšafně připomněl hoch. „Však to na ní brzy uschne!" utěšoval sestřičku.
V koutě u plotny byla široká nádoba s vyhrabanými sazemi. To byla Afrika — země černochů, jak řekl Karlíček.

Když už panenka všechno viděla, objížděli s ní svět. Koník-Karlíček stával se bujnějším a posléze se splašil.
To mělo za následek nehodu. Židle narazila o plotnu, naklonila se a panenka sletěla do sazí. Když ji Mařenka vytáhla, zaplakala. Z Bělinkv se stala — černoška!

Karlíček však se tomu smál a posléze zazpíval, „tříkrálovou" :

„Co ty černá, co tam vzadu vystrkuješ na nás bradu?"

Dědečku! Povídej! O dětech a perníkové chaloupce!

Pohádkový dědeček vypravuje....

Dědeček vypravuje 

To bylo tak: vy, děti co se dopředu bojíte; já a babička jsme byli velcí asi jako vy. Byla jedna perníková chaloupka a my dva jsme byli chudí, že jsme si chodili do lesa sbírat jahody, které jsme měnili za krajíc chleba u selky.
Jednou jsme ale v lese zabloudili až jsme se potkali právě u té perníkové chaloupky. V té chaloupce ale bydlela zlá babice, která si na své chaloupce z perníku zakládala. Ta nás hnala, že jsme jí poprosili o kousek perníkového došku a možnost ohřát se u pece, která voněla perníkovou pečínkou!
Já byl ale statečný a nedal jsem se.

Řekl jsem jí, že za ohřátí jí naštípu tu velkou hromadu dříví za chaloupkou. Babice si dala říct, jestliže jí babička za to uklidí chaloupku, protože ona na to nemá čas. Babičce se ale v chaloupce nelíbilo a hodně moc se bála. všude visely dlouhatánské pavučiny, honily se myši, pod oknem se plazil zatoulaný had a u komína spal netopýr. Také sova sedící uprostřed místnosti místo světla jen koukala a houkala kdo vpadl do světnice. Za chvíli si ale přišla pro mlíčko pruhovaná kočička a za ní se přihnal pes, který měl celý zmuchlaný kožíšek. Hned se stulili k babičce, která byla vystrašenou holčičkou, a kamarádsky se jí lísali pod nohy.

"Pomoz nám, dej nám najíst a učesej nás, prosíme..."babičce - holčičce změklo srdíčko a hned se dala do česání a přidala do mističek. Já jsem zatím sekal dříví. Byla to ale tupá sekyra a dříví bylo jako z kamene tvrdé. už jsem měl mozoly, ale hromada neubývala. Když babička- holčička nakrmila zvířátka ti jí pro změnu pomohli uklidit světničku. Ale najednou nastala veliká tma. My se únavou stočili do klubíčka a chtělo se nám spát...Jenomže babice se vrátila a že musí zadělat na perníčky na pouť."Ale my už dlouho nejedli" zlobil jsem se. Babice se na mne zle podívala:"Nejdřív práce, pak jídlo..."Tak to trvalo několik dnů. Už jsem se i já začal bát, že zůstaneme zakletí v chaloupce z perníku, který nesmíme ani ochutnat. 
Jednoho večera jsem před příchodem babice zašeptal babičce - holčičce: "Musíme odtud utéct, jinak tu zůstaneme navždy.""Máš pravdu, už spadalo listí ze stromu, cestičky zafouká brzy sníh."Jenomže kudy jít?Naštěstí jsme získali dva velké pomocníky: pejska a kočičku. Ti nám ukázali cestu, vyvedli nás ze strašidelného lesa. Chtěli jsme, aby se nevraceli k té zlé babici, ale oba svorně pověděli, že nemůžou, protože ona ta babice není zlá, ale opuštěná. Kdyby odešli i oni to by mohla být vzteklá a to by bylo zle i jim.Přesto slíbili, že za námi občas přijdou. A přišli. Byli nám dokonce i na svatbě a přivedli k nám svoje děti. Zato my už nikdy víc nenašli perníkovou chaloupku". Že je tomu tak, Mařenko?""Přesně tak, Jeníčku, A teď děti honem spát, nebo ráno nedostanete perníčky!"

Krizovou linkou 776 833 333 určenou matkám, které tají těhotenství pracovníkům fondu se podařilo zachránit už 10. miminko.

Novorozenec ilustrační obrázek

V neštěstí měla Jituška, pojmenovaná po ženě, v jejímž autě cestovala v noci na pátek do nemocnice, i trochu štěstí. 
Zoufalá matka si dokázala vyhledat krizovou linku 776 833 333 určenou matkám, které tají těhotenství, a kde její hovor i v pozdní noční hodině přijali.

„Tento pohotovostní telefon mám neustále u sebe. Zpráva by mne asi neprobudila, ale zvonění mě v noci na pátek probralo. Zoufalá paní prosila, že se o ni nemůže postarat, že rodila tajně a nemůže ji nikam odvézt,“ popsala noční telefonát Marie Vodičková...

Tento způsob předání je beztrestný. Matka se tak vzdává rodičovských práv a neohrozí život miminka. Kdyby dítě jen někam položila, ať už by to byla čekárna, či jiné zařízení, hrozil by jí trest za opuštění dítěte.Důvodů, proč je matkám zatěžko donést miminko do babyboxu. „Bylo by to po traumatizujícím těhotenství a porodu příliš intimní. Vzala by své dítě do ruky, chovala ho a někam by s ním musela jet. To už je akt. Jenomže takové matky nechtějí mít s miminkem nic společného, tak se rozhodly a jakákoli další manipulace by je mohla v tom rozhodnutí zviklat.“

„Další věc je, že tyto ženy si dobře uvědomují, co dělají. Neublíží miminku, ale cítí tu společenskou tíhu za svůj odsouzeníhodný čin. Proto nechtějí vzít dítě a cestovat s ním k babyboxu. Někdo by je mohl potkat, i na ulicích je spousta kamer. I tento strach může hrát roli“.

Nepohádková pohádka pro kapříka ve vaně i děti...

Dětský výlov kaprů

Milý kapříku ve vaně; čekáš co
asi bude a sníš si svůj rybí sen

O čem je? O rybí panně? O kouzelné ploutvičce?
Říkáš, že se rmoutíš, že ses nechal ulovit?
Přišlo to až moc náhle.Plavali jste si v rybníce, druh vedle druha, kapříci nasazení ze sádek...
Už dopředu vás vlnky varovaly: "Dejte si pozor na lidi, nevěřte jim"
Ale copak to jde jim nevěřit, když po vás celý rok zálibně koukají, přisypávají vám to nejchutnější zatímco vy pořádáte své rybí závody a nebo se jen tak plácáte a lenošíte v hloubi rybníka?
"Bývalo pod hladinou krásně" vzdycháš si schoulený ke dnu s nadějí, že snad se vrátíš.
Je mi těžko ti povědět pravdu, kterou tušíš. Jsou vánoce, a to je čas, kdy si tě prostřeme na stůl a s láskou tě sníme jako Boží požehnání.

"Barbaři jedni" mrskneš s sebou když tě chci naposled pohladit.
Zároveň na mne pohlédneš svýma rybíma očima: " Já vím, tomu se říká osud. Dej si pozor na mé kostičky, nejez mne hltavě a každé soustíčko ze mne vychutnej. O zbytky ze mne se poděl s přírodou, vrať mne odkud jsem vzešel.."

Poslední rána z milosti vzala kapříku život. Zbyly jen šupinky pro štěstí. Schovám si je a budu vzpomínat na dalšího kapříka, který se obětoval pro radost.
Tu pohádku o kouzelné ploutvičce teď povím i vám.
Byl, žil jeden moudrý kapr, kouzelník na kterého nemohl žádný rybář. Možná to bylo i tím, že měl kouzelnou ploutvičku.
A možná že ještě někde žije. Až bude jednou tak starý, že už mu kouzlení nepůjde dá jí tomu nejchytřejšímu z kaprů, aby vyprávěl potěru o vánočních zvycích.

České děti neumějí psát eseje a referáty. Bojí se. Neumějí být kreativní a bojí se chybovat. Speciální pedagogika v praxi!

Digitální věk ve škole

Máme tady přátelé k dispozici postřehy ze školy, od učitelky se zkušeností se vzdělávacím systémem z USA a srovnání s Českou školou.

Mé vypozorování......

 České děti neumějí psát eseje a referáty. Bojí se. Neumějí být kreativní a bojí se chybovat. 

Snad proto, že forma se přeceňuje a obsah se často neocení? Protože jsem pedagog dobrodruh, vyškolený laxním americkým systémem, systémem, který klade důraz na obsah a neřeší formu a protože vnímám, že přílišný důraz na formu (perfektně úhledné písmo, gramaticky správná slova) může zabrzdit či potlačit dětskou kreativitu, nabízím žákům, ať píší. Ať se realizují v psaném textu. Jakkoliv. Ať píší cokoliv je napadne. Ať nechají myšlenky plynout a házejí je na papír a nehledí na pravopis či krasopis. I nesprávně napsaná či neúhledná slova čtenář dešifruje.

 Malé děti nemohou umět psát každé slovo správně, ale když se nebojí psát a když učitel nepokárá tvořivost žáka tím, že potrestá každou chybu červenou barvou, děti se naučí umět se vyjádřit a povolit uzdu fantazii. Slohové práce by neměly být podrobeny analýze gramatických chyb, myslím si.

Snad mám obrovské štěstí, že pracuji ve škole, kde mé netradiční nápady a úlety jsou akceptovány a kde mám prostor experimentovat a zavádět netradiční manýry, které, troufám si tvrdit, obohatí žáky i pedagogy. 

Prožívám nádhernou profesionální zkušenost. Pracuji s pedagogickými odborníky, kteří mi dávají prostor realizovat mé kreativní (crazy) nápady. Všichni se vzájemně učíme a spolupracujeme (a nepotřebujeme k tomu žádný oficiální teambuilding class, stačí selský rozum a obyčejné spříznění, smysl pro humor a nadšení).

Jana Bradley