SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ

Sněhurka a sedm trpaslíků

Pohádka o tom o čem. Bylo nebylo - bývalo by bylo - kdyby bylo zaseto.

Loutky Matěje Kopeckého vystaveny

Bylo nebylo - bývalo by bylo

- kdyby bylo  zaseto.

Vyrostlo by obilí, to by sedlák posekal, namlátil zrna, namlel pro selku mouky, ta by upekla chleba a všechny by podělila.

Leč sedlák nezasel neboť nezoral, nebylo co, nesel ani loni.
Smutno je na poli, smutno je v chýši, smutno je v díži, sedlák všechno opustil, selka odešla
Pohádky je konec, protože upadl i zvonec. Přes papírovou zem vše propadalo, voda vše vzala, a tak pohádka není o ničem.


Za devatero horami a devatero řekami a velkou louží je stůl plný jídla a pití co hrdlo ráčí....,

ale tam kde ruský mužik válku živí, tam
chleba nebo knedlíky chybí....když se neurodilo!

Zato granáty mužik sází všude.

Kde bydlí trpaslíci, permoníci, trollové a jiní skřítci?

...pan král má starosti s princeznou a rytíři

Jednou dávno už je to hezkých pár let,

 že člověku nestačí ruce, aby spočítal staletí kdy že to vlastně bylo, žili byli velikánští draci.

Snad že pobývali někde v místech vysokých východních hor,

 neboť jedině tam mohli mít své skrýše v hlubokých jeskyních jak velcí bývali, nikdo o nich dlouho nevěděl.

Kopce a hory dosahovaly skutečně až do oblak, že člověk nedošel vrcholů.
Ani človíčkové nebyli lidmi jako jsme dnes.
O to víc se mezi nimi našlo princezen krásných jako víly a statných ochránců, rytířů dobrého srdce.
Jenomže draci byly až tak hloupí, že když už neměli co jíst vydali se mezi lidi,
a princezny se jim hned zalíbily.

To se ale nelíbilo statečným rytířům, kteří měli více síly a hlavně chytrosti, kteréžto potřebovali k tomu, aby draky přemohli.
A tak draci slábli, zmenšovali se, až z nich zbyli krokodýlové.
Jsou líní a ospalí.
Občas sice nějaký procitne ze sna, a potom je zle; zapomene, že už nejsou princezny a chce sníst i opravdového člověka, kdyby se přiblížil. Už jim však i zrak zeslábl; kdepak dalekosáhlé výšky hor!

Proto si na ně musíme dnes dávat pozor.

ŽIVÁ VODA. Živá voda, kdo se jí napije, ten se opět uzdraví, ale je velmi těžké ji najít. Byl jednou jeden král, který byl velmi nemocný...

Král zatím čekal....na živou vodu

ŽIVÁ VODA

Byl jednou jeden král, který byl velmi nemocný a už nikdo nevěřil, že z té nemoci vyvázne živ.

 Měl tři syny, kteří z toho byli tak zarmoucení, že chodili zámeckými zahradami a plakali a plakali. Tu je potkal stařičký muž a vyptával se na původ jejich žalosti. Tak mu řekli, že jejich otec je nemocen tak, že jistě umře, neboť mu nemůže nic pomoci.
Stařec odvětil: „Já bych o jednom prostředku věděl, je to živá voda, kdo se jí napije, ten se opět uzdraví, ale je velmi těžké ji najít.“ Nejstarší princ zvolal: „Já ji najdu!“ Šel k nemocnému králi a prosil, aby mu dovolil vyjet do světa hledat živou vodu; ta jediná by ho mohla vyléčit. „Ne,“ řekl král: „to nebezpečí je příliš velké, raději zemřu.“ Ale princ prosil tak dlouho, dokud král konečně nesouhlasil. Princ, který si v duchu říkal: „Když přinesu živou vodu, král mne bude mít raději než bratry a odkáže mi říši.“, se vydal na cestu.

Když nějaký čas jel, tu se před ním na cestě objevil trpaslík, pozdravil a zeptal se: „Kampak máš tak naspěch?“ „Co je ti po tom, skrčku?!“ odvětil mu princ pyšně a jel dál. Ale to trpaslíka velmi pohněvalo a vyslovil zlé kouzlo. Prince přivedla cesta za nějakou chvíli do skalní rozsedliny, která se stále zužovala, až byla nakonec tak úzká, že nemohl ani o krok vpřed, dokonce nebylo možné obrátit koně nebo z něj seskočit. A tak tam zůstal uvězněný.

Doma zatím čekal nemocný král, ale nejstarší syn se nevracel. Tu pravil prostřední princ: „Otče, nechej mě jít do světa hledat živou vodu!“ Myslil si však: „Jestli je bratr mrtvý, připadne říše mně.“ Král zpočátku nechtěl svolit, ale nakonec povolil. Prostřední princ jel tou samou cestou, kterou se vydal bratr, a také potkal onoho trpaslíka, který jej zastavil a ptal se ho, kam tak spěchá. „Co je ti po tom, skrčku?!“ odvětil mu pyšně a jel dál, aniž by se ohlédnul. Ale trpaslík jej zaklel a stejně jako bratr dojel do rokle ve skalách, která se cestou zužovala, až nakonec nemohl tam ani zpět. Zůstal tam uvězněný a zaplatil za svoji pýchu.

Když se ani druhý princ nevracel, tu se chtěl vydat do světa a hledat živou vodu ten nejmladší a i toho musel král nakonec nechat jít. Když potkal trpaslíka a ten se ho ptal, kam tak spěchá, princ zastavil, pozdravil a odvětil: „Hledám živou vodu, neboť můj otec je k smrti nemocen.“ „A jestlipak víš, kde ji máš hledat?“ „Ne.“ odvětil princ. „Protože jsi nebyl tak pyšný jako tvoji falešní bratři, dám ti radu a řeknu ti, jak se k živé vodě dostaneš. Prýští z jedné studny na dvoře zakletého zámku. Ale dovnitř se nedostaneš, když ti nedám tento železný prut a dva bochníky chleba. S tímhle prutem udeříš třikrát do železné brány zámku a ona se otevře. Uvnitř hlídají dva lvi, kteří otevírají chřtány, když jim ale každému hodíš bochník, uklidní se. Pak pospíchej pro živou vodu, abys ji odnesl dříve, než odbije dvanáctá hodina, jinak se brána opět zavře a zůstaneš tam uvězněný.“

Víla na vodě lesní studánky a živá voda

Princ mu poděkoval, vzal prut i chleba a vydal se na cestu. Když tam dorazil, bylo vše tak, jak mu trpaslík vypověděl. Brána se při třetím úderu otevřela, a když nasytil lvy
chlebem, vešel do zámku a přišel do velkého krásného sálu. Tam seděli zakletí princové, kterým stáhnul z ruky prsteny, pak tam ležel meč a chleba, ten si také vzal. Potom přišel do komnaty, kde byla překrásná panna, která se zaradovala, když ho uviděla, políbila ho a řekla mu, že ji vysvobodil a získá i celou říší, když přijde přesně za rok, to bude hned svatba. Potom mu řekla, ze které studny prýští živá voda, ale musí si pospíšit, aby se dostal ven dříve než odbije dvanáctá hodina. Tak šel dál, až přišel do jiné komnaty, ve které stála krásná, čistě povlečená postel, a protože byl unavený, chtěl si na chvíli odpočinout. Ulehnul a usnul, a když se probudil, hodiny právě odbíjely tři čtvrti na dvanáct. Polekaně vyskočil, utíkal ke studni a naplnil vodou pohár, který tam stál, a spěchal zpět cestou, kterou přišel. Když probíhal bránou, právě odbíjela dvanáctá, brána s třeskotem zapadla a na noze mu odsekla kus paty. Ale princ byl rád, že získal živou vodu, ujížděl domů a cestou zase narazil na trpaslíka.

Když viděl trpaslík meč a chleba, pravil: „To jsi udělal dobře, tím mečem pobiješ celé vojsko a toho chleba nikdy neubývá.“
Princ ale nechtěl jet domů k otci bez bratrů, a tak se zeptal: „Milý trpaslíku, nemohl bys mi říci, kde jsou moji bratři? Vydali se pro živou vodu a domů se nevrátili.“ „Jsou uvězněni mezi skalami.“ řekl trpaslík: „neboť jsem je tam zaklel, protože byli pyšní.“ Tu princ tak dlouho prosil, dokud je trpaslík neosvobodil. Ale varoval ho: „Měj se před nimi na pozoru, jejich srdce jsou černá!“ Když se jeho bratři objevili, zaradoval se a vyprávěl jim, jak se mu vedlo a dařilo, že našel živou vodu a veze s sebou jeden plný pohár, vysvobodil jednu krásnou princeznu, která na něj bude rok čekat, potom budou slavit svatbu a on s ní dostane i obrovskou říši.

Potom jeli společně dál, až dorazili do země, kde byla válka a hlad, král už myslil, že bude zničen, tak veliká tam vládla nouze. Tu šel nejmladší princ ke králi a půjčil mu ten chléb, kterým nakrmil celou říši, a také mu dal ten meč, kterým pobil vojsko nepřítele a dál mohli v té zemi žít v míru a pokoji. Pak si vzal princ meč i chleba zpět a táhli dál. Přišli ale ještě do dvou zemí, kde panovaly hlad a válka a princ králům vždy půjčil chléb i meč, a tak zachránil tři říše. Nakonec nasedli na loď a pluli přes moře. Cestou si ti dva starší bratři řekli: „Bratr našel živou vodu a náš otec mu dá říši, my nebudeme mít nic.“ Tak se plní závisti a zloby umluvili, že bratra zničí. Počkali až jednou tvrdě usnul, vylili živou vodu z poháru a nechali si ji pro sebe, zpět mu nalili hořkou mořskou vodu.

Když dorazili domů, nesl nejmladší princ nemocnému otci svůj pohár, aby se z něj napil a uzdravil. Sotva se však král té hořké trochu napil, udělalo se mu ještě hůř než předtím. A jak tak převelice hořekoval a naříkali, přišli ti dva a žalovali na toho nejmladšího, že ho chtěl určitě otrávit, neboť oni mu přinesli opravdovou živou vodu a podali mu ji. Sotva se z ní král napil, pocítil, že jeho nemoc mizí a byl pojednou silný a zdravý jako za mladých časů. Pak šli ti dva k tomu nejmladšímu, vysmívali se mu a pravili: „Ty jsi sice našel živou vodu, ale sklidil si jen pohanu a odměna je naše; měl jsi být chytřejší a mít oči stále otevřené, my jsme ti ji vzali, zatímco jsi na moři spal. A za rok si jeden z nás vezme tu krásnou královskou dceru. Ale střez se toho, abys něco z toho prozradil. Otec ti stejně neuvěří a jestli vyzradíš jen slůvko, ztratíš svůj život; budeš-li ale mlčet, darujeme ti život!“ Starý král se na něj ale velmi hněval a myslil si, že ho chtěl opravdu otrávit. Nechal tedy svolat radu a vynésti nad ním ortel, že má být tajně zabit.

Trpaslík zaklel bratry

Když jel nejmladší princ jednou zase na lov a nic zlého netušil, doprovázel ho jeden z královských lovců. V lese, když byli zcela sami, byl lovec najednou velmi zasmušilý, a tak se ho zeptal: „Milý lovče, copak ti schází?“ Lovec odvětil: „To nemohu a nesmím říci!“ Princ řekl: „Ven s tím, o co jde? Je ti předem odpuštěno!“ „Ach,“ řekl lovec: „mám vás na králův rozkaz zastřelit.“ Princ se polekal a řekl: „Milý lovče, nechej mne žít! Dám ti své královské šaty a ty mi dej své obyčejné.“ Lovec pravil: „To udělám velmi rád, já bych na vás stejně nedokázal vystřelit.“ Tak si vyměnili šaty, lovec jel domů a princ se vydal hlouběji do lesa.

Za nějaký čas přivezli ke králi tři vozy se zlatem a drahokamy pro jeho nejmladšího syna.

 Poslali je oni tři králové, kteří pobili nepřítele princovým mečem a jeho chlebem nasytili zemi a chtěli takto projevit svoji vděčnost. Tu si starý král pomyslil: „Možná byl můj syn nevinný!“ Řekl svým rádcům: „Kdyby tak žil, je mi strašlivě líto, že jsem ho nechal zabít.“ „On ještě žije,“ řekl lovec : „já jsem nedokázal splnit váš příkaz.“ A vyprávěl králi, jak se to přihodilo. Tu králi spadnul ze srdce obrovský kámen a nechal po celé říši rozhlásit, že se jeho syn může vrátit zpět, neboť se mu dostalo milosti.

Vysvobozená princezna mezitím nechala ke svému zámku vybudovat ze zlata silnici, která se do dáli nádherně blyštěla.

Pak svým lidem řekla, že ten, kdo přijede rovnou po cestě, bude ten pravý a toho mají pustit dovnitř. Přijede-li ale někdo, kdo se na silnici neodváží a pojede vedle ní, ten pravý ženich nebude a toho mají hnát pryč. Právě totiž uplynul stanovený čas, a tak si nejstarší princ řekl, že by si měl pospíšit za princeznou, aby se vydával za jejího vysvoboditele, dostal ji za manželku a s ní i celou říši, a tak se vydal na cestu. Když přijel k zámku a viděl onu krásnou zlatou cestu, pomyslil si: „To by byla věčná škoda, kdybys po ní jel.“ Svedl koně napravo vedle silnice a jel k zámecké bráně. Tam mu ale lidé řekli, že není ten pravý a má zase odtáhnout. Za malou chvíli se tu objevil prostřední princ, který by také rád dostal princeznu a celou říši. Ten sjel ze zlaté silnice vlevo a dopadl jako bratr. Hnali ho pryč.

Ke své milé se vydal i nejmladší princ, chtěl u ní zapomenout na tu křivdu, které se mu dostalo. Měl celou cestu krásnou dívku před očima, těšil se, až bude u ní, a tak si té zlaté silnice vůbec nevšimnul. Jeho kůň kráčel rovnou středem, a když přijel před bránu, ta se otevřela a princezna ho radostně vítala a řekla, že toto je její vysvoboditel a budoucí pán celého království. A s velkou radostí slavili svatbu. A když bylo po svatbě, vyprávěla mu princezna, že ho otec k sobě volá a chce se mu omluvit.

Pak jel k otci a vše mu vypověděl, jak ho jeho bratři obelhali a jeho donutili mlčet. Tu je chtěl starý král potrestat, ale ti dva se uchýlili na loď, vydali se na moře a více se nikdy nevrátili.