SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ

Sněhurka a sedm trpaslíků

Hory a sněhulák. Pohádkové fotografie.

Kouzlo fotografie

Sněhurka Karel Jaromír Erben

SNĚHURKA

Sněhurka

Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: "Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu." - "A což?" řekla stará vesele, "pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit? slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pán Bůh nedal živého." - "Co pravda, to pravda," řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tílko, ručičky, nožíčky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. - "Pomáhej pán Bůh!" řekl kdosi, jda mimo. - "Děkujem pěkně!" odpověděl Ivan. "Boží pomoc ke všemu dobrá," doložila žena, - "Což pak to děláte?" - "Inu, jak vidíš!" řekl Ivan. "Sněhurku," doložila stará i zasmála se.

- Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči a sotva že Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat, otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama a nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plénkách, "Ach, Ivane, Ivane!" volala žena plna radosti, "pán Bůh nám dal děťátko!" i začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka, a už byla skutečně živým děvčátkem. "Ach, má drahá Sněhurečko!" volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala ji písně, hrála s ní všeliké hry, i naučila jí všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče, a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváří, jakoby v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a při tom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo. "Hleď, Ivane!" říkávala stará muži svému, "přece nám pán Bůh daroval k starosti radost! můj srdečný zármutek přece pominul!" - A Ivan jí říkal: "Bud pán Bůh pochválen! netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není." Minula zima. Slunéčko nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebrala se v podevsí v chorovod a začala zpívat: "Vesno krásná! na čem jsi přišla? na čem jsi přijela?" - "Na rozsošce, na brance!" - A Sněhurka začala být nějak smutna. - "Co ti je, dítě mé?" říkala stará, "jsi-li churava? zdali tě někdo uhranul?" A Sněhurka na to: "Nic mi není, matičko! jsem zdráva."

- Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jakoby to byly perle. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozehřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jakoby sama taky se chtěla slzami rozplynout. - Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsí sbírala se do háje na veselí a stavěla se taky pro Sněhurku. "Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!" prosila. Stará bála se ji pustit, a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly. "Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor," domlouvala stará, "však víte, že jí chovám jako oko v hlavě." - "Dáme, dáme!" křičely dívky vesele, vzaly Sněhurku za ruku a běžely s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky a zpívaly své smutno veselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složily dívky z trávy a z drobného roští hranici, zapálily ji a postavily se všecky řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavily nejblíže. "Dívej se," řekly, "jak my poběhnem, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!" Po té začaly zpívat píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň.

Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: "Ach!" Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. "Snad se nám schovala," řekly a rozběhly se jí hledat; volaly, houkaly, ale nikterak jí nemohly najít "Snad utekla domů," řekly potom a běžely do vsi - ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj, ale po Sněhurce nikdež ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?...

Nikoli; ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.

O Sněhurce z ledového království aneb Jak vykvetla první pampeliška

Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy.

SNĚHURKA

...to vám ale uběhlo času, že už ho nikdo nespočítá. Bylo to totiž tak pradávno, že všude na světě byla jen zima a ledLidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.
Až jednou...
...Do ledového království nakouklo slunce. Postupně rozhrnulo svými paprsky tmoucí tmu , a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
 Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé nebe tím hned zezlátlo.
Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně.
Jenom jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy.
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenaly líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce jí tělo obléklo tělo do zelené sukénky a ona celá se roztančila.
 I požádalo jí Slunce o ruku;
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse. Dostala jméno Pampeliška.
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také poté dala Pampeliška spolu se Sluncem lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí, podbělíčků.
Tak šel čas.
Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; Občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří.
Chudák pampeliška čeká a čeká,ať se jí milý vrátí, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.

A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!

Sněhurka a sedm trpaslíků

Sněhurka měla sněhově bílou pleť...a byla krásná

Sněhurka - (lidové zpracování)

Sněhurka měla smůlu. Byla ještě malá, když jí umřela maminka. Král neotálel a do roku měla macechu. S macechami nebývá povyražení. Ta Sněhurčina byla marnivá a pyšná. Pořád se jenom fintila, strojila, líčila a voněla. Měla dokonce zvláštní mluvící zrcadlo. Když se v něm prohlížela, stačilo se zeptat: „Pověz mi zrcadlo, kdo je v království nejkrásnější?“
„Ovšemže ty, královno. Kam se na tebe ostatní hrabou,“ ozvalo se z něj. Královna zářila štěstím. Tak byla zakoukaná do sebe, že si nevšimla, jaká jí ve Sněhurce roste konkurence.
Sněhurka se narodila za velké sněhové fujavice v kočáře, v němž vezli královnu do královské porodnice a uvízli v závějích. Však se z toho královna rozstonala, chřadla a chřadla, až odešla na věčnost. Holčičce dali jméno Sněhurka podle místa, kde se narodila. To poznamenalo i její podobu – měla sněhově bílou pleť. K tomu velká malinová ústa, hluboké modré oči a havraní vlasy. Jak rostla v ústraní, zanedbávaná otcem a přehlížená macechou, její krásy přibývalo.
Jednou, když kladla královna zrcadlu obvyklou otázku, počal se kouzelný špígl mlžit a koktat a neměl se k odpovědi.
„Už nejsi nejkrásnější,“ vyjevil, když mu pohrozila, že jej rozbije. „Sněhurka, to je kráska. Vedle ní jsi škaredá jak noc!“
Královna zmodrala vzteky a nechala si mladičkou princeznu zavolat. Vskutku, krása té dívenky byla neslýchaná. „To trdlo by nám mohlo někdy zavařit,“ pravila královna lokaji, co pro ni dělával všelijakou špinavou práci. „Odvedeš ji do lesa, uvážeš ke stromu a divá zvěř se o ni už postará.“
Lokaj osedlal dva koně a Sněhurce namluvil, že jedou na výlet.
I pro otrlého zločince bylo obtížné zmařit tak krásné poupě v rozpuku. Aby ze svého okoralého srdce vyplavil zbytky soucitu, popíjel cestou slivovici z hradního sklepa. Sněhurka tušila úklad a znepokojeně sledovala sluhovo počínání. Když opilý klimbal v sedle, seskočila s koně a utekla.
Bloudila hlubokým hvozdem. Bázlivá, zoufalá. Šla strašidelná úplňková noc. V kopcích vyli vlkodlaci, na stromech houkaly sovy. Nad hlavou jí přelétávali velcí netopýři a čarodějnice na košťatech.

Sněhurka z filmové pohádky

Přesto se na v úzkostech hynoucí princeznu pojednou usmálo štěstí. Když vyšla na paseku, spatřila na ní chaloupku jako z pohádky. V malinkých oknech muškáty, za nimi rozsvíceno, z komína stoupal kouř. Zaklepala. Když se nikdo neozýval, vzala za kliku.
Na plotně bublala houbovka. Usrkla rovnou z naběračky – jen tak vestoje, pak ještě jednou a ještě. Docela jí v tom lese vyhládlo.
Uvnitř bylo všechno malé a sedmičetné. Sedm stolečků, sedm židliček, sedm skleniček, sedm talířů, sedm nožů, sedm vidliček, sedm lžic, sedm ubrousků. V koupelničce sedm zubních kartáčků, sedm umývadel, sedm ručníků i mýdel. V ložničce sedm postýlek, sedm nočních stolečků, sedm nočníků.
„Když se dobře vyvětrá, bude tu docela útulno,“ řekla si Sněhurka a otevřela okno dokořán. Asi jsou to nějaké jesle, napadlo ji. Znaveně se položila přes tři z postýlek. V tu chvíli spala jako zabitá.
Z protější hory sestupovali trpaslíci. Vraceli se z odpolední směny do své chaloupky. Šli hezky v řadě. Lucerničky blikaly jako svatojánské mušky.
„Jak to, že je otevřené okno?“ ozvala se první lucerna.
„Budu celou noc kejchat, víte, jak nesnáším čerstvý vzduch,“ bylo slyšet druhou.
„Třeba jsou to zloději,“ přemítala třetí. V lese se totiž pytlačilo a kradlo. Tlupa jiných sedmi trpaslíků - loupežníků, které říkali Timur a jeho parta, měla na zlato v chaloupce zálusk.
„A pejsek je zase někde v čudu“, připomněla čtvrtá. Trpaslíci si koupili na hlídání trpasličího jezevčíka, ale ten raději honil po lese jezevce.
Pak se v úžasu a bez hlesu skláněli nad spící dívkou. Jen nejmladší a nejmenší, zvaný Šmudla, vzdychnul: “Božínku, ta je krásná. Není to panenka Maria?“
Ráno převyprávěla Sněhurka trpaslíkům svůj příběh. Nejedna slzička se zatřpytila v trpasličím oku. Šmudla popotahoval.
„Všeho do času, děvenko," promluvil za ostatní nejstarší a nejvousatější trpaslík. "Chceš-li, zůstaň u nás za hospodyni. Budeš mít komůrku na klíč. Chlapům domluvím, dají ti pokoj. Platit tě budeme zlatem. Denně jednu hrudku dostaneš."
A tak Sněhurka vařila, uklízela, prala a žehlila na sedm horníků - trpaslíků. Byla to tvrdá práce. Snědli prádelní hrnec kaše, zelí, brambor a ještě nebyli nasycení. A to praní! Od trenýrek až po fáračky. Všechno v neckách na valše. Večer padala mrtvá únavou. Dobře tak! Aspoň neslyšela z pánské ložnice sedmery toužebné vzdechy a všelijaké jiné zvuky.
Jen co přejde po ložnici,
žasnou všichni trpaslíci:
Divnou moc má Sněhurka!
Rázem všichni ukrývají
pod peřinou topůrka.

Sněhurka se dobře starala o sedm trpaslíků

Zlata utěšeně přibývalo. Hospodyňka se radovala. Jako správná Sněhurka milovala sníh, led a zmrzlinu obzvlášť. Chtěla se, až skončí službu, udělat pro sebe a zařídit si vedle chaloupky výletní zmrzlinárnu.
Sluha se královně nepřiznal, že mu Sněhurka utekla. Naopak, barvitě královně popsal, že ještě zahlédl, jak ji uvázanou u stromu dáví vlk. Královna byla v sedmém nebi. Zrcadlo pohodila mezi veteš – tak si byla jistá, že je opět nejkrásnější. Vzpomněla si na ně až po čase, když našla na čele další vrásku.
„Zrcadlo, řekni mi, kdo je v království nejkrásnější.“
„Je mi líto, královno, ale ve srovnání se Sněhurkou, hospodyňkou trpaslíků ze zlaté hory, jsi šeredka.“
Královna se v zlosti ještě téhož dne nechala zavézt kočárem ke zlaté hoře. Pak se přestrojila za odranou stařenku a vydala se o holí k chaloupce. Nesla košík jablek. To nejkrásnější nahoře otrávené prudkým jedem. Zaklepala.
„Jen pojďte dál, babičko,“ pozvala ji soucitně Sněhurka dovnitř. "Uděláme si trochu melty a poklábosíme. Chlapi jsou na šichtě."
Přestrojená královna vysrkala cikorkového turka s odporem, ale nedala to na sobě znát.
„Na! Vezmi si na oplátku jablíčka. Havíři potřebují vitamíny. To nejhezčí je pro tebe.“
Když přišli trpaslíci domů z práce, našli Sněhurku ležící na podlaze bez známek života. Pokoušeli se ji oživit dýcháním do úst a masážemi. Činilo se všech sedm najednou. Marně. V hlubokém žalu ji uložili ve skalní sluji do křišťálové rakve. Vypadala pořád jako zaživa. Dávali tam kytice, pálili svíčky a modlili se.
Zvěst o krásné mrtvé se rozšířila vůkol. I mladý princ ze sousedního království, který tu lovil v lesích, chtěl ten zázrak spatřit. Nechal sundat víko a v nepopsatelném úžasu princeznu pohladil po vlasech. Sněhurka otevřela oči. Nastalo slavné zmrtvýchvstání.
Mladý následník trůnu odvedl Sněhurku s sebou. Brzy byla slavná svatba. Trpaslíci nesli své bývalé hospodyni vlečku.
A zlá královna? Tu odevzdali katovi. Na poslední chvíli jí život zachránila Sněhurčina přímluva. Byla nadosmrti uvržená do nejtemnějšího žaláře. Zrcadlo si směla vzít s sebou.
„Zrcadlo, řekni mi, kdo býval nejkrásnější,“ ptávala se jej.
„Ty jsi bývávala nejkrásnější, ale to už je strašně dávno,“ odpovídalo.

Přídavek...video! Sněhurka a sedm trpaslíků

už není.

Sněhurka z Ledového království a princezna Pampeliška

Princezna Pampeliška

...to uběhlo času, že už ho nikdo nespočítá. Bylo to totiž tak pradávno co všude na světě byla jen zima a led.

I proto lidé, kteří v té době žili neznali slunce a světlo.

Hrad Karlštejn v zimě

Až jednou...

...Do ledového království nakouklo slunce. Rozhrnulo postupně svými paprsky tmu tmoucí, a jakoby vytvořilo prvotní zrcadlo.
Do jeho záře vstoupilo bílé jiskření a celé tím hned zezlátlo. Lidé, polekáni světlem se utíkali skrýt do jeskyně. Jen jediná, bledá a krásná dívka zůstala zvědavě hledět do té krásy. 
Slunce jí oslovilo a jí studem zčervenaly líčka. Také její dosud havranovité vlasy začaly prokvétat zlatem.
Slunce její tělo obléklo do zelené sukénky: celá se roztančila.
I požádalo jí  Slunce o ruku; 
Zvědaví lidé se začali rozhlížet po té nevídané kráse.Dostala jméno Pampeliška. 
Nikdo už si nevzpomene, kdo jí prvně pojmenoval.
Tak také dala poté Pampeliška spolu se Sluncem lidem teplo a světlo. Zima se pod jejich dotekem začala rozpadat, až nebyla než prameny vody, které se roztekly krajinou. A kolkolem se rozeselo plno dětí , podbělíčků.

Tak šel čas.
Jenomže; Slunce je veliký poutník. Putuje světem od východu do východu; občas zmešká čas, a to se vkrade do krajiny posedlá zima. Vše umoří. 
Chudák Pampeliška čeká a čeká, až zavadne, zatáhne se pod zem.
Zakletá princezna, kterou dnes předběhnou nejdříve její zvědavé děti....
A přesto je jich rok od roku víc a víc.
A kdo byla ta dívka, která se oddala Sluníčku? No přeci Sněhurka!