Sněhurka a sedm trpaslíků

Sněhurka měla sněhově bílou pleť...a byla krásná

Sněhurka - (lidové zpracování)

Sněhurka měla smůlu. Byla ještě malá, když jí umřela maminka. Král neotálel a do roku měla macechu. S macechami nebývá povyražení. Ta Sněhurčina byla marnivá a pyšná. Pořád se jenom fintila, strojila, líčila a voněla. Měla dokonce zvláštní mluvící zrcadlo. Když se v něm prohlížela, stačilo se zeptat: „Pověz mi zrcadlo, kdo je v království nejkrásnější?“
„Ovšemže ty, královno. Kam se na tebe ostatní hrabou,“ ozvalo se z něj. Královna zářila štěstím. Tak byla zakoukaná do sebe, že si nevšimla, jaká jí ve Sněhurce roste konkurence.
Sněhurka se narodila za velké sněhové fujavice v kočáře, v němž vezli královnu do královské porodnice a uvízli v závějích. Však se z toho královna rozstonala, chřadla a chřadla, až odešla na věčnost. Holčičce dali jméno Sněhurka podle místa, kde se narodila. To poznamenalo i její podobu – měla sněhově bílou pleť. K tomu velká malinová ústa, hluboké modré oči a havraní vlasy. Jak rostla v ústraní, zanedbávaná otcem a přehlížená macechou, její krásy přibývalo.
Jednou, když kladla královna zrcadlu obvyklou otázku, počal se kouzelný špígl mlžit a koktat a neměl se k odpovědi.
„Už nejsi nejkrásnější,“ vyjevil, když mu pohrozila, že jej rozbije. „Sněhurka, to je kráska. Vedle ní jsi škaredá jak noc!“
Královna zmodrala vzteky a nechala si mladičkou princeznu zavolat. Vskutku, krása té dívenky byla neslýchaná. „To trdlo by nám mohlo někdy zavařit,“ pravila královna lokaji, co pro ni dělával všelijakou špinavou práci. „Odvedeš ji do lesa, uvážeš ke stromu a divá zvěř se o ni už postará.“
Lokaj osedlal dva koně a Sněhurce namluvil, že jedou na výlet.
I pro otrlého zločince bylo obtížné zmařit tak krásné poupě v rozpuku. Aby ze svého okoralého srdce vyplavil zbytky soucitu, popíjel cestou slivovici z hradního sklepa. Sněhurka tušila úklad a znepokojeně sledovala sluhovo počínání. Když opilý klimbal v sedle, seskočila s koně a utekla.
Bloudila hlubokým hvozdem. Bázlivá, zoufalá. Šla strašidelná úplňková noc. V kopcích vyli vlkodlaci, na stromech houkaly sovy. Nad hlavou jí přelétávali velcí netopýři a čarodějnice na košťatech.

Sněhurka z filmové pohádky

Přesto se na v úzkostech hynoucí princeznu pojednou usmálo štěstí. Když vyšla na paseku, spatřila na ní chaloupku jako z pohádky. V malinkých oknech muškáty, za nimi rozsvíceno, z komína stoupal kouř. Zaklepala. Když se nikdo neozýval, vzala za kliku.
Na plotně bublala houbovka. Usrkla rovnou z naběračky – jen tak vestoje, pak ještě jednou a ještě. Docela jí v tom lese vyhládlo.
Uvnitř bylo všechno malé a sedmičetné. Sedm stolečků, sedm židliček, sedm skleniček, sedm talířů, sedm nožů, sedm vidliček, sedm lžic, sedm ubrousků. V koupelničce sedm zubních kartáčků, sedm umývadel, sedm ručníků i mýdel. V ložničce sedm postýlek, sedm nočních stolečků, sedm nočníků.
„Když se dobře vyvětrá, bude tu docela útulno,“ řekla si Sněhurka a otevřela okno dokořán. Asi jsou to nějaké jesle, napadlo ji. Znaveně se položila přes tři z postýlek. V tu chvíli spala jako zabitá.
Z protější hory sestupovali trpaslíci. Vraceli se z odpolední směny do své chaloupky. Šli hezky v řadě. Lucerničky blikaly jako svatojánské mušky.
„Jak to, že je otevřené okno?“ ozvala se první lucerna.
„Budu celou noc kejchat, víte, jak nesnáším čerstvý vzduch,“ bylo slyšet druhou.
„Třeba jsou to zloději,“ přemítala třetí. V lese se totiž pytlačilo a kradlo. Tlupa jiných sedmi trpaslíků - loupežníků, které říkali Timur a jeho parta, měla na zlato v chaloupce zálusk.
„A pejsek je zase někde v čudu“, připomněla čtvrtá. Trpaslíci si koupili na hlídání trpasličího jezevčíka, ale ten raději honil po lese jezevce.
Pak se v úžasu a bez hlesu skláněli nad spící dívkou. Jen nejmladší a nejmenší, zvaný Šmudla, vzdychnul: “Božínku, ta je krásná. Není to panenka Maria?“
Ráno převyprávěla Sněhurka trpaslíkům svůj příběh. Nejedna slzička se zatřpytila v trpasličím oku. Šmudla popotahoval.
„Všeho do času, děvenko," promluvil za ostatní nejstarší a nejvousatější trpaslík. "Chceš-li, zůstaň u nás za hospodyni. Budeš mít komůrku na klíč. Chlapům domluvím, dají ti pokoj. Platit tě budeme zlatem. Denně jednu hrudku dostaneš."
A tak Sněhurka vařila, uklízela, prala a žehlila na sedm horníků - trpaslíků. Byla to tvrdá práce. Snědli prádelní hrnec kaše, zelí, brambor a ještě nebyli nasycení. A to praní! Od trenýrek až po fáračky. Všechno v neckách na valše. Večer padala mrtvá únavou. Dobře tak! Aspoň neslyšela z pánské ložnice sedmery toužebné vzdechy a všelijaké jiné zvuky.
Jen co přejde po ložnici,
žasnou všichni trpaslíci:
Divnou moc má Sněhurka!
Rázem všichni ukrývají
pod peřinou topůrka.

Sněhurka se dobře starala o sedm trpaslíků

Zlata utěšeně přibývalo. Hospodyňka se radovala. Jako správná Sněhurka milovala sníh, led a zmrzlinu obzvlášť. Chtěla se, až skončí službu, udělat pro sebe a zařídit si vedle chaloupky výletní zmrzlinárnu.
Sluha se královně nepřiznal, že mu Sněhurka utekla. Naopak, barvitě královně popsal, že ještě zahlédl, jak ji uvázanou u stromu dáví vlk. Královna byla v sedmém nebi. Zrcadlo pohodila mezi veteš – tak si byla jistá, že je opět nejkrásnější. Vzpomněla si na ně až po čase, když našla na čele další vrásku.
„Zrcadlo, řekni mi, kdo je v království nejkrásnější.“
„Je mi líto, královno, ale ve srovnání se Sněhurkou, hospodyňkou trpaslíků ze zlaté hory, jsi šeredka.“
Královna se v zlosti ještě téhož dne nechala zavézt kočárem ke zlaté hoře. Pak se přestrojila za odranou stařenku a vydala se o holí k chaloupce. Nesla košík jablek. To nejkrásnější nahoře otrávené prudkým jedem. Zaklepala.
„Jen pojďte dál, babičko,“ pozvala ji soucitně Sněhurka dovnitř. "Uděláme si trochu melty a poklábosíme. Chlapi jsou na šichtě."
Přestrojená královna vysrkala cikorkového turka s odporem, ale nedala to na sobě znát.
„Na! Vezmi si na oplátku jablíčka. Havíři potřebují vitamíny. To nejhezčí je pro tebe.“
Když přišli trpaslíci domů z práce, našli Sněhurku ležící na podlaze bez známek života. Pokoušeli se ji oživit dýcháním do úst a masážemi. Činilo se všech sedm najednou. Marně. V hlubokém žalu ji uložili ve skalní sluji do křišťálové rakve. Vypadala pořád jako zaživa. Dávali tam kytice, pálili svíčky a modlili se.
Zvěst o krásné mrtvé se rozšířila vůkol. I mladý princ ze sousedního království, který tu lovil v lesích, chtěl ten zázrak spatřit. Nechal sundat víko a v nepopsatelném úžasu princeznu pohladil po vlasech. Sněhurka otevřela oči. Nastalo slavné zmrtvýchvstání.
Mladý následník trůnu odvedl Sněhurku s sebou. Brzy byla slavná svatba. Trpaslíci nesli své bývalé hospodyni vlečku.
A zlá královna? Tu odevzdali katovi. Na poslední chvíli jí život zachránila Sněhurčina přímluva. Byla nadosmrti uvržená do nejtemnějšího žaláře. Zrcadlo si směla vzít s sebou.
„Zrcadlo, řekni mi, kdo býval nejkrásnější,“ ptávala se jej.
„Ty jsi bývávala nejkrásnější, ale to už je strašně dávno,“ odpovídalo.

Přídavek...video! Sněhurka a sedm trpaslíků

už není.