 |
| Byl jeden král a měl tři dcery |
Byl jeden král a měl tři dcery,
které choval jako oko v hlavě
Když mu počínala hlava sněhem zapadati a údy mu již nevládly, jako dříve, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti měla býti královnou.
Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu ustanovil za královnu, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: "Dívky moje. Vidíte, jsem stár a nevím, zda dlouho ještě budu s vámi. Chci tedy ustanovit, která z vás po mé smrti bude královnou. Ale dříve bych rád zvěděl, dítky moje, jak mne která milujete. Nuž, dcero nejstarší, pověz ty nejprv, jak miluješ svého otce?" ptal se král, obrátiv se k dceři nejstarší.
"Ach, otče můj, milejší jste mi nad zlato", odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci políbila ruku.
"No dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty miluješ svého otce?" obrátil se k dceři prostřední.
"Ach, otče můj sladký, já vás miluji jako svůj vínek zelený!" ujišťovala prostřední a kolem otce se uvíjela.
"No dobře; a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ ?" ptal se král nejmladší, již volali Maruška.
"Já, tatíčku, vás miluji jako sůl!" odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla.
"Eh, ty ničemná, ty otce víc nemiluješ než jako sůl?" rozkřikly se starší sestry.
"Jako sůl!" přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě mileji pohlédla na otce. - Ale král se na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou prachobyčejnou, sprostou věc, kterou každý má a může míti, které si nikdo ani nevšímá. "Jdi, jdi mi s očí, když si mne víc nevážíš než soli", rozkřikl se král na Marušku, dodávaje: "Až nastanou takové časy, že bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se ohlas a budeš královnou!"
Mysliltě král, že se tak nestane nikdy. - Maruška, zvyklá jsouc otce poslouchati, odešla na ta slova ze zámku, oči majíc plné slz a srdce plné žalu. - Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho miluje neméně než sestry. - Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. - Tu náhle se jí postaví do cesty stará babička. - Kde se vzala, tu se vzala. - Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakánu, ptala se, proč pláče. "Eh, stařenko, nač vám to budu rozprávět, když vy mně nemůžete pomoci", odpověděla Maruška.
"No, jen ty mně to pověz, panno, snad ti budu věděti nějakou poradu. - Kde jsou šedý, tam bývají i vědy", pravila jí babička.
Maruška tedy babičce všecko pověděla a na konec dodala plačíc, že nechce býti královnou, ale že si jen to přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídati, neboť to byla Moudrá žena, "věštice".
I vzala Marušku za ruku a ptala se jí, jestli by neměla vůle jíti k ní do služby.
Maruška řekla hned, že půjde, ana neměla kde hlavu skrýti. Moudrá žena si ji dovedla do své lesní chýše a tam jí nejprve dala jísti i píti. Marušce to bylo vhod, neboť byla už hladná i žíznivá. Když se najedla, napila, zeptala se jí babička: "Umíš-li ovce pást? Umíš-li je podojiti? Umíš-li příst a plátno tkát?" - "Neumím", řekla Maruška, "ale kdybyste mi vyložila, jak se to dělá, věru bych to dobře udělala".
"No, tomu já tě všemu naučím, jen buď poslušná, co ti budu kázat. - Až najde doba dobu - dobře se ti to zhodne." - Tak řekla Marušce Moudrá žena; Maruška slíbila, že ji bude poslouchati, a hned se také hnala do práce, neboť byla dívka pracovitá a pokorná.
Mezitím co Maruška sloužila u věštice, žily starší sestry její v samých zábavách. Ustavičně otce laskaly a kolem něho se uvíjely, žádajíce na něm každého dne jiných a jiných věcí. Nejstarší se jen po celé dni oblékala do drahých rouch a zdobila se zlatem, prostřední pak si jen libovala v zábavách, tanci; hostina stíhala hostinu a dcery z radosti do radosti.
Otec záhy pozoroval, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední zjevila, že by se ráda vdala za muže, tuť viděl, že si také vínku zeleného mnoho neváží. Tu mu často na mysl přicházela Maruška, i připomínal si, kterak ho ona vždy milovala, on se starala, a jak by ji byl nejraději viděl královnou. - Rád by byl v takových chvílích pro ni poslal, kdyby o ní byl věděl, ale nebylo o ní pohádky. - Ale když mu zase připadlo, že ho měla ráda jen jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. - Jednoho dne měla býti opět veliká hostina; i přiběhl kuchař ke králi všecek polekán. "Pane králi, veliká nehoda se nám stala", bědoval, "všecka sůl se rozpustila. Čím budu solit ?"
"Nu, což nemůžete poslat pro jinou ?" král na to.
"Ach, pane, vždyť to dlouho, než se vozy vrátí z jiné země. Čím budu dotud solit ?"
"Nuž, sol něčím jinším", pravil král.
"Nu, pane králi, a co tak solí jako sůl?" ptal se opět kuchař. Ale král nevěděl, co říci, na to si nikdy ani nepomyslil, že by bez soli bylo člověku těžko vyžit. Rozhněval se král a vyhnal kuchaře rozkázav mu, aby vařil bez soli. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla neslaná. Byla to divná hostina neslaná. - Hostem pranic nechutnalo, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. Král se velice mrzel.
I rozposlali posly na vše strany pro sůl, ale všickni se vrátili s prázdnou vyřizujíce králi, že všechny zásoby soli se spotřebovaly, že je všude nedostatek soli, a kdo ji má, že nedá, kdyby špetku platil zlatem. Poslali vozy pro sůl do jiné země; než by se vrátili, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli nebylo třeba. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla sladká a taková, v nichž nebylo soli třeba. Ale ani takové hostiny hostem nechutnaly a vidouce, že to jinaké nebude, jeden za druhým se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo plátno, král si nemohl hostí zváti, anť jim nemohl ani chleba se solí podati, když k němu vešli. Den co den se přinášela na stůl jídla bez soli a již odpadala lidem všecka chuť na jídla a každý bažil jen po soli. - Také dobytek trpěl a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Byl to trest na všecky. - Lidé chodili jako zvadlí a upadali v chorobu. - Sám král a jeho dcery onemocněli.
Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé platili tím nejvzácnějším.
Tu poznával král, jaký vzácný dar boží je sůl, kterou za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil.
Mezitím vedlo se Marušce v lesní chaloupce dobře; nevěděla nic o tom, jak se otci a sestrám vede, ale Moudrá žena to dobře všecko věděla. Jednoho dne pravila k Marušce: "Dívko moje, pravila jsem ti, doba dobu najde, co celý svět přejde: doba tvoje došla, čas, aby ses vrátila domů". - "Ach, staruško moje drahá, jak já půjdu domů, když mne otec nechce ?" pravila Maruška a pustila se do pláče.
Tu jí věštice vypravovala všecko, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že se Maruška smí k otci hlasití. Nerada opouštěla Maruška Moudrou ženu, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci již také tesknila.
"Dobře jsi mi sloužila, Maruško", pravila jí na konec babička, "chci se ti odměnit dobrým. Nuže rci, co si žádáš ?"
"Dobře jste mi radila a dobře jste mě chovala, stařenko. Nic si nežádám, než hrst soli, co bych otci donesla výsluhou".
"A jinšího si nic nežádáš? Já ti mohu všecko vykonat", ptala se ještě jednou Moudrá žena. - "Nežádám nic víc, než tu sůl", odpověděla Maruška.
"Nuž, když si tak vážíš soli, nechť ti nikdy nechybí. Tuhle máš proutek: jak nejprv bude vítr váti od východu, jdi po větru, jdi přes tři doliny, přes tři vrchy - potom staň a švihni tím proutkem o zem. Kde švihneš, tam se zem otevře a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to měj za své věno". - Maruška vzala proutek, schovala si jej a babičce pěkně poděkovala. Mimo to jí dala babička plnou mošinku soli a Maruška se připravila na cestu.
Plačíc loučila se od lesní chaloupky a dobré babičky, která ji doprovázela přes les; i těšila se Maruška tím, že si pro babičku přijde a odvede si ji do zámku. Babička se tomu jen usmála. "Zůstaň dobrá a statečná, dívko moje, a dobře ti bude na věky", řekla Moudrá žena, když vyvedla Marušku na kraj lesa. Maruška jí chtěla děkovati, ale už jí nebylo. - Divila se tomu Maruška a bylo jí toho líto, ale touha po otci jí nedala dlouho meškati; hbitě pospíchala k domovu. - Že měla na sobě prosté šaty a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal a nechtěli ji ke králi pustiti, pravíce, že je chorý.
"Ach, jen mě pusťte", domlouvala se Maruška, "nesu já panu králi takový dar, co je vzácnější nad stříbro, nad zlato, a že se po něm jistě uzdraví". Hekli to králi a on rozkázal, aby ji k němu pustili. - Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chleba. - Král poručil, aby přinesli chléb, "ale soli nemáme", dodal.
"Vždyť já mám sůl", řekla Maruška, a odkrojivši si krajíc chleba, sáhla do mošinky, posolila jej a podala králi i s mošinkou.
"Sůl!" zaradoval se král, "aj, ženičko, to je vzácný dar - jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všecko dostaneš".
"Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád jako tu sůl!" odpověděla Maruška přirozeným hlasem a hlavu si odkryla. Tu král vida Marušku div neomdlel; prosil dceru za odpuštění, ale ta ho jen laskala, nevzpomínajíc zlého.
Rozneslo se hned po zámku i městě, že přišla nejmladší dcera králova a že přinesla sůl; tu se každý zaradoval. - Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí činily zle. - Ale ona ničehož jim nevzpomínala a měla radost, že pomohla otci i druhým. Každému, kdo jen přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku sůl nerozdala, vždy odpověděla. "Dost jí tu ještě, tatíčku." - A vskutku, tolik soli se ubíralo z mošinky, a co se i vybralo, z mošny neubývalo.
S krále všecka churavost jako by spadla a takovou měl radost nad svojí dcerou, že dal hned svolat starší hlavy a Marušku ustanovil za královnu, což také i veškeren lid schvaloval. Tu když Marušku pod širým nebem vyhlásili za královnu, cítila, že jí na tvář zavál teplý vítr. - Dul od poledne. Vzpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěřivši to otci vzala proutek a hned se vydala na cestu. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny, tři vrchy, stanula a proutkem šlehla o zem. - Jak šlehla, země se rozstoupila a Maruška vešla přímo do země.
I přišla tu náhle do ohromné síně, která byla jako z ledu, i podlaha byla taková, ale byly tam chodby a z těch přibíhali maličcí mužíčkové s hořícími loučemi a Marušku vítali: "Vítej nám, vítej, královno, už tě čekáme! Naše paní nám rozkázala, abychom tě tu povodili a všecko ukázali, nebo že je to všecko tvoje!" Tak okolo ní štěbetali, poskakovali, pochodněmi míhali, po stěnách vzhůru dolů lezli jako mušky, a stěly se všude v záři světel leskly jak drahé kamení
Maruška byla všecka udivena a jako oslepena tou krásou. Mužíčci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu ledové střechýle, blyštící se jako stříbro, do zahrady ji dovedli, kde byly červené ledové růže a přepodivné květiny. Mužíčci takovou růži utrhli a dali královně; ona k ní voněla, ale růže nevoněla. "Ale cožpak je to?" zeptala se královna, "vždyť jsem ještě nikdy takové krásy neviděla". - "To všecko je sůl", odpověděli mužíčkové. - "Ale opravdu? Tu že roste sůl?" divila se královna a myslila si, že by bylo škoda z toho bráti. Ale mužíčkové uhodli, co si myslí, a pravili, aby se o to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby vždy brala, přece se nedobere.
Maruška mužíčkům pěkně krásně poděkovala a pak vyšla ze země ven, ale země zůstala za ní otevřena. Když se vrátila domů a otci ukázala růži i o všem mu povídala, co viděla a slyšela, tu viděl otec, že ji babička obdarovala bohatším věnem, než by jí on kdy mohl dáti. Maruška na babičku nezapomněla a jak si již byla umínila, dala hned zapřáhnouti do pěkného kočáru a i s otcem si jela pro babičku, aby si ji vzala s sebou do zámku za to její veliké dobrodiní. Ale jakkoli Maruška dobře cestu k chýši znala, nemohli chýše nalézti; kříž křížem les prochodili, jako makové zrnko chýši hledali, ale o chýši nebylo ani znaku, o babičce ani hlásku. - Tu teprv viděla Maruška, co to bylo za babičku.
Sůl v mošince se dobrala, ale Maruška věděla, kde roste, a mnoho-li jí brali, nikdy se nedobrali. - Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim to nic plátno; kdyby se byly zlostí rozsypaly, otec svoji Marušku nosil na rukou a každý ji miloval a jí děkoval. Ale ona zůstala vždy tak skromná a hodná, jak bývala, a do smrti na babičku nezapomněla.
