O kohoutkovi a slepičce jak šli na vandr

Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?

Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rozzlobila zvířátka také na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká také poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad - hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak, přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.

Jak kohoutek a slepička šli na vandr

Kohoutek odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko"....


Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."

Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"

Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rozzlobila zvířátka také na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "

...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.

Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká také poklad."

A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.

Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...

To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.

Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.

Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.

Auta utichla.

"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"

Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli začaly se snášet ledové kapky.

"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."

...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."

Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.

Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.

"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.

I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"

Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?

A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"

"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."

"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.

"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."

kohoutek přikývl.

Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad - hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak, přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.




A zazvonil zvonec a pohádky je konec.....

Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Kohoutek odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko"....

Jak šla slepička a kohoutek na vandr

Jednou v podvečeru seděl kohoutek se svou oblíbenou slepičkou na bidýlku a slepička si vzdychla:"Ach, milý kohoutku, také si myslíš, že náš hospodář je mamonář a že je nás tu hodně, ani se nevejdeme? Také jídla nám dává poskrovnu; co si nenahrabeme nemáme."
Kohoutek pozvedl hřebínek a odpověděl:"Také si to říkám, má milá slepičko. Ale jak z toho ven?"
Slepička se k němu sklonila, aby co ví pošeptala jen jemu: " Maminka nám vypravovala, že její prababička slepička šla na vandr. Byla prý ještě vajíčko, když se rozzlobila zvířátka také na špatného hospodáře a tak se vydala za štěstím do světa. "
...a vypravovala kohoutkovi celou pohádku až usnul.
Ráno si slepička myslela, že vše zaspal, ale on - sotva načechral hřebínek povídá slepičce: "Pojď, půjdeme také do světa. Třeba nás čeká také poklad."
A tak se proplížili dírkou v plotě a šli.
Před nimi byla posečená louka, za ní les a za ním...
To neznali: Silnice. Auta se honila sem a tam, že se báli na ni vkročit. Seděli v příkopě a čekali.Ani nevěděli na co. Snad na nápad, který je převede.
Mezitím se plížil večer. S ním přicházel podzimní nečas a počasí si ke tmě přibíralo těžká oblaka plná deště. hnal je studený, zlý vítr.
Slepička se schoulila ke kohoutkovi a on jako statečný rytíř ji přikryl křídlem. Sám svěsil hlavu a čekal co bude.
Auta utichla.
"Slepičko, honem, měsíček na chvilku rozžal lucerničku, tamhle za tou divokou cestou je vidět dřevěný domek kam se schováme!"
Rozeběhli se co nejrychleji to šlo a než vítr opět měsíčku zhasl lucerničku. Však co doběhli začaly se snášet ledové kapky.
"No nic;" konejšil kohoutek slepičku. "Ještě že nás nepotkala liška."
...a stulil se ke slepičce: "Dobrou noc. Snad bude ráno líp."
Mezitím co spali k sobě stulení dešťové kapky se proměnili v sněhové vločky a jedna za druhou usedaly jako koberec kolem kůlny kam se schovali.
Ráno je probudilo chrčení a klokotání traktoru. |To pan myslivec přivezl poslední zbytky sena, která včera na poslední chvíli sklidil z louky, přikryl na noc plachtou a teď hodlal vysypat do seníku.
"Loupežníci!" lekl se kohoutek a zakokrhal statečně vzpomínajíc na pohádku co mu vypravovala slepička.
I myslivec se v první chvíli lekl: "Které strašidlo si sem zalezlo? Co je to za červený hřebínek co na něho jukl z uloženého sena?"
Jenomže nebyl hloupý a brzy mu to došlo: Kohoutek. ještě je mladý a vyjukaný. Je tu sám? Kde se tu vzal?
A heleme, slepička vedle něho schoulená:" Že vy jste utekli?"
"Utekli. A tobě taky utečme. nechceme, abys nás šidil."
"Hlupáčkové. Kam v té zimě chcete? Tobě, kohoutku brzy omrzne hřebínek a slepička ti nastydne, jestli vás dřív nechytí divoká zvěř." povídá myslivec.
"Víte co? Uděláme dohodu. Vezmu vás k sobě do myslivny a když se vám u mne nebude líbit, můžete s jarem odejít kam chcete."
kohoutek přikývl.
Uběhla zima, přišlo jaro. Slepička i kohoutek poznali, že našli poklad - hodného hospodáře s laskavou hospodyní. Už se jim nikam nechtělo. Naopak, přivedli na svět plnou náruč kuřátek.To aby měli komu předat pohádku Jak šlo vejce na vandr.

Kohoutek a slepička na cestách...v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!

....v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!

Kohoutek a slepička jdou do Říma

„Poslouchej, slepičko,“ povídá kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“

„To půjdu s Tebou,“ řekla slepička, „a budu dělat paní papežovou!“
Tak spolu putovali do světa, aby se dostali do Říma. Ušli kousek cesty a potkali straku. Straka byla zvědavá, kam cestují.
„Našel jsem dopis,“ povídal kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem.“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“

„Půjdu s Vámi,“ řekla straka, „budu Vám dělat pokladníka!“ A opravdu šla s nimi. Za chvíli potkali vrabce. Vrabec chtěl vědět, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu s nimi také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„Půjdu s Vámi,“ povídal vrabec, „mám hezký hlas, mohu Vám dělat kostelníka.“ A opravdu šel s nimi. Zase šli chvíli a potkali lišku. Liška se ptala, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„I já jdu s nimi,“ řekl vrabec, „mám hezký hlas, budu jim dělat kostelníka!“

Liška ukousla strace hlavu

„Děti,“ řekla liška, „vy chcete do Říma? Copak znáte cestu? Já cestu znám a mohla bych Vám ji ukázat, ale dneska už je pozdě, za chvilku bude tma. Pojďte ke mně, vyspěte se a ráno Vám cestu ukážu.“

Poutníci byli rádi a šli za liškou do jejího domečku. Sotva byli uvnitř,
liška zamkla dveře a zavřela okenice, aby zvířátka neměla kudy utíkat.
„A teď mi, kohoutku,“ řekla liška, „zazpívej písničku!“
Ale kohoutek odpověděl:
„Jakpak mám, lištičko, zazpívat písničku? To já neumím. Víš co? Zazpívej mi nejdřív Ty. Budu Tě poslouchat a snad se písničku naučím.“
„Já Ti zazpívám!“ řekla liška a začala:
„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobil. Paní chtěla, abych pořád pracovala, a já se vždycky dostala do postele pozdě v noci. A za chvilku jsem musela zase vstávat, poněvadž kohout kokrhal. To Ty jsi kokrhal tak časně a nenechal jsi mě vyspat. Za to Ti ukousnu hlavu.“

Liška ukousla kohoutkovi hlavu a obrátila se k slepičce:
„A teď mi, slepičko, zazpívej písničku Ty!“
„Bože, bože,“ naříkala slepička a třásla se po celém těle, „milá lištičko, vždyť já neumím zpívat písničky.“
„Dobrá, tak poslouchej,“ řekla liška, „já Ti zazpívám sama!“
A začala:

....liška vrabce chytit nemohla

„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní chtěla mít mnoho vajec a já jsem jí poctivě nosila každé vejce, které jsi snesla. Ale Ty jsi pořád kdákala a kdákala a paní myslela, že snášíš víc vajec, než jí nosím. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“
Liška ukousla slepičce hlavu a obrátila se ke strace:
„A teď mi strako zazpívej Ty!“
„Já mám zpívat?“ vykřikla straka, „lištičko, to jsem přece nikdy neuměla!“
„Tak já Ti zazpívám sama,“ řekla liška a začala:
„Když jsem sloužila u zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní mě posílala do města, ať bylo hezky, ať pršelo, a když jsem přišla zablácená domů, volala jsi na mě a posmívala ses mi. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“

Liška ukousla strace hlavu a obrátila se k vrabci:
„Nu, vrabčáku, zazpívej mi písničku aspoň Ty!“
„Od srdce rád, milá lištičko,“ řekl vrabec, „ale mohu zpívat, jenom když mám dost vzduchu. Otevři trošku okno a já hned spustím!“
Liška poslechla a otevřela okno. Na to vrabec čekal. Vyletěl rychle ven, posadil se na vysoký strom, uklonil se a zazpíval.
Co bylo lišce platné, že uslyšela vrabčí písničku. Ať se zlobila jak se zlobila, vrabce chytit nemohla.

...A zazvonil zvonec a pohádky je konec!

O kohoutkovi a slepičce, Pohádka na dobrou noc, Straka, Ptáci, Čtené Pohádky, Příběhy jako pohádky pro děti, Pohádka, Česká pohádka

O kohoutkovi a slepičce

Kohoutek a slepička

Pohádka I.

O kohoutkovi a slepičce

Kohoutek a slepička šli spolu do obory na jahody.
Po chvíli našla slepička jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chviličku našel jahodu kohoutek. Protože byl ale lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Nechtěl se se slepičkou dělit. Jahoda byla ale příliš veliká, a tak se začal dusit. „Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!“ Slepička honem utíkala ke studánce. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ „Dám Ti vodu, až přineseš od švadleny šátek.“ Slepička utíkala za švadlenou Aničkou. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Aničko, Aničko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ „Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce.“ Slepička utíkala za ševcem Matoušem. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Matouši, Matouši! Dej mi botičky pro švadlenku Aničku. Anička dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“
Matoušovi bylo slepičky líto. Dal botičky Aničce. Anička dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička utíkala do obory, jen se jí peříčka čepýřila. Dala kohoutkovi napít a tak ho zachránila.
A kohoutek? Ten už od té doby nebyl vůbec lakomý a se slepičkou se o všechno hezky dělil.

A Zazvonil zvonec a dnešní pohádky je konec....