Jak Honza sedm let v pekle sloužil.

Peklo je za lesem hlubokým a tajemným. Kde jinde...jsou čerti

Čertův ukoptěný bratr  

Byl jednou jeden voják, kterého právě propustili ze služby, a tak neměl z čeho žít a poradit si též nijak neuměl. Jednou šel lesem a potkal nějakého mužíka, bylo vám to čertisko, a ten pravil: „Copak, vojáčku, copak ti schází? Vypadáš nějak zasmušile.“ Voják odvětil: „Ale, hlad mám a peníze žádné!“ Tu čert řekl: „No, Honzo, jestli mi chceš sloužit a staneš se mým pacholkem, budeš mít všeho dostatek. Ale musíš mi sloužit sedm let, teprve pak budeš zase volný. A ještě něco ti pravím, nesmíš se mýt, česat, obírat, stříhat si nehty ani vlasy, ba ani oči si protírat nesmíš!“ Voják pravil: „Chutě do toho! Stejně mi jiné pomoci není!“ a šel s čertiskem, které ho vedlo přímo do pekla.

V pekle Honzovi řekli, co má dělat. Měl pod kotli, ve kterých prý byly naloženy pekelné pečínky, prohrabávat oheň, peklo udržovat v čistotě, vynášet smetí a všeobecně dohlížet na pořádek, ale měl se vyvarovat toho, že by se jen jednou jedinkrát podíval do některého z těch pekelnických kotlů, pak by se mu zle vedlo. Voják souhlasil: „Dobře, dobře, to vše hravě obstarám.“ Pak čert odešel za svými záležitostmi a Honza se jal plnit službu. Oheň zaopatřil, vymetl smetí přede dveře, vše, jak měl přikázáno. Když se čert vrátil a viděl, že je vše hotovo, a vypadal vám spokojeně a zase šel. Voják měl dlouho chvíli, a tak se rozhlížel po pekle, všude kolem tu visely nad velikánským ohněm kotle a v nich to vařilo a škvířilo se a prskalo, až mu to nedalo.


 A vida! Seděl tam bývalý praporčík „Vida, dalšího ptáčka jsem načapal! Dříve jsi míval v síti ty mě a teď mám já tebe!“ hodil poklici zpět a přinesl pořádný špalek dřeva, aby se oheň akurátně rozhořel a tomu v kotli bylo pěkně horko. A když se podíval, kdo sedí ve třetím kotli, i tu máš čerte kropáč!

Přišel k němu čert a pravil...

Seděl tam jeden generál. „A to je mi zlatý ptáček! Dříve jsi míval v síti ty mě a teď mám já tebe!“ a přinesl si ten největší měch, aby pekelný oheň pořádně rozdmýchal a tomu generálovi pěkně zatopil.

Při tomhle bohulibém starání uběhlo Honzovi sedm služebnických let dříve, než by člověk okem mrknul, jemu samému se zdálo, že to nemohlo být déle než půl roku. Po tu dobu se nemyl a nečesal, neobíral a nestříhal, a dokonce si ani víčka neprotíral.

 Když se tedy čas naplnil, přišel k němu čert a pravil: „No, Honzo, copak jsi celý ten čas dělal?“ „Inu, oheň pod kotli prohraboval a smetí před dveře vymetal.“ „Ale taky jsi do kotlů nakoukl, viď? Máš štěstí, že jsi jim ještě přitopil, jinak by s tebou byla veta! Nyní tvůj čas vypršel, chceš jít zase domů?“ „Ano.“ odvětil Honza: „Rád bych věděl, jak se daří doma tátovi.“ I řekl mu čert: „Svoji odměnu sis vysloužil, jdi a naplň si vrchovatě ranec smetím a vezmi si ho domů. Musíš však jít tak, jak jsi, nemytý a nečesaný, s dlouhými vlasy na hlavě i na bradě, s neostříhanými nehty a zakalenýma očima, a když se tě někdo bude ptát, odkud přicházíš, tak řekneš, že z pekla, a když se tě pak budou ptát, kdo jsi, řekneš, že jsi čertův ukoptěný bratr a také král.“

Voják na to neřekl nic a udělal, co mu čert řekl, ale se svou odměnou nebyl příliš spokojen. Brzy byl zase v lese, hodil ranec ze zad dolů a chtěl smetí vysypat, ale sotva ho otevřel, uviděl, že místo smetí v něm má ryzí zlato. „To bych si byl nepomyslil.“ řekl si spokojeně a šel do města. Před šenkem stál hostinský, a když k němu Honza přicházel, velmi se polekal, protože chasník vypadal opravdu hrůzostrašně.

Zavolal na něj: „Odkud přicházíš?“ „Z pekla.“ „A kdo jsi?“ „Jsem čertův ukoptěný bratr a taky král.“ Hostinský jej nechtěl pustit dovnitř, ale když mu ukázal zlato, sám mu běžel otevřít dveře. Honza vešel do světnice a dobře se vám poměl, najedl se a napil, ale neumyl se ani neučesal, jak mu čert poručil, a uložil se tak, jak byl, ke spánku.

Odkud přicházíš? Z pekla!

 Hostinský ten ranec plný zlata nespustil z očí a neměl klidu, dokud se v noci nepřiplížil a ranec Honzovi neukradl.

Když Honza druhého dne vstal a chtěl hostinskému zaplatit a putovat dále, tu byl jeho ranec v tahu. Ale těžkou hlavu si nedělal, bez viny do neštěstí přeci upadnout nemůže, obrátil se zpátky do pekla a tam čertovi žaloval a žádal pomoc. Čert mu řekl: „Posaď se, já tě umyji, učešu, oberu, nehty a vlasy ti ostříhám a oči vytřu.“ a když byl hotov, podal Honzovi zase ranec plný smetí a řekl: „Jdi a řekni tomu hostinskému, aby ti tvoje zlato vrátil, jinak přijdu já a odvedu si ho, aby zaujal tvoje místo u ohně.“

Honza šel tedy zpátky na boží svět a řekl hostinskému: „Ty jsi ukradl moje zlato, dej mi ho zpět, jinak přijdeš do pekla na moje místo a budeš se muset dívat na ty hrůzy, které jsem viděl já.“ Tu mu hostinský dal všechno ukradené zlato a ještě mu k tomu přidal ze svého a prosil ho, aby o tom pomlčel. Honza byl rázem bohatý muž. Došel domů ke svému otci, koupil si obyčejnou plátěnou halenu, toulal se světem a hrál, neboť se i tomu naučil u čerta v pekle.

V té zemi byl starý král, před kterým Honza jednoho dne hrál a ten vám měl z jeho hudby takové potěšení, že Honzovi na místě zaslíbil svou nejstarší dceru. Ale když princezna slyšela, že si má vzít obyčejného chasníka v plátěné haleně, řekla: „Než toto, to raději skočím do nejhlubší vody.“ Nakonec dal král Honzovi nejmladší dcerku, protože ta svého otce tak milovala, že se sňatkem souhlasila.

A tak dostal Honza, čertův ukoptěný bratr, královskou dceru, a když starý král zemřel, stal se králem on.

Malý Drobeček jde poprvé do školy

Už nejsem žádný Drobeček...

Malý Drobeček, jak mu doma říkali měl jít poprvé do školy. Nemohl už se dočkat. Vždyť už o vánocích mu Ježíšek coby velkému klukovi přinesl všechno co prvňáčci nosí  včetně nádherné aktovky, která kdyby měla kola by byla hotové závodní auto.
A ty pastelky v ní! Nejraději by už začal malovat, ale maminka mu řekla, že tyto si musí nechat do školy a když se podívá pod stromeček tak určitě najde i jiné.

Našel. A hned ten večer namaloval Ježíškovi jako poděkování obrázek jak půjde s bráškou do školy.
Nebude už Drobeček, ale stane se Honzíkem a bude se umět prát jako jeho starší bratr Dan.
Ten už chodí do páté třídy a zítra, až se vyspí tak půjde do šesté, bude tedy už skoro dospělý jako máma a táta.

Stane se Drobeček také dospělým, když už nebude muset do školky?
Honem, honem stiskl pevně oči, aby přivolal skřítka, kterému se říká Sen, aby mu pověděl všechny ty noviny co ho ráno čekají.
A skutečně; za chvilku už seděl Sen u jeho postýlky.
"Tak jak, Drobečku?" zeptal se.
Já už nejsem žádný Drobeček, ale od zítřka jsem Honzík - Jan jak mi říkali ve školce jestli jsem zlobil, nebo byl hodný. Zítra totiž půjdu do školy, do žádné školky, víš?
" A máš věci do školy? To toho budeš potřebovat daleko víc než jen bačkorky;"
"Mám," ukazuje Drobeček.

"Podívej, to není auto, ale aktovka. V ní mám takovéto hezké pastelky v penálu, který je plný závodních aut,Taky desky a do nich dostanu písmenka a budu z nich skládat slova, povídala maminka. Složím například slovo Máma, Táta, Maso, Mísa. Povídal mi to bráška. On už to všechno umí. Umí už spočítat kromě prstů na ruce dokonce veliký početní úkol"
Drobeček se zasnil: " Už nebudu malinký Drobeček, ale pořádný Honzík."
Najednou zazvonil budík.
   Byl to budík? Nebo to bylo zvonění ve škole kam ho pozval Sen na procházku? Vždyť mu ještě nestačil ani ukázat třídu co ho čeká!
Byla to maminka: "Drobečku náš, už je čas!"
Honzík Drobeček si vzdychl. No, a teď neví co ho čeká.
"Tobě se nechce?" zeptala se maminka.
"Ale chce, ale když mi Sen neukázal jakou budu mít třídu a paní učitelku!"
   Maminka se usmála. "Hezkou třídu a ještě hezčí paní učitelku, to mi věř. Však si s tebou povídala u zápisu a moc se ti líbila."
"Tak ano." vyskočil Drobeček z postele a honem pospíchal, aby už tam byl.
A že se mu líbilo mi věřte. Jen Drobeček se mu nepřestalo říkat. Inu, po tatínkovi a mamince.

Honza a Jenovéfa #Černokněžník, #Ježibaba, O Honzovi, Buchty

Honza a Jenovéfa

Byli jednou jedni rodiče a ti měli syna. Jmenoval se Honza

Honza byl šikovný chlapec. Měl se k práci, byl na rodiče milý, choval se pěkně také k ostatním lidem. Rodina to ale byla chudá.

Proto tatínek jednou řekl Honzovi: „Honzo, jsi už skoro dospělý, tak běž do světa a najdi si tam lepší živobytí. Ale nezapomeň tam na nás a dojdi nás navštívit.“ Honza se rozhodl, že půjde za týden. Do té doby mu maminka všechno nachystala. No nebylo toho moc. Oblečení si vzal jen, co měl na sobě, na zimu, že si má za vydělané peníze něco koupit. 

Dostal také uzlíček, ve kterém byly buchty.

Honza se s rodiči rozloučil a šel. Cesta ho zavedla k lesu. Vstoupil do něj. Když přišel tak doprostřed lesa, uviděl chaloupku. Nahlédl oknem a uviděl v chaloupce ježibabu a její dceru. 
Lekl se, ale než stačil utéct vyšla z chaloupky ježibaba a ptala se ho, jestli by nechtěl k ní do služby. Strachem nevěděl, co má říkat a tak ho ježibaba vzala do chaloupky a společně s dcerou si s ním sedla k večeři. Večeře Honzovi moc chutnala, byla bohatší než doma míval. Při jídle mu starší ježibaba vyprávěla, že to nejsou zlé ježibaby, že čáry znají, ale snaží se žít slušně a neubližovat lidem. Její dcera přitom Honzu pozorovala, jestli jí věří a také proto, že se jí líbil. Honza se na ni také díval. Roků mnoho neměla. Mohla být tak o rok mladší než on. Přesto byly na její tváři vidět vrásky, které se jí dělali neobvykle brzy.

Na levé části brady měla bradavici. Vlasy měla rozcuchané a v nich napadané listí a kdovíco ještě. Honza v duchu ironicky řekl: „To je ale kráska.“

Maminka čarodějnice také Honzovi řekla jakou službu to má dělat: „Na konci lesa žije černokněžník, ten každé ráno posílá své zajatce, které chytil jak procházeli lesem a má nad nimi moc, aby pořezali a pokáceli stromy, které v lese jsou.

 Na jejich místě si pak buduje palác. Až dojde po naši chalupu, bojím se, že nás zahubí. Na něj je naše moc krátká. Zastavit ho dokáže, jen když někdo vezme a zničí černé vejce, které schovává v jednom z pařezů. Pařezy často mění a nikdo neví, ve kterém vejce je. V tom vejci je ukryta všechna jeho špatnost, kterou nabral když černé vejce našel. Když to vejce někdo zničí, všechno zlé, co způsobil se vrátí zpátky a z něho bude zase takový člověk, jaký byl, než vajíčko našel.“ Honza si Maminku čarodějnici vyslechl a souhlasil, vždyť to bylo pro dobrou věc. Dcera čarodějnice se nabídla, že půjde s ním, že mu svými kouzly může v něčem pomoci. Maminka čarodějnice to se strachem své dceři dovolila.

Na druhý den si mladá čarodějnice přivstala. Umyla si hlavu, učesala se, oblékla se do šatů z hruškového listí a udělala snídani. 
Její maminka i Honza byli překvapeni, když přišli do kuchyně. Čekalo tam na ně bílé kafe a v něm natrhaný chleba. Honza míval doma snídání podobné, jenom místo kafe, byl chleba namočený v syrovátce. Také mladší čarodějka ho dnes více zaujala než včera. 
Zdála se mu dnes nějaká hezčí. Ne proto, že by ji ty umyté vlasy a druhé šaty tolik zkrášlily, ale že viděl, že se chtěla před ním nastrojit.

Po snídani se se starší čarodějkou oba rozloučili a šli. Při cestě se mladší čarodějka k Honzovi obrátí a promluví k němu: „ Ani jsem Ti neřekla, jak se jmenuji. 

Moje jméno je Jenovéfa.“ Honza se pousmál. „Jaká dívka, takové jméno.“ Pomyslel si. „Mě říkají Honza.“ Představil se jí zase on. Cestou si spolu vyprávěli co a jak kde prožili. Jak se Jenovéfa ztratila, když byla malá. Jak Honza vykopal na zahrádce dukát a na chvilku je bída opustila. Jaké jsou děvčata na vsi a jaké čarodějky na sletu. Honza i Jenovéfa si přitom uvědomovali, že je jim spolu dobře. A kdyby neměli těžký úkol, byli by o tom ještě více přemýšleli.

Ušli už kus cesty. Z dálky už viděli začátek pokácených stromů a po nich zbylých pařezů. Zastavili se. Kousek od nich přiletěl Černokněžník na létající posteli. 
Kouzelnou mocí nadzvedl pařez, vyhloubil jamku, opatrně tam vložil černé vajíčko a pařez k zemi zase pevně přičaroval. Potom odletěl. Honza rychle šel pařez odvalit, ale pařez držel, jakoby mu kořeny hluboko do země zapustily. Napadlo ho zeptat se Jenovéfy, jestli by to neuměla odčarovat. Odpověděla mu, že proti černokněžníkovým kouzlům její kouzla neobstojí. Na to řekl, že by se mohl zkusit k vajíčku podhrabat. „To by šlo.“ Řekla Jenovéfa a do výšky kolen ubylo pod pařezem hlíny. Kořeny sice vedly dál, ale Honza už měl v ruce černé vejce. Vylezl z díry a praštil s ním vší silou o skácený strom.

Honzovy buchty

Vajíčko se rozbilo a nahoru vyletěl velký černý dým. 

Slyšeli hrozné a strašidelné hlasy, zlostný smích a všelico dalšího. Po nějaké chvíli to ale přestalo. Spadlé stromy se sami od sebe zvedali a umisťovaly na své původní místo a začínaly znovu růst. Před nimi tedy les pokračoval. Protože se báli, jestli to není od černokněžníka jenom léčka, šli dál se přesvědčit. Cestou potkali několik, šťastných chlapů, kteří říkali, že už nejsou černokněžníkovi zajatci. Za chvíli po nich potkali jednoho staršího pána. Ten jim řekl, že byl Černokněžník a poděkoval. Viděli už konec lesa a všechno v pořádku, obrátili se tedy.

Cestou zpátky si spolu zase povídali. Když se blížili k chaloupce, řekl Honza Jenovéfě, že ji má rád a chtěl by si ji za nějaký čas vzít. 
Ona nevěděla, co má na to povědět a řekla mu že ne. Nechtěla tím vlastně ani říci, že se to nikdy nestane, ale ještě si to nerozmyslela, tak nesouhlasila.Společně beze slov došli po chaloupku Maminky Jenovéfy. Čarodějnice dala Honzovi měšeček dukátů a poděkovala. Honza dojel domů. Rodiče ho doma pochválili.

Od té chvíle byli Honza a Jenovéfa smutní. Honza z toho, že ho Jenovéfa odmítla, Jenovéfa z toho, že si připadala pro Honzu ošklivá. Ale Honzovi rodiče a Maminka Jenovéfy to tak nenechali. Po nějakém čase, co viděli, že jsou jejich děti smutné, vyšli ve stejný den k sobě na návštěvu zjistit co je, aniž by dětem říkali, kam jdou. Potkali se na začátku lesa. Posadili se na blízkou lavičku. 
Maminka Jenovéfy řekla, že je její dcera skoro pořád smutná a že ji slyšela jak si sama říká pro sebe: „Honzo, já jsem škaredá, určitě se budeš mít lepší.“ Oni jí řekli, že také Honza je smutný a že si někdy pro sebe řekne: „Ale jakto že ... To je ale divné, že ... No snad jí bude lepší ...“ Nemohli však vymyslet nic, co by Jenovéfu přesvědčilo o tom, že je pro Honzu to nejlepší. Rozhodli se, že to řeknou Honzovi.

Když to Honzovi sdělili, zděsil se nad myšlením Jenovéfy. Chvíli přemýšlel a po chvíli k němu přišel nápad. Požádal čarodějnici, jestli neumí jedno kouzlo – aby byl ošklivý. Čarodějnice mu řekla, že umí dva lektvary: jeden vezme krásu na týden, druhý napořád. Honza chtěl ten napořád, že nebude Jenovéfu podvádět. Čarodějnice šla tedy s ním její chaloupce. Než přišli, byla skoro tma. Nechala ho čekat kousek od ní co mu připraví lektvar. Za chvíli se vrátila a podávala mu ho.

Jak se ho napil, byl z něho ošklivý Honza. Na bradě mu vyrašila bradavice, tvář se mu zjizvila a udělali se mu vyrážky. Vzal spadané listí ze země a dal si ho do vlasů. Pak šel se strachem za Jenovéfou. Poznala ho a lekla se. Chvíli zůstala stát. Pak se ho zeptala: „Proč jsi to udělal? Vždyť bys našel krásnější dívku, než jsem já.“ „Nenašel, protože nechci.“ Odpověděl Honza. Čarodějnice je zavolala na večeři.Povečeřeli. Čarodějnice šla spát. Nechala mladé, ať si to vyřeší.
 Když už byli sami, Jenovéfa se zeptala Honzy:„Opravdu Ti se mnou bude nejlepší?“ „Ano.“ Odpověděl Honza. Řekla: „Dobře Honzo. Půjdu za tebe.“ Chvíli ještě pokračovali ve svém rozhovoru a potom šli spát.

Honza potom pobýval chvíli doma, chvíli u Jenovéfy a Jenovéfa to také střídala. A za nějaký čas byla ...Svatba. Nevěsta byla pro ženicha o mnoho krásnější než z růže květ a ženich pro ni: JAK BY SMET!

 A jestli neumřeli, žijí dodnes.

#Černokněžník, Honza a Jenovéfa, Ježibaba, O Honzovi, Buchty,