ZIMNÍ VÍLA nejlepší pohádka - přesvědčte se o tom sami!

Kateřina - zimní víla

O Všudybylovi Pohádka Československo 1976 & Zlatém Pokladu 1994

O všudybylovi Pohádka

PASTÝŘSKÁ POHÁDKA

Pastýřská pohádka

Pastýřská pohádka (TV film)

Pohádka /Československo, 1980, 46 min Režie: Svatava Simonová Kamera: Milan Dostál Hudba: Otmar Mácha Hrají: Martin Stropnický, Jaroslav Drbohlav, Josef Kemr, Taťjana Medvecká, Vlasta Fabianová, Milena Steinmasslová, Vladimír Hrubý, Roman Skamene 

Obsah: 

Žili byli dva bratři. Byli líní a dodnes by leželi za pecí, kdyby je tatík nevyhnal do služby. A tak šli, nejdřív Vojta a pak Ondra, na královský zámek. Zdejší král a jeho dcera princezna ale měli rádi žerty. A tak bratři dostali za úkol uhlídat stádo zajíců. Jednomu se nevedlo, ale druhý to dokázal. A přišla mu při tom vhod kouzelná píšťalička od kouzelné babičky... V pohádce z roku 1980 podle předlohy Z. Martínka si zahráli M. Stropnický, J. Drbohlav, J. Kemr, T. Medvecká a další herci.

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE.

S člověkem raději nemějte žádné spolky....

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE

Bednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. Vtom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve.

 Ohlédl se a zůstal, jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene medvěd! Co počít? Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář ztratil dočista hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho. V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. A medvěd byl tu. Co je tohle? Ani seno, ani sláma ... Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry. Tu běžel kolem vlk po své práci. „Kam tak naspěch?" zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou, Šedivče, a vypravuj mi něco."

Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli o tom i onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkoval po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce: „Zastav se, Ušáku! Ještě tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!" Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal repetit o lesních novinkách. Vlk poslouchal, poslouchal, a najednou povídá: ,Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše." „Máš pravdu," medvěd na to, „sběhni někam, zubatý vlku, a přivlékni něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu." „Dobrá," odvětil vlk. „Předevčírem jsem uviděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?" „Na zakousnutí by byl dobrý med," odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký."
„A bednářce se letos urodilo zelí — každá hlávka jako tvoje palice, medvěde!" řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky." Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život! Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě, a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dřív než vlk. A povedlo se mu to. Berana — od hříchu raději dál — zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za rohem chléva. A vskutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva.

Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, panímámo, vodu!"

S člověkem raději nemějte žádné spolky.....

Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář taky nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo. Přiběhl ke své díži a zase pod ni pěkně zalezl. Seděl a čekal — a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkoval
zajíc s hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá! Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy.

 Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomyslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese. Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání. „Co je s tebou, vlku?" ptal se medvěd. „Kde máš berana?" „O beranovi mi ani nemluvte.

Ach kamarádi, dobře vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc se střezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo, vodu!, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte." Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo: „Panímámo, panímámo, vodu!" A teď se vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a — kde jen se v něm vzala ta síla? — utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku zpod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.

RANNÍ POHÁDKA - Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!

Přijďte taky!

Kuk! 

Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením... Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní.

No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.

"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"

Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!

Pohádka o dlouhé, bílé noci

...po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc

Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází

- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero rozsvícených hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno  ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře - věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe.
Maminka Zem byla laskavá, tatínek z nebeských, nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak  na nás, abychom se nehádali.

Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas - jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda: dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastyděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.

Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.

Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!

O lištičce a taštičce na regále

Jsem lištička ve svém revíru...

Nedělní pohádka Lištička a Taštička

Dobrý den lištičko !
Dobrý den taštičko!
Tady to je náš revír, naše malé hospodářství, lesík a obchůdek. Ty si v něm pobíháš a já si v něm stojím na regále. 

Obě jsme oranžové.
Ne, já jsem červená.
Ale to nevadí, stejně jsme si dost podobné.
Já jsem lištička a ty jsi taštička.
A já jsem taštička a ty jsi lištička.
A máme se rády.
Ano, to máme, jsme velké kamarádky.

Tak si povídala liška s taškou, když se potkaly ve svém revíru v lese plném obchodů se spotřebním zbožím.
Příroda se konečně sblížila s konzumem a všichni byli šťastni.
Nejen lištička s taštičkou, ale všichni, zvířátka, věci, lidi, děti a i všechny ostatní bytosti.

Zdroj: sociální sítě, Renata

O Černobubákovi, Modrobubákovi a Deštivém mužíčku

Bydlí tam také bubáci Modrobubák a Černobubák.

Ten, kdo přeleze sedmero hor, přepluje sedmero řek a projde sedmero branami vstoupí do světa heboučkých par.

To jak oblaka vyváří snění, jako když maminka vaří vonící čaj a nad konvicí se mísí libé chutě citronu, máty či šípků z růží....zkrátka jako v rozkvetlé zahradě:
Navíc i zima je tam teploučká, že stavět sněhuláky je úplná legrace. Stačí vzít fantazii a nabalovat ji sněním. Vůbec při tom nemrznou ani uši, ani nos.

A právě tam bydlí ty křehké víly, které tak rády za letních dnů tančí na noční louce kolem rybníků a lesů.

Bydlí tam ale také bubáci Modrobubák a Černobubák. Jeden ovládá den a druhý noc.
Ti dva se spolu ale neustále perou, jak už to u bubáků bývá. Každý by totiž chtěl mít den pro sebe. Král Slunce ani král Měsíc si s nimi neví už rady.

Jediný, kdo na ně platí je Deštivý mužíček. Jakmile začnou dá se do pláče.
 Zatáhne oblohu stydlivě do mraků a prší a prší a prší než je přestane pranice bavit. Potom oponu z mraků rozhrne a do utírání té spouště se dá starý dobrák Vítr.


#Bubáci, Příběhy jako pohádky pro děti, Česká pohádka, Nedělní pohádky, Pohádka na dobrou noc,