 |
| S člověkem raději nemějte žádné spolky.... |
Bednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. Vtom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve.
Ohlédl se a zůstal, jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene medvěd! Co počít? Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář ztratil dočista hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho. V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. A medvěd byl tu. Co je tohle? Ani seno, ani sláma ... Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry. Tu běžel kolem vlk po své práci. „Kam tak naspěch?" zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou, Šedivče, a vypravuj mi něco."
Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli o tom i onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkoval po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce: „Zastav se, Ušáku! Ještě tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!" Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal repetit o lesních novinkách. Vlk poslouchal, poslouchal, a najednou povídá: ,Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše." „Máš pravdu," medvěd na to, „sběhni někam, zubatý vlku, a přivlékni něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu." „Dobrá," odvětil vlk. „Předevčírem jsem uviděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?" „Na zakousnutí by byl dobrý med," odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký."
„A bednářce se letos urodilo zelí — každá hlávka jako tvoje palice, medvěde!" řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky." Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život! Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě, a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dřív než vlk. A povedlo se mu to. Berana — od hříchu raději dál — zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za rohem chléva. A vskutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva.
Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, panímámo, vodu!"
 |
| S člověkem raději nemějte žádné spolky..... |
Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář taky nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo. Přiběhl ke své díži a zase pod ni pěkně zalezl. Seděl a čekal — a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkoval
zajíc s hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá! Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy.
Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomyslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese. Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání. „Co je s tebou, vlku?" ptal se medvěd. „Kde máš berana?" „O beranovi mi ani nemluvte.
Ach kamarádi, dobře vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc se střezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo, vodu!, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte." Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo: „Panímámo, panímámo, vodu!" A teď se vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a — kde jen se v něm vzala ta síla? — utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku zpod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.
