 |
| Doma se neměl s kým prát, a proto ustavičně brousil na ..... |
Žila jednou jedna stařenka a ta měla kohouta. Měl jenom jedno oko, celý byl nějak nakřivo, ale takový rváč a výtržník, že byste mu na celém světě nenašli rovného.
Doma se neměl s kým prát, a proto ustavičně brousil na cizí dvory. Jak uviděl kuřátko, hned za ním. Když se pustil do slepice, peří jen lítalo. A když se potkal s kohoutem, byl z toho boj podle všech kohoutích pravidel.
Všechny ten jednoočka dopaloval, ale jen si s ním něco zkus! Hned začal na celé hrdlo:
„Nesahej na mne, ani se mě nedotýkej! Já nejsem z vašeho dvora. Já nejsem váš kohout. Jsem stařenčin!"
A klidil se zčerstva k stařenčině chalupě.
I stařenka už měla kohouta dost. Nebylo dne, aby k ní neběhaly sousedky.
„Zkroť toho svého rváče! Div mému kotěti oči nevykloval!" křičí ta první.
A třetí div nepláče:
„Přilétl ten tvůj jednoočka, rozehnal mi kuřata, zvrhl krmítko a rozlil vodu!"
Nakonec to stařenka už nevydržela a řekla kohoutovi:
„Běž si, kam chceš, ať po tobě není ani památky na mém dvoře!"
Kohout se urazil.
„Tak já tedy půjdu. Myslíš, že bez tebe nebudu živ?"
A začal žít sám pro sebe. Ve dne se potloukal po celé vesnici, kloval zrníčka, a v noci spal ve stohu sena.
 |
| Jednou na úsvitě si vyšla liška na lov..... |
Stařenčin soused vláčel právě své políčko. Vidí, jak kolem běží liška a nese v zubech kohouta. Soused zdvihl hůl a za liškou.
„Pustíš!" křičel. „Pustíš toho kohouta!"
Tu stočil vykutálený kohout na lišku své jediné oko a povídá:
„Ty to strpíš, liško? Vždyť ten sedláček strká nos do cizích věcí. Já nejsem jeho kohout. Jsem stařenčin."
Liška se užuž chtěla zastavit a zavolat na sedláčka, ale rozmyslila si to a běžela dál.
Ale stařenčin soused pořád za ní:
„Dáš sem toho kohouta, kmotro pálená! Dáš ho sem!"
A kohout také nemlčí:
„Liško, liško! Nadává ti, a ty jsi zticha! Že on dostal na mne zálusk — na cizího kohouta!
To už liška nevydržela. Otočila se k stařenčinu sousedu a začala mu vyhrávat:
„Co ty ses na mne přilepil? Proč se pleteš do cizích věcí? To přece není tvůj kohout! Je stařenčin. Nejdřív se starej o své slepice a kohouty, a pak teprve pokřikuj na nás, poctivé lišky!"
Tak se rozpálila ve svém vyhrávání, že se ani nemohla zastavit. A když si konečně vzpomněla na kohouta a ohlédla se po něm, byl už dávno ten tam.
Lidé na poli se mohli potrhat smíchy:
„Vida ho, kohouta, jak si udělal z lišky dobrý den!"
Milá liška se urazila. A zapřísáhla se, že už nikdy nebude s lidmi mluvit. Od těch dob, jak liška uvidí člověka, otočí hlavu jinam a utíká pryč.
