Krtek a vejce. Jak krtek ke kalhotkám přišel / How the Little Mole Got His Trousers

Krtek ukazuje vejce všem

O Zvonilce bude pohádka i na webu, proč ne?

Komentář, Moudro pro tento den, Sociální sítě, Víte proč?, Vtipy a humor

Království víl a skřítků, Zvonilka, Filmové pohádky, Pohádka, Videopohádky

Zvonilka a záhadný tvor Netvor...to je dobrodružství...

Zvonilka a kamarádky

Zvonilka a tvor Netvor je dalším z dobrodružství Zvonilky a jejích vílích kamarádek.

Veselá a talentovaná víla

 Chovatelka Fauna věří, že nelze soudit růži podle trní a že každý živý tvor je v jádru dobrý. A tak se spřátelí se záhadným tvorem, který je podle prastarých legend známý jako tvor Netvor. 

Zatímco Zvonilka a její kamarádky nevědí, co si mají o záhadném zvířeti myslet, strážci Hvězdné roklinky, Skauti, se rozhodnou magického tvora ulovit dřív, než přivolá na jejich společný domov zkázu.

Fauna musí poslechnout své srdce a zariskovat, aby s pomocí svých kamarádek záhadného tvora Netvora zachránila.

CHLADNÉ SRDCE

Chladné srdce

Pohádka ,Československo, cz celý film , komedie, romantický , český dabing,

Celé filmy, 

akční pohádka.cz, pohádka celá, pohádka cz dabing, pohádka celý film cz,pohádka cz avi,

pohádka celý film česky, pohádka česká, pohádka červená karkulka,pohádka 

česky,pohádka celý film tři bratři.

Je králem zlodějů, který vždy používá pouze lstí a okrádá jen bohaté, zatímco chudým pomáhá. Pohádka Německo.

Král zlodějů

Pohádka Německo 

Spravedlivý hrabě tuze nerad slyší, že se jeho kmotřenec stal vyhlášeným zlodějem, a rozhodne se vyzkoušet jeho umění. Dá mu tři úkoly, a když je nedokáže splnit, se zlou se potáže. Pro krále zlodějů ale není žádných překážek... (59 min)

Heinrich a jeho žena Svea se starají o malé hospodářství a syna Roberta, s nímž mají jen starosti. Je chytrý a mazaný, nic však pořádně neudělá, nic neumí a hlavu má stále plnou taškařic. 

Nakonec uteče z domova a na roky se po něm slehne zem. Jednoho se objeví před rodnou chalupou, v kočáře a nádherných šatech, rodiče ho však nepoznají. Teprve když jim ukáže mateřské znaménko, uvěří, že vznešený pán je opravdu jejich ztracený syn. Radost z jeho návratu však pohasne, když prozradí, čemu se vyučil. Stal se totiž zlodějem. 

Tvrdí však, že je králem zlodějů, který vždy používá pouze lstí a okrádá jen bohaté, zatímco chudým pomáhá.

 Prosí rodiče, aby ho takového přijali a byli na jeho umění upřímně hrdí, ti se však bojí, že jim zničí pověst a skončí na šibenici. Robert se tedy vydá na zámek k hraběti Gustavovi, který je jeho kmotrem. Přizná se mu ke své profesi a chce znát jeho názor. 

Hrabě se rozhodne uložit mu tři neřešitelné úkoly, jimiž by dokázal, že je opravdovým králem zlodějů. Pokud je splní, nejenže unikne šibenici, ale navíc získá Gustavovu úctu. 

Musí ukrást z hraběcích stájí Gustavova oblíbeného koně, prostěradlo pod spícím hrabětem a jeho ženou Gretou a hraběnce z prstu prsten, a z kostela faráře i s kostelníkem. 

Jak si mazaný zloděj s takovými úkoly poradí?

 Německo 2010, pohádka.

Pokračování...to bee continued.....

PTÁK OHNIVÁK - Pohádka.... Výpravná filmová pohádka na motivy klasické pohádky bratří Grimmů vypráví o nebezpečné cestě

Pták Ohnivák

2017 HD remastering. 

Výpravná filmová pohádka na motivy klasické pohádky bratří Grimmů vypráví o nebezpečné cestě prince Afrona, který je odhodlán zachránit milovanou princeznu Elenu ze spárů temného čaroděje Skeletona.

ŠPAČÍČEK PANÁČEK. Stará česká pohádka z lesa....

O jednom polesném, 

Špačíček pán

co měl špačíčka panáčka

Polesný Purcner hlídal oboru. Jednou chodí sem tam oborou a dívá se. Co tak kouká, zaslechne najednou, jakési škrtání a crkání.

„To je jistě nějaký špačíček'", pomyslil si a šel hned tam, odkud zvuky zaléhaly. Nemýlil se. U velké jedle, která měla husté větve až k samé zemi, uviděl mladého špačíčka.

Špačíček chudinka nebyl ještě ani načisto opeřen.

I politoval Purcner sirotečka, odvalil kámen, vybral pod ním ukryté dešťovky a dával je pískleti do měkkého zobáčku. Špačíček byl hladov a proto chtivě hltal.

Když se nasytil, zavřel žlutý zobáček, zamhouřil tmavá očka, zčepejřil se, pozdvihl nožku a děkoval polesnému táhlým ,,crk, crk!"‘

„Chudinka malá!“ litoval jej polesný. „Nechám-li tě zde, uslyší tě některý dravec, polapí tě a zahubí. Vezmu tě raději s sebou a vyživím tě doma!"

Vyndal kapesník, špačíčka opatrně do něho vložil, zavázal a odnesl jej domů.

Polesný byl vdovcem. Měl osmiletého chlapce, Pepíčka. Pepíček byl hodný, otec měl ho velice rád. Jak uviděl oknem tatínka, už mu běžel naproti.

O PRINCEZNĚ... Vařila pořád a psala Kuchařku...O princezně, která pořád vařila (1967, čb)

Vařila pořád a psala Kuchařku

Pohádkové fotografie, Fotografie, Zahradní pohádka, Pohádka, Život jako pohádka

JÁ MÁM KONĚ....TO JSOU KONĚ MÝ

ANIČKO...SRDÍČKO...

ŽIVOT JAKO V POHÁDCE. KDO BY TO NECHTĚL?

ŽIVOT JAKO V POHÁDCE. KDO BY TO NECHTĚL?

Jak si zasloužit princeznu

Jak si zasloužit princeznu

PIPPA SE VDALA. Nevěsta měla na sobě bílé krajkové šaty od módního návrháře Gilese Deacona #Pippa, Pohádka, Soukromé, Svatba, Krásné ženy.

Pippa se vdala...

Mladší sestra britské vévodkyně Kate Pippa Middletonová se v sobotu během obřadu ve venkovském kostelíku v Englefieldu na jihu Anglie provdala za finančníka Jamese Matthewse.

Na svatbu, kterou některá média označují za britskou společenskou událost roku, přijeli zástupci královské rodiny i další prominentní hosté.  Třiatřicetiletá nevěsta měla na sobě bílé krajkové šaty od módního návrháře Gilese Deacona, které prý stály až 40 tisíc liber (přes 1,2 milionu korun). Hlavu jí zakrýval jemný závoj a ve vlasech měla drobnou čelenku.
   
Jednou z družiček Pippy byla její neteř, dvouletá princezna Charlotte, která na svatbu přijela se svojí matkou, vévodkyní Kate, i se starším bratrem, tříletým princem Georgem. Jejich otec, princ William, na obřad dorazil se svým bratrem, princem Harrym. Mezi dalšími hosty byl například tenista Roger Federer s manželkou Mirkou.

Google News

Z filmu Princezna se Zlatou hvězdou na čele. #Princezna se Zlatou hvězdou, Pohádka, Nejkrásnější české pohádky, Česká pohádka

Z filmu Princezna se Zlatou hvězdou na čele

#Princezna se Zlatou hvězdou, Pohádka, Nejkrásnější české pohádky, Česká pohádka

PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ? O kouzelném mlýnku, čertech a chudákovi.

PEKLO

PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ?

Žili jednou dva bratři. Ten mladší byl chudák, ale starší zato náramný bohatec.

Přišel velký svátek. Hospodyně na vesnici vaří, pečou, smaží, chudák má však ve spižírně prázdno, ani myšku by tam neuživil.

A tak se chudý bratr vypravil k bohatému.

„Buď zdráv," povídá.

„Buď zdráv," boháč na to.

Ale tvář se mu zkřivila, jako kdyby do šťovíku kousl — dovtípil se zřejmě, proč k němu chudý bratr zašel. A ten se opravdu zeptal:

„Nedaroval bys mi něco, abych mohl oslavit svátek?"

„Proč ne? Dám," povídá boháč. „Ale musíš slíbit, že splníš mé přání."

„Co řekneš, všechno udělám," odvětil chudák.

„Tak si vezmi uzenou šunku a běž mi co nejdál z očí, třeba do samého pekla."

„Půjdu. Svého slibu se nezříkám."

Chudý bratr vzal šunku pod paždí a šel. Šel a šel, šel celý den, ale do pekla nedošel.

Zatím přišel večer a nadobro se setmělo. Tu spatřil chudý bratr nedaleko malé světýlko.

Tam už to možná bude, řekl si a pustil se za světýlkem.

A opravdu, neuplynula ani hodina, a chudák stál u vrat samotného pekla. Sotva překročil práh, seběhli se k němu všichni čerti. Tlačili se kolem něho jako na jarmarku, pokukovali po šunce a oblizovali se. Čerti si totiž na vepřovinu přenáramně potrpí!

„Prodej nám šunku!" křičeli na něho ze všech stran.

„Hm," povídá chudý bratr, „sehnal jsem si šunku na svátky, ale když tak prosíte, prodám. Kolikpak dáte?"

Tu jeden z nich, ten nejmenší, olysalý čertík, jej popotáhl za rukáv a zašeptal mu do ucha:

„Uřízni mi kousíček a já ti něco povím."

Chudák uřízl kousek šunky a podal mu jej. Čertík potichoučku zarepetil:

Chudý bratr vzal šunku pod paždí a šel. Šel a šel....

„Neprodávej tu šunku ani za zlato, ani za stříbro, ale žádej starý mlýnek, co stojí za dveřmi."

Chudák čertíka poslechl.

Čerti mu nanosili zlata i stříbra, ale on se na ně ani nepodíval.

„Ne," řekl, „takhle se spolu nedohodneme. Dám vám šunku jen za starý mlýnek, který stojí u vás za dveřmi."

Tohle se čertům vůbec nechtělo líbit. Čertovský starosta ho přemlouval tak i onak, ale chudý bratr stál na svém.

„Nedáte — li mlýnek," povídá, „uvidíte šunku asi tak jako uši na vlastní hlavě."

Pak s ním obchodujte! Čerti si odplivli a mlýnek mu nakonec vydali. Prodal jim tedy šunku, ale nejdřív si potají uřízl nejtučnější kousíček a ukázal ho pod kabátem olysalému čertíku. Pak popřál všem čertům dobré chuti a vykročil z pekla ven.

Ušel jenom kousek, když ho ten plešatec dohnal.

Chudý bratr ho chytil za ucho a řekl:

„Nenapálil jsi mne, ďasíku? Místo stříbra a zlata jsi mi podstrčil nějaký rezavý krám!"

„Co tě nemá!" zapištěl čertík. „Vždyť to je ta nejkouzelnější věc na světě. Stačí jen třikrát zaťukat mlýnku na víko a začne se sám točit. Co přikážeš, to ti mlýnek námele — stačí jenom sbírat. Potom zaťukej třikrát na dno a bude konec."

„No, díky tobě, jestli nelžeš," řekl chudý bratr. „Tady máš odměnu."

Čertík sebral kousek šunky a chudák pospíchal domů. Třebaže utíkal, jako by mu za patami hořelo, dorazil teprv o půlnoci.

„Kde ses potloukal?" spustila na něho žena. „V jiných staveních se stoly pod jídly jen prohýbají, a u nás nevoní ani sváteční polévka."

„Nezlob se, ženo, měl jsem jednu důležitou věc a musil jsem kvůli ní jít na dalekou cestu, proto jsem se opozdil. Ale podívej, co jsem zato přinesl."

Tu vytáhl chudý bratr zpod šosu svůj mlýnek a začal jej otírat a čistit. Vyleštil jej, že se leskl jako sklo, a povídá ženě:

„A teď poroučej, co potřebuješ k svátkům."

„Jaképak poroučení?" odvětila žena. „Stačil by nám třeba pecen chleba a kousek masa."

„Slyšíš, mlýnku, co ti povídají?!" zvolal chudý bratr a zaťukal třikrát na víko.

Mlýnek zaskřípal a začal se točit jako o závod.

Bochník za bochníkem padal na stůl a potom se vyvalil obrovský kus masa. Do červena upečeného, osoleného, opepřeného, jen zakousnout a pochvalovat.

Muž se ženou se posadili za stůl a slavili svátek.

Druhého dne namleli zase spoustu dobrých jídel a pozvali na hostinu všechny příbuzné a sousedy.

Hosté jedli, pili a nešetřili chválou na hospodáře. Jenom bohatému bratru rostlo sousto v ústech ze samé závisti.

„A kde jsi to všechno sehnal?" ptal se chudáka.

Chalupa chudákova 

„Ale nikde, mám za dveřmi dobrou spíž," bratr na to.

K večeru se ale už chudému bratru od sladkého jídla a silného pití zamotala hlava a dostal chuť pochlubit se před lidmi.

„No tak se podívejte," řekl, „kdo vás napájí a krmí!"

Přinesl mlýnek, postavil jej na stůl a rozkázal mu, aby namlel perníku.

Teď už pozbyl bohatý bratr klidu nadobro. Obcházel kolem bratra ze všech stran a loudil a loudil, aby mu mlýnek prodal. Ale chuďas nechtěl ani slyšet. Tu se boháč rozzlobil a řekl:

„To nemůže být jinak, než že sis ten kousek ze samého pekla přinesl!"

„Máš pravdu," odvětil chudák. „Odkudpak to víš?"

„Odkud to vím, do toho ti nic není. Ale teď mi řekni: neposlal jsem tě do pekla já?"

„No ano. A co z toho?"

„To, že kdyby nebylo mne, tak bys ten mlýnek ani okem nespatřil. Je tedy stejně můj," řekl bohatý bratr, chytil mlýnek a utíkal domů.

Druhého dne vstal brzy ráno a povídá ženě:

„Jdi s čeledíny obracet seno, dnes se o oběd postarám já."

V poledne postavil mlýnek na stůl a rozkázal mu:

„Chci slanečky a mléčnou polévku!"

Mlýnek se roztočil jako zběsilý. Boháč jenom podstavoval vědra. Všechny kastroly, hrnce i džbery už byly plné, ale mlýnek se točil a točil dál. Boháč jím třásl, nohama do něho kopal, křičel, klel, hromoval. A přece by bylo stačilo jen třikrát zaťukat na dno.

A mlýnek mlel a mlel. Mléčná polévka se rozlévala po kuchyni a slanečci plavali v mléčných loužích. Už to nebyla louže, ale jezero, které stoupalo po kolena, po pás, po hrdlo ... ještě chvilku a utonu! Bohatý bratr se dal do křiku:

„Pomoc! Topím se!"

Vyběhl z chalupy ven. Ale mléčné moře se vyvalilo za ním, rozlilo se po celé vesnici, slanečci jenjen nadskakovali na bílých vlnách. Bohatý bratr přiběhl k chudému.

„Zkroť tu čertovskou věc!" prosil ho. „Podívej se, co dělá! Zatopí celou dědinu."

Ale chudák řekl:

„S cizím majetkem nechci nic mít Kdybys mi jej dal, bylo by to něco jiného."

„Vem si ho tedy, prosím tě, jenom ať přestane mlít!"

„To už stojí za námahu!" řekl chudák.

Vytáhl zpoza pece necky, spustil je oknem, vzal s sebou udici a plavil se v neckách k bratrově chalupě.

Chalupa stála už po samou střechu v mléčné polévce. Chudák se zachytil bidlem za korouhvičku, vhodil komínem dovnitř udici a vylovil mlýnek. Pak zaťukal třikrát na dno — a mlýnek se přestal točit, jako když utne.

Celé mléčné moře steklo pozvolna do moře opravdového. Jenom slanečci uvázli v trávě a v křovinách, dětem pro radost. Celý den lovily ryby na suchu.

Od těch dob žil mladší bratr dobře a spokojeně. Brzy nato si vystavěl novou chalupu, mnohem větší a krásnější, než měl starší bratr. Chalupa stála na pahrbku nad mořem a od sklepa až ke korouhvičce na střeše byla obložena hladkými střípky a pestrobarevnými skly. Jak ta se třpytila za slunečního dne i za měsíčné noci! Rybářům to přišlo náramně vhod: chalupa jim sloužila za maják.

Po celé zemi, a dokonce i v cizích krajích, se šířila slavná zvěst o mladším bratrovi a jeho kouzelném mlýnku.

Uslyšel ty zprávy jeden kupec se solí a zatoužil spatřit kouzelný mlýnek. Vystrojil koráb a plavil se k mladšímu bratrovi. Mladší bratr ho uvítal jako hosta. Zaťukal mlýnku třikrát na víko, nařídil mu, aby namlel všelijakých dobrých jídel, a pohostil kupce, že lip ani nebylo možno.

Host jedl a pil a přitom se pořád jen ohlížel po mlýnku.

„Je to pravda, že tvůj mlýnek může namlít, co jen si kdo přeje?" zeptal se mladšího bratra.

„Pravda," odvětil bratr.

„Může namlít i sůl?"

„I sůl."

Tu zasvítily hostovi oči. Vždyť on se musil pro sůl plavit přes moře do cizích zemí!

Kupec začal mladšího bratra prosit, aby mu mlýnek prodal. Nabízel mu celou torbu zlata. Ale mladší bratr ani na to nechtěl přistoupit.

V noci, když všichni v domě usnuli, kupec potichoučku vstal, sebral mlýnek a vzal do zaječích. Pospíchal tak, že i torbu se zlatem tam zapomněl.

Doběhl na svůj koráb a dal ihned zdvihnout plachty. Jakmile koráb vyplul na širé moře, kupec postavil před sebe mlýnek, zaťukal třikrát na víko a řekl:

„Mel sůl!"

Mlýnek začal mlít. Naplnil celý trup lodi, zasypal celou palubu.

Ze začátku si kupec radostí zpíval, potom zmlkl a nakonec začal plakat. Viděl, že koráb se pod takovou tíhou každou chvíli potopí, ale mlýnek mlel a mlel. Jak ho zastavit, to obchodník nevěděl.

Koráb se ponořil až po boky a hroužil se do vody hloub a hloub. Vlny ho zavalily a on se potopil až na dno.

A mlýnek mlel sůl dál i na dně a točí se tam dodnes.

Proto je voda v moři slaná.

O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE

Jiřík a Zlatovláska

O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE

V jednom městě žila chudobná dívka. Byla krásná a ztepilá jako jedlička na kraji lesa, veselá jako ptáček na svobodě. Kdo na ni pohlédl, nemohl se dosyta vynadívat. Jenom já jsem ji neviděl a vy dozajista taky ne. Chtěli byste? Budete si muset počkat, až se na světě narodí podruhé taková krasavice.

Tu dívku si zamiloval jeden urozený jinoch. Vzali se a začali šťastně žít. Ale jinochova matka, zlá stařena, neměla nevěstu ráda od prvého pohlédnutí. A nebylo na světě zla, které by jí byla nepřála.

Za dvanáct měsíců povila mladá žena právě tak krásného syna, jako byla sama. Zlá stařena vzala chlapečka, zavinula jej, uspala a odnesla, jako by ho chtěla uložit do kolébky.

Jenomže ho nepoložila do kolébky, ale do truhličky. Zatloukla víko hřebíky, odnesla truhličku k řece a pustila ji po proudu jako loďku.
A do kolébky podstrčila plenkami ovinutého kocoura.
Když se otec ráno přišel podívat na děťátko, strnul: co to leží v kolébce za chlupatou nestvůru!

Mladá matka nevěděla, co říci, a zlá stařena začala synovi našeptávat:
„Tvá žena je čarodějnice. Sám vidíš, že ti místo malého chlapečka porodila černého kocoura."

Syn stařeně neuvěřil. I když mu bylo hořko, ženy se ani slovem nedotkl.
Za rok mu žena povila dcerku. Ale zlá starucha děťátko zase uloupila, vstrčila do truhlice a vhodila do řeky. Do kolébky pak podstrčila černou kočku.

Ráno se přišel otec podívat na dceru — co to jenom vidí! V kolébce ležela černá vousatá kočka.

Mladý manžel se zasmušil ještě víc, neřekl však ženě nic ani tentokrát. Ale štěstí se už v jejich domě nesmálo jako dřív.
Téže noci, kdy se mladé ženě narodilo první děťátko, kladl starý rybář na jezeře sítě. Najednou zaslechl, jak někdo nedaleko pláče. Ale jak žalostně! Rybář se podivil, rozhlédl se kolem dokola a vidí, jak se u samého člunu houpá na vlnách truhlice. Vytáhl ji do loďky, otevřel víko a užasl: uvnitř leží chlapeček, po tvářích mu tečou slzy, ale přitom se usmívá. Rybář se zaradoval a běžel rychle domů, k ženě:
„Hádej, milá ženo, co je v té truhlici?"
„Kdepak já, muži můj zlatý, kdepak já a luštit hádanky!" odpověděla žena.

Tu nadzdvihl rybář víko a ukázal jí děťátko.
„I to je štěstí," pravila žena, „žádné vlastní děti nemáme, tak bude náš tenhle nalezeneček!"
Začali chlapečka rozbalovat, a tu vidí, jak se mu hned nad čelem stáčejí tři zlaté kučery. A tak pojmenovali nalezeňátko Zlatohlávek.

Za rok zase vylovil rybář z vln stejnou truhlici a přinesl ji ženě. Otevřeli truhličku a vidí, že vevnitř leží dívenka. Položili ji do postýlky vedle chlapce a podivili se: děti si byly podobné jako dvě kapky vody.
Děvčátko mělo dlouhé vlásky barvy dozrálých klasů. A tak mu rybář s rybářkou dali jméno Zlatovláska.
Léta běžela jako voda, a Zlatohlávek a Zlatovláska vyrůstali v rybářské chatě. Rybář a rybářka milovali děti jako své vlastní a děti je měly za své rodiče.
Ale jednou přiběhli oba domů a volali jedním hlasem:
„Matičko! Tatíčku! Je to pravda? Druhé děti říkají, že nejsme vaši vlastní, smějí se nám, že prý jste nás vylovili z vody jako ryby!"
Co rybářovi a rybářce zbývalo? Pověděli jim celou pravdu.
Zlatohlávek se Zlatovláskou všechno vyposlechli a potom řekli:
„Děkujeme vám za vaši laskavou péči! Ale my musíme teď do světa, hledat rodného otce a matku."
Dlouho putovali bratr se sestrou z kraje do kraje a všude se vyptávali lidí na své rodiče. Nikdo jim neuměl nic povědět.

Nakonec přišli do velkého města. To město se jim tak zalíbilo, že si řekli, že v něm zůstanou. Zlatohlávek vystavěl na kraji města malý domeček a Zlatovláska nasázela kolem domečku květiny a ovocné stromky.
A musím vám povědět, že to bylo právě to město, v kterém se narodili a žili jejich rodiče. Jenomže oni o tom vůbec nevěděli. Jak by to také mohli vědět!
Ale jednou šla kolem jejich domku zlá stařena. Zahlédla dívku se zlatými vlasy, jak trhá v sadě ovoce, a chlapce, jak kope u zápraží rybníček.
Hned poznala, co je to za děti. Celý den a celou noc přemýšlela, jak by je připravila o život. A poslouchejte, co si vymyslila:
Vešla do jejich domečku a řekla sestře a bratrovi:
„Ach jak je v tom vašem domečku hezky, a i vy jste takové pěkné, dětičky moje! Neukázaly byste stařeně svůj sad? Slyšela jsem, že na celém světě není krásnějšího místa."

A když ji dovedli do sadu, promluvila ještě sladčeji:
„Ó vy moji miláčkové, lidé opravdu nelhali, váš sad je překrásný, kdyby však na každém stromě visely zlaté zvonečky a vesele zvonily, byl by ještě hezčí."
„Ale kde takové zvonečky najít?" zeptal se Zlatohlávek.
„Vím, synáčku, kde bys je našel. Tamhle na tom vrchu je jich plný sad. A stačí přinést jen jediný zvoneček. Večer ho zavěsíš na strom a do rána vyrostou zvonečky na každé větvi. A pak nebude na celém světě krásnějšího sadu, než je u vás."

Tak pravila stařena a s úsměvem odešla. Dobrý člověk má radost z dobré věci, zlý ze zlé. A ta babice poslala děti přímo smrti do chřtánu. Sad na vrchu byl začarovaný, a kdo v něm zůstal déle než hodinu, zpátky se už nevrátil.

Hned jak stařena odešla, řekl bratr sestře:

„Půjdu na ten vrch a přinesu zvoneček."
„Nechoď, nechoď," začala mu to Zlatovláska vymlouvat, „kdo ví, co se ti tam může přihodit!"
„Ne, já půjdu, děj se co děj," řekl bratr. „Ničeho se nebojím."
„Tak se tedy alespoň hodně brzy vrať," poprosila ho Zlatovláska.

„Dobrá!" A Zlatohlávek vyběhl ze vrat.
Od poloviny vrchu začínal sad tak veliký, že se zdálo, jako by mu ani konce nebylo. Na každém stromě visely zlaté zvonečky. Pěly krásné písně a zvaly jinocha, aby zůstal v sadu. Ale on si vzpomněl, co mu sestra přikázala, a nepopřál jim sluchu. Utrhl jeden zvoneček a utíkal nazpět, ani se neohlédl. Doma pověsil zvoneček na strom, a příštího jitra zvučel celý sad takovým veselým cinkotem a vyzváněním, že bylo radost poslouchat. Jarní větérek roznesl to nádherné zvonění po celém městě. Uslyšela je i zlá stařena. Celá zezelenala zlostí a znova se šourala k bratrovi a sestře:
„Vy moji holoubci siví! Je teď ve vašem sadu přenádherně, kdyby ale u vás v rybníčku plavaly zlaté rybky, bylo by to tam ještě hezčí."
„A kde je najdu?" zeptal se Zlatohlávek.
„Také tam, chlapečku drahý, také tam! V sadě na kopci," zaskuhrala babice a odbelhala se pryč.

Zlatohlávek utíkal rychle na vrch a vyhledal rybník. V rybníce plavaly zlaté rybky a přívětivě vlnily ploutvemi, jako by chlapce zvaly, aby se s nimi co nejdéle těšil. Jenže on si i tentokrát vzpomněl na svou sestru, lapil jednu rybku a pospíchal domů.

Bratr se sestrou pustili rybku do rybníčku ve svém sadu, a ráno celý rybník zářil na slunci jako roztavené zlato. To plavaly ve vodě zlaté rybky od břehu ke břehu a šupiny na hřbetech se jim třpytily, až oči přecházely.
Dověděla se o tom zlá stařena a rozvzteklila se ještě víc.
„Zatím se nestalo, aby se někdo ze sadu na vrchu živ navrátil, a na to chlapčisko neplatí nic," vrčela. „No, žádný strach, však já na vás vyzraju, holoubkové!"

Vypravila se k sestře a k bratrovi potřetí a řekla:
„Vy moje květinky voňavé! Teď už vám chybí jenom jedno: pták, který mluví pravdu."
„A kde ho najít?" ptal se hned Zlatohlávek.
„Také tam, také tam, na vrchu. V domečku, v poslední světničce tam sedí na peci," řekla stařena a šourala se pryč.

„No, když ne oba, tak aspoň jeden z nich teď vezme zasvé," bručela si pod nos.
Sotva zmizela za vraty, chlapec vzkřikl:
„Ať to stojí co stojí, toho ptáka musíme mít!"

Dlouho mu to sestra vymlouvala, ale jako kdyby hrách na stěnu házel.
Příštího rána Zlatohlávek za svítání vstal a chystal se na cestu.
„Nechoď," prosila ho znovu sestra a dala se do hořkého pláče. „Mám v srdci zlé tušení."
„Co ty se mnou hovoříš jako s maličkým?" křikl bratr nazlobeně, otočil se a běžel na kouzelný vrch.

Tentokrát si na sestru ani nevzpomněl. Zastavoval se tu i onde, aby přivoněl ke krásné květince nebo aby si utrhl z větve zralé jablko. Konečně vkročil do domku. A tu zůstal jako omámený, nevěda, kam dřív pohledět.

Co jen v tom domě bylo všechno k vidění! Jedna světnice od podlahy ke stropu ověšená meči s rukověťmi z čistého zlata, ostrými kopími a luky, v druhé světnici nádherná roucha, hedvábné pláště, klobouky zdobené péry. V třetí světnici byly stoly a police zastavěny nejrůznějšími poháry, zlatými mísami, malovanými džbány ... A to všechno se tak blyštělo a svítilo, že nebylo možno oči odtrhnout.

A čas plynul a plynul...

Konečně překročil chlapec práh poslední komnaty a spatřil ptáka, jenž seděl na schůdku u pece. Už natahoval ruku, aby ptáka chytil, vtom však tichounce vykřikl a zmizel. Rozplynul se jako obláček na nebi, a na podlahu — cink! — spadl skleněný střípek.

Celý den a celou noc čekala sestra na svého bratříčka. A ráno, sotva slunce vyšlo, běžela na kouzelný vrch.
U plotu začarovaného sadu spatřila neznámou starou ženu. Pozdravila ji a už chtěla vběhnout do branky, ale žena pravila:
„Kam pospícháš, děvenko? Na setkanou s neštěstím máš vždycky času dost. Do tohohle sadu vešli už mnozí, ale vrátil se málokdo."
„Ach mně je všechno jedno," odpověděla Zlatovláska. „Můj bratr včera odešel pro ptáka, který mluví pravdu, a ještě se nevrátil. Musím ho najít, a nenajdu — li ho, nebude mít pro mne život ceny."

„Jdi tedy," pravila žena. „Ale pamatuj: nic neprohlížej, nikde se nezastavuj. Běž pořád kupředu. Jenom v domku na loučce se v poslední komnatě dobře rozhlédni. Leží tam na podlaze skleněné střípky. Všechny je sesbírej, nenech tam ani jediný. To nejsou obyčejné střepy, ale začarovaní lidé. I můj syn šel kdysi do toho sadu pro kouzelného ptáka a zpátky se už nevrátil. Možná že svého bratra vysvobodíš, slituj se tedy i nade mnou, vzpomeň si také na mého syna."
Dívka všechno vyslechla a vkročila do sadu.
Stromy skláněly před ní své větve, aby si alespoň jeden plod utrhla, křoviny ji chytaly za šaty. Zlatovláska se na nic ani koutkem oka nepodívala, ani na chviličku se nedala zdržet. Běžela pořád kupředu, rovnou k domku na loučce.
Zastavila se až v poslední komnatě. Na schůdku u pece seděl pták, který mluvil pravdu, a celá podlaha byla posypána pestrými skleněnými střípky.

Děvče pokleklo a začalo sbírat střípky do zástěry. A tak se zástěra naplnila až do vrchu a na podlaze nezůstal ani prášek. Dívka vyskočila a už chtěla vyběhnout z komnaty, když najednou zaslechla tiché, smutné zacinkání. Ohlédla se a spatřila v nejzazším koutě maličký modrý střípek. Zdvihla jej také. Potom lapila ptáka, který mluví pravdu, a běžela nazpět ještě rychleji, než když běžela tam.

A už je tu branka. Strčila do ní, branka se otevřela a ihned zase zaklapla. Dívka však stačila vyběhnout, jen lem šatů jí přiskříply těžké veřeje.
Vyrazila kupředu, a tu — cink, cink! — skleněné střepy se jí sypaly ze zástěry jeden za druhým. A jak narážely na zem, měnily se v lidi.
Byl mezi nimi i Zlatohlávek. Bratr se sestrou se pevně objali a v té chvíli z dívčiny zástěry vypadl poslední, modrý střípek a rázem se proměnil v junáka.

Stará žena se k němu vrhla s voláním plným radosti: byl to její syn! A Zlatovláska vzala bratra za ruku a běžela s ním z kouzelného vrchu dolů.
Doma posadili ptáka do klece, pták jim zpíval, oni poslouchali a šťastně a spokojeně žili.

Mnoho lidí přišlo do jejich sadu, aby se podívali na zlaté rybky, potěšili se zlatými zvonečky a vyslechli ptáka, který mluví pravdu. Líčili ty divy ostatním — a ti v úžasu vyprávěli o tom zase dál svým známým.
O divuplném sadu uslyšeli brzy i chlapcovi a dívčini rodiče. Zatoužili všechny ty divy spatřit, tak se tam na kraj města vypravili. Zlatohlávek a Zlatovláska jim ukázali zlaté rybky v rybníce, zvonečky na stromech a ptáka v kleci. Před ptákem v kleci se matka zastavila a řekla smutně:
„Ach kdyby to opravdu byl pták, který mluví pravdu, pověděl by mi o mých dětech, které zmizely hned toho dne, kdy se narodily."
A tu pták promluvil. Vypověděl všechno, všecičko — a rodiče poznali děti a děti své rodiče.
To bylo radosti! Jenom zlá babice zčernala zlostí na uhel.

Šťastní rodiče vystrojili velikou hostinu a sezvali plno hostí. Nezapomněli ani na mě! Obul jsem skleněné střevíce, na hlavu posadil máslový klobouk, navlékl kamizolu z malovaného papíru, natáhl kalhoty z pavučiny a šel jsem. Boty se mi — cink! — rozbily o kámen, kamizola se roztrhla o větvičku, kalhoty rozfoukal vítr, klobouk rozpustilo slunce. A tak jsem na hostinu nedošel. Taktak že jsem dorazil zpátky domů!

TŘÍSKA A KŮRA

U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal......

Žil jednou bohatý sedlák a tak lakomý, že u něho žádný čeledín déle než měsíc dva nevydržel. Z lidí div kůži nesedřel a krmil je tak, že to bylo málem na umření. Šla o něm po všem okolí nedobrá pověst.

Ať lákal milý sedlák jak chtěl, ať hory doly sliboval, nikdo už mu nevěřil, nikdo se nechtěl k němu dát najmout. A času bylo už věru namále. Druzí už orají a sejou, jen u něho práce stojí. Co počít? Sedlák se rozhodl, že se vypraví do vzdálené vesnice. Tam mě nikdo nezná, říkal si, možná že se mi podaří sehnat někoho za čeledína. Vydal se na cestu před svítáním. Šel zčerstva, ale přesto ho noc zastihla na cestě a zrovna v hlubokém lese. U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal. Vtom nablízku něco zašumělo, jako kdyby kovář zatahal za měchy.

Sedlák zdvihl hlavu a vidí, jak se mezi stromy něco mihlo, snad veliký pták, snad jen jakýsi stín. A čísi hlas se ptá: „Proč vzdycháš? Stihlo tě neštěstí?" „Takové neštěstí," odpověděl sedlák, „že mi ani starý hospodář, lesní muž, nemůže pomoci." „Ale může. Řekni jen, co potřebuješ." „Potřebuju takového čeledína, který by co nejmíň jedl a pil a hodně pracoval." „Nu, to není nic těžkého. Přijď ve čtvrtek přesně o půlnoci tady na to rozcestí a hlasitě hvízdni. Vyjde k tobě starý hospodář a možná že se dohodnete. Ale musíš s sebou přinést černého zajíce. Za černého zajíce ti dá, co budeš chtít."

Znova zašumělo něco ve větvích, zrovna jako v kovárně, když pomocník stiskne měchy. Poté všechno utichlo. Sedlák zůstal sedět na pařízku až do svítání a pak se vydal k domovu. Konečně se dočkal čtvrtka; pustil se do lesa na známé rozcestí. Kde ale seženu černého zajíce? říkal si v duchu. No nic, přinesu mu místo zajíce černého kocoura. Možná že si toho ve tmě nevšimne. Chytil černého kocoura, strčil ho do pytle a šel. Na rozcestí se zastavil a hvízdl.

 Nikdo se neozval. Hvízdl ještě jednou, zase nic. Hvízdl potřetí. Tu se za stromem objevil sám starý hospodář. „Jaké máš přání?" zeptal se sedláka. Sedlák pravil: „Přinesl jsem ti na prodej černého zajíce." „A co za něho chceš?" „Chci za něho čeledína a děvečku, kteří by mi pilně sloužili a jídlo nežádali." „Proč ne, můžeš je mít," řekl starý hospodář. „A na kolik let je chceš najmout?" „Kdyby na mně bylo, třeba na celý život," odpověděl sedlák. „Ne, to nepůjde," pravil starý hospodář. „Uzavřeme smlouvu na sedm let. A po sedmi letech mi přines sedminu toho, co ti čeledín s děvečkou vydělají. Přineseš — li, nechám ti je dalších sedm let. Tak co, souhlasíš?" „Souhlasím, pročpak ne! Ale chtěl bych se teď na ty robotníky podívat. Nerad kupuju kocoura v pytli...," řekl sedlák a hned se kousl do rtu: vzpomněl si, kdo v jeho pytli sedí. „Počkej, počkej," zbystřil sluch starý hospodář, „co sem pleteš kocoura?" „I nic, to já jen tak," odvětil sedlák. „Povídám, bude se mi ten tvůj čeledín s děvečkou líbit? Rád bych se na ně nejdřív podíval..." „Nu, o to nemusíš mít strach," řekl starý hospodář a zmizel za stromem.

Za malou chvíli se objevil znova — s pytlem na zádech. „Tady máš čeledína," řekl a vytřepal z pytle třísku velikou jako přeslici. Sedlák užuž otvíral ústa: Děláš si ze mne blázny nebo co? Ale vtom spatřil, že před ním stojí chasník jako hora, v ramenou měl jistě dobrý sáh. Starý hospodář zatřepal pytlem podruhé — a na zem vypadl kus kůry veliký jako vřeteno. „A tady máš děvečku!" Dořekl — před sedlákem vyrostla štíhlá, vysoká dívčice. „Takové pracovníky aby pohledal!" pravil starý hospodář. „S těmi můžeš dříví vozit i zemi orat. O jídlo ani o pití jaktěživi nepožádají. Jenom v létě, až budou parna, vychrstni na ně jedno nebo dvě vědérka vody, aby nevyschli — žádnou jinou práci s nimi mít nebudeš. Budou ti dobře sloužit! Tak co, podepíšeme smlouvu?" „Proč ne? Podepíšeme," řekl sedlák. Starý hospodář přistrčil sedlákovi papír, sedlák udělal místo podpisu křížek, protože psát neuměl, dal lesnímu muži pytel s černým kocourem a pospíchal s novými služebníky domů. Teprve na cestě se otočil za hospodářem s otázkou: „A jak jim mám říkat?" „Říkej jim Třísko a Kůro," pravil starý hospodář.

Noví služebníci se pustili u sedláka do práce. Od rána do noci robotili na poli i v domě, o jídle nebo pití ani slovíčko, všechno jim v rukou jen hrálo. Jenom za velkého vedra jim začalo v rukou i v nohou jaksi skřípět. Sedlák je polil vodou ze studny a práce šla zase jako dřív. Služebníci pracovali a sedlák bohatl. Každý rok mu v komoře přibyl měšec zlata. Za sedm let sedm měšců. Přišel čas vyrovnat se podle smlouvy. Ale sedlákovi bylo peněz líto. Copak je to žert dát najednou celý měšec zlata? To přece nejde. Přemýšlel, rozmýšlel — a nakonec na to přišel. Nasypal plný měšec roztlučených střepů a odnesl jej v smluvenou dobu do lesa na rozcestí. Však to nějak dopadne. Starý hospodář nemá bystré oko. Když tenkrát vzal pytel a vůbec se do něho nepodíval, nepodívá se možná ani teď, řekl si. Donesl měšec na známé místo. Starý hospodář už tam čekal: „Přišels?" zeptal se. „Přišel, jak vidíš," odpověděl sedlák. „Neseš?" zeptal se opět starý hospodář. „Nesu," odpověděl sedlák. „A copak jsi přinesl? Kocoura v pytli?" Pod sedlákem se rozklepala kolena, ale nedal na sobě nic znát. „Co sem pleteš kocoura?" zeptal se. „I nic, to já jen tak," odvětil hospodář. „Dej sem měšec." Vzal měšec, zatřepal, až střípky zachrastily, ale nerozvázal. „Dobrá," pravil sedlákovi, „nikdo z nás zkrátka nepřijde. Když ty ses vyrovnal, já ti taky dlužen nezůstanu."

Sedlák doběhl domů, radostí ani nevěděl jak. Tak to tedy prošlo, už podruhé jsem vytřel starému hospodáři zrak! Nazejtří si vyšel sedlák po ránu do polí, aby se podíval, jak se Tříska s Kůrou činí. Ale robotníci nikde. „Co je to s nimi?" podivil se sedlák. „To asi dnes zaspali. Půjdu je probudit." Vylezl na seník, kde spávali. „Hej, vstávejte, lenoši!" Ale uvnitř ticho jako v hrobě. Sedlák strčil do dveří. Co to má znamenat? Na seníku prázdno, čeledín s děvečkou zmizeli. Jen v koutě ležela shnilá tříska a kousek březové kůry.
Sedlák se poškrábal za ušima. „Ztropil to ale se mnou ten starý komedii! Už je to tak, dlužen mi nezůstal. Dobrá, ale sedm měšců zlata mi přece jen zbylo!" A hned běžel do komory, žluťáčky zlaťáčky se potěšit, aby duše pookřála. Rozvázal měšce — ale zevnitř se sypala jen zetlelá práchnivina a suché březové listí.

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE.

S člověkem raději nemějte žádné spolky....

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE

Bednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. Vtom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve.

 Ohlédl se a zůstal, jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene medvěd! Co počít? Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář ztratil dočista hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho. V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. A medvěd byl tu. Co je tohle? Ani seno, ani sláma ... Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry. Tu běžel kolem vlk po své práci. „Kam tak naspěch?" zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou, Šedivče, a vypravuj mi něco."

Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli o tom i onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkoval po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce: „Zastav se, Ušáku! Ještě tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!" Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal repetit o lesních novinkách. Vlk poslouchal, poslouchal, a najednou povídá: ,Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše." „Máš pravdu," medvěd na to, „sběhni někam, zubatý vlku, a přivlékni něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu." „Dobrá," odvětil vlk. „Předevčírem jsem uviděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?" „Na zakousnutí by byl dobrý med," odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký."
„A bednářce se letos urodilo zelí — každá hlávka jako tvoje palice, medvěde!" řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky." Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život! Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě, a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dřív než vlk. A povedlo se mu to. Berana — od hříchu raději dál — zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za rohem chléva. A vskutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva.

Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, panímámo, vodu!"

S člověkem raději nemějte žádné spolky.....

Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář taky nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo. Přiběhl ke své díži a zase pod ni pěkně zalezl. Seděl a čekal — a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkoval
zajíc s hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá! Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy.

 Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomyslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese. Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání. „Co je s tebou, vlku?" ptal se medvěd. „Kde máš berana?" „O beranovi mi ani nemluvte.

Ach kamarádi, dobře vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc se střezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo, vodu!, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte." Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo: „Panímámo, panímámo, vodu!" A teď se vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a — kde jen se v něm vzala ta síla? — utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku zpod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.

Poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů v podzimním světle je obrázek jako z pohádky...Pohádkové fotografie.

Poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů  (photo by pavel kysela)

Kouzelné místo k rozjímání, docela pohádkové....jen příběh napsat, viď Jiřinko?

Pohádka vodnická

Pohádkový vodník

POHÁDKA VODNICKÁ

Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro.
A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.

Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.

Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:

1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné

i jednoduché pohřební prů................................. vody;

2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;

3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;

4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;

5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;

6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;

7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;

8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;

9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;

10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu

a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.

Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.

Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”

“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”

“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.

“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”

“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”

“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.

“Bejvala,” řekl Kreuzmann zamyšleně, “bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá.”

“Jak to?” podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.

“Inu, němá byla,” povídal Liška Hejkavec. “Neměla žádný hlas. Neuměla ještě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne. Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá.”

“A jak to,” ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, “jak to, že už není němá?”

“To přišlo tak,” řekl Liška. “Mně to vypravoval můj pradědeček a říkal, že už je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval?”

“Arion,” řekl Kreuzmann.

“Arion,” přisvědčil Liška. “Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od Pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval. Takový to byl muzikant.”

“Básník,” opravil Kulda.

“Muzikant nebo básník,” řekl Liška, “ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpívala naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto už není voda němá. A proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, stená a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu. Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.”

“Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,” řekl starý Kreuzmann. “To bylo až později, za mého tatíka, dej mu Pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a sice z lásky.”

“Jak to bylo?” ptal se vodník Zelinka.

“To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená; taková krasavice to byla. Takové už ani nejsou.”

“A co dál?” ptal se vodník Zelinka dychtivě.

“Nu, co by bylo? Kuakuakunka byla krásná a pyšná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. Vezmeš-li si mne za muže, řekl jí, přinesu a dám ti, co budeš chtít. A tu ona řekla: Tedy mi přines modré z nebe, kvak.”

“A co udělal Kvakvakvokoax?” ptal se Zelinka.

“Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kva kva kva kvá, kva kva kva kvá. A pak si chtěl vzít život. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.”

“A co udělal ve vzduchu?”

“Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax užasl. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě. Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a v křikla radostí kvakvá. Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.”

“A co bylo dál?”

“Nic. Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov. Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.”

“A kdo to dokázal?”

“Kvakvakvokoax.”

“A Kuakuakunka.”

“Ať žije Kvakvakvokoax!

“A Kuakuakunka!”

V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslil si: To dnes ty žáby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou zase mít konferenci.

Kdo je hloupější?

Poslal ženu na trh, aby ji prodala...

Božena Němcová - Kdo je hloupější?

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.

"A zač?" ptala se žena. 

"No zač, co trh platí."

Žena vzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. "Strejčku, kupte slepici!" křičela na něho.

"A zač má být?"

"No, co trh platí."

"Trh platí groš."

"No, tak je za groš."

Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho pověsila na hůl, vzala na rameno a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavě rozleželo a on pravil k ní: "Teď nebudeš bita; půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než ty jsi, pak tě teprv zbiju."

Šel tedy do světa. Jednoho dne přijde do města, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat. Paní se chvilku na něho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá.

"No, co dělám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mě srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe."

Sloužící běžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil.

Paní si hned pro chalupníka poslala.

"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.

"Ovšemže byl, a zase tam půjdu," odpověděl chalupník.

"Neznáš tam mého synáčka?"

"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."

"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu těch tři sta zlatých a na šest tenkých košil a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská a žádnou nouzi netrpí?"

"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."

Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.

"Ó ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl někdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal! Chytrá šelma tě ošidila."

Paní povídala, jak ten člověl vypadal, a pán sednuv na koně, uháněl za ním.

Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když viděl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.

"Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?" tázal se pán.

"Ba viděl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Copak udělal, milostpane?"

Milostpán se mu se vším svěřil.

Kdo je hloupější?

"I toť je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města, a bojím se, aby mi neulít."

"Inu, já tu zůstanu chvíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z koně a podal ho chalupníkovi.

"Ale o to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout, a já bych se naplatil."

Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů. Chvíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člověk se ještě nevracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že vezme toho ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít. I pozdvihne klobouk, strčí pod něj ruku - a lap! vytáhne suchou hroudu.

Proklínaje šibala věčně věkův, přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty."