Komáři se ženili. Květy u mostu

Květy a konec léta

COPAK JE MOŽNO ŽÍT BEZ PÍSNIČKY?

Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly

JAK SE SOVY UČILY ZPÍVAT

Za dávných dob zpívali všichni ptáci stejně. Povstal z toho veliký zmatek. Zaslechl třeba holub krásnou písničku a myslil si, že to cukruje jeho holubička. Vzlétl za hlasem, a dostal se rovnou do drápů supovi. Anebo začal hejl s rudým hrdlem svolávat svá mláďata, a sletěli se šedí vrabčáci... Takovýhle život nakonec ptáky omrzel; rozhodli se, že naskládají všechny zpívánky do veliké truhly a budou po řadě táhnout. Kdo jakou píseň vytáhne, tu bude zpívat celý jeho rod.

Ptáci si smluvili den, hodinu i místo a sletěli se ze všech končin lesa k rozdílení.

Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Ptáci, letěli kolem k smluvenému místu, zvali dvě sovy dřímající na větvi, ale ty jen pootevřely své kulaté oči a pravily jedna druhé:
„Proč spěchat? Nejlepší písně jsou vždycky nejdelší a nejtěžší, ty se jistě skutálely až na dno a zbudou právě na nás."
Sovy se vypravily za svým přídělem teprve k večeru. Nahlédly do truhly, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic.

Ale copak je možno žít bez písničky? Nevíš ani, jakým hlasem se kamarádovi ozvat. Sovy naříkaly, truchlily, a nakonec řekly:
„Vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy."
Ale nebylo to nijak snadné. Tu začaly takovou, že se jim z toho vlastní uši rozbolely, tu se zas daly do trylkování a už se radovaly, jak jim to pěkně jde, když najednou zaslechly, jak tentýž kousek, ale mnohem ladněji, notuje nějaký ubohý střízlík.

Sovy se načisto znavily. A ptáci kolem dokola štěbetali od rána do večera jim na zlost.
Jednou navečer se potkaly dvě sovy kmotřičky v křovině za vsí. Tlachaly o všem možném a rozpovídaly se i o svém smutném osudu. A tu jedna z nich pravila:
„Co abychom se přiučily u lidí?"
„To je nápad," odpověděla druhá, „zrovna teď jsem slyšela, že se dnes ve vsi strojí svatba. A na svatbách se zpívají nejhezčí písně, to je jistojistá pravda."

Co řekly, udělaly. Letěly do vesnice, rovnou do dvora, kde se slavila svatba. Uvelebily se na jabloni poblíž chalupy a napjaly sluch. Ale měly smůlu: nikdo z hostí nezpíval, a sovy už omrzelo sedět na větvi.
„Jak je vidět, nedočkáme se pomoci ani od lidí!" posteskly si a už se chystaly, že poletí po svých.

Vtom vrzly dveře, hlučně se rozevřely a nějaký rozjařený brach vykřikl z plna hrdla: „Juchúch — uú!"
„Slyšíte, dámo, to je moje píseň!" vzkřikla první sova.
„Dobrá, buďsi," odvětila druhá. „Máte vy ale štěstí!"

V té chvíli se ve stáji probudil kůň a hlasitě zafrkal „A tohle je zase moje, moje písnička!" zvolala ihned druhá sova.
A obě vesele odletěly, aby byly co nejrychleji v rodném lese a mohly se pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi.

Kdo se někdy v noci zatoulal do borového, březového nebo jedlového lesa, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci.
Jeden křičí: „Húúúú! Húú!"
A druhý mu odpovídá: „Rrr ... Rrr ... Chrr-rrý!"
To jsou ty sovy, co za starých časů letěly na svatbu, aby se naučily písničkám.

Když jde malý bobr spát. O čem se zdá medvědům z večerníčku Méďové Chnapík maličký krokodýl písničky pro děti a další

BOBR PŘI PRÁCI

Když jde malý bobr spát

bobr spát tak si chvilku hraje rád
Postaví se na zadní...prosím vás buďte tak dobří dělejte to jako ti bobři. Když jde malý bobr spát tak si chvilku hraje rád...
Raději hned po dobrém následujte za bobrem...pije mléko glo-glo-glo, aby mu to pomohlo, dělá glo-glo-glo
...tak si uši myje rád, myje rád, myje rád....
Či a či a čičiči....písničky pro děti

Zpívaná pohádka o lišce - anglicky dnešní děti rozumí

Fox  - LIŠKA

Zpívaná pohádka o lišce, anglicky a to dnešní děti umí.

Fox And Hounds - Crying in The Rain

Což takhle svatba princi? Ať přiletí čáp, královno!

Čápi na hnízdě

Ať přiletí čáp. královno!

Z pohádky: Což takhle svatba princi.
Ať projdu zámkem či smrčím, jsem dokonalá a frčím ...

ZLATOVLÁSKA HD - Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali.

Jiřík a zlatovláska ve filmu

Karel Jaromír Erben - Zlatovláska

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.
Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil.
„Ale,“ prý, „ať ji ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“

Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl.
Jakživ jsem takovou rybu neviděl,“ povídá sám sobě, „vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“
Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a ochutnával.
Vtom slyší kolem úst něco bzučet: „Nám taky něco! Nám taky něco!“
Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co kuchyní lítaly.
Tu zas venku na ulici někdo sipavě volá“: „Kampák? Kampák?“
A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“
Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.

„Aha!“ povídá, „taková je ta ryba?“
Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do ůst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.
Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.
Když jeli po zelené louce poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: "Hohohoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“
„Což je o to, povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mne sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.
„Aťsi srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého.“

Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se, a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“
„Ničemu, královská Jasnosti: jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík.
Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů. Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína.
„Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!“
Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku.
„Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“
„Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“
„Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“
„Ani jeden.“
Tu ten druhý ptáček za ním ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlédl a přelil.

„Propadls mi životem!“ vykřikl král. „Ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.“

Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.
Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.
„Och pomoz, Jiříku, pomoz,“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“
On tu hned z koně dolů, keř uťal a oheň uhasil.
„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“
Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli; máme si sami potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“

Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát.
„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“
Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý chtěl ji mít sobě sám.
„Má je síť‘ má je ryba!“
A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“
„Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá!“
„Ne tak, ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“
Já vás porovnám,“ povídá Jiřík: „Prodejte mi tu rybu dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic.“
I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.
Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.“ A po té se ztratila.
„Kam jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka.
Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat!“
„Och, o té ti dobře můžeme povědět,“ řekli rybáři. Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.“
Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.

„Dám,“ řekl král, „ale musíš si ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“

Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat‚ aby ani jedna nechyběla.“
Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl.
„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!“
„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“
„Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jednu.“
„Maličko jen počkej, my je za tebe seberem.“
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval než na tkanici navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehda uhořela, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“

Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.
„Dobřes udělal svou věc,“ povídá, „zítra ti dám jinou práci.“
Ráno Jiřík přišel a král mu řekl: „Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“
Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!
„Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“
Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny navrch vody vyplynula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla. Co potřebuješ?“
„Mám v hlubokém moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dno.“
„Teď právě jsem potkala hbitou štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.
A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; budeť jí potřeba.“
Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa.
„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“
Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“
„Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.“
„O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem.“
A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody; v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří.
„Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“

Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“
Potom ho vedl do jedné veliké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy.
„Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král. „Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“
Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“

Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou.
„Tahle panna to není - ta taky ne - ta taky ne - tahle je Zlatovláska!“
„Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“
„Uhodls,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.
Potom dal král na cestu své dceři, jak sluší a patří, výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu.

Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě.
„Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“
Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl to své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila.
„Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči.
„Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků by ses byl neprobudil!“
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější než prve, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všechnu vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.

A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

Jó McDonald ten si žil. Old MacDonald had a farm

Jó McDonald ten si žil

Známe to, Jó Mc Donald ten si žil...
Old MacDonald had a farm, hiahiaho....



Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some chicks, hiahiaho
with a chick chick here
and a chick chick there
here a chick, there a chick,
everywhere a chick chick

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some ducks, hiahiaho
with a quak quak here
and a quak a quak there
here a quak, there a quak,
eveywhere a quak quak

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some pigs, hiahiaho
with a oink oink here
and a oink oink there
here a oink, there a oink,
everywhere a oink oink

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some cows, hiahiaho
with a muh muh here
and a muh muh there
here a muh, there a muh,
everywhere a muh muh

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some turkeys, hiahiaho
with a guggle guggle here
and a guggle guggle there
here a guggle, there a guggle,
everywhere a guggle guggle

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some cats, hiahiaho
with a miau miau here
and a miau miau there
here a miau, there a miau,
everywhere a miau miau

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some dogs, hiahiaho
with a wau wau here
and a wau wau there
here a wau, there a wau,
everywhere a wau wau

Old McDonald had a farm, hiahiaho
and on his farm he had some mice, hiahiaho
with a squik squik here
and a squik squik there
here a squik, there a squik,
everywhere a squik squik

Old McDonald had a farm, hiahiaho

Písníčky z filmů Pyšná princezna - Rozvíjej se poupátko The Proud Princess.

Král Miroslav a princezna Krasomila

Pohádka všech českých pohádek:

Láska a práce napraví princeznu Krasomilu, starý král se zbaví špatných rádců, v Půlnočním království je zrušen zákaz zpěvu a všichni milují moudrého a pohádkově ušlechtilého krále Miroslava. Nejslavnější a nejúspěšnější pohádka Pyšná princezna byla natočena na motivy pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha režisérem Bořivojem Zemanem již v roce 1952 a dodnes je mnoha diváky považována za nejkrásnější českou filmovou pohádku.

Nezapomenutelnou dvojici zde vytvořili Vladimír Ráž jako král Miroslav a Alena Vránová, tehdy ještě Kohoutová, jako princezna Krasomila. Stejně jako film je i slavná ústřední písnička "Rozvíjej se, poupátko", kterou složil skladatel a dramatik Dalibor Cyril Vačkář na text Františka Hrubína.

Pyšná princezna - Rozvíjej se poupátko I.


Král Miroslav a pyšná princezna....

Jak se budí princezny seznam pohádek vyberte si! Šíleně smutná princezna - Pohádka celý film Znám jednu starou zahradu. Díky Google!

Anglická princezna