Boháč a chudák

Boháč a chudák

BOHÁČ A CHUDÁK

Boháč a chudák

DIAMANTOVÁ SEKERA. Boháč a chudák.

A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu
stařík přinese diamantovou sekeru.

DIAMANTOVÁ SEKERA

Sekal chudák dříví na břehu řeky, a najednou mu sekera vyskočila z topůrka a rovnou do vody.

Potopila se, to dá rozum

Chudák se dal lítostí do pláče

„Ach to je neštěstí! Ach to je bída!" hořekoval. „Jak já budu bez sekery rubat dříví? Jak bez dřeva uživím rodinu?"

Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.

„Proč pláčeš, dobrý člověče? Proč běduješ?" zeptal se.

„Jak nemám plakat?" odpověděl chudák. „Upadla mi do vody sekera. Čím budu teď sekat dříví? Čím nakrmím děti?"

„Nu, té bídě bude lehká odpomoc," pravil staroch. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a žbluňk do řeky.

„Tu máš," řekl. „Je to tvá sekera ?"

„Ne, ta není moje," odpověděl chudák.

Stařík se ponořil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou.

„A tahle je tvá?"

„Taky ne," odpověděl chudák.

Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.

„A co tahle?" ptal se.

„Ta je má!" vzkřikl chudák.

Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho nepustil: „Počkej, vem si i tyhle dvě. Když ty nehamoníš, já nebudu taky odpočítávat."

„No, když je to tak, děkuju ti," řekl chudák. „Nikdy ti to nezapomenu."

A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.

Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že mu ani nedala usnout.

Půjdu taky k řece, řekl si, možná že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa. Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody.

„Oh já nešťastník, já ubožák!" vzkřikl boháč.

Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.

„Kdo to tu křičí?" ptal se. „Koho potkalo neštěstí v mém lese?"

„Já křičím," řekl boháč. „Mě potkalo neštěstí. Sekal jsem dříví, a najednou buch — sekera sletěla z topůrka a rovnou do řeky. Kdo mi ji teď vytáhne?"

„Třeba já," řekl stařík. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a hup do řeky.

Ještě se kola po vodě nerozběhla, a staroch už byl venku. V rukou držel železnou sekeru.

„Je tvá?" ptal se boháče.

„Ne, ta není má," odpověděl boháč. „Moje byla lepší."

Stařík zmizel pod vodou. Když vylezl, podával boháči stříbrnou.

„A co tahle?" zeptal se.

„Ta taky ne," řekl boháč. „Má byla ještě lepší."

Stařík se potopil pod vodu potřetí a vytáhl zlatou sekeru.

„A tahle?" zeptal se boháče.

„Ta je má!" křičel boháč. „Už z dálky jsem ji poznal. Sem s ní, honem!"

Ale stařík nedal.

„Nespletl ses?" ptal se. „Na dně leží ještě diamantová. Možná že to bude ta tvoje."

„Máš pravdu," řekl boháč. „Tahle se tak nějak zablýskla na slunci, až jsem myslel, že je diamantová."

Staroch potřásl vousem a zmizel pod vodou. Zlatou sekeru vzal s sebou.

Zmizel pod vodou, ale zpátky se už nevrátil. A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru.

Boháč a chudák. Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a s tvou rodinou.

Boží Muka

Karel Jaromír Erben - Boháč a chudák

  Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli a seděl pod kupkou; spatřil bílou ženu, sbírala klasy, ježto zůstaly na záhonech, a zastrkávala do kupek. Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se ji, co je zač a co tu dělá? ­
"Já jsem tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice." ­ "A prosím tě, kdepak je moje Štěstí?" otázal se chudý. ­ "Na východě," řekla bílá žena a zmizela. I umínil si chudý, že půjde do světa hledat svého Štěstí. A když jednou zrána už odcházel z domova, nenadále vyskočila ze zápecí Bída a plakala i prosila, aby ji vzal taky s sebou.
 "Oj, moje milá!" řekl chudák. "Jsi velmi slabá a cesta daleká – nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku, umenši se, vlez do ní a já tě ponesu." Bída vlezla do lahvičky a on nemeškaje zandal ji zátkou a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bažině, vyndal lahvičku a vstrčil ji do bahna a tak se Bídy zprostil. Po některém čase přišel do velikého města a nějaký pán vzal ho do služby, aby mu kopal sklep. "Platu žádného ti nedám," řekl, "ale co kopaje najdeš, bude tvé."

 Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Dle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece polovici pánovi a kopal dále. Konečně přišel na železné dveře, a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství.
Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas: "Otevři, pane můj, otevři!". I pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: "Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a s tvou rodinou." 
Nato zmizela. On pak o to své bohatství opět se podělil se svým bývalým pánem, i zůstal mimo to nesmírným boháčem a jmění jeho den ode dne se množilo. Nikdy však nezapomněl na svou nouzi. Jednoho dne, procházeje se po městě, potkal svého bratra, jenž sem přišel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všecky příhody své: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírat, jak a kde se své Bídy zprostil a jiné věci. Hostil ho u sebe po několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a ženě i dětem jeho mnoho darů, i rozloučil se s ním bratrsky.

Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu jeho Štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na bratra svého mohl zas Bídu poslat. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven, a před očima jemu rostouc, začala kolem něho radostně skákat, a objavši ho, líbala a děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil.

"A za to vděčna budu tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás již neopustím!"

Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnějšímu pánu: nikterak nemohl již Bídy z krku pozbýt, ani prodat, ani darovat, ani zakopat, ani utopit, neustále mu byla v patách.

Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; dostav se domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela a z pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda.

A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko ­ Bída!