 |
| A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru. |
DIAMANTOVÁ SEKERA
Sekal chudák dříví na břehu řeky, a najednou mu sekera vyskočila z topůrka a rovnou do vody.
Potopila se, to dá rozum
Chudák se dal lítostí do pláče
„Ach to je neštěstí! Ach to je bída!" hořekoval. „Jak já budu bez sekery rubat dříví? Jak bez dřeva uživím rodinu?"
Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.
„Proč pláčeš, dobrý člověče? Proč běduješ?" zeptal se.
„Jak nemám plakat?" odpověděl chudák. „Upadla mi do vody sekera. Čím budu teď sekat dříví? Čím nakrmím děti?"
„Nu, té bídě bude lehká odpomoc," pravil staroch. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a žbluňk do řeky.
„Tu máš," řekl. „Je to tvá sekera ?"
„Ne, ta není moje," odpověděl chudák.
Stařík se ponořil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou.
„A tahle je tvá?"
„Taky ne," odpověděl chudák.
Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.
„A co tahle?" ptal se.
„Ta je má!" vzkřikl chudák.
Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho nepustil: „Počkej, vem si i tyhle dvě. Když ty nehamoníš, já nebudu taky odpočítávat."
„No, když je to tak, děkuju ti," řekl chudák. „Nikdy ti to nezapomenu."
A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.
Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že mu ani nedala usnout.
Půjdu taky k řece, řekl si, možná že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa. Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody.
„Oh já nešťastník, já ubožák!" vzkřikl boháč.
Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.
„Kdo to tu křičí?" ptal se. „Koho potkalo neštěstí v mém lese?"
„Já křičím," řekl boháč. „Mě potkalo neštěstí. Sekal jsem dříví, a najednou buch — sekera sletěla z topůrka a rovnou do řeky. Kdo mi ji teď vytáhne?"
„Třeba já," řekl stařík. Shodil ze sebe kožich, zul střevíce a hup do řeky.
Ještě se kola po vodě nerozběhla, a staroch už byl venku. V rukou držel železnou sekeru.
„Je tvá?" ptal se boháče.
„Ne, ta není má," odpověděl boháč. „Moje byla lepší."
Stařík zmizel pod vodou. Když vylezl, podával boháči stříbrnou.
„A co tahle?" zeptal se.
„Ta taky ne," řekl boháč. „Má byla ještě lepší."
Stařík se potopil pod vodu potřetí a vytáhl zlatou sekeru.
„A tahle?" zeptal se boháče.
„Ta je má!" křičel boháč. „Už z dálky jsem ji poznal. Sem s ní, honem!"
Ale stařík nedal.
„Nespletl ses?" ptal se. „Na dně leží ještě diamantová. Možná že to bude ta tvoje."
„Máš pravdu," řekl boháč. „Tahle se tak nějak zablýskla na slunci, až jsem myslel, že je diamantová."
Staroch potřásl vousem a zmizel pod vodou. Zlatou sekeru vzal s sebou.
Zmizel pod vodou, ale zpátky se už nevrátil. A boháč sedí na břehu dodnes. Čeká, až mu stařík přinese diamantovou sekeru.
