 |
| Každá liška je chytrá, ta z hájovny nejvíc! |
Pohádka O chytré lišce
Josef Lada
Stará hájovna
U pěti buků stojí o samotě na malé mýtince mezi lesy pod vrchem Homolí a nad rybníkem Kačákem. V hájovně bydlí hajný Vobinuška se svou manželkou a dětmi, Jeníkem a Růženkou. Obě děti, Jeník i Růženka, jsou se svým osamělým domovem velmi spokojeny a za nic na světě by neměnily s jinými dětmi z vesnice. A proč by také měnily, když okolí hájovny jim poskytuje všechno, co náleží k obvyklým dětským radovánkám: v lese roste množství červených i černých jahod, malin, oříšků i hub; v rybníku Kačáku se mohou v parných letních dnech vykoupat, a když v zimě zamrzne, mají kluziště pár kroků od domova. A z vrchu Homole se v zimě tak krásně a divoce sjíždí na rohačkách s větrem o závod.
Vobinuškovi mají své děti velmi rádi a přejí jim, aby všech dětských radovánek užily dosyta. Jeník i Růženka své rodiče za to zase vždy ochotně poslouchají, jak se patří a sluší na dobře vychované a vděčné děti. Proto také není z hájovny U pěti buků slyšet křik, nářek nebo hubování.
Kdykoliv se hajný Vobinuška vypraví do města nebo do vesnice, vždy dětem něco dobrého přinese a odevzdá jim to se šťastným úsměvem, když mu přijdou kus cesty naproti. Ale i když jde jen do lesa na obvyklou obchůzku, je rád, když jim může něco přinést pro potěšení.
A tak se stalo, že jim jednou z lesa přinesl mladou lištičku. Obě děti měly z mladé lišky ohromnou radost a hned jí sháněly nějaké příhodné obydlí, hodně pohodlné, aby se jí v hájovně líbilo. Otec hajný usoudil, že by se jí nejlépe bydlelo ve psí boudě, kterých bylo v hájovně U pěti buků vždy několik pro "strýčka Příhodu", a obě děti se daly ihned s chutí do práce, aby ji pro lišku upravily co možná nejpohodlněji.
Dva psi hajného Vobinušky, Hektor a Sultán, se na to mazlení s mladou liškou dívali zlostně a s nepochopením.
"To je komedií - s liškou!" bručel Hektor. "Podívej se, nejlepší boudu jí upravují a vystýlají jako nějaké princezně! V zimě to musíme za mrazu a ve sněhu pronásledovat, a teď se tomu budeme snad klanět jako nějakému panstvu!"
Když byla bouda upravena, dal hajný lišce na krk pevný kožený obojek, ke kterému připojil delší řetízek, a ten pak připevnil k boudě. Ale lišce se útulně upravená bouda ani trochu nelíbila. Škubala sebou na řetízku, vyskakovala do výšky a všemožným způsobem se snažila zbavit se nepříjemného obojku. Oba psi se tomu vesele chechtali, ale Jeník a Růženka projevili obavu, aby se liška neuškrtila.
 |
| To je komedií s liškou...! |
"Však ona se neuškrtí, nebojte se!" uklidnil je zkušený otec. "Až se tím hodně unaví a pozná, že všechna její námaha je marná, přestane sebou na řetízku trhat a zvykne si být uvázána jako pes."
A liška si skutečně brzy uvědomila, že se marně namáhá, aby se osvobodila, a počala si zvykat na svůj nový domov. Jeník i Růženka se snažili lišce její vězení všelijakými pochoutkami zpříjemnit a chovali se k ní tak vlídně, že na ni Hektor a Sultán velmi žárlili. Ale netroufali si jí ublížit, protože jim to hajný přísně zakázal, a jak známo, myslivečtí psi ihned pochopí, co smějí dělat a co nesmějí.
Obě děti přicházely k lišce každý den, dlouho si s ní hrály a liška si brzy také na ně zvykla, že vždy smutně skučela, když k ní hned v obvyklou dobu nepřišly. Jakmile je však viděla přicházet, ihned vyskočila tak daleko před boudu, kam až jí to řetízek dovoloval, a radostně vrtěla ohonem.
Růženka byla pilná čtenářka, a protože sama velmi ráda četla, tak myslela, že i lišku bude zajímat, když jí občas něco zajímavého ze svých knížek přečte. Domnívala se tak proto, že oba psi, Hektor i Sultán, vždy na ni upřeně hleděli, když jim něco vykládala, jako by všemu dobře rozuměli. Také liška vždy pozorně poslouchala, když jí Růženka četla z nové knížky, kterou dostala o vánocích pod stromeček a ve které byly krásné pohádky o zvířatech. Nejraději četla Růženka lišce pohádky o chytrých liškách, ve kterých vtipné lišky vždy nějaké méně chytré zvíře nebo i člověka svým bystrým důvtipem přemohou.
Zpočátku ovšem nerozuměla liška ani slovo z toho všeho, co jí švitořivá Růženka napovídala; protože si však dávala dobrý pozor,
brzy porozuměla mnohým slovům a za nějaký čas již rozuměla všemu. Víte samy dobře, milé děti, že psi rozumějí lidské řeči, že dobře chápou, když jsou chváleni, a jak se stydí, když jsou za nějaké provinění vyhubováni. A lišky, jak snad také víte, jsou příbuzné psů a mají mnohé jejich vlastnosti. Mimoto byla tato liška obzvláště chytrá a chápavá, a tak není divu, když na ni Růženka každý den mluvila, že všemu dříve rozuměla než některý pes.
A proto liška čím dál tím raději poslouchala Růženčino předčítání a vyprávění o chytrých liškách, které často ošálily i tak rozumné zvíře, jako je král všech zvířat, moudrý a vznešený lev. To lišce velmi lichotilo a umínila si, že se bude všemu dobře učit, aby byla jednou také tak chytrá a rozumná, jako byly ty lišky z pohádek. Proto také všechno ochotně dělala, co na ní Jeník nebo Růženka při cvičení žádali.
Po nějakém čase hajný Vobinuška uznal, že si liška v hájovně již tak zvykla, že ji mohou děti odvázat a vodit na řetízku. Potom jí bylo už také někdy dovoleno trochu se proběhnout po dvoře, ale na zavolání musela vždycky ihned přijít a klidně se zase nechat uvázat. A přitom ji obě děti učily všelijakým kouskům: učily ji přinášet předhozené věci, prosit, panáčkovat a chodit po zadních nohou. Když už všechno dobře uměla, učily ji děti těžším kouskům: chovat panenku, držet v předních prackách hůl a při chůzi se o ni opírat.
 |
| Lišče z domova... |
Všechno to učení a mazlení s liškou pozorovali oba psi s velkou zlostí. Ačkoliv se tvářili, jako by se o lišku ani trochu nezajímali, dobře přitom viděli, co všechno již liška umí, a velmi jí to záviděli. "To je komedií s liškou!" zlobil se Hektor. "Podívej se, kolego, jak se pyšně nafukuje, že umí nosit hůl! Takové věci jsem už uměl jako malé štěně a dávno jsem to už zase zapomněl, protože musím dělat rozumnější věci: ve dne v noci chodit do lesa na obchůzky nebo hlídat hájovnu jako ty. A přitom nás ani nenapadne, abychom se pro to nějak nafukovali. A podívej se na ni! Tváří se pyšně jako kníže pán a myslí si, že nám bude brzy také poroučet jako naši páni nebo děti. Ale - milión komárů - to by si zase na mne nepřišla!"
"Prokrýlepána, Hektore, to snad přece není ani možná věc, aby nám nějaká taková hloupá liška poroučela jako pán?" mumlal Sultán ustrašeně. "Na mou duši, Hektore, to bych tady nebyl ani den a vypálil bych odtud jedním rázem. Raději bych chodil po žebrotě!"
"I nefňukej už napřed, Sultáne! Však nám ještě neporoučí a doufám, že zítra také ne!" bručel Hektor mrzutě. Potom něco pošeptal Sultánovi do ucha a hned nato oba psi s divokým štěkotem vyrazili ze dvora ven, a stále hlučně štěkajíce, oběhli si třikrát celou hájovnu, jako by honili celou bandu zlodějů. Potom se zase hrdě jako vítězové vrátili a po očku se podívali na lišku. A velmi se oba dopálili, když viděli, že liška po celou tu dobu, co oni tak řádili, klidně spala před svým obydlím a že ji ani nenapadlo, aby se hned, jak začali štěkat na výstrahu, schovala do své boudy.
A to lišku opravdu ani nenapadlo. Ona dobře slyšela, co si o ní povídali, a umínila si, že je za tu závist trochu potrestá. Jak jsem vám už řekl, znala z lidské řeči tolik slov, že všemu rozuměla, když k ní děti něco mluvily, protože si všecka slova snadno pamatovala. A nejen to, že už mnoho rozuměla - ona také potajmu zkoušela nějaká lidská slova, a protože byla chytrá a pilná, brzy se jí podařilo několik lidských slov promluvit. Byla na to velmi hrdá a těšila se, jak tím Jeníka i Růženku překvapí. Ale dříve si to chtěla vyzkoušet na Hektorovi a Sultánovi. Dlouho však nevěděla, jak by to měla udělat, a přišla na to až tehdy, když slyšela, jak jí oba hafani závidí přízeň pánových dětí a jak ji pomlouvají.
A pak to hned provedla. Když viděla, že si oba vlezli do svých bud, zalezla si také do svého obydlí a tam chvilku počkala, až se uhnaní psi pohodlně ve svých peleších uvelebí - potom vystrčila hlavu z boudy a zvolala silným hlasem: "Hektore! Sultáne!"
Sotva to psi uslyšeli, hned vylétli z bud a hnali se divoce ke dveřím hájovny. Když je našli uzavřené, rozhlíželi se na všechny strany, aby vypátrali, kdo a odkud na ně zavolal, ale nikde neviděli ani toho nejmenšího človíčka. Chvilku ještě postáli u zavřených dveří a pak se zase loudavým krokem vraceli do svých bud. Ale sotva ulehli, vystrčila liška zase hlavu a zavolala hlasem ještě silnějším: "Hektore! Sultáne!" Podruhé vylétli psi ze svých pelechů a úprkem pádili k zavřeným dveřím. Oba měli strach, aby nebyli káráni, že se na ně musí dvakrát volat, a proto ještě důkladněji a pozorněji pátrali po dvoře i kolem hájovny, kdo to na ně zavolal.
"Někdo si z nás dělá legraci!" huhlal Hektor zlostně, ale Sultán se stále ještě vyjeveně rozhlížel, div si hlavu neukroutil. A když se pak znovu loudali zpět k svým pelechům, zastavil se Hektor před liščinou boudou a přísně a podezřele se díval, jak se liška tváří. Ta sice dělala, jako když už týden tvrdě spí, ale starý a zkušený Hektor ihned poznal, že se jen tak přetvařuje. Jistotu však neměl a také tomu ani nevěřil, že ona by to dovedla, ale měl zlost, že snad se jim posmívá. Proto jenom něco zlostně zabručel a odešel si se Sultánem lehnout před boudu, aby poznal, odkud to volání přichází. Ale liška už je nevolala, protože jí ta dvojí zkouška z lidské řeči stačila, a jen se ve své boudě chechtala, jak ty dva hafany dvakrát řádně prohnala. - Od té doby se liška učila všemu, co Růženka chtěla, ještě s větší chutí. Bavilo ji velmi, když jí děvčátko dalo do packy tužku a vedlo jí packu s tužkou po papíru, aby se tak naučila napsat všechna písmena, a lišce se to vskutku dobře dařilo. Vždyť ona to zkoušela i bez Růženky; když byla sama, vzala třebas i kousek dřeva a do písku jím ryla různá písmena a měla vždy ohromnou radost, když se jí to dařilo. A není divu, že při takové píli se uměla brzy také již i podepsat!
Však se často některý z psů přišel k její boudě podívat, co to tam ta přilezlice tropí, ale liška vždy včas všechno v písku ohonem rozmázla. Za to se psi ještě více na ni zlobili a umínili si, že ji budou zlobit pokud možno nejvíce, aby hned z hájovny utekla, jakmile se jí naskytne příležitost.
"Já ti říkám, Sultáne, že ona to tuhle na nás volala! Vždyť Růženka ji učí pořád žvatlat po lidsku, a když se to naučí hloupý špaček, tak brebtavá liška se to může také naučit!" hučel Hektor do Sultána. "Ale ať si čmárá co chce a brebtá také co chce, do toho mi celkem nic není, ale to mě řádně dopálilo, že si tuhle na nás zavolala jako na nějaké vandráky. Taková podkřovní poběhlice, která se jindy v lese může před námi strachy přerazit, a teď ji budeme snad muset na slovo poslechnout jako našeho pána a hospodáře?! Prach - dudy a necky! Pojď, Sultáne, dělej jen to, co budu dělat já! My té poběhlici ukážeme, co dovedou myslivečtí psi!"
V tu dobu se liška spokojeně vyhřívala na sluníčku. Mžourala ospale očima, ale přitom dobře viděla, jak se oba psi zvedli od svých bud a loudají se k ní. Toho by si byla ani nevšimla, ale psi se dali pojednou do zuřivého loveckého štěkotu a hnali se úprkem přímo na ni jako na nějakou kořist. Ona sice věděla, že jí nesmějí ublížit, ale čert věř takovým kolohnátům! Snadno mohou zapomenout na své dobré vychování, a proto se před nimi co nejrychleji ukryla až do nejzazšího kouta svého obydlí.
Zatím však se oba psi už zase klidně vraceli, jako by se nic nestalo, protože vyběhl na dvůr hajný, aby se podíval, proč se psi tak vztekle rozštěkali.
A tento žertík potom psi opakovali tak často, že brzy lišce pobyt v hájovně znechutili. Mohla sice na ně žalovat, ale něco takového je pod liščí hrdost; rozmazlená kočka by to jistě udělala, avšak liška je statečné lesní zvíře, které by se za to jistě stydělo, kdyby fňukalo a žalovalo.
"To raději odtud odejdu!" rozhodla se dopálená liška. "Jeník i Růženka budou jistě pro mne plakat, ale potom snad uznají, že jsem šla jen tam, kam patřím. Vždyť všechny ty lišky, o kterých mi Růženka četla, žily v lesích, a ne u boudy v nějaké hájovně. A konečně se mohu vždycky zase vrátit, kdyby se mi v lese nelíbilo!"
A potom už jen čekala, až se jí naskytne vhodná příležitost k útěku. Těšila se na volný život v lese a říkala si stále, že to bude něco mnohem krásnějšího než být stále uvázána u psí boudy. A tím, jak bude v lese živa a co bude jíst, si také hlavu nelámala; vždyť všechny ty chytré lišky, o kterých jí Růženka z knížek četla, se tak snadno živily a všechno se jim vždycky lehce zdařilo!
A konečně se také dočkala. Jednoho dne jí děvče špatně zapjalo na krku pásek a liška cítila, že se ho může snadno zbavit. Také to hned učinila, když byla na dvorku samotná. Psi byli v tu dobu někde s hajným v lese, dveře u vrat byly odemčeny - nejkrásnější příležitost nastala a liška také neváhala. Trhnutím hlavy se zbavila obojku a jako blesk sebou mrskla přes dvůr k vratům a rázem měla to, po čem tak dlouho toužila - zlatou svobodu a volnost!
Na malém kopečku nad hájovnou se ještě na okamžik zastavila a poslala všem poslední pozdrav: "Buďte tam všichni šťastni a zdrávi! Sbohem, hájovno U pěti buků! A sbohem, Růženko a Jeníčku!" A pak zmizela v hustém křoví.
Toho večera šly obě děti hajného Vobinušky s pláčem spát. Marně je otec těšil, že jim co nejdříve zase lišku přinese, a marně jim sliboval, že ta nová bude ještě chytřejší; děti se nedaly utišit. "Vždyť ona někde v lese hladem zahyne," naříkala Růženka, "protože se sama živit neumí a byla zvyklá jíst jen vařenou stravu! Ach moje zlatá lištičko - snad už tě nikdy neuvidím!"
A jen oba psi chodili po dvoře hrdě jako vítězi. Chechtali se tomu, jak se snadno lišky zbavili, a rozhodli se, že s ní řádně zatočí, jakmile ji v lese dopadnou.
Nový domov
Zatímco děti hajného Vobinušky naříkaly pro uprchlou lišku, ležela již, nevděčnice, v novém pelechu v dolanském revíru. Dolanský revír byl na opačné straně vrchu Homole a liška chtěla mít nový domov co nejdále od staré hájovny.
Byla s novým domovem úplně spokojena a také celé okolí, které si hned druhý den ráno důkladně prohlédla, se jí velmi líbilo. Také byla ráda, že je blízko hezká myslivna, u které zahlédla hošíka velmi podobného Jeníkovi ze staré hájovny. A to proto, že byla přece už jen hodně zvyklá na lidi a že se jí po Růžence a Jeníkovi velmi stýskalo. Ale svoboda a volnost jí už také tolik zachutnaly, že se do staré hájovny vrátit nechtěla, a také proto, že si umínila, že se musí sama živit, jako to dělaly všechny chytré lišky z pohádek. A protože se už také počítala mezi dospělé a chytré lišky, začala sama sobě říkat kmotra liška. My ji ze zdvořilosti musíme už dále také jen tak nazývat.
Všecko bylo tedy hezké, ale hůře bylo, když kmotra liška dostala hlad. Vůkol nebylo nic k snědku a živou zvěř si také chytit neuměla, protože se tomu vůbec neučila, a tak se několik dnů musela živit všelijakou žouželí. Ono se to kmotře lišce lehce řeklo: budu živa tak snadno a pohodlně jako ty kmotry lišky z pohádek, ale když konečně chtěla také něco podobného udělat, s hrůzou seznala, že všechny ty případy, o kterých jí Růženka četla, už nadobro zapomněla.
Až jednou večer, když se potulovala kolem myslivny, vyslechla pod oknem něco, z čeho měla pojednou radost. Myslivec vyprávěl svému synku všelijaké pohádky o chytrých liškách, jak byly snadno a pohodlně živy, protože svou chytrostí připravily často lidi i zvířata o chutná sousta.
"Jémináčku!" zvolala kmotra liška překvapeně. "To je dobré! Vždyť to jsou zrovna ty pohádky, které mi předčítala Růženka ve staré hájovně!"
Myslivcův synáček se těm pohádkám také velmi smál a prosil tatínka, aby mu vyprávěl takové pohádky každý večer.
"To bude teď pohodlné živobytí!" libovala si kmotra liška. "To, co dovedly ty chytré lišky, o kterých myslivec vypravuje kloučkovi, to já také snadno dokážu a doufám, že je všechny ještě překonám! Budu to nyní dělat jako ty chytré lišky, ale musím si to všechno nejdříve v hlavě uspořádat. Všechna ta Růženčina povídání se mi v hlavě melou a motají páté přes deváté, takže jsem z toho všeho - jak se říká - janek. Ode dneška vyslechnu pod oknem vždy jenom jedno myslivcovo vyprávění o chytré lišce a hned to za dobré paměti provedu, aby se mi to z hlavy nevykouřilo. - Tak - a teď si tady ještě něco poslechnu a hned zatepla to udělám také tak!"
A myslivec počal zrovna vyprávět novou pohádku: "Jednou jedna kmotra liška běžela kolem vinice. Když uviděla na keřích krásné hrozny, hned na ně dostala velikou chuť a všemožným způsobem se snažila jich dosáhnout. Vyskakovala do výšky, co síly měla, rozbíhala se zdaleka, ale hrozny visely tak vysoko, že je nemohla utrhnout. A když konečně pochopila, že všechna její námaha je marná, obrátila ihned svoji lačnou chtivost v ošklivost a pohrdání. Povídala: ,Tyhle hrozny jsou jistě kyselé jako šťovík! Proto mě ani nenapadne, abych je trhala a jedla!'"
Když myslivec dopověděl, dala se naše kmotra liška do tichého smíchu. A potom si bručela pod vousy: "Hm - tohle zrovna nebyla nějaká moc chytrá liška! Hrozny byly trochu vysoko, a proto je nechala být a hloupě odešla. A to já tak hloupá nebudu, milej pane myslivče, a hned vám to také dokážu. Vy si tu zatím povídejte dál a já si hned také dojdu na nějaké hrozny. Vzpomínám si, že domeček ve vaší zahradě je celý obrostlý vínem, a proto se tam na ně také ihned vypravím. A protože už také tuším, že budou hrozny od hus a od dětí dole obrané - vezmu si s sebou hned také váš žebříček, milej pane myslivče!" Na další vyprávění už tedy liška nečekala. Odběhla od okna a několika skoky oběhla myslivnu ke dřevníku, kde vždycky vídala stát malý žebříček. Psi na ni sice vztekle štěkali, protože však byli uvázáni, mohla si jej pohodlně odnést. Vzala si jej přes rameno a sypala se přes zahradu k domečku, na kterém rostlo víno. Už cestou se jí touhou po chutných hroznech sbíhaly sliny v ústech, a proto spěchala, aby tam doběhla co nejdříve. "Vždyť jsem si to myslila, že budou hrozny dole otrhány a že zůstaly jen ty, co jsou vysoko!" nafoukla se liška nad svou chytrostí. Potom rychle přistavila žebříček ke zdi, hbitě po něm vylezla nahoru a hned utrhla nejbližší hrozen. Když však rozkousla první bobule, zašklebila se jako opice. Bobule hned zase vyplivla, ale chvilku potom ještě kroutila skrčeným čumáčkem, než si mohla odlehčit: "Fuj - tajksl! Milión brundibárů - ony jsou opravdu kyselé!!"
Mrzutě odnesla žebříček zpátky na místo, odkud si jej vypůjčila, a loudala se schlíple do lesa. Styděla se, že se hned napoprvé tak hloupě napálila. Ale ještě než usnula v svém teplém doupěti, řekla si na útěchu: "Vem to kozel - hlavu si proto lámat nebudu! Ale zítra vám, kakraholti, ukážu, co dovede chytrá liška!"
Nezdařený rybolov A tak s nedočkavostí běžela nazítří večer pod okno myslivny, aby si poslechla nějakou novou pohádku o chytrých liškách. Myslivec zrovna vyprávěl svému synáčkovi o chytré lišce a hloupém vozkovi, a proto liška pozorně naslouchala: "To byla zase jiná chytrá kmotra liška, ale taky moc povedená!" začal myslivec. "Ta jednou viděla, jak vozkové po silnici kolem lesa vozí plné vozy tučných ryb, a hned dostala na ně chuť. Jak dobře víš, synáčku, pěkná liščí kožišina se vždycky dobře platí, a toho právě ta kmotra liška chytře využila, aby některého vozku napálila. Jeden z nich zrovna přijížděl k lesu s plným nákladem ryb. I lehla si doprostřed silnice, jako by tam byla zrovna po střelné ráně dokonala. ,I to se podívejme, safrahnáte!' povídal si vozka vesele. ,Tady leží zastřelená liška! A musil bych být pytlem praštěný, abych tu potvůrku tady nechal: za to mi dá kožišník v městě pěkných pár korunek na tabák!' A hodil zdánlivě mrtvou lišku do vozu na ryby a jel vesele dál. Ale sotva začal vůz po tvrdém štěrku hodně hrčet, zvedla se milá liška a rychle vyhodila z vozu několik velkých kaprů. Potom také sama seskočila, sebrala shozené ryby a odnesla je do svého doupěte, kde si na nich saframentsky pochutnala!" - "No tohle je přece něco docela jiného než tamta povídačka!" bručela si naše kmotra liška vesele pod vousy. "A já doufám, že se mi tentokrát něco podobného také povede!"
Potom několik dní čekala u silnice, až nějaký vozka s rybami pojede, a skutečně se také jednoho dočkala. Když zjistila, že podle namalované ryby na voze je to opravdu povoz vezoucí ryby, honem si ještě připevnila na ocas cedulku s nápisem "Cena 1 000 korun" a natáhla se doprostřed silnice.
"Hola!" zvolal vozka radostně, když lišku uviděl. "Tady leží liška! A tu já tady ležet nenechám! Prrr! - A to se podívejme, tisíc korun má ta liška cenu. To mám dneska saframentské štěstí - tisíc korun! Nu - ve městě ji dobře prodám." Šťastný vozka hodil lišku dovnitř vozu pod plachtu, zamnul si vesele rukama a jel dál. Za malou chvilku se liška pod plachtou pomalu zvedla a dívala se chtivě kolem sebe. Ryby tam opravdu krásně voněly, liška je cítila a sliny se jí sbíhaly v hubě. Byly tu samé kulaté plechové krabice a na každé z nich krásně namalovaná ryba.
"Ahá tě v kabátě!" zaradovala se liška. "Tady jsou ty potvůrky schovány, ale já vás dostanu!" Popadla největší krabici a zkoušela ji otevřít. Ale krabice neměla ani kliku, ani háček, ani víčko, ani pokličku, ani kolíček.
"Co to? Jaké je to zase nové taškářství?" bručela si tiše do vousů. "Já přece otevřu všecko: každý kurník, každé dveře, každé okno, každý hrnec i každou škatulku od sirek, ale téhle čertovině nerozumím! A otevírat se to přece nějak musí! Tak hloupá nejsem, abych věřila, že lidé ty ryby polykají i s krabicemi!" A počala se znovu do krabice dobývat. Kousala ji zuby, škrabala ji drápy, ale všecko bylo marné. Krabice nepovolila. A tu se kmotra liška už tak dopálila, že se ani necítila. Mrskla krabicí zpátky na hromadu, až to důkladně zařinčelo, a vztekle vyjekla: "Jděte mi ke všem čertům s takovými vynálezy!"
Vtom však už také vozka nakoukl ulekaně pod plachtu, co se to tam děje a proč se krabice sypou, ale zahlédl už jen liščí ocas. Kmotra liška nečekala a uháněla k lesu. A teprve v hustém lese se zastavila, posadila se a začala se peskovat: "Pardyje kopyto, to jsem se zas jednou napálila! Teď abych se už opravdu styděla vystrčit hlavu mezi slušné lidi, a to si ještě pověsím na ocas cedulku s nápisem: Cena 1 000 korun! Ani za starou bačkoru nestojím!" Popadla cedulku a roztrhala ji na kousky. Ale když se už dost naláteřila a zlost ji trochu přešla, začala zase klidněji uvažovat: "S těmi starými pohádkami už si dám pokoj! Ty jsou tak dobré pro toho malého Venouška myslivcovic, ale ne pro dnešní vzdělanou lišku. Jsou všecky prolhané a k nepotřebě, protože pohádkami se ani cvrček nenakrmí. Dnes to nejde s báchorkami, a proto já to nyní zkusím docela jinak: podle dnešní pokročilé doby a s použitím všech nejnovějších vynálezů! Já vám, kakraholti, ukážu, jak pohodlně a lehce žije moderní liška!"
Dobrodružství s kouzelným stolečkem Kmotra liška si umínila, že se už podle všelijakých starých bajek a pohádek řídit nebude a že si k pohodlnému živobytí dopomůže nějakým modernějším způsobem. To se sice snadno řekne, ale těžko se nějaký chytrý způsob vymyslí. A také kmotra liška, ačkoliv si celý den hlavu lámala, aby něco podařeného vynalezla, nepřišla na nic a ještě ráda večer klusala k myslivně pod okno, aby zase vyslechla nějakou pohádku o chytrých liškách.
Ale myslivec toho večera synáčkovi o liškách nevypravoval. Mluvil jen o nějakém beránku, z kterého padaly dukáty, když se otřásl, a to kmotru lišku nezajímalo. Už chtěla odejít, ale myslivec zrovna počal zase vyprávět o stolečku, kterému se jen poručilo: "Stolečku, prostři se!" a hned byl plný těch nejchutnějších jídel. Kmotra liška bystřeji nastražila uši.
"Jéjej, tati, to by bylo něco, kdybychom měli také takový kouzelný stoleček!" toužebně promluvil myslivcův synáček a tatínek mu na to odpověděl: "I vždyť jej také opravdu máme, ty moje jelení nožko! Dostal jsem jej kdysi darem od Houbového dědečka a dlouhý čas jsme potom nic jiného nejedli, než co nám kouzelný stoleček prostíral. Ale nakonec se nám všecky ty báječné lahůdky tak přejedly, že jsme se honem zase vrátili k našim knedlíkům, kaším a škubánkům, abychom si samými lahůdkami nadobro nezkazili žaludky. A stoleček - aby nás nelákal - jsme prozatím vystěhovali na dvůr do komory, kde je složeno všechno naše staré rodinné haraburdí. Je to ten stoleček zeleně nabarvený, víš?"
Dále už kmotra liška myslivce ani neposlouchala. Věděla právě, co potřebovala, a ostatní povídačky ji už nezajímaly. Už se jí touhou zrovna po těch lahůdkách sliny v hubě sbíhaly a hned se rozhodla, že se co nejdříve musí toho kouzelného stolečku zmocnit. Prokrýlepána! - vždyť je to také stoleček, kterému se jen řekne: "Prostři se!" a hned je plný takových dobrot, že by je nikdo ani za celý měsíc ani po těch nejlepších hostincích nesehnal!
Liška oběhla myslivnu a opatrně se přiblížila ke komoře, kde byl ten zázračný stoleček uložen. Měla starost, jak by se ho zmocnila, a obávala se, že bude komora s takovým cenným předmětem dobře uzamčena. Proto se velmi radovala, když uviděla myslivcovu služebnou, jak něco v papíru zabaleného odnáší do komory a zase vychází ven, aniž za sebou komoru uzamkla.
"Sláva - všecko se krásně daří!" broukala si liška pod vousy, a sotva se za služebnou zavřely dveře myslivny, hned vlezla do komory a za chvilku již běžela se stolečkem na zádech do lesní temnoty, aby jej tam někde v ústraní hned vyzkoušela.
Stoleček byl dost těžký, ale kmotra liška nedbala, že se pod jeho tíhou notně prohýbá, a jen spěchala, aby užuž ochutnala ty báječné a nevídané lahůdky. A tak jej dotáhla na malou planinku mezi hustým smrčím, kde spal jen nějaký ten brouk, a tam jej postavila. Chvilku si jej bedlivě prohlížela, jak činí každá opatrná liška, než se odhodlá k něčemu neznámému, ale touha po chutných lahůdkách ji popohnala.
"Stolečku, prostři se!" zvolala nedočkavě na stoleček - ale ten - jako by neslyšel (nebo dělal, jako když už spí) - a neprostřel nic!
"Povídám - stolečku, prostři se!" rozkřikla se liška znovu na stoleček, ale ten byl neposlušný jako poprvé a neprostřel se!
Kmotra liška se už dopálila. "Pardyje kopyto, prostřeš se, nebo ne!" rozkřikla se ještě hlasitěji, popadla stoleček za knoflík u zásuvky a pořádně stolečkem zatřásla.
A tu se přání kmotry lišky opravdu splnilo: zásuvka u stolku se otevřela a v ní se objevilo něco zabaleného v mastném papíru. Také líbezná vůně ihned zavoněla po celém lese.
Liška chtivě sáhla po balíčku, s nedočkavostí jej rozbalila, a když spatřila chutný obsah balíčku, dala se radostí do divokého tance a skákání. A nedivte se jí, milé děti! Vždyť před ní leželo pět velkých, líbezně vonících jitrnic, které kmotra liška jakživa ještě nejedla.
"Sláva, třikrát sláva! Teď jsem konečně kápla na to pravé moderní živobytí!" radostně jásala kmotra liška. "Už je konec klopotnému shánění potravy a nebezpečným výpravám k lidským obydlím! Už si nebudu musit lámat hlavu vymýšlením všelijakých kejklů na oklamání jiných tvorů a tatrmany lecjakým hloupým vozkům také už nikdy dělat nebudu! - Sláva - už je konec práci a teď mi nastane už jen sladké a příjemné lenošení. Odteďka se budu jen válet ve svém pelechu, a když budu mít hlad - tak jen poručím tomuhle stolečku - a hned bude všeho dost! Ještě tedy jednou: sláva! a dám se s chutí do toho!"
Když liška s velkou chutí snědla všech pět jitrnic, zabalila pečlivě všechny špejle do papíru a schovala si je na památku. A potom si stoleček opět naložila na záda a odnesla si jej do svého pelechu. Přitom se celou cestu radostně šklebila a několikrát si i vesele poskočila. A když si vzpomněla, jak budou ostatní lišky na ten kouzelný stoleček čubrnět a jak jí ho budou závidět, tu musela stoleček postavit, aby se mohla dosyta vyskákat, vychechtat a vydovádět.
Sotva se druhý den ráno kmotra liška probudila, hned si zavolala straku Štěbetalku a požádala ji, aby navštívila všecky lišky v celém dalekém a širokém okolí a vyřídila jim přátelské pozvání k veliké hostině. Ať všechny do jedné přijdou odpoledne na planinku před obydlí kmotry lišky, že jim chystá příjemné překvapení. A ještě volala za odlétající strakou, že všechny udělají dobře, když celý den nebudou nic jíst, aby jim přichystaná lahůdka lépe chutnala.
Zatímco straka oblétávala všecka liščí doupata, posadila se kmotra liška před kouzelný stoleček a zálibně si jej prohlížela. Chvílemi jej také pohladila a promluvila k němu něco pochvalného, aby jej udržela v dobré náladě až do večera. A když si vzpomněla, jak jí všecky lišky budou ten stoleček závidět, musela se honem do únavy vyskákat a vydovádět, aby se z té velké radosti ještě nerozstonala. Také měla sto chutí na nějakou jitrničku, aby si na ní sama smlsla, než se ostatní lišky sejdou, ale té mlsné touze přece odolala.
Straka Štěbetalka uměla dobře zvát. Už v poledne přicházely zvědavé lišky a ke třetí hodině se planinka před obydlím kmotry lišky červenala samými liškami. Byly tam lišky všech velikostí i stáří: byly tam liščí mámy i s osmi mláďaty, byli tam liščí dědečkové i babičky a mnoho starých a nemocných lišek přinesly mladé lišky na zádech. Mohu směle říci, že tehdy nezůstala v celém okolí doma ani jedna liščí noha. A všecky ty lišky hleděly zvědavě a toužebně k obydlí kmotry lišky a s nedočkavostí očekávaly tu chutnou hostinu. Všecky se podle rady od rána postily, ale bylo tam i mnoho takových, které nemohly sehnat potravu již po několik dnů. Proto se, milé děti, nedivte, že v pět hodin už všecky lišky žádaly, aby hostina začala.
Také kmotra liška si řekla, že se už sotva ještě některá liška k hostině dostaví, a vynesla stoleček před své doupě. Hned nastalo mezi liškami šuškání a povídání, zadní lišky natahovaly krky, matky braly mláďata do náručí a mladé lišky vzaly staré dědečky na záda, aby lépe viděli.
Potom požádala kmotra liška o ticho, a když se celé to shromáždění ztišilo, spustila slavnostním hlasem: "Vážení přátelé! Sezvala jsem vás, abyste se mnou sdíleli radost, která mě nenadále potkala. Za mou velikou moudrost a za pořádek, který mám ve svém pelechu, daroval mi jeden velectěný čarodějník stoleček. Není to snad nějaké odložené staré haraburdí, ale je to stoleček kouzelný, který na můj rozkaz vydá balíček s pěti jitrnicemi a to se může opakovat třeba miliónkrát za sebou! A protože je těch lahůdek takový nadbytek a já nejsem lakomá, proto jsem vás, vážené přítelkyně, všecky sezvala, abyste se mnou těch vzácných darů užily. Ale dříve ještě, nežli stoleček požádám o prostírání, ukáži vám z těch jitrnic špejle, abyste uvěřily, že si z vás nedělám žádnou legraci!"
Když kmotra liška podala špejle nejbližším liškám, nastal mezi liškami opět šumot a hluk. Všecky natahovaly nosy, aby podle vůně zjistily pravost špejlí, a brzy bylo slyšet radostné hlasy a výkřiky: "Ano, jsou pravé - namoutěkutě - že jsou! Já už jsem je také jednou jedla!" A všecky lišky se už mlsně a nedočkavě olizovaly.
A potom nastal ten slavnostní a tak toužebně očekávaný okamžik. Kmotra liška přistoupila ke kouzelnému stolečku a zdvihla přední tlapku do výšky na znamení, že hostina začíná. Všechny lišky hned ztichly, kulily zvědavě oči, natahovaly chtivě čumáky a nedočkavě přešlapovaly.
"Stolečku, prostři se!" zvolala kmotra liška slavnostním hlasem a potom vážně vytáhla zásuvku. Hned se všecky liščí krky ještě více natáhly, oči se více vykulily, nosy se zbystřily, aby první pochytily lahodnou vůni jitrnic - ale neuviděly nic a neucítily nic! Jen komár vylétl z otevřené zásuvky.
Kmotra liška se polekala. Zastrčila zásuvku a rozkřikla se na stoleček hlasitěji: "Stolečku, prostři se!" Ale ve stolečku nebyl už ani ten komár. Kmotře lišce se již rozklepaly rozčilením nohy, když i podruhé vytáhla prázdnou zásuvku, a mezi liškami nastal rozčilený šepot a mumlání. "Dělá si z nás legraci!" slyšela volat ze zadních řad a lišky vpředu se na ni dívaly zlostně i posměšně.
"Pardyje kopyto, prostřeš se, nebo ne!" rozkřikla se kmotra liška na stoleček potřetí a tak prudce vytrhla zásuvku ze stolku, že až upadla na ocas. Ale hned zase rychle vyskočila, odhodila prázdnou zásuvku a dala se na útěk. Za ní se hnaly dopálené lišky a křičely na celý les: "Udělala si z nás dobrý den! My se o hladu trmácíme až sem, takový kus cesty, pro její legraci! Sama snědla jitrnice a nám ukazuje špejle, uličnice!" A ještě hůře jí nadávaly.
Lišky, které nemohly tak rychle utíkat, vrhly se vztekle na stoleček a za malou chvilku z něho byla hromádka třísek. To víte, že přitom dělaly také notný rámus, a tak bylo v lese křiku a hluku na fůry.
Před rozzlobenými liškami se kmotra liška zachránila jen tím, že rychle vylezla na vysokou borovici. Jak je vám dobře známo, lišky na stromy nelezou, ale kmotra liška v tom strachu ani nevěděla, jak se dostala až do vršku borovice. Zatím se kolem stromu shromáždily všechny lišky a dělaly takový hluk, že to bylo slyšet až do myslivny.
Myslivec sebral pušku a psa a běžel se do lesa podívat, co se to tam děje. Když však uviděl takové množství lišek, vrátil se rychle pro hajné a ostatní myslivce a všem dohromady dalo mnoho práce, než tu rozzuřenou liščí havěť rozehnali. Kmotra liška se přitiskla k červenému kmenu borovice, aby ji tam myslivci nespatřili, a zmírala strachy, aby nespadla dolů. Seděla tam dlouho do noci, a teprve když nadobro utichlo láteření myslivců a liščí štěkání, slezla opatrně dolů a doplížila se do svého zničeného doupěte.
A tam potom o všem takto uvažovala: "Udělala jsem velkou chybu! Získala jsem takovou krásnou věc, ale svou hloupostí jsem se zase o ni připravila! Stoleček byl jistě kouzelný, ale já jsem s ním asi špatně zacházela. Buďto jsem jej měla o ty jitrnice poprosit, anebo k jednání se stolečkem patří ještě něco, co jsem v tom spěchu pod oknem myslivny už ani nevyslechla. Je možné, že se stoleček na mne dopálil, že jsem se tak vychloubala, a také mé napadá, že snad stoleček dostal strach, že se ztrhá, než tolik hladových krků nakrmí, a raději dělal hloupého. A já už se mu nyní docela nedivím. Já bych teď té nevzdělané chásce také už ani ty špejle nedala! Beztoho se mi budou do smrti posmívat. Ale patří mi to! Měla jsem pohádku pořádně doposlouchat až do konce, a ne hned běžet jako splašená koza do komory pro stoleček. Teď abych se styděla hanbou hlavu z pelechu vystrčit, než to zase nějak spravím. Ale já vím co! Svou dobrou pověst si musím napravit nějakou ještě lepší a ještě kouzelnější pohádkou. Tak si všecky lišky zase usmířím a budu opět nejslavnější liškou v celém okolí."
Čertovský gramofon
Při své příští návštěvě v dolanské myslivně kmotra liška zaslechla, jak z obývacího pokoje vycházejí hlasy všech možných domácích i lesních zvířat. Dobře poznávala, že ty hlasy jsou pravé a že je nenapodobuje člověk, jak se to někdy dělá. Bylo jí divné, jak se může do tak malé místnosti vejít tolik zvířat, a nemohla pochopit, že tu všechnu havěť paní myslivcová trpí v obývacím pokoji.
A ještě více se divila, když si přivalila pod okno dřevěný špalík, aby do pokoje viděla; ale ať namáhala kukadla sebevíc, neviděla v pokoji nic jiného než pana myslivce s Venouškem, jak sedí u stolu a poslouchají ty zvířecí hlasy, které vycházely z malé skříňky postavené na stole. Tehdy kmotra liška div rozčilením z toho špalíku nespadla, když si pomyslela, že je kráva, kterou zrovna slyšela bučet, do té skříňky nacpána, a proto tam tak žalostně bučí. A když potom ještě viděla, že pan myslivec jenom na skříňce něco přehodil, a hned nato zase uslyšela hlas jelena, nemohla se rozčilením již déle na špalíku udržet a raději seskočila zase dolů na zem.
"Jak se jen ta dvě veliká zvířata mohou vejít do tak maličké skříňky?" vrtalo jí hlavou a ještě štěstí, že se to dověděla dříve, než odešla domů spát; jistě by bývala té noci rozčilením ani oka nezamhouřila.
Proto pozorně naslouchala zároveň s myslivcovým synkem Venouškem, když mu tatínek všechno o té skříňce, které říkal gramofon, vykládal a vysvětloval. Kmotra liška měla štěstí, že myslivcova rodina dostala gramofon poštou zrovna toho dne, a proto mohla vyslechnout všechno, co pan myslivec uznal za nutné Venouškovi vysvětlit, aby pochopil, co je to vlastně gramofon, jak se s ním zachází a jakým způsobem se pořizují gramofonové desky.
Tak se dozvěděla, že v té malé skříňce není ukryta bučící kráva, ale že se bučení ozývá jenom z té černé kulaté desky, která se může vyměnit libovolně za desku s hlasem jiného zvířete. Při té přednášce si kmotra liška vyskočila zase na špalík, aby dobře viděla, jak se s gramofonem zachází, protože si hned řekla, že jí nebude na škodu, když to bude vidět. Tak viděla, jak se do gramofonu vkládá nová deska, jak se gramofon natahuje, jak se klade kolečko s jehlou na desku a jak se gramofon spouští a zastavuje. A také přitom uslyšela hlasy zvířat a ptáků, které byly na deskách zachyceny: řehtání koně, mňoukání kočky, kokrhání kohouta a mečení kozy. To mečení se lišce nejvíce líbilo, protože bylo také nejpodařenější. Kmotra liška by byla u myslivny ten večer poslouchala třebas až do rána, ale Venoušek musel jít brzy spát a tím se skončilo i hní na gramofon. A hned potom i kmotra liška odběhla na kutě do svého pelechu.
Kmotra liška si ráda také někdy zašla na stráň na kraj lesa březinky, který rostl nedaleko obce Žabonos a odkud měla krásný rozhled po celém okolí. Tam pak dlouho sedávala v křoví a pozorovala tamodtud život kolem vesnice; hry dětí a práci lidí i zvířat na polích. Byla to ves mezi lesy zapadlá, kde lidé žili ještě postaru a kde málokterý občan věděl, co je to rádio a gramofon. Ještě se tam žilo jako ve staré pohádce.
Jednoho dne pozorovala kmotra liška ze svého úkrytu starou kozu u malého chlívku na dvorku posledního baráku. Stará koza odcházela někam na pastvu a nakazovala přísně svým čtyřem kozlátkům, aby nikomu dvířka neotvírala. Aby si pěkně hrála a čekala, dokud neuslyší hlas své matky nebo hospodyně, ale jinému ať se neopováží otevřít, neboť by to mohla být liška, zloděj, vlk či jiný nepřítel.
Kmotra liška se tomu dala do smíchu: "Prokrýlepána - to je ale opravdu ještě nějaká staromódní kozí máma! Kdyby měla u dvířek patentní zámek a skleněné kukátko, nemusela by tak dlouho s kozlátky klábosit! Kozlátka by jen mrkla okénkem a hned by viděla, kdo se na ně dobývá, a stará koza by se mohla někde bez starosti pást. Ale takhle se strachy ani nenají, protože si pořád myslí, zdali už jí zatím někdo její děti neukradl! A dříve se tak vskutku stávalo. Vždyť mi o tom Růženka v staré hájovně často četla ze svých knížek, jak třeba vlk u chlívku měnil všelijak svůj hlas, aby se co nejvíce změnil v kozí mečení, a svůj jazyk si dal u kováře trochu upilovat, aby tak hrubě nemluvil. Nu - já bych takový blázen nebyla, abych si dala pro pár kozlat jazyk upilovat, ale jednou bych to mohla zkusit pro švandu a u chlívku trochu zamečet. A to opravdu jen proto, abych se přesvědčila, jak jsou ta kozlátka ostražitá. A kdyby se snad stalo a neopatrná kozlátka mi otevřela - pak bych jim jen řádně domluvila, aby lépe svoji matku poslouchala, a šla bych zase ke všem kozlům do svého pelechu!"
"Ano - půjdu tam třebas hned a zamečím u dvířek zrovna tak, jak to dělala stará kozí máma! Ale - hola hej - počkat! Prokrýlepána - dobře, že jsem si na to ještě včas vzpomněla! To bude jiná švanda, až kozlátka uslyší opravdické kozí mečení, které mají myslivcovi nahrané na té černé gramofonové desce! Co mi to - ke všem kozlům - udělá, když si ten gramofon od myslivců na chviličku vypůjčím a po té komedii ho hned zase v pořádku dám na své místo?! Vždyť oni to ani nepoznají. V tuhle dobu v tom pokoji nikdo není, ale okno mají pořád otevřené, tak tedy - bez dlouhých cavyků - hurá do myslivny pro gramofon!"
Jako blesk mrskla sebou do březinky a za malou chvilku již dobíhala k myslivně, kde všecko bylo tak, jak předpověděla: okno u pokoje bylo otevřené a myslivcovi byli všichni kdovíkde. Hned si tedy bez dlouhého rozmýšlení přistavila ke zdi špalík a v mžiku byla v pokoji. Gramofon stál na svém obvyklém místě a kmotra liška si div nezavýskla, když viděla, že zrovna ta deska s kozím hlasem leží vedle gramofonu. Vzala tedy rychle gramofon i desku do náruče, opatrně vylezla z pokoje ven a spěchala s tím, co síly měla, k Žabonosům. A to všechno provedla tak rychle, že se stará kozí máma pořád ještě pásla na vysoké mezi pod ohromnou hruškou pláničkou.
Baráček, ve kterém ta koza bydlela se svými kozlátky, byl vystrčen až na samý konec vesnice. A protože naštěstí ani tam nebyl nikdo doma, mohla kmotra liška pohodlně a beze strachu v tichosti postavit gramofon na nízký špalek před chlívek, natáhnout jej a nasadit jehlu na okraj desky. A když gramofon spustila a kotouč s deskou se začal otáčet, usedla si kmotra liška na špalíček před gramofon a dívala se upřeně na dvířka u kozího chlívku. Byla hrozně zvědava, co budou kozlátka dělat, jakmile se z gramofonu ozve kozí hlas, a rozčilením se už zrovna třásla.
Ale - co to? Vtom zahoukla pojednou za ní střelná rána a hned nato jako hromobití následoval jeden výstřel za druhým a do rachotu pušek mísil se křik lidí, divý štěkot psů a poplašné troubení! A to troubení slyšela již kmotra liška v běhu, neboť hned po první ráně vyrazila prudce ze dvorka na zahrádku a přes pole pádila, jak mohla nejrychleji, k březině.
Tam se teprve ustrašeně ohlédla, a když viděla, že už ji nikdo nepronásleduje, zalezla si rychle do hustého křoví a tamodtud se s vyděšeným zrakem dívala zpět k vesnici. Strachy na ní stály všechny chlupy a po prudkém běhu se celá chvěla; ale byla ráda, že vyvázla z toho přepadení se zdravou kůží. Bylo jí však velmi divné, že na dvorku u kozího chlívku neviděla žádné honce ani hajné se psy, ani myslivce, ale střelné rány, štěkání i troubení se tam stále ještě ozývalo.
Hodnou chvilku bylo na dvorečku prázdno, a teprve pak tam přiběhli z vesnice a z polí muži ozbrojeni holemi, cepy, vidlemi i sekerami a kmotra liška viděla, jak se poplašeně ohlížejí na všecky strany a hledají původce té divoké střelby. Pak viděla, jak všichni běží ke gramofonu, jak ho obkličují ve velkém kruhu, a bylo slyšet zmatené výkřiky: "Je to tamhleta čertova škatule, sousedé! Střílí sice pořád jenom naslepo, ale čert jí věř - než se nadějeme, může do nás pálit naostro! A proto, lidičky zlatý - zabte ji, než tady způsobí neštěstí! Vávro, Brázdo, Kroupo, Bartoši - prokrýlepána - lidičky, už zase ta škatule troubí k útoku!"
A na kmotře lišce se hrůzou zježily snad všecky chlupy, když viděla, jak odvážný soused Bartoš se plíží opatrně ke gramofonu s napřaženým cepem. V tu chvíli přestávalo troubení, ale zato se ozvala zase střelba - a tu již soused Bartoš déle nečekal a pádnou ranou srazil tu čertovskou věc ze špalku dolů a ještě na zemi ji několikrát cepem přetáhl. Tu však mu již přiskočili na pomoc i jiní odvážnější muži a všichni do ní statečné bušili. Ale největším hrdinou byl přece jenom soused Bartoš, protože hned po první jeho ráně střelba naráz přestala, čertovská škatule zakvičela - a pak umlkla nadobro.
Ale sousedu Bartošovi to ještě nestačilo a zavolal na sousedy, že snad bude nejlépe, když tu nebezpečnou škatuli hodí do rybníka a tak ji utopí - neboť jistota je jistota a ta čertovská věc by se třebas mohla ještě ze všech těch ran vylízat. Na tu radu přiskočil hned soused Vávra s vidlemi, nabral na ně vše, co zbylo z gramofonu, a uháněl s tím rychle k obecnímu rybníku.
Za ním se hnal zástup mužů, žen, dětí a psů snad z celé vesnice - a všichni hlučeli, křičeli, radostně výskali a chválili statečnost svých sousedů, kteří tak rázem utloukli tu tajemnou a nebezpečnou věc, jež mohla lehce zničit celé Žabonosy.
A když ta potvůrka žbluňkla do vody a voda se za ní navždy zavřela, vypukl zástup žabonoských občanů, žen a dětí ve vítězný jásot, který se pak změnil v hrdinský zpěv a končil tancem kolem rybníka.
A dále se už kmotra liška nedívala. Zavyla smutně nad zničeným gramofonem a pak vrávoravým krokem šla k svému pelechu. Toho dne už z něho ani krokem nevyšla a rozčileně chodila sem a tam jako někdo, kdo má na svědomí těžké provinění. Každou chvíli se chytila za hlavu a rozčileně přitom volala: "Prokrýlepána - prokrýlepána! Co tomu jen myslivcovi řeknou, až poznají, že se jim gramofon ztratil. Já myslela, že jim ho zase vrátím v nejlepším pořádku, a zatím jsou z něho střepy. To jsem to vymňoukla! Ale já tu škodu myslivcovům musím jednou nahradit ať už jakýmkoliv způsobem, protože by mě to tady jinak ani netěšilo dále bydlet, a já jsem tu přece byla pořád tak šťastná a spokojená!"
Několik dnů po té nehodě se kmotra liška vyhýbala myslivně a žila stále ve strachu, že si pan myslivec na ni dojde a vypráší jí kožich za ten gramofon. Ale jednoho dne se jí zastesklo po myslivně, že se rozhodla aspoň zpovzdálečí jít se zase na ni podívat. Plížila se tedy večer opatrně k myslivně a byla stále připravena dát se rychle na útěk, kdyby jí snad hrozilo nebezpečí.
Ale všechen strach ji rázem přešel, když zaslechla hrát na gramofon, a několika skoky dorazila k myslivně. Hned si zase přivalila k oknu špalíček, a když se podívala do pokoje, musela se radostí dát do smíchu. Na stole stál zase gramofon, ale mnohem větší, než byl ten starý.
Však z něho měl Venoušek velkou radost a stále říkal tatínkovi: "To je dobře, že nám ten starý gramofon, který jsme dostali od dědečka, někdo ukrad! Ten už chraptěl, vrzal a pískal jak starý flašinet a jistě bychom jej už tak jako tak vyhodili. A tak jsme si aspoň hned pomohli k novému gramofonu! Jenom, tati, lituji, že se nám ztratila také deska s kozím hlasem, víš, ta s kozím mečením, co se mi tak tuze líbila!"
"Tak se, Venoušku, podívej!" povídal pan myslivec a usmíval se pod vousy. Potom dal do gramofonu desku, a když gramofon natáhl a spustil, ozval se z něho zrovna ten kozí hlas, jako byl na staré desce. Jakmile jej Venoušek uslyšel, dal se hned radostí do bujného skákání, tleskal ručkama a mečel také jako koza.
Když gramofon dohrál, obrátil pan myslivec desku na druhou stranu a povídal synáčkovi: "Tak, a teď si dáme ten knížecí hon!" Kmotra liška byla na to také velmi zvědava, ale když se pojednou ozvala z gramofonu střelná rána a hned nato jako hromobití se ozýval jeden výstřel za druhým, tak leknutím ze špalíku div nespadla! Shýbla hlavu pod okenní rám, aby ji nic netrefilo, ale když slyšela troubení, štěkot psů a křik lidí, rozbřesklo se jí pojednou v hlavě: "Prokrýlepána! Vždyť zrovna takhle to střílelo, křičelo a troubilo na tom dvorku v Žabonosech! A to není přece možné, aby se to všechno dělo u myslivců v obývacím pokoji!? Že ono to bude také jenom na takové desce, jako je to kozí mečení?! Ba ano! Už je tomu tak a já, koza bláznivá, jsem pro to div nevypustila z těla duši! To jsem, vrták stará, zase jednou nalétla na nějaký čertův vynález!"
Té noci zas jednou za čas kmotra liška klidně spala. A když si na druhý den ráno vyšla před svůj pelech a rozhlédla se po okolním lese, bručela si spokojeně: "To jsem ráda, že se myslivcovi pro ten gramofon ani trochu nehněvají a že se pro to nemusím už odtud stěhovat. Vždyť bych tak útulné místo hned tak jinde nenašla!"
Sláva telefonu!
Druhý den tedy zase s novou chutí běžela kmotra liška k myslivně pod okno. Myslivec právě vypravoval synáčkovi pohádku o hrnečku, ze kterého se na požádání: "Vař, hrnečku, vař, kaše nám navař!" vyvalilo kaše třeba na fůry, dokud se neřeklo: "Hrnečku, dost!"
"Fí!" ušklíbla se liška pod oknem. "O ten hrneček zrovna nestojím, protože já kaši nerada! Jen jednou jsem jí trochu snědla a byla jsem od ní celá upatlaná!"
Ale ani myslivcův synáček o ten kouzelný hrneček nestál: "Já jím kaši nejraději od naší maminky!" řekl tak rozhodně, že myslivec přestal o něm dále vypravovat.
Chvilku bylo ve světnici ticho a potom se myslivcův synáček zeptal tatínka: "Já vím, tati, že to jsou všechno jen pohádky, ale, prosím tě, vysvětli mi tohle: Včera ti maminka řekla, že by potřebovala mít doma celou šunku. Tys řekl jenom: ,Dobrá!', ale do města jsi pro šunku ani neposlal, ani nepsal, ani jsi pro ni nešel sám - a přece ji k nám kvečeru uzenářův učedník přinesl. To bych, tati, opravdu rád věděl, jak jsi to zařídil?!"
"I pardyje kopyto!" rozkřikl se pan myslivec, "já ti ještě neřekl, že nám v kanceláři zavedli novou báječnou věc, které se říká telefon! Však hned zítra ráno ti jej ukáži a také tě naučím s ním zacházet. Není to těžká věc! To se jen zvedne sluchátko, přiloží se k uchu a počká se, až se ze sluchátka ozve hlas: ,Haló, zde město Nohavice!' Jakmile to uslyšíš, hned řekneš číslo telefonu toho pána v Nohavicích, s kterým chceš mluvit. Řekneš tedy číslo 54, to je číslo telefonu našeho uzenáře Špejlíka, a za chviličku s ním už můžeš pohodlně mluvit! Začneš: ,Haló, tady je lesník Březina! Dobrý den přeji pane Špejlíku! Jak se máte? Dobře, že ano? To ani není jinak možné, když je člověk pořád u takových dobrot. Ale my máme také zase chuť na nějakou uzeninu, tak nám pošlete jednu celou šunku. A můžete ji dát zabalenou do toho starého vykotlaného dubu na křižovatce, abyste se s ní nemuseli trmácet až k nám na samotu, a já si ji tam v poledne vyzvednu. Peníze vám dám, až přijdu v neděli do města, a zatím se mějte, pane Špejlíku, dobře a na shledanou!'"
Kmotře lišce se rozčilením až vousy zježily, když to vyslechla. Musila sice brzy potom odběhnout, protože jeden z hajných přicházel se psem k myslivně, ale kmotra liška už věděla dosti. "Prokrýlepána!" jektala rozčilením ve svém pelechu. "Cel šunku mohu snadno dostat - jen si musím pospíšit, abych ji z toho dubu vytáhla dříve, nežli pro ni přijde myslivec!"
Jak už asi, milé děti, dobře tušíte, myslela kmotra liška, že myslivec bude opravdu druhý den ráno o tu šunku telefonovat, a nepochopila, že to myslivec jenom tak synkovi názorně vykládal, jak se telefonuje. Vždyť měli doma ještě celou šunku v zásobě! - Však se liška o svém omylu sama druhý den přesvědčila, když celé dopoledne marně blízko vykotlaného dubu na křižovatce z úkrytu vyhlížela, až tu šunku uzenář do dubu ukryje. Teprve po dlouhém marném čekání si uvědomila, že to byl jen návod k telefonování a že bude muset počkat, až myslivcovi objednanou šunku snědí. Byla z toho celý den mrzutá, ale potom si řekla vesele: "A co já budu čekat, až se jim uráčí šunku sníst. Já si přece mohu sama zítra ráno o tu šunku zatelefonovat! Už přece dobře vím, jak se to dělá, a jen musím vyčíhat, až myslivec z kanceláře odejde do lesa. Okno je beztoho teď v létě u kanceláře pořád otevřeno!" - A také tak učinila, jak si umínila. Když druhý den ráno vypozorovala, že myslivec zavřel kancelář a odešel do lesa, skočila tam otevřeným oknem a hned hajdy k telefonu. Koza nebo čuník by sotva dovedli telefonovat, ale liška to dokáže jako nic. Také naše kmotra liška bez dlouhého rozmýšlení nadzvedla sluchátko, a když se jí ozvala centrála v městě Nohavicích, zabručela hlubokým hlasem: "Číslo 54!" - A když se v telefonu ozvalo: "Haló - zde uzenářství Antonína Špejlíka," zachrastila vousy o mluvítko, aby věřili, že to mluví vousatý myslivec, a hned spustila: "Haló, zde lesník Březina. Prosím vás, pošlete mi dnes dopoledne ještě jednu šunku. Můžete ji třeba dát zabalenou do toho starého vykotlaného dubu na křižovatce, abyste se s ní nemuseli trmácet až do myslivny, a já si ji tam v poledne vyzvednu. Peníze vám dám v neděli a zatím na shledanou!"
Potom liška sluchátko zase položila a rychle vyskočila z kanceláře ven. A protože už to dopoledne neměla nic důležitého na práci, šla si zase lehnout do úkrytu nedaleko vykotlaného dubu a tam dychtivě očekávala, zdali uzenáři šunku přivezou. A tentokrát se opravdu dočkala. Asi v deset hodin přihrčel po silnici vozík tažený malým koníkem, u dubu se zastavil a z něho vyskočil uzenářský pomocník. Chvilku se opatrně rozhlížel a potom rychle vstrčil něco do otvoru vykotlaného dubu. Kmotra liška se ve svém úkrytu rozčilením až třásla, a sotva pomocník s vozíkem odjel, připlížila se k dubu, spěšně balík z otvoru vytáhla a potom, co jí nohy stačily, sypala rovnou ke svému pelechu. Milé děti, minule jsem vám vykládal, jak kmotra liška vyváděla, když našla ve stolku pět jitrnic - a teď si představte, že v tom balíku byla líbezně - až přelíbezně vonící celá šunka!
Co tenkrát kmotra liška ve svém obydlí tropila, to vám, milé děti, opravdu ani nedovedu povědět. Skákala radostí až do stropu, a jen proto se tehdy z toho velikého rozčilení nepomátla na rozumu, že se při tom skákání několikrát pořádně uhodila o strop do hlavy a jen to ji také nakonec tak uklidnilo, že se mohla dát s chutí do té vzácné pochoutky. A k tomu mohu ještě jen připojit, že při té hostině až do nebe vychvalovala všecky moderní vynálezy a mezi nimi nejvíc telefon.
Smělý dopis a sázka Kmotra liška byla rozumná hospodyně. Nesnědla vylákanou šunku najednou, jako by to udělaly jiné, nevzdělané lišky, ale rozhodla se, že si vzácnou pochoutku ušetří na několik dnů.
Měla tedy zásobu potravy a jen z pouhé zvědavosti se večer vypravila k myslivně, aby tam pod oknem vyslechla, zdali již myslivec ví o jejím podařeném kousku a co tomu říká. A myslivec opravdu po celý večer mluvil svému synáčkovi jen o tom, jak nějaký podvodník zneužil jejich telefonu k tomu, aby na uzenáři v městě vylákal jeho jménem celou šunku. Vykládal, že takové jednání je podvod, který se trestá vězením, a že ten darebák jistě trestu neujde, protože již všechno bylo oznámeno četnictvu.
Dále už kmotra liška neposlouchala. Dostala z toho všeho takový strach, že úprkem sypala od myslivny, aby už raději byla v bezpečí ve svém dobře ukrytém pelechu. Ale když se doma trou uklidnila a všecko řádně uvážila, počala k sobě takto hovořit: "Dobrá! Já jsem tedy tu šunku uzenáři ukradla! Ale co mám, ke všem kozlům, dělat jiného, když se ve všech pohádkách a bajkách povídá jen o chytrých liškách, které svým důvtipem na každého vyzrály a každého o všecko obelstily? Také ve všech školních přírodopisech se mluví jen o chytrých liškách a teď já mám snad dokázat, že to všechno byl výmysl a lež, a mám se snad živit sladkým dřevem?! A když budu žít jako všecky jiné lišky a budu chytat v lese, který patří knížeti pánu, zajíčky a jinou zvěř - to nebude krádež? Ne, milý pane myslivče, mě nebaví chytat hloupé zajíčky, ale tuze mě láká o něco ožulit lidi, kteří přece o sobě tvrdí, že jsou pány všeho tvorstva! A tak - abyste to tedy věděl, vážený pane myslivče, hned zítra si k vám přijdu znovu zatelefonovat o druhou šunku!"
Bylo to jistě velmi odvážné, ale kmotra liška skutečně hned druhý den ráno šla do myslivny. Když se vší opatrností zjistila, že v kanceláři nikdo není, skočila otevřeným oknem dovnitř a zrovna jako dříve si změněným, hlubokým hlasem objednala u pana Špejlíka, uzenáře v Nohavicích, zase celou šunku. Přitom zdůraznila, že to opravdu objednává pan myslivec, a žádala, aby ta šunka byla zase pro něj uschována v otvoru ve kmeni na křižovatce, kde si ji pan myslivec odpoledne vyzvedne. Potom klidně vyskočila a pádila k svému pelechu. To však nevěděla, že ji pan myslivec pozoroval klíčovou dírkou, že všechno vyslechl a že hned telefonoval uzenáři Špejlíkovi v Nohavicích, aby žádnou šunku neposílal. Vysvětlil mu, že všechno je podvod, který provedla ta chytrá liška z jeho revíru, a navedl jej, aby dal do dubu jenom malou jitrničku, ale s pořádnou pastí, do které se ta chlupatá podvodnice jistě chytne. A smluvili se, že to všecko ještě ten den dopoledne společně provedou.
Zatím si kmotra liška ve svém pelechu všecko řádně promyslela a rozhodla se, že učiní dobře, když odněkud z bezpečného úkrytu bude pozorovat, zdali pan Špejlík skutečně tu šunku do vykotlaného dubu na křižovatce uloží. Proto tam hned také běžela a ukryla se v hustém křoví na kopečku blíže křižovatky, odkud měla pěkný rozhled po celém okolí.
Asi v deset hodin přijel k dubu uzenář Špejlík a za chvilku tam přišel i pan myslivec. Kmotra liška hned napjala zrak i sluch a viděla, jak myslivec s uzenářem ukládali něco do dutého stromu a hned potom se rychle vzdálili. Kmotra napjala i čich a ve větru, který zrovna od dubu k ní vanul, mimo libou vůni zjistila i podezřelý zápach železa. Usmála se pohrdlivě nad loveckou důvtipností obou pánů, a když viděla, že oba jsou již hodně daleko, vyrazila z úkrytu a rozběhla se bystře k dubu.
Ale jen do něho mrkla levým okem a už zase pádila zpět ke svému pelechu u křivého dubu. Šklebila se přitom vesele, jako by měla už zase něco taškářského v úmyslu, a sotva domů doběhla, hned sháněla tužku a kus papíru. Něco na něj načmárala, a když se posilnila kouskem bílé šunky, vrátila se i s papírkem k dubu. Tam papírek opatrně kladla do ztrouchnivělé díry v dubu, něco cvaklo a potom se už mírným klusem rozběhla k svému úkrytu na kopečku v trní.
A teď už jen pohodlně čekala na oba pány, až si přijdou pro chycenou kořist. Chvílemi si tam zdřímla, a tak se brzy dočkala toho, že přijel od města uzenář pan Špejlík a od myslivny rychlým krokem přispěchal pan myslivec. Viděli už sice z dálky, že se liška nechytla, ale chtěli oba aspoň zjistit, zdali tam zas něco nekalého neprovedla. A přál bych vám, milé děti, uvidět překvapení obou pánů a zvláště tvář pana Špejlíka, když četl na vloženém kousku papíru: "Milej pane uzenáři Špejlíku! Takhle lajdácky se u nás objednávky vyřizovat nesmějí! Já jsem si přec u vás objednala šunku, a vy jste mi přivezl jednu starou jitrnici! Ale to nevadí nic: když jste tak roztržitý, nebudu vás více už sem k dubu obtěžovat a přijdu si k vám pro ni sama v sobotu hned dopoledne. Připravte mi ňákou pěknou.
S úctou liška od křivého dubu."
"Pardyje kopyto, tohle už je prachmiliónská drzost, milý pane lesníku!" rozkřikl se pan Špejlík, když si psaní přečetl. "A to jen ať si ta chlupatá straka pro tu šunku přijde! Milión komárů a brundibárů - já ji safrahnátsky přivítám a tak ji zřídím, že to bude její poslední cesta!"
A kmotra liška se moc podivila, když slyšela, jak myslivec skoro s pýchou uzenáři odpověděl: "Nevím, nevím, pane Špejlíku, zdali zas na vás nevyzraje! To je ta potvůrka od křivého dubu a to je liška nad všechny chytré lišky z bajek a pohádek a ta vás jistojistě obelstí. Tak chytrou lišku nemá jistě už žádný lesník ve svém revíru a já se s vámi, pane mistře, sázím o sto korun, že vás ta chytrá liška obelstí!"
"Dobrá - platí!" rozkřikl se pan Špejlík a plácl do nastavené ruky pana myslivce. Potom se hned oba páni rozešli a také kmotra liška se pomalu ubírala k svému domovu. A šklebila se potutelně pod vousy!
Nebezpečná výprava do Nohavic
V pátek odpoledne se kmotra liška dlouho prohrabávala ve svém skladišti za doupětem, kde měla nashromážděno plno všelijakých krámů, které posbírala v opuštěných skautských a trampských táborech. Když se trochu setmělo, oblekla se do starých ženských šatů, na hlavu si uvázala velký šátek, do pracky si vzala ohnutou hůl a tak, převlečena za starou babičku, vypravila se do města Nohavic.
Kmotra liška šla na obhlídku. Chtěla si nejdříve důkladně prohlédnout okolí krámu pana Špejlíka a několik okolních ulic, aby si mohla udělat pořádný a přesný plán pro sobotní výpravu. Chtěla si pro tu šunku přijít do krámu pana Špejlíka jako liška, a ne v nějakém přestrojení. Proto se velmi potěšila, když na kraji městečka uviděla vyhlášku s nápisem, že je ve městě kontumace psů a že všichni psi musejí být řádně uvázáni. Také nikdo z lidí si nevšiml malé shrbené babičky, a tak si kmotra liška mohla klidně všecko prohlédnout. Nejdříve několikrát obešla krám pana Špejlíka na náměstí a potom prošla několika uličkami.
Byla s prohlídkou málo spokojena, ale když prošla krátkou Kozí uličkou a tam nad kožišnickým krámem pana Jezevce uviděla viset řadu liščích kožišin, dostala pojednou tak podařený nápad, že se radostí dala do bujného poskoku. A teprve když si uvědomila, že je přestrojena za starou babičku a že ji nějaký pán udiveně pozoruje, přestala skákat a rychle se z Kozí uličky odbelhala. A protože už měla plán na sobotní výpravu vymyšlený, vyšla nejkratší cestou z městečka ven a spěchala k svému pelechu. Doma se ještě z radosti nad chytrým nápadem pořádně vyskákala a vydováděla a potom se řádně najedla.
Chytrá kmotra liška ještě pana hajného i myslivce vypeče při dalších dobrodružstvích, ale dnes už šla spát...tak jdeme taky a budeme se těšit na další příhody....
