Z lesní houštiny...
 |
| Les na jaře |
byl nedělní den měsíce listopadu, kdy mě les uzavřel v svém klíně a posadil na starý trůn lesního vládce.
Věděl, že jsem zvědavá co si šeptají větve jeho stromů. Zeptal se mě, zda vím, že stromy nebyly kdysi pradávno vzrostlé do země. Tohle tajemství si totiž ukrývají mezi sebou a mají proč.
Přesto mi dovolili vám kousíček také povědět.
To tenkrát, když se zrodil tento svět, nebe se oddělilo od moře a na zem vstoupilo světlo slunce; zem začala obrůstat květinami, byl ráj. Všechno kolem žilo. I stromy, kráčeli krajinou kam se jim zlíbilo. A tak celá flora měla otevřenou krajinu jen pro sebe a svůj život. To tenkrát ještě na zem nevstoupil člověk. Jednoho dne ale seslal na zem i jeho, tvora nepokojného. Stromům se to ale nelíbilo, natahovaly po něm své větve; Jenomže člověk byl od počátku dobyvačný a ruce jim odsekával, nebál se ani jejich síly.
Co měl dělat Hospodin při řešení sporu?
Rozdělil přírodu na živou a neživou. Stromy vsadil stejně jako květenu do země, ptákům určil nebe, člověku zemskou pouť.
K člověku přidružil zvířenu a tím vším dal klíč životu věčnému.
Od té doby stromy vzrůstají do země a k nebi natahují dlaně , aby jim bylo dáno ochrany. Proč ale v zimě svlékají jen někteří listy, to už si nechávám zdát.
Kdo tohle prozradí ten též zdřevnatí.
