Poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů v podzimním světle je obrázek jako z pohádky...Pohádkové fotografie.

Poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů  (photo by pavel kysela)

Kouzelné místo k rozjímání, docela pohádkové....jen příběh napsat, viď Jiřinko?

Malý Drobeček jde poprvé do školy

Už nejsem žádný Drobeček...

Malý Drobeček, jak mu doma říkali měl jít poprvé do školy. Nemohl už se dočkat. Vždyť už o vánocích mu Ježíšek coby velkému klukovi přinesl všechno co prvňáčci nosí  včetně nádherné aktovky, která kdyby měla kola by byla hotové závodní auto.
A ty pastelky v ní! Nejraději by už začal malovat, ale maminka mu řekla, že tyto si musí nechat do školy a když se podívá pod stromeček tak určitě najde i jiné.

Našel. A hned ten večer namaloval Ježíškovi jako poděkování obrázek jak půjde s bráškou do školy.
Nebude už Drobeček, ale stane se Honzíkem a bude se umět prát jako jeho starší bratr Dan.
Ten už chodí do páté třídy a zítra, až se vyspí tak půjde do šesté, bude tedy už skoro dospělý jako máma a táta.

Stane se Drobeček také dospělým, když už nebude muset do školky?
Honem, honem stiskl pevně oči, aby přivolal skřítka, kterému se říká Sen, aby mu pověděl všechny ty noviny co ho ráno čekají.
A skutečně; za chvilku už seděl Sen u jeho postýlky.
"Tak jak, Drobečku?" zeptal se.
Já už nejsem žádný Drobeček, ale od zítřka jsem Honzík - Jan jak mi říkali ve školce jestli jsem zlobil, nebo byl hodný. Zítra totiž půjdu do školy, do žádné školky, víš?
" A máš věci do školy? To toho budeš potřebovat daleko víc než jen bačkorky;"
"Mám," ukazuje Drobeček.

"Podívej, to není auto, ale aktovka. V ní mám takovéto hezké pastelky v penálu, který je plný závodních aut,Taky desky a do nich dostanu písmenka a budu z nich skládat slova, povídala maminka. Složím například slovo Máma, Táta, Maso, Mísa. Povídal mi to bráška. On už to všechno umí. Umí už spočítat kromě prstů na ruce dokonce veliký početní úkol"
Drobeček se zasnil: " Už nebudu malinký Drobeček, ale pořádný Honzík."
Najednou zazvonil budík.
   Byl to budík? Nebo to bylo zvonění ve škole kam ho pozval Sen na procházku? Vždyť mu ještě nestačil ani ukázat třídu co ho čeká!
Byla to maminka: "Drobečku náš, už je čas!"
Honzík Drobeček si vzdychl. No, a teď neví co ho čeká.
"Tobě se nechce?" zeptala se maminka.
"Ale chce, ale když mi Sen neukázal jakou budu mít třídu a paní učitelku!"
   Maminka se usmála. "Hezkou třídu a ještě hezčí paní učitelku, to mi věř. Však si s tebou povídala u zápisu a moc se ti líbila."
"Tak ano." vyskočil Drobeček z postele a honem pospíchal, aby už tam byl.
A že se mu líbilo mi věřte. Jen Drobeček se mu nepřestalo říkat. Inu, po tatínkovi a mamince.

Pohádka o vodě a spanilé víle

Nebo to není pohádka?

.....pustina a na nebi žili bohové svůj život
v podobě loutek

Bylo to totiž dávno: Moc a moc dávno, v hluboké minulosti, kdy byla Zem jedna hluboká pustina a na nebi žili bohové svůj život podobající se našemu.
Měli své lásky, ale i zrady, odpuštění i opouštění, zrody i zániky.

Tenkrát  byla v božstvech spanilá víla; byla průhledná jako vodní hladina a kdo na ni pohlédl jako by shlédl do zázračné, jasné hlubiny.
Přinášela všem svěží závan radosti a její hlas, to byla písňová zvonkohra.
Kdo by se divil, že se do ní zamiloval sám mocný vládce nebes stejně jako mladíček, který byl prapůvodcem Nového roku?
Ti dva o její krásu začali zápasit.

Krásná víla se proto začala rmoutit. S jejími slzami začalo vznikat  dopadem na Zem jezero a začalo ji oblévat.
Víly jako by ubývalo.
To se jen před oběma nápadníky ponořila do svého jezera slzí a oni ji stále hledají. Noví a noví potomkové se noří do zlaté hladiny a užuž se jim zdá, že  jí mají.
Tu náhle začnou z nebe opět padat její slzy.
A tak jsme propojeni skrze její hladinu s Vesmírem stejně jako s dalším a dalším Novým rokem díky slzám, které nám zanechává ve své tůni.


Poznámka: na obrázku loutky Matěje Kopeckého

O Naschválníčkovi

Jsem ten Naschválníček nebo Čert?

...a nebo taky Šotkovi, Nepořádníku, Zlomyslníku, Vykukovi; zkrátka o skřítkovi, který dělá všechno možné proto, aby nám nebylo smutno.
Stará se, aby v domě bylo všechno naruby a my jsme si nestýskali jaký že je klid.
Takový skřítek, ten se v domě narodí, když je veliký klid, což se může zdát zvláštní, ale je to tak.
To přijde chvilka, která usne v myšlenkách a my si jí hýčkáme, aniž bychom se dívali na věci kolem sebe.
Věci ožijí a začnou si hrát na slepou bábu, na schovávanou.
A najednou je tu, maličký jako špendlíková hlavička. Začne nás z legrace popichovat, až odežene myšlenky, nespokojené, že byly zbavené laskavého spánku či alespoň odpočinku.
Pánečku, to se toho stalo za tu chvilku. Každá věc je v jiném koutě!
Jak to?
A náš skřítek se směje a roste spolu s jeho vědomím jak nás má v hrsti.
Ovládá všechno: V kuchyni promění cukr v sůl, promísí mouky na těsto, připeče pokrm...
V obýváku určitě vysype kytku s hlínou na čerstvě vysátý koberec a čím je hlína zablácenější tím radostněji ji rozmaťhá.
Když nemůže na květináč, vylije aspoň vázu, nebo shodí hrneček tak šíkovně, aby byl na tisíc kousků.
Boty, ty schová stejně jako klíče; že prý zapadnou: Chachááá, směje se naší hlouposti a vesele řádí.
Kočce ukáže kde mám k obědu připravené maso...
A řádí i na zahradě. otevře branku drůbeži, aby si šla nahrabat do záhonků, psovi uvolní řetěz a pustí ho přes plot, pomůže mu vyhrabat díru...
Kalamita.
A skřítek roste a roste. Už je veliký jako já.
"A dost!" zakřičím a vezmu koště. Jde se všechno uklidit.
Rázem je ufňukaný, malý jako slza v oku.
Honem ji otřu.
Zvítězila jsem!
Na jak dlouho?
Však já vím. Když ne on, určitě se vrátí jeden z povedených bratříčků.
Hlavně že vím jak na ně.

Jak jsem potkala starce. Les. Pohádky z lesa. Lesní příběh stromu.

Les jako les; stromy,
kopce, mech, potůček...

 Věřte,nevěřte, milí, zlatí, stalo se...
 Vstoupíte- li do lesa pozdravte, protože nevíte koho že potkáte.
Tak takhle i já vešla jednoho letního dne do lesa: Les jako les; stromy, kopce, mech, potůček...

Jenomže, ono to tak není. Kdo je poslušný posluchač ví, že si les vypráví stejně jako my, lidé. Tráva ševelí stébly, voda si pobublává, stromy se dorozumívají se všemi větvemi. Drobně jimi pokyvují či nesouhlasně třepotají.
Procházela jsem lesními houštinami sem a tam potkala zakletého pařeznatého skřítka, sem tam se mne dotkla pavučinka. Mezi tím vším se se mnou honily sluneční paprsky na slepou bábu chyť si mně.
Najednou něco zašumělo.

Vzhlédla jsem k obloze, a nade mnou se tyčil mohutný stařec. Tělo měl vrásčité a zjizvené, ale v jeho koruně vesele promrkávaly svěží větvičky, pěkně rozcuchané a střapaté.

Říkám mu, "přítelíčku, jak to, že jsi tak svěží a mladický? Vždyť už ti musí být víc než stoletým stromům?
Směje se pod vousy...ty větvové diblíky plné zelených lístečků:" Plných čtyři sta a padesát a pět let je mi v obraze! Jooo, já pamatuji ještě císaře pána, když tudy vedla lesní cesta a on tudy vyrážel na lov..."
"Těch cestiček co se tu už vystřídalo jako lidiček co tu bloudili a často nevěděli kudy kam. Musel jsem jim napovídat kudy se jde na sever, na východ, na jih..."
"A těch dětí a dětiček co já tu viděl vyrůstat a zároveň jsem lítostivě pozoroval jak ho poráží tu člověk, tu se s ním perou větrové, bouřka ho zažehne..."

"Někdy mi bývalo i smutno."
"Neříkám; také se mi dotýkalo jaro, léto, podzim, zima, mrazy mne pálily stejně jako příliš žhavé sluníčko. Trápily mne žízně, když Pánbíček  nedodal vláhy do konvic. Jindy zas byl příliš nedočkavý a rozlil všechnu vodu najednou a ta potom ve spěchu kolem mne odplavovala hlínu a s ní i maličké, slabé úleťáčky, které se nestačily uchytit."
"Vidíš ty šrámy? Tady si milenci napsali pár vzkazů. Už dávno je odnesl čas, ale já jim je schovávám, kdyby se vrátili. A tady zas kluci zkoušeli kudličky na houby. Tady ten šrám mám od sekery. Málem se do mne zakousla, ale já byl tvrdý."
"Tenhle veliký šrám u kořenů mám, protože se i do mne udělala pelíšek zvěř: Vyhoď jí: Měla bys to srdce?
Vždyť se mi koukni do koruny! Stále tam mám nová a nová hnízda. Tak dobře je u mne ptáčkům..."
Musela jsem uznat, že mluví pravdu ve všem co řekl.
Najednou se mi zeptal kam jdu a co v lese dělám.

Po pravdě jsem mu odpověděla, že chodím lesem sem a tam jenom tak a čekám, jestli najdu houby.
Opět se rozpustile, mladistvě usmál pod vousy...své mladé letorosty a řekl, že k nim zná cestu.
Jak, když stojí tolik let na místě?
A copak nevím, že je tak vysoký, že všude vidí a že za tolik let už má svůj les přečtený?
A ukázal mi nepatrným posuňkem kterou stranou se dát. Je to nedaleko. Odměnou poprosil o jediné: Ať ho pohladím, ale nikomu o něm neříkám. Je přeci jen pohádkový.
Přikývla jsem mu, a tak mám nového přítele, který mi vždycky napoví.

Proto se nedivte, že když přijdu do lesa vždycky pozdravím.
Co když má někde bratříčka?

O veselé pastelce jak přišla k barvičce. Jak Všetečka objevil barvičky! Jak se narodila první tužka! #O veselé pastelce, Česká pohádka, Jiřička příběhy na dobrou noc

Pořád se motal kolem ohniště když vypadl kousek uhlíku z ohně 

Byly kdysi pradávno doby, kdy ještě neexistovaly barvičky a už vůbec ne tužky

V té době se narodil kluk a byl velice neposedný. Pořád někam lezl a někde něco objevoval. Maminka s tatínkem už si s ním vůbec nevěděli rady. Báli se, že se mu něco stane.
Jednou se ten malý- říkejme mu Všetečka, protože jméno už si nikdo nepamatuje , pořád motal kolem maminky ohniště a když vypadl kousek uhlíku z ohně hned se ho zmocnil. Bylo ale horké, tudíž neváhal a vložil ho do  dřevěného špalíčku.
Protože se zrovna zas nudil, vzal špalíček s oharkem , který rychle vychladl a začal jím malovat na březovou kůru sluníčko, které ne a ne vykouknout na oblohu.
Co to?
Na kůře se objevilo umouněné sluníčko;
"Mamííí, koukej!" začal se chlubit Všetečka malým zázrakem.  Okamžitě začal přikreslovat další a další obrázky.
A tak měla maminka s tatínkem na chvíli klid: Všetečka si našel novou zábavu.
Brzy se stal dospělým a začal totéž učit své děti. Jenomže, Všetečkovi děti nemohli být jiné než všetečné a už se nespokojili jen s oharkem; koumali a koumali, až se narodila první tužka.
A ještě nebyl všem vynálezům konec.
Přešlo několik generací a jednoho dne řekl jeden chlapeček (nebo holčička? Co na tom?) kouzelné přání:"Chtěl bych, aby tužka nemalovala jenom černé obrázky..."
Světe, div se: narodila se první pastelka. Nakreslila červené jablíčko a, panečku, ta byla veselá!
K první přibyla druhá, třetí...
...a šikovné dítko okamžitě začalo obkreslovat květiny, oblohu...
Až to nebe dojalo a upustilo na obrázek slzičku. Obrázek se rozpil, ale...
Vždyť vznikl nový obrázek - vodový!
A tak vznikly vodovky.
A potom přibyly voskovky, barvičky olejové...
Každý další Všetečkův potomek přinese další a další novinku a svět pastelek se úžasně rozrostl ve velikou paletu barev.

Svět obrázků už není černobílý, je stejně barevný jako všechno kolem.
Děkujeme, Všetečko!


#O veselé pastelce, Česká pohádka, Pohádka, Jiřička příběhy, Jiřička příběhy na dobrou noc, 

Cesta do pohádky ve snu...

Houpy, hou neseš mě mezi hvězdičky 

-  že jsou to tvoje sestřičky?

Proletíme se hvězdami, nad námi, pod námi nebe

- to není nebe, to je černý šál moudrého kouzelníka

starého pána co měsíc se mu říká

Jsi jeho vraníček, já to vím,

půjčil tě pro mé sny, tak s tebou sním

Houpy, hou neseš mě mezi hvězdičky

- že jsou to tvoje sestřičky?

Uhádla jsem! 

Než pojedeme zpátky na zem...

Stařeček měsíc se na nás usmívá

- jen ještě kousek, kousíček poleť blíž

vždyť dobře víš, že se mi právě tohle vše zdá...

Kde bydlí trpaslíci, permoníci, trollové a jiní skřítci?

...pan král má starosti s princeznou a rytíři

Jednou dávno už je to hezkých pár let,

 že člověku nestačí ruce, aby spočítal staletí kdy že to vlastně bylo, žili byli velikánští draci.

Snad že pobývali někde v místech vysokých východních hor,

 neboť jedině tam mohli mít své skrýše v hlubokých jeskyních jak velcí bývali, nikdo o nich dlouho nevěděl.

Kopce a hory dosahovaly skutečně až do oblak, že člověk nedošel vrcholů.
Ani človíčkové nebyli lidmi jako jsme dnes.
O to víc se mezi nimi našlo princezen krásných jako víly a statných ochránců, rytířů dobrého srdce.
Jenomže draci byly až tak hloupí, že když už neměli co jíst vydali se mezi lidi,
a princezny se jim hned zalíbily.

To se ale nelíbilo statečným rytířům, kteří měli více síly a hlavně chytrosti, kteréžto potřebovali k tomu, aby draky přemohli.
A tak draci slábli, zmenšovali se, až z nich zbyli krokodýlové.
Jsou líní a ospalí.
Občas sice nějaký procitne ze sna, a potom je zle; zapomene, že už nejsou princezny a chce sníst i opravdového člověka, kdyby se přiblížil. Už jim však i zrak zeslábl; kdepak dalekosáhlé výšky hor!

Proto si na ně musíme dnes dávat pozor.

Kde se vzali vodníci?

O vodnících 

Domácí vodník FERDYŠ - Valašsko

Jakže se k nám dostali VODNÍCI? Nejspíš bychom museli až do řeckých bájí, k jejich praprapradědečkovi, vládci moří, bohu Poseidonovi.

Byl veliký milovník jako všichni bohové, proto měl jistě nespočet potomků. A potomci, jak už to bývá se mu rozběhli do světa. No, a pár zabloudilo až k nám, do Čech.

Však také naši prapředci nezaháleli a vymýšleli svá maličká moře - rybníky. Nejznámější byl samozřejmě veliký rybníkář: ctěný pan Rožmberk, kterému vděčíme i za Svět. Ten založil v jižních Čechách, kde se říká, že je pěkně teplo.

Tam se také pár vodníkům zalíbilo a kralovali si tam coby strážci minimořských hladin. Však také jejich voda nebyla slaná, ale příjemně sladká.

Kamže ale vymizeli?

A kdo říká, že vymizeli?

Žijí si mezi námi, milovníci vod. Jenomže mi už je nepoznáme, protože převzali rovněž lidské pohodlí, takže z rodu jim zůstala jen láska k vodě a jsou z nich statní potápěči nebo námořníci. Zelená barva jejich tvářiček ale vzala za své, neboť ji obarvilo sluníčko do pěkně zdravé červeně.

No, a umokřené šosy sáček, ty už také nenosí, aby jim bylo teplo...., studené šosy chladí až studí. To už ani vodníci nemusí.

Beyond the sea by celtic women Pohádka o hledání lásky

Pohádka o dlouhé pouti, kdy vlny houpají naší touhu zatímco my na břehu omýváme tvář deštěm a bouří stesků. Přesto se i nám vynoří sluníčko, osuší slzy a vánek z polibků nám dá vůni růží na tváře....

Říkanka pro květnovou neděli

Věneček z kopretin

Víla vila věnce,
vylovila z vody na něm prince,
vyvlíkl se z věnce princ, spadl do vířivé vody,
víla vyčítá si, že věnec smáčel se jí,
škoda té nehody

NINIVEWEBSITE: Mince oběžné a pamětní investiční zlaté mince medaile pamětní sběratelské

Každá pohádka je o bohatých a chudých lidech i o penězích a zlatě

NINIVEWEBSITE: Mince oběžné a pamětní investiční zlaté mince medaile pamětní sběratelské:
 "české mince, emitované Českou národní bankou na základě zákonů České republiky. Jsou to české koruny ‒ nominální mince oběžné a pamětní, které jsou zákonným platidlem v České republice. Česká mincovna razí od svého vzniku v roce 1993 veškeré oběžné a pamětní mince pro Českou národní banku.
Zlaté mince
Od roku 1995 Česká mincovna vítězila ve výběrových řízeních, které vypisuje ČNB v pětiletých obdobích na ražbu pamětních zlatých mincí. Ty jsou emitovány v nominálních hodnotách 1 000 Kč, 2 500 Kč, 5 000 Kč a 10 000 Kč v sadách s různými náměty.
Česká mincovna každý rok vydává také pamětní medaile podle emisního plánu.

Medaile České mincovny si našly oblibu u sběratelů především díky jejich vysoké umělecké hodnotě a vynikající kvalitě."

Jak se chodí do pohádky

Maminka je krmí, aby mohly brzy létat

...to se projde  cestou zpátky do dětství,

do maminky náruče se nakluše, kde vše se smí;

Schoulíš se v ní a uslyšíš zvonec,

bim bam, bim bam tluče jí pohodou srdíčko;

Ještě kousek, ještě maličko...

...a brána do pohádkové říše se potichu otevírá

plyneš řekou slov než pohltí tě víra,že...

- Jsi v pohádkovém království,  tam čeká tě boj s draky

a taky krásná princezna. Zvířátka hodnější loupežníků,

kouzelník Čáryfuk, i země malých nezbedníků,

kde dobro sídlí u patníku
k pohádkovému dědovi co vede...

 ...jen malý kousek  do dětství tam, kde se usíná až sladce spí

To umí jenom pohádka dovést nás ke štěstí...