 |
| .....pustina a na nebi žili
bohové svůj život
v podobě loutek |
Bylo to totiž dávno: Moc a moc dávno, v hluboké minulosti, kdy byla Zem jedna hluboká pustina a na nebi žili bohové svůj život podobající se našemu.
Měli své lásky, ale i zrady, odpuštění i opouštění, zrody i zániky.
Tenkrát byla v božstvech spanilá víla; byla průhledná jako vodní hladina a kdo na ni pohlédl jako by shlédl do zázračné, jasné hlubiny.
Přinášela všem svěží závan radosti a její hlas, to byla písňová zvonkohra.
Kdo by se divil, že se do ní zamiloval sám mocný vládce nebes stejně jako mladíček, který byl prapůvodcem Nového roku?
Ti dva o její krásu začali zápasit.
Krásná víla se proto začala rmoutit. S jejími slzami začalo vznikat dopadem na Zem jezero a začalo ji oblévat.
Víly jako by ubývalo.
To se jen před oběma nápadníky ponořila do svého jezera slzí a oni ji stále hledají. Noví a noví potomkové se noří do zlaté hladiny a užuž se jim zdá, že jí mají.
Tu náhle začnou z nebe opět padat její slzy.
A tak jsme propojeni skrze její hladinu s Vesmírem stejně jako s dalším a dalším Novým rokem díky slzám, které nám zanechává ve své tůni.
Poznámka: na obrázku loutky Matěje Kopeckého
