Krtek a vejce. Jak krtek ke kalhotkám přišel / How the Little Mole Got His Trousers

Krtek ukazuje vejce všem

PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ? O kouzelném mlýnku, čertech a chudákovi.

PEKLO

PROČ JE VODA V MOŘI SLANÁ?

Žili jednou dva bratři. Ten mladší byl chudák, ale starší zato náramný bohatec.

Přišel velký svátek. Hospodyně na vesnici vaří, pečou, smaží, chudák má však ve spižírně prázdno, ani myšku by tam neuživil.

A tak se chudý bratr vypravil k bohatému.

„Buď zdráv," povídá.

„Buď zdráv," boháč na to.

Ale tvář se mu zkřivila, jako kdyby do šťovíku kousl — dovtípil se zřejmě, proč k němu chudý bratr zašel. A ten se opravdu zeptal:

„Nedaroval bys mi něco, abych mohl oslavit svátek?"

„Proč ne? Dám," povídá boháč. „Ale musíš slíbit, že splníš mé přání."

„Co řekneš, všechno udělám," odvětil chudák.

„Tak si vezmi uzenou šunku a běž mi co nejdál z očí, třeba do samého pekla."

„Půjdu. Svého slibu se nezříkám."

Chudý bratr vzal šunku pod paždí a šel. Šel a šel, šel celý den, ale do pekla nedošel.

Zatím přišel večer a nadobro se setmělo. Tu spatřil chudý bratr nedaleko malé světýlko.

Tam už to možná bude, řekl si a pustil se za světýlkem.

A opravdu, neuplynula ani hodina, a chudák stál u vrat samotného pekla. Sotva překročil práh, seběhli se k němu všichni čerti. Tlačili se kolem něho jako na jarmarku, pokukovali po šunce a oblizovali se. Čerti si totiž na vepřovinu přenáramně potrpí!

„Prodej nám šunku!" křičeli na něho ze všech stran.

„Hm," povídá chudý bratr, „sehnal jsem si šunku na svátky, ale když tak prosíte, prodám. Kolikpak dáte?"

Tu jeden z nich, ten nejmenší, olysalý čertík, jej popotáhl za rukáv a zašeptal mu do ucha:

„Uřízni mi kousíček a já ti něco povím."

Chudák uřízl kousek šunky a podal mu jej. Čertík potichoučku zarepetil:

Chudý bratr vzal šunku pod paždí a šel. Šel a šel....

„Neprodávej tu šunku ani za zlato, ani za stříbro, ale žádej starý mlýnek, co stojí za dveřmi."

Chudák čertíka poslechl.

Čerti mu nanosili zlata i stříbra, ale on se na ně ani nepodíval.

„Ne," řekl, „takhle se spolu nedohodneme. Dám vám šunku jen za starý mlýnek, který stojí u vás za dveřmi."

Tohle se čertům vůbec nechtělo líbit. Čertovský starosta ho přemlouval tak i onak, ale chudý bratr stál na svém.

„Nedáte — li mlýnek," povídá, „uvidíte šunku asi tak jako uši na vlastní hlavě."

Pak s ním obchodujte! Čerti si odplivli a mlýnek mu nakonec vydali. Prodal jim tedy šunku, ale nejdřív si potají uřízl nejtučnější kousíček a ukázal ho pod kabátem olysalému čertíku. Pak popřál všem čertům dobré chuti a vykročil z pekla ven.

Ušel jenom kousek, když ho ten plešatec dohnal.

Chudý bratr ho chytil za ucho a řekl:

„Nenapálil jsi mne, ďasíku? Místo stříbra a zlata jsi mi podstrčil nějaký rezavý krám!"

„Co tě nemá!" zapištěl čertík. „Vždyť to je ta nejkouzelnější věc na světě. Stačí jen třikrát zaťukat mlýnku na víko a začne se sám točit. Co přikážeš, to ti mlýnek námele — stačí jenom sbírat. Potom zaťukej třikrát na dno a bude konec."

„No, díky tobě, jestli nelžeš," řekl chudý bratr. „Tady máš odměnu."

Čertík sebral kousek šunky a chudák pospíchal domů. Třebaže utíkal, jako by mu za patami hořelo, dorazil teprv o půlnoci.

„Kde ses potloukal?" spustila na něho žena. „V jiných staveních se stoly pod jídly jen prohýbají, a u nás nevoní ani sváteční polévka."

„Nezlob se, ženo, měl jsem jednu důležitou věc a musil jsem kvůli ní jít na dalekou cestu, proto jsem se opozdil. Ale podívej, co jsem zato přinesl."

Tu vytáhl chudý bratr zpod šosu svůj mlýnek a začal jej otírat a čistit. Vyleštil jej, že se leskl jako sklo, a povídá ženě:

„A teď poroučej, co potřebuješ k svátkům."

„Jaképak poroučení?" odvětila žena. „Stačil by nám třeba pecen chleba a kousek masa."

„Slyšíš, mlýnku, co ti povídají?!" zvolal chudý bratr a zaťukal třikrát na víko.

Mlýnek zaskřípal a začal se točit jako o závod.

Bochník za bochníkem padal na stůl a potom se vyvalil obrovský kus masa. Do červena upečeného, osoleného, opepřeného, jen zakousnout a pochvalovat.

Muž se ženou se posadili za stůl a slavili svátek.

Druhého dne namleli zase spoustu dobrých jídel a pozvali na hostinu všechny příbuzné a sousedy.

Hosté jedli, pili a nešetřili chválou na hospodáře. Jenom bohatému bratru rostlo sousto v ústech ze samé závisti.

„A kde jsi to všechno sehnal?" ptal se chudáka.

Chalupa chudákova 

„Ale nikde, mám za dveřmi dobrou spíž," bratr na to.

K večeru se ale už chudému bratru od sladkého jídla a silného pití zamotala hlava a dostal chuť pochlubit se před lidmi.

„No tak se podívejte," řekl, „kdo vás napájí a krmí!"

Přinesl mlýnek, postavil jej na stůl a rozkázal mu, aby namlel perníku.

Teď už pozbyl bohatý bratr klidu nadobro. Obcházel kolem bratra ze všech stran a loudil a loudil, aby mu mlýnek prodal. Ale chuďas nechtěl ani slyšet. Tu se boháč rozzlobil a řekl:

„To nemůže být jinak, než že sis ten kousek ze samého pekla přinesl!"

„Máš pravdu," odvětil chudák. „Odkudpak to víš?"

„Odkud to vím, do toho ti nic není. Ale teď mi řekni: neposlal jsem tě do pekla já?"

„No ano. A co z toho?"

„To, že kdyby nebylo mne, tak bys ten mlýnek ani okem nespatřil. Je tedy stejně můj," řekl bohatý bratr, chytil mlýnek a utíkal domů.

Druhého dne vstal brzy ráno a povídá ženě:

„Jdi s čeledíny obracet seno, dnes se o oběd postarám já."

V poledne postavil mlýnek na stůl a rozkázal mu:

„Chci slanečky a mléčnou polévku!"

Mlýnek se roztočil jako zběsilý. Boháč jenom podstavoval vědra. Všechny kastroly, hrnce i džbery už byly plné, ale mlýnek se točil a točil dál. Boháč jím třásl, nohama do něho kopal, křičel, klel, hromoval. A přece by bylo stačilo jen třikrát zaťukat na dno.

A mlýnek mlel a mlel. Mléčná polévka se rozlévala po kuchyni a slanečci plavali v mléčných loužích. Už to nebyla louže, ale jezero, které stoupalo po kolena, po pás, po hrdlo ... ještě chvilku a utonu! Bohatý bratr se dal do křiku:

„Pomoc! Topím se!"

Vyběhl z chalupy ven. Ale mléčné moře se vyvalilo za ním, rozlilo se po celé vesnici, slanečci jenjen nadskakovali na bílých vlnách. Bohatý bratr přiběhl k chudému.

„Zkroť tu čertovskou věc!" prosil ho. „Podívej se, co dělá! Zatopí celou dědinu."

Ale chudák řekl:

„S cizím majetkem nechci nic mít Kdybys mi jej dal, bylo by to něco jiného."

„Vem si ho tedy, prosím tě, jenom ať přestane mlít!"

„To už stojí za námahu!" řekl chudák.

Vytáhl zpoza pece necky, spustil je oknem, vzal s sebou udici a plavil se v neckách k bratrově chalupě.

Chalupa stála už po samou střechu v mléčné polévce. Chudák se zachytil bidlem za korouhvičku, vhodil komínem dovnitř udici a vylovil mlýnek. Pak zaťukal třikrát na dno — a mlýnek se přestal točit, jako když utne.

Celé mléčné moře steklo pozvolna do moře opravdového. Jenom slanečci uvázli v trávě a v křovinách, dětem pro radost. Celý den lovily ryby na suchu.

Od těch dob žil mladší bratr dobře a spokojeně. Brzy nato si vystavěl novou chalupu, mnohem větší a krásnější, než měl starší bratr. Chalupa stála na pahrbku nad mořem a od sklepa až ke korouhvičce na střeše byla obložena hladkými střípky a pestrobarevnými skly. Jak ta se třpytila za slunečního dne i za měsíčné noci! Rybářům to přišlo náramně vhod: chalupa jim sloužila za maják.

Po celé zemi, a dokonce i v cizích krajích, se šířila slavná zvěst o mladším bratrovi a jeho kouzelném mlýnku.

Uslyšel ty zprávy jeden kupec se solí a zatoužil spatřit kouzelný mlýnek. Vystrojil koráb a plavil se k mladšímu bratrovi. Mladší bratr ho uvítal jako hosta. Zaťukal mlýnku třikrát na víko, nařídil mu, aby namlel všelijakých dobrých jídel, a pohostil kupce, že lip ani nebylo možno.

Host jedl a pil a přitom se pořád jen ohlížel po mlýnku.

„Je to pravda, že tvůj mlýnek může namlít, co jen si kdo přeje?" zeptal se mladšího bratra.

„Pravda," odvětil bratr.

„Může namlít i sůl?"

„I sůl."

Tu zasvítily hostovi oči. Vždyť on se musil pro sůl plavit přes moře do cizích zemí!

Kupec začal mladšího bratra prosit, aby mu mlýnek prodal. Nabízel mu celou torbu zlata. Ale mladší bratr ani na to nechtěl přistoupit.

V noci, když všichni v domě usnuli, kupec potichoučku vstal, sebral mlýnek a vzal do zaječích. Pospíchal tak, že i torbu se zlatem tam zapomněl.

Doběhl na svůj koráb a dal ihned zdvihnout plachty. Jakmile koráb vyplul na širé moře, kupec postavil před sebe mlýnek, zaťukal třikrát na víko a řekl:

„Mel sůl!"

Mlýnek začal mlít. Naplnil celý trup lodi, zasypal celou palubu.

Ze začátku si kupec radostí zpíval, potom zmlkl a nakonec začal plakat. Viděl, že koráb se pod takovou tíhou každou chvíli potopí, ale mlýnek mlel a mlel. Jak ho zastavit, to obchodník nevěděl.

Koráb se ponořil až po boky a hroužil se do vody hloub a hloub. Vlny ho zavalily a on se potopil až na dno.

A mlýnek mlel sůl dál i na dně a točí se tam dodnes.

Proto je voda v moři slaná.

Vazač košťat a hloupí bratři. Košťata jsou sice tovar prachobyčejný, ale každý je v hospodářství potřebuje.

„Tobě půl polí," řekl nejstarší, „a mně půl. Tobě půl chalupy
 a mně půl chalupy 

VAZAČ KOŠŤAT

Jednou, dávno už je tomu, žil starý otec se třemi syny. Mnoho se za svůj život nalopotil, viděl, že mu ubývá sil, smrt už klepala na dveře. Stařec rozdělil všechno, co měl, na tři stejné díly, svolal své syny a řekl jim:

„Až mne tu nebude, vezměte každý svůj díl a žijte v dobré vůli. Pečujte jeden o druhého, jak se na bratry sluší."
Zanedlouho stařík umřel. Starší synové dlouho netruchlili. Odešli od hrobu, sotva otce pochovali, a začali dělit otcovo hospodářství podle svého rozumu.

„Tobě půl polí," řekl nejstarší, „a mně půl. Tobě půl chalupy a mně půl chalupy. Tobě jednoho koně a mně druhého, tobě jednu krávu a mně druhou."
„To jsme se pěkně podělili," zaradoval se prostřední bratr.
Tu se ohlédli a vidí, jak nejmladší bratr ještě sedí u otcova hrobu a pláče.
Prostřední bratr řekl:
„Jak to, že jsme na něho zapomněli? Ale dělit se na tři díly, to nebude stát za nic."
„Jen se neboj," odpověděl starší bratr, „buď pěkně zticha a já už s ním promluvím. To víš, že ani sebe, ani tebe neošidím."

Jakmile se nejmladší bratr vrátil domů, řekl mu nejstarší:

„Podívej, bratříčku, aby se urodilo obilí, musíš zem třikrát napojit potem. Je nám tě líto, vždyť jsi náš nejmladší, přenech raději své pole nám, budeme se lopotit místo tebe. A ty si vezmi březový hájek. Stromy a tráva rostou samy od sebe. Chalupu má otec jenom jednu, ani bychom se tam všichni tři nevešli. Můžeš zatím bydlit ve staré lázni, tam je místa dost. Krávy ani ovce ti nedáme, je s nimi spousta práce a stejně bys je neměl kde chovat. Vem si starou kobylku, ať se tam v tom tvém mlází pase."
Nejmladší bratr se nehádal. Miloval otce nade vše a jeho mysl byla teď docela jinde. Vyvedl z konírny starou kobylku a pustil se s ní k lázni na svahu.
Mnoho na mne z otcova dědictví nepřipadlo, přemýšlel. No, nějak živ budu. Jsem snad sám? Chudáků je na světě jako máku.

Jakžtakž se v lázni zařídil, pustil kobylku napást se trávy a šel se podívat na své panství. Byl to háječek jako dlaň, ale jak tam bylo krásně! Tráva hustá, v ní plničko všelijakých květů a na každém stromku zpívala ptáčata.
I lehl si nejmladší bratr na travičku a poslouchal ptáky. Když se mu chtělo jíst, nasbíral si jahod a hub.
Strávil tak den, dva a třetího dne se zamyslil. Jak budu žít dál? Na jahodách a houbách se dlouho neudržím. Co kdybych nadělal březových košťat a odvezl je do města? Možná že nějaký ten groš na chleba stržím.
Tak také udělal. Nařezal celou hromadu větévek, očistil je od listí a svázal lýkem do pevných otýpek. Byla z toho pěkná košťata. Potom zapřáhl kobylku, naházel košťata na vůz a jel do města.

Uprostřed trhu zastavil koně, vstal na voze v celé výši a začal lákat kupce všelijakými vtipy a zpěvánkami.
Košťata jsou sice tovar prachobyčejný, ale každý je v hospodářství potřebuje. A k tomu ještě hezký prodavač — než zaplatíš, nasměješ se ažaž.

Neuběhla ani hodina, a nejmladší bratr měl vyprodáno. Spočítal výdělek — mnoho toho nebylo, ale na chléb se slaninou to stačilo přece.
A tak začal mládenec hospodařit. Tři dni vázal košťata a čtvrtého dne je vozil do města. Nezbohatl z toho, to ne, ale hlady také neumřel.
Jednou potkal na silnici bratry. Podívali se mu na zboží a dali se do smíchu.
„Ohó!" zvolali. „Z tebe se teď stal velký kupec. Ani se nenadějeme, a vystavíš si ze svých zisků kamenný dům."

„Kdo ví?" odvětil nejmladší, „možná že ano."
A popohnal svou kobylku.
Jak tak jde po cestě, přemýšlí:
No dobře, bratříčkové milí. Však já vás naučím! Uvidíme, jestli se mi pak ještě budete smát!
Hned toho dne, když se vrátil z trhu, zašel k bratřím a poprosil je o měřici.
„K čemu ji potřebuješ?" ptali se bratři. „Co budeš měřit?"
„To už je moje věc," odpověděl nejmladší. „Kdo je zvědavý, bude brzy starý."

Starší bratři se na sebe podívali.
„Tak dobře," pravili. „Počkej chvilku, hned ti ji přineseme, máme ji ve stodole."
Za nějakou chvíli s ní byli zpátky:
„Zítra ráno ať ji vrátíš. Musíme měřit oves."
Nejmladší bratr poděkoval a vydal se k své lázni.
Doma si měřici dobře prohlédl a vidí, že dno je uvnitř vymazáno lepkavou smolou.

Ó mám já chytré bratry, to se musí nechat, řekl si. Ale ještě se podíváme, kdo koho přechytračí!
Trochu se pohrabal v mošně, vytáhl měďáček a začal peníz leštit popelem. Vyleštil jej tak, že svítil jako zlaťák.

Košíky na trhu 

Ráno přilepil měďák na dno měřice a zanesl bratřím. Nato se vydal do svého mlází, rozvalil se na travičce a čekal, hvízdaje s drozdem o závod.

Nedozpívali spolu ani první písničku, když se objevili na kraji březiny bratři. Posadili se vedle něho na trávu a začali medovým hlasem:
„Pamatuješ se, bratře, jak nám otec nakazoval, abychom jeden o druhého pečovali a v dobré vůli spolu žili?"
„Jak bych se nepamatoval," usmál se nejmladší. „Ale jestlipak vy jste nezapomněli?"
,Jak by sis něco takového mohl myslit?" pravili bratři. „Právě jsme se tě přišli zeptat, nemáme — li ti přivést jalovičku. Doroste, a budeš mít mléka, co hrdlo ráčí."

Nejmladší se hned dovtípil, co mají za lubem.
„Dobrá, milí bratři, dobrá, řekněte rovnou, co ode mne chcete."
Bratři nevěděli chvíli kudy kam, až pak pravili: „Buď tak dobrý, pověz nám, kde jsi získal tolik zlata?"
„Proč bych vám to neřekl? Podívejte, co je v tomhle hájku břízek, co větviček je na každé břízce! Z těch větviček vážu košťata a prodávám je na trhu. A víte, co se teď platí za košťata? Za každé koště dávají džbánek zlaťáků."

Starším bratřím zasvítily oči. Začali nejmladšího bratra přemlouvat a protít, aby jim březinu prodal.
„Neprodal bych ji nikdy," řekl nejmladší, „ale buďsi, vám ji přenechám, když mi za ni dáte plnou měřici stříbrňáků."
Bratři prodali koně a krávy, prodali pole a nakonec i chalupu. Peníze proměnili na stříbrňáky a nasypali do měřice. Ale běda — měřice se naplnila jen do tří čtvrtin.

I běželi bratři znovu k nejmladšímu.
„Poslyš, bratře milý," pravili, „měřice je plná, ale ne až dovrchu. Víc peněz už jsme nesehnali."
Nejmladší se podíval na měřici.
„Vždyť tu chybí dobrá čtvrtina! Ale nechme to tak. Vy jste se se mnou o otcovské dědictví bratrsky rozdělili, já vás také neošidím. Vezměte si hájek se vším proutím a rozmnožujte majeteček, ať vám slouží ke zdraví!"
Přesypal stříbrňáky do měšce, zapřáhl kobylku, hodil měšec na vůz a ujel z rodné vesnice hledat si štěstí jinde.

Starší bratři začali v tu chvíli řezat březové větve a vázat je do otýpek. Nadělali plný vůz košťat a vezli je na prodej. Ještě ani do města nedojeli, a už je zastavovali kolemjdoucí:
„Zač ty metly, kmotříčkové?"
Bratři na to: „Džbánek zlata za kus."
„Za to ani vaše vykutálené hlavy nestojí, natož košťata," smáli se lidé.
Bratři jeli dál, jako by nic neslyšeli.

Dojeli na trh, zastavili se uprostřed náměstí a čekali na kupce.
A první už byl tu. Zeptal se, kolik košťata stojí, za ním druhý — zanedlouho se sešel celý zástup.
A bratři pořád vedou svou:
„Džbánek zlata za kus."
Nejdřív se lidé smáli, ale potom je popadl vztek. Vtom nějaký šprýmař vykřikl:

„Nasypeme my vám zlata — a ještě víc, než si žádáte!"
Popadl z vozu koště a začal milé bratry vyplácet po zádech.
„Dost, dost, to stačí," žebronili bratři.
„No tak, zač dáte ta košťata?" ptal se šprýmař.
„Půl džbánku zlata za kus," řekl nejstarší bratr. Ale když uviděl, že se chápou košťat i další, vykřikl: „Berte třeba zadarmo!"
Lidé košťata zadarmo nevzali; skoupili je za peníze, které vždycky platívali.
Starší bratři tedy nezbohatli; ale na chléb se slaninou si vydělali pokaždé.

Kdo je hloupější?

Poslal ženu na trh, aby ji prodala...

Božena Němcová - Kdo je hloupější?

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.

"A zač?" ptala se žena. 

"No zač, co trh platí."

Žena vzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. "Strejčku, kupte slepici!" křičela na něho.

"A zač má být?"

"No, co trh platí."

"Trh platí groš."

"No, tak je za groš."

Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho pověsila na hůl, vzala na rameno a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavě rozleželo a on pravil k ní: "Teď nebudeš bita; půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než ty jsi, pak tě teprv zbiju."

Šel tedy do světa. Jednoho dne přijde do města, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat. Paní se chvilku na něho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá.

"No, co dělám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mě srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe."

Sloužící běžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil.

Paní si hned pro chalupníka poslala.

"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.

"Ovšemže byl, a zase tam půjdu," odpověděl chalupník.

"Neznáš tam mého synáčka?"

"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."

"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu těch tři sta zlatých a na šest tenkých košil a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská a žádnou nouzi netrpí?"

"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."

Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.

"Ó ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl někdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal! Chytrá šelma tě ošidila."

Paní povídala, jak ten člověl vypadal, a pán sednuv na koně, uháněl za ním.

Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když viděl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.

"Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?" tázal se pán.

"Ba viděl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Copak udělal, milostpane?"

Milostpán se mu se vším svěřil.

Kdo je hloupější?

"I toť je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města, a bojím se, aby mi neulít."

"Inu, já tu zůstanu chvíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z koně a podal ho chalupníkovi.

"Ale o to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout, a já bych se naplatil."

Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů. Chvíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člověk se ještě nevracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že vezme toho ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít. I pozdvihne klobouk, strčí pod něj ruku - a lap! vytáhne suchou hroudu.

Proklínaje šibala věčně věkův, přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty."

Božena Němcová O hloupém Honzovi. #Čtené Pohádky, Česká pohádka, Pohádka, Pohádka na dobrou noc,

O hloupém Honzovi z dnešní doby

Božena Němcová - O hloupém Honzovi

Byl jeden táta a měl Honzu. Jednou řekl k němu: "Honzo, ty rosteš jako dříví v lese,

jsi hrozný klacek, a posud jsi ani v kostele nebyl. Půjdeš dnes do kostela. Ale to ti povídám, ať mi tam ani hubou neklápneš."

Honza hodil hlavou, ustrojil se a šel do kostela. Za chvíli, když vešel do kostela, vstoupil kněz na kazatelnu a začal kázat. Honza koukal s otevřenou hubou, ale po chvilce se zamračil, podepřel boky a bručel: "Nu, rád bych věděl, proč ten košiláč jen na mě zevluje a se mnou se vadí; vždyť jsem mu nic neudělal, ale bude-li to dlouho trvat, popadnem se do křížku."

"I mlčte, hloupý, a poslouchejte," okřikovali ho lidé.

"Ba to nebudu poslouchat, ani slova nechci již vědět."

I vtlačil si klobouk na hlavu, oba palce strčil do uší a obrátil se ke knězi zády. To když udělal, vystrčili ho lidé ven z kostela.

"Ty už jdeš?" ptal se táta.

"Jsem rád, že jsem doma, co mě to namáhání stálo. Vylezl vám tam košilatý do díže a začal se naparovat a se mnou vadit až hrůza. Jen trochu jsem hubou klápl, a lidé mě okřikovali, a když jsem si uši zacpal, vystrčili mě ven. Více tam nepůjdu."

"Ty jsi hloupý Honza. Večer půjdeš k muzice."

Dobrá; večer dal táta Honzovi zlatník s doložením, aby si koupil za něj piva a dával děvčatům hodně připíjet, aby s nim rády tancovaly.

Honza šel; na prahu hospody stál šenkýř. "Za zlatník piva!" poroučel Honza, sotva k němu došel.

"Snad jen pintu," opravoval hospodský.

"Už jsem řekl, a dost!" Honza na to.

"Nu dobrá, jděte dál!"

V hospodě byl jen hudec a několik párů se točilo v kolečku. Honza vyvalil oči, otevřel hubu a troubil. Najednou zavřísknou ze síně dudy a dudák vstoupí do sednice, provázen chasou. To jak Honza viděl, vyrazil ze sednice, až na prahu hospodského povalil, který nesl pro něho ve vědru za ten zlatník piva.

"Táto!" křičel, když přišel domů, "víckrát mě neposílejte k muzice, to jsem se tam polekal."

"Nu, ty hlupáku, co zas?" ptal se tatík.

"Ba co, když jsem tam přišel, skřípal jeden na prkénko a několik bláznů se točilo po sednici, až se jim hlava div nezatočila. Najednou to kvikne, blázni všichni strachem vykřikli a hrnuli se ke dveřím a do nich vstoupil chlap a mačkal pod paží čerta. Já se lekl a utíkal pryč."

"Už vidím, s tebou není ve vesnici pořízená, musíš mezi pány. Já znám jednoho, který potřebuje sloužícího do pokoje, k tomu tě dovedu."

Honza byl spokojen a šel s tátou, aby své štěstí mezi pány zkusil. Přišli k pěknému zámku a tam řekl táta, aby šel Honza o službu prosit. U vrat stál vrátný a ptal se Honzy, jak se jmenuje.

"E co bych povídal jak se jmenuju, vždyť to není pán," pomyslil si v duchu Honza. "Předevčírem se jmenuju," odpověděl vrátnému a šel nahoru k pánovi.

"Jak se jmenuješ?" ptal se ho pán, když ho byl již do služby přijal.

"Honza."

"To není hezké, Honza, budeme ti říkat Johannes!"

"I pro mě si říkejte jak chcete, ale Honzo mě volejte, sice vás nebudu slyšet."

Pán se smál, vykázal mu práci na celý den a Honza odešel. Přišel do kuchyně a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.

Honzu to ptaní trochu mrzelo, povídal tedy: "Co vy ráda, dobré víno."

Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. "Ach, náš nový lokaj; jak mu říkají?"

"Říkají mně Johannes, a jmenuju se kočka," odpověděl Honza celý vzteklý, že musí pořád povídat, jak se jmenuje.

"Ten chlap je blázen," pomyslila si paní a šla dál.

Přišla slečna a poručila: "Chci polívku!"

"Já jsem polívka," řekl Honza, kterému se děvče zalíbilo. "To máš divné jméno," řekla slečna, "ale já se neptám na ně, a chci, abys mi přinesl z kuchyně polívku."

"Na mou věru, tu holku bych si hned vzal, kdyby mě chtěla," myslil si Honza, když odnášel polívku, a myslil na ni celičký den. Večer, když bylo po vší práci a všichni ulehli, šoural se pomalu skrze několik pokojů do toho, kde slečna spala.

"Mama, mama, polívka!" křičela slečna na matku, když ucítila kroky a poznala sloužícího.

"Snad bys nejedla ještě v noci polívku?" ozvala se matka z vedlejšího pokoje.

"Honem, mama, ten nový sloužící je zde."

"Vstávej honem, můj milý, kočka je u dcery," budila paní pána. "Proč mě budíš, ať ji zažene."

"Jak ho zažene, vždyť to není opravdová kočka; snad mi rozumíš, ten nový sloužící!'

"Ten se jmenuje Johannes, a ne kočka."

"Jen vstaň, ať se jmenuje jakkoliv, ten to je."

Pán vyskočil, vzal bič ze zdi a běžel k slečně do pokoje, ale tam již nikdo nebyl a jen slečna mu povídala, že přišel k její posteli, a když křičela, že utekl.

I pustil se pán za nim; ale pod schody upadl přes kuchařku. "Ona nestydatá, co tu leží? Kdo ji porazil?"

"Dobré víno, milostpane!"

"A ona mi to ještě povídá? Až se vrátím, srovnáme se, ona nestydo!"

I běžel zase za milým Honzou, ale nikde ho nebylo. Ptal se vrátného, neviděl-li sloužícího.

"Předevčírem?" ptal se vrátný, který jeho pravé jméno neznal jako nebohá kuchařka.

"On je osel, předevčírem tu ani ještě nebyl," rozzlobil se pán. Teprv po dlouhém hádání přišel všemu na stopu a ke vší zlosti se musel smát že je měl Honza za blázny.

Zatím přišel Honza domů celý říčný.

"No, ty jdeš již ze služby?" ptal se táta.

"Ještě bych nebyl přišel, ale bál jsem se biti. Mají tam dceru, a ta je proklatě hezká; mně se líbila, já k ní večer zašel a chtěl jsem ji dát hubičku. Ale ona začala křičet, jako by ji na vidličky bral, a svolala celý zámek. Musel jsem utíkat, nechtěl-li jsem dostat výprask."

"No, ty jsi boží dřevo, již nevím, co s tebou," rozzlobil se táta.

"Já vím, táto, co udělám," řekl na to Honza; "v zámku jsem slyšel o jednom králi, který prý svolal mnoho učených, aby se s nimi hádal. Ať prý mu mluví co mluví, on pořád říká: To je pravda! a komu by řekl: Ty lžeš! ten prý vyhraje a tomu dá buď mnoho peněz, anebo svou dceru. Já tam půjdu a budu se s nim hádat, až řekne: Ty lžeš!"

"Nu, možná že se k tomu hodíš. Jdi s pánembohem!"

Honza se tedy sebral a šel k tomu pro své hádání vyhlášenému králi. šťastně se dostal až na místo a byl ke králi připuštěn.

"Ty se tedy chceš se mnou přít?" ptal se král.

"Nu, pokusím se o to," řekl Honza a sedl vedle krále na vycpanou židli.

"Nyní začni povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal.

"Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza.

"To může být pravda," řekl král.

"Bylo z něho pilin, až tma!"

"Také to může být pravda."

"Z těch pilin jsem upletl provaz."

"I to může být pravda."

"Ten provaz jsem přivázal k nebi a soukal se po něm nahoru."

"To též může být pravda."

"Nahoře se mi ho kousek nedostávalo, uřízl jsem dole kus a nahoře nastavil."

"Také to může být pravda."

"Již jsem se chytal trámu, tu se provaz utrhl a já se zaryl sto sáhů pod zem."

"I to může být pravda."

"Vzpomněl jsem si, že máme v kuchyni motyku, a chutě jsem vylezl ven, abych se vykopal."

"To může být pravda."

"Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku."

"To může být skutečná pravda."

"A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata." "To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle.

"Že lžu? Tedy jste prohrál, a já dostanu peníze."

Tu se král ulekl a vzpomněl teprv na svou sázku.

"Poslouchej, Honzo, já ti dám peněz dost, ale dceru, tu ti přece dát nemohu; ty jsi selský a ona je princezna."

"Jen mi dejte peníze, já se o vaši princeznu neprosím, vím o hezčím děvčeti."

Král byl i s tou poklonou spokojen, dal Honzovi peněz, co chtěl, a byl rád, že ho zbyl z krku. Když přišel Honza domů, koupil si panství a měl chytrosti až dost.

#Božena Němcová, O hloupém Honzovi, Čtené Pohádky, Česká pohádka, Pohádka, Pohádka na dobrou noc, 

Jak ovečky nechtěly poslouchat a co z toho bylo

Ovečky se vrací domů...

Bylo tomu tenkrát tak; Byl jeden pasáček a ten měl domeček a u domečku salaš a v té salaši ovečky.
Každé ráno, když sluníčko zamrkalo za kopcem a polechtalo ho na patě pospíchal pasáček otevřít ovečkám dvířka, aby mohly na pastvu. Vedl je statný beran, který na ně dohlížel, aby nezlobily.
Večer ovečky beran přiváděl zpět k pasáčkovi, protože věděl, že v lese číhají vlci, aby si některou ukradli.
Jednoho dne se ale ovečkám domů nechtělo, tak berana nalákaly na pastvu plnou omamných bylin. A chudák beran: jak byl starý, tak byl hloupý, nechal se ovečkami opít. A usnul.
Než se probral byla noc.
 Ovečky šťastné, že mohou zůstat venku tančily pod hvězdičkami, hotové víly  v bílých kožíšcích.
Jejich milé pobekávání v zpěvavých nutacích přilákalo - no, ano
- vlky! Pánečku, každý z nich uchopil jednu ovečku do zběsilého kolotoče a...
To by to bylo bývalo dopadlo, kdyby se bača, pasáček nevydal se psem své ovečky s beranem hledat.
Však už byl i beran probuzený tím nenadálým hlukem a jen koukal nevěda honem, přiomámený spánkem co s tím.
Pes, pánečku, to byl jiný hrdina. Zle se rozvrčel a jednoho každého vlka útočně kousl do zadního běhu.  Vlci se polekali a ovečky pustily., protože se vzpamatoval už i sám beran a začal zle trkat svými beraními rohy hlava nehlava a pasáček - bača použil svůj kyj.
Ovečky se seběhly poslušně do houfu a vystrašené čekaly až zaběhl poslední vlk.
"To bylo peklo!" bečely jedna druhé.
Konečně bylo zase v lese, na paloučku kam se ovečky zatoulaly ticho.
" A jde se domů" zavelel bača.
Ovečky se za ním poslušně rozběhly, za nimi z jedné strany beran, z druhé pes. Co kdyby?
Doma pasáček zase zavřel vrátka a na dobrou noc ovečkám pověděl.
" A už se nikdy netoulejte nocí. Tady máte veliké okénko a když zas budete chtít tančit při hvězdách místo spánku koukejte se na ně okénkem. Dobrou noc."
A dobrou noc všem ostatním lidem i zvířátkům dobré vůle.

Pohádka jenom tak/ z rychlopohádek...

Západ slunce Süd Africa (Jižní Afrika)

O sluníčku, větříčku a uplakaných mracích

Sluníčko, které mělo vylézt na oblohu si řeklo, že nevyleze, protože podlaha zvaná nebe je pěkně kluzká.
Marně ho větřík postrkoval; čím dál víc foukal a foukal, až samou námahou začaly mraky plakat.

Co dodat. Sluníčko se pěkně zachumlalo do beránků, zatáhlo závěs a...
Dobré ráno. Musíme počkat, až si dá říct a probudí se.

Na dobrou noc:/ z rychlopohádek

Západ slunce střídá měsíček s hvězdičkami

Pohádečka na dobrou noc o malé hvězdičce

Povídala hvězdička, když vyšla z prvních, zvědavá, mladičká za Večernicí na tmavou oblohu:" Brrr, to je tma!" Večernice špitla " Dřív než si zazpíváš houpy hou, beránkové nebem jdou bude zem plná světýlek."
A opravdu.
 Jedno za druhým se rozsvěcovalo v oknech, na chodnících světlo; jako hvězd jich všude rozkvetlo požehnaně.
Tolik světel a světélek vylákalo měsíček a jeho stádečko hvězd.
Škoda, lidé už je neviděli, protože koukali do svých světýlek.
Měsíček s hvězdičkami se prošel oblohou a než se lidé rozkoukali ze snů, byli až na druhém konci světa. Tam se na ně totiž těšili.

Dobrou noc!

Rychlopohádka

Malá lžička u kafíčka

O malé lžičce

Povídala lžíce příboru; ....a přeci jsem nejsilnější. Na mne si každý nabere sousta...

Nůž hned oponoval: A kdo by ti rozkrájel maso k vaření nebýt mne ?

Skromná vidlička špitla: Já vám to vše oběma jen ráda přidržím.

A malá lžička křičela z příborníku, ze své postýlky: Vy chytří, já jediná jsem všestranně použitelná, neboť jedině se mnou vlezete i do malých hrnečků!

Příběhy štěňátka

Na dobrou noc

Malá pohádka spadlá z nebe

...provázel lesem a vyprávěl kolem nás byly jen stromy a stromky

Byla hluboká noc a já nemohla spát. Byla jsem v hájence svého kamaráda a těšila se ze dne, kdy mne provázel lesem a vyprávěl mi o něm.
Kolem nás byly jen stromy a stromky; a zvířátka, která se uměla skrývat, jen tu a tam se zableskla jejich očka  jak hvězdičky na nebi.

Hvězdiček bylo na obloze také plno.  Nad nimi měsíc jako jejich ochránce.....
Najednou...Podívejme se!
Jedna z nich se letí přímo do mého okna!
Letí? Kdepak? Snáší se jako pavouček na pavučině až najednou sedí v okně přede mnou.
A vlastně, ona to není hvězdička. Je to nádherně zlatá nebeská víla. Je střapatá, rozježená, rozesmátá a hned se dá do řeči;
"Proč nespíš?
:Nejde mi to, taková krásná noc..."
"Líbí se ti, viď?
Kývám hlavou, že je to tak a hned se ptám kde se tu vzala a jestli je opravdu hvězdička z nebe.
"Jsem. Proč bych nebyla?" Diví se hvězdička.
"Copak  jsi mne nepoznala?"
Přiznávám se, že ne. Nikdy jsem ji takhle naživo neviděla.
"Že ty bydlíš ve městě?"
Souhlasím a hvězdička dodává: " No, to jsem si myslela. Tam se nevejdeme, protože tam máte nějaká blikátka, která nás vyhánějí. Nemáme je rádi.Tady je to lepší. Je tu krásné ticho a pohádková tma do níž se můžeme schovávat a hrát si se stíny."
Po chvilce ticha přidává: " A slyšela jsi nás zpívat?"
Zakroutím hlavou, že ne.
"Že ne? " rozezní se hvězdičky smích jemný jako dešťové kapičky, když bubnují do trávy jemným, májovým deštíkem.
"Poslouchej," přiloží mi svou zlatou ručku tenkou jak nit k uchu.
A skutečně, najednou slyším lehounkou melodii jakoby potůček běžel kolem, konipas skákal letní loukou a zvonil na zvonky....až jsem usnula.
Zdálo se mi to?
Hvězdičko, která jsi to byla? Odpověz, prosím!
Jenomže svítá. Hvězdy už odešly tančit za obzor.

Na dobrou noc

Houpy, houpy, houpy hou....

Houpy, houpy, můj koníčku
můj měsíčku na obloze
rozjedem se černou plání
ať usneme blaze.
Na ní září zlaté kvítí
říká se mu hvězdičky
co se třpytí pod víčky
všem maličkým, když jdou spát
Zaklepem jim do okénka
ať si s námi běží hrát
Kuli, kuli, kulilíč
z měsíčka je rázem míč
kdo ho chytí hvězdnou sítí?
Vidíš,? Jak lucerny svítí
tohle kvítí, celé zlaté na obloze
Podívej se, dítě uslo
a tak blaze usmívá se téhle kráse
Houpy, houpy, houpy hou
můj měsíčku na obloze
pojď ho se mnou obejmout....

...a ještě jedna Pohádka ze mlejna

Mlýn vedle bystřiny schovaný mezi skaliskama...

Byl mlýn vedle bystřiny, schovaný mezi skaliskama
Vodník v něm si liboval co klidu má, když mlynář odešel
- voda sama mu zpívá, libá hladina
že svět zbavený je zel

To bylo dávno, kdysi stalo se
že mlynář krajinou šel jednou kolem
 a začal točit mlýnským kolem
Klapy klapy klapy
zlaté nitě ze slunce semelu do zlaté mouky
pro pavouky, pro berušky dokola
Už je jich zlatá komora!

Leč krásti zlato z nebe se nevyplácí
i když dá práci! 
A temné mraky bouří ozvaly se
hladinu vzbouřily; břehy lisé se potopily zcela
- byla to ale mela!
Mlynář se polekal nebe i sebe
pospíchal pryč: klapy klapy, klapy mlel mlýn svojí
Mlynář se bojí, že přišel na něj trest!
Tak zarostla časem nejedna z cest
a vodník z nedaleké tůně zas sedával na kameni 
nerušný; čekající na znamení
Cože bude?
Klid je všude!
Až šel kolem krajánek z dalekých cest
- jedinou mošničku si stihl nést
a v ní měl zrnka, zrníčka
o nichž zpívala písnička
Ten kdo si popílí, semele obilí, bude mít zlata bělostného
Vodník zvědavý sedl vedl něho, zrnek takových neviděl
- Kolik přinesou do mlýna zel?
A mlýn klapal: klapy, klapy, klapy, klap
mlýn zpíval, kdo mouku má, ten je zdráv!
Vodníčku, třeba je mlýnu vody čiré!
Teď přišla tvoje také chvíle....

A tak se spolu dali do díla
vodník a krajánek; mlýn k tomu si zpívá dál
klapy, klapy, klapy, klap
 Už nejsou sami v mlýna pustině
samota rozemlela se ve velké rodině!

O Černobubákovi, Modrobubákovi a Deštivém mužíčku

Bydlí tam také bubáci Modrobubák a Černobubák.

Ten, kdo přeleze sedmero hor, přepluje sedmero řek a projde sedmero branami vstoupí do světa heboučkých par.

To jak oblaka vyváří snění, jako když maminka vaří vonící čaj a nad konvicí se mísí libé chutě citronu, máty či šípků z růží....zkrátka jako v rozkvetlé zahradě:
Navíc i zima je tam teploučká, že stavět sněhuláky je úplná legrace. Stačí vzít fantazii a nabalovat ji sněním. Vůbec při tom nemrznou ani uši, ani nos.

A právě tam bydlí ty křehké víly, které tak rády za letních dnů tančí na noční louce kolem rybníků a lesů.

Bydlí tam ale také bubáci Modrobubák a Černobubák. Jeden ovládá den a druhý noc.
Ti dva se spolu ale neustále perou, jak už to u bubáků bývá. Každý by totiž chtěl mít den pro sebe. Král Slunce ani král Měsíc si s nimi neví už rady.

Jediný, kdo na ně platí je Deštivý mužíček. Jakmile začnou dá se do pláče.
 Zatáhne oblohu stydlivě do mraků a prší a prší a prší než je přestane pranice bavit. Potom oponu z mraků rozhrne a do utírání té spouště se dá starý dobrák Vítr.


#Bubáci, Příběhy jako pohádky pro děti, Česká pohádka, Nedělní pohádky, Pohádka na dobrou noc, 

Kohoutek a slepička na cestách...v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!

....v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!

Kohoutek a slepička jdou do Říma

„Poslouchej, slepičko,“ povídá kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“

„To půjdu s Tebou,“ řekla slepička, „a budu dělat paní papežovou!“
Tak spolu putovali do světa, aby se dostali do Říma. Ušli kousek cesty a potkali straku. Straka byla zvědavá, kam cestují.
„Našel jsem dopis,“ povídal kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem.“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“

„Půjdu s Vámi,“ řekla straka, „budu Vám dělat pokladníka!“ A opravdu šla s nimi. Za chvíli potkali vrabce. Vrabec chtěl vědět, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu s nimi také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„Půjdu s Vámi,“ povídal vrabec, „mám hezký hlas, mohu Vám dělat kostelníka.“ A opravdu šel s nimi. Zase šli chvíli a potkali lišku. Liška se ptala, kam jdou.
„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“
„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“
„A já jdu také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“
„I já jdu s nimi,“ řekl vrabec, „mám hezký hlas, budu jim dělat kostelníka!“

Liška ukousla strace hlavu

„Děti,“ řekla liška, „vy chcete do Říma? Copak znáte cestu? Já cestu znám a mohla bych Vám ji ukázat, ale dneska už je pozdě, za chvilku bude tma. Pojďte ke mně, vyspěte se a ráno Vám cestu ukážu.“

Poutníci byli rádi a šli za liškou do jejího domečku. Sotva byli uvnitř,
liška zamkla dveře a zavřela okenice, aby zvířátka neměla kudy utíkat.
„A teď mi, kohoutku,“ řekla liška, „zazpívej písničku!“
Ale kohoutek odpověděl:
„Jakpak mám, lištičko, zazpívat písničku? To já neumím. Víš co? Zazpívej mi nejdřív Ty. Budu Tě poslouchat a snad se písničku naučím.“
„Já Ti zazpívám!“ řekla liška a začala:
„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobil. Paní chtěla, abych pořád pracovala, a já se vždycky dostala do postele pozdě v noci. A za chvilku jsem musela zase vstávat, poněvadž kohout kokrhal. To Ty jsi kokrhal tak časně a nenechal jsi mě vyspat. Za to Ti ukousnu hlavu.“

Liška ukousla kohoutkovi hlavu a obrátila se k slepičce:
„A teď mi, slepičko, zazpívej písničku Ty!“
„Bože, bože,“ naříkala slepička a třásla se po celém těle, „milá lištičko, vždyť já neumím zpívat písničky.“
„Dobrá, tak poslouchej,“ řekla liška, „já Ti zazpívám sama!“
A začala:

....liška vrabce chytit nemohla

„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní chtěla mít mnoho vajec a já jsem jí poctivě nosila každé vejce, které jsi snesla. Ale Ty jsi pořád kdákala a kdákala a paní myslela, že snášíš víc vajec, než jí nosím. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“
Liška ukousla slepičce hlavu a obrátila se ke strace:
„A teď mi strako zazpívej Ty!“
„Já mám zpívat?“ vykřikla straka, „lištičko, to jsem přece nikdy neuměla!“
„Tak já Ti zazpívám sama,“ řekla liška a začala:
„Když jsem sloužila u zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní mě posílala do města, ať bylo hezky, ať pršelo, a když jsem přišla zablácená domů, volala jsi na mě a posmívala ses mi. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“

Liška ukousla strace hlavu a obrátila se k vrabci:
„Nu, vrabčáku, zazpívej mi písničku aspoň Ty!“
„Od srdce rád, milá lištičko,“ řekl vrabec, „ale mohu zpívat, jenom když mám dost vzduchu. Otevři trošku okno a já hned spustím!“
Liška poslechla a otevřela okno. Na to vrabec čekal. Vyletěl rychle ven, posadil se na vysoký strom, uklonil se a zazpíval.
Co bylo lišce platné, že uslyšela vrabčí písničku. Ať se zlobila jak se zlobila, vrabce chytit nemohla.

...A zazvonil zvonec a pohádky je konec!

O kohoutkovi a slepičce, Pohádka na dobrou noc, Straka, Ptáci, Čtené Pohádky, Příběhy jako pohádky pro děti, Pohádka, Česká pohádka

O kohoutkovi a slepičce jak sbírali drobečky

Kohoutek a slepička na zahradě

Pohádka II. Na dobrou noc.

Jak kohoutek a slepička sbírali drobečky

Byl to zase kohoutek, který jednoho dne zase sváděl slepičku k nepředloženosti: „Slepičko, pospěš rychle do světnice! Hospodyně odešla na návštěvu, můžeme sezobat drobečky na stole.“

Ale slepička řekla: „Ne, ne, já nikam nejdu. Dobře víš, že když nás hospodyně přistihne, zle s námi naloží.“ Ale kohoutek si nedal říct: „Vždyť se o ničem nedozví, jen pojď, tady nám jinak nikdo nic dobrého nedá!“ „Ne, ne, to je naprosto vyloučeno, nejdu nikam!“ trvala na svém slepička. Ale to by nebyl kohoutek kohoutkem, aby jí dal pokoje a nakonec ji neumluvil, aby tam šli, vylétli na stůl a ve spěchu nezačali sbírat chutné drobečky.

Zrovna byli v nejlepším, když se hospodyně nečekaně vrátila domů. Sotva ty dva na stole zmerčila, popadla lískovku a pustila se do nich, až po světnici lítalo peří. Když se konečně dostali na dvůr a lízali si tam utržené rány, řekla slepička kohoutovi vyčítavě: „Vidíš, já jsem to říkala!“ A kohoutek? Ten se jen spokojeně olíznul a řekl: „Však jsem to věděl!“

O kohoutkovi a slepičce

Kohoutek a slepička

Pohádka I.

O kohoutkovi a slepičce

Kohoutek a slepička šli spolu do obory na jahody.
Po chvíli našla slepička jahodu a dala půlku kohoutkovi. Za chviličku našel jahodu kohoutek. Protože byl ale lakomý, dal si celou jahodu do zobáčku. Nechtěl se se slepičkou dělit. Jahoda byla ale příliš veliká, a tak se začal dusit. „Slepičko, slepičko! Dej mi vodu, nebo se udusím!“ Slepička honem utíkala ke studánce. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Studánko, studánko, dej mi vodu. Kohoutek leží v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ „Dám Ti vodu, až přineseš od švadleny šátek.“ Slepička utíkala za švadlenou Aničkou. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Aničko, Aničko, dej mi šátek pro studánku. Studánka mi dá vodu pro kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“ „Dám ti šátek pro studánku, až mi přineseš botičky od ševce.“ Slepička utíkala za ševcem Matoušem. Jen se jí peříčka čepýřila.
„Matouši, Matouši! Dej mi botičky pro švadlenku Aničku. Anička dá šátek pro studánku. Studánka dá vodu pro mého kohoutka. Leží tam v oboře, nožky má nahoře. Bojím se, bojím, že umře.“
Matoušovi bylo slepičky líto. Dal botičky Aničce. Anička dala šátek studánce. Studánka dala vodu slepičce. Slepička utíkala do obory, jen se jí peříčka čepýřila. Dala kohoutkovi napít a tak ho zachránila.
A kohoutek? Ten už od té doby nebyl vůbec lakomý a se slepičkou se o všechno hezky dělil.

A Zazvonil zvonec a dnešní pohádky je konec....

ČESKÝ WEB: Max Kašparů je vzdělaný člověk. Pohádka má mít své morální a logické jádro.

Broučci

ČESKÝ WEB: Max Kašparů je vzdělaný člověk:

"Max Kašparů, psychiatr, jáhen
Pohádky sleduji výběrově - vždyť 80 % těch dnešních podle mě vůbec není pohádkami. Existují dva druhy pohádek: v jedněch o něco jde, kdežto v těch druhých jde jen o kratochvilné tvrdnutí dětí před obrazovkou.

Pohádka má mít své morální a logické jádro - co je to za „příběh“, ve kterém jde tunel na procházku k pětiúhelníku a cestou ho přejedou povidla?

Znám dokonce „pohádky“, které vedou děti k agresivitě - nedávno jsem měl v ordinaci děvče, které mělo rozbitý nos, protože ji spolužák při psaní zezadu praštil pěstí do hlavy a ona se třískla o lavici. Dotyčný prý viděl v televizi, jak spolu tímhle způsobem žertovala nějaká kreslená zvířátka. Já si pohádky vybírám podle autorů námětu - když ho napsal Andersen, Němcová nebo Erben, vždycky si pochutnám."

Pokračujeme  >>>> TADY!