Kohoutek a slepička na zahradě |
Jak kohoutek a slepička sbírali drobečky
Byl to zase kohoutek, který jednoho dne zase sváděl slepičku k nepředloženosti: „Slepičko, pospěš rychle do světnice! Hospodyně odešla na návštěvu, můžeme sezobat drobečky na stole.“
Ale slepička řekla: „Ne, ne, já nikam nejdu. Dobře víš, že když nás hospodyně přistihne, zle s námi naloží.“ Ale kohoutek si nedal říct: „Vždyť se o ničem nedozví, jen pojď, tady nám jinak nikdo nic dobrého nedá!“ „Ne, ne, to je naprosto vyloučeno, nejdu nikam!“ trvala na svém slepička. Ale to by nebyl kohoutek kohoutkem, aby jí dal pokoje a nakonec ji neumluvil, aby tam šli, vylétli na stůl a ve spěchu nezačali sbírat chutné drobečky.
Zrovna byli v nejlepším, když se hospodyně nečekaně vrátila domů. Sotva ty dva na stole zmerčila, popadla lískovku a pustila se do nich, až po světnici lítalo peří. Když se konečně dostali na dvůr a lízali si tam utržené rány, řekla slepička kohoutovi vyčítavě: „Vidíš, já jsem to říkala!“ A kohoutek? Ten se jen spokojeně olíznul a řekl: „Však jsem to věděl!“