 |
|
Les jako les; stromy, kopce, mech, potůček... |
Vstoupíte- li do lesa pozdravte, protože nevíte koho že potkáte.
Tak takhle i já vešla jednoho letního dne do lesa: Les jako les; stromy, kopce, mech, potůček...
Jenomže, ono to tak není. Kdo je poslušný posluchač ví, že si les vypráví stejně jako my, lidé. Tráva ševelí stébly, voda si pobublává, stromy se dorozumívají se všemi větvemi. Drobně jimi pokyvují či nesouhlasně třepotají.
Procházela jsem lesními houštinami sem a tam potkala zakletého pařeznatého skřítka, sem tam se mne dotkla pavučinka. Mezi tím vším se se mnou honily sluneční paprsky na slepou bábu chyť si mně.
Najednou něco zašumělo.
Vzhlédla jsem k obloze, a nade mnou se tyčil mohutný stařec. Tělo měl vrásčité a zjizvené, ale v jeho koruně vesele promrkávaly svěží větvičky, pěkně rozcuchané a střapaté.
Říkám mu, "přítelíčku, jak to, že jsi tak svěží a mladický? Vždyť už ti musí být víc než stoletým stromům?
Směje se pod vousy...ty větvové diblíky plné zelených lístečků:" Plných čtyři sta a padesát a pět let je mi v obraze! Jooo, já pamatuji ještě císaře pána, když tudy vedla lesní cesta a on tudy vyrážel na lov..."
"Těch cestiček co se tu už vystřídalo jako lidiček co tu bloudili a často nevěděli kudy kam. Musel jsem jim napovídat kudy se jde na sever, na východ, na jih..."
"A těch dětí a dětiček co já tu viděl vyrůstat a zároveň jsem lítostivě pozoroval jak ho poráží tu člověk, tu se s ním perou větrové, bouřka ho zažehne..."
"Někdy mi bývalo i smutno."
"Neříkám; také se mi dotýkalo jaro, léto, podzim, zima, mrazy mne pálily stejně jako příliš žhavé sluníčko. Trápily mne žízně, když Pánbíček nedodal vláhy do konvic. Jindy zas byl příliš nedočkavý a rozlil všechnu vodu najednou a ta potom ve spěchu kolem mne odplavovala hlínu a s ní i maličké, slabé úleťáčky, které se nestačily uchytit."
"Vidíš ty šrámy? Tady si milenci napsali pár vzkazů. Už dávno je odnesl čas, ale já jim je schovávám, kdyby se vrátili. A tady zas kluci zkoušeli kudličky na houby. Tady ten šrám mám od sekery. Málem se do mne zakousla, ale já byl tvrdý."
"Tenhle veliký šrám u kořenů mám, protože se i do mne udělala pelíšek zvěř: Vyhoď jí: Měla bys to srdce?
Vždyť se mi koukni do koruny! Stále tam mám nová a nová hnízda. Tak dobře je u mne ptáčkům..."
Musela jsem uznat, že mluví pravdu ve všem co řekl.
Najednou se mi zeptal kam jdu a co v lese dělám.
Po pravdě jsem mu odpověděla, že chodím lesem sem a tam jenom tak a čekám, jestli najdu houby.
Opět se rozpustile, mladistvě usmál pod vousy...své mladé letorosty a řekl, že k nim zná cestu.
Jak, když stojí tolik let na místě?
A copak nevím, že je tak vysoký, že všude vidí a že za tolik let už má svůj les přečtený?
A ukázal mi nepatrným posuňkem kterou stranou se dát. Je to nedaleko. Odměnou poprosil o jediné: Ať ho pohladím, ale nikomu o něm neříkám. Je přeci jen pohádkový.
Přikývla jsem mu, a tak mám nového přítele, který mi vždycky napoví.
Proto se nedivte, že když přijdu do lesa vždycky pozdravím.
Co když má někde bratříčka?
