 |
| Jiřík a Zlatovláska |
O ZLATOHLÁVKOVI A ZLATOVLÁSCE
V jednom městě žila chudobná dívka. Byla krásná a ztepilá jako jedlička na kraji lesa, veselá jako ptáček na svobodě. Kdo na ni pohlédl, nemohl se dosyta vynadívat. Jenom já jsem ji neviděl a vy dozajista taky ne. Chtěli byste? Budete si muset počkat, až se na světě narodí podruhé taková krasavice.
Tu dívku si zamiloval jeden urozený jinoch. Vzali se a začali šťastně žít. Ale jinochova matka, zlá stařena, neměla nevěstu ráda od prvého pohlédnutí. A nebylo na světě zla, které by jí byla nepřála.
Za dvanáct měsíců povila mladá žena právě tak krásného syna, jako byla sama. Zlá stařena vzala chlapečka, zavinula jej, uspala a odnesla, jako by ho chtěla uložit do kolébky.
Jenomže ho nepoložila do kolébky, ale do truhličky. Zatloukla víko hřebíky, odnesla truhličku k řece a pustila ji po proudu jako loďku.
A do kolébky podstrčila plenkami ovinutého kocoura.
Když se otec ráno přišel podívat na děťátko, strnul: co to leží v kolébce za chlupatou nestvůru!
Mladá matka nevěděla, co říci, a zlá stařena začala synovi našeptávat:
„Tvá žena je čarodějnice. Sám vidíš, že ti místo malého chlapečka porodila černého kocoura."
Syn stařeně neuvěřil. I když mu bylo hořko, ženy se ani slovem nedotkl.
Za rok mu žena povila dcerku. Ale zlá starucha děťátko zase uloupila, vstrčila do truhlice a vhodila do řeky. Do kolébky pak podstrčila černou kočku.
Ráno se přišel otec podívat na dceru — co to jenom vidí! V kolébce ležela černá vousatá kočka.
Mladý manžel se zasmušil ještě víc, neřekl však ženě nic ani tentokrát. Ale štěstí se už v jejich domě nesmálo jako dřív.
Téže noci, kdy se mladé ženě narodilo první děťátko, kladl starý rybář na jezeře sítě. Najednou zaslechl, jak někdo nedaleko pláče. Ale jak žalostně! Rybář se podivil, rozhlédl se kolem dokola a vidí, jak se u samého člunu houpá na vlnách truhlice. Vytáhl ji do loďky, otevřel víko a užasl: uvnitř leží chlapeček, po tvářích mu tečou slzy, ale přitom se usmívá. Rybář se zaradoval a běžel rychle domů, k ženě:
„Hádej, milá ženo, co je v té truhlici?"
„Kdepak já, muži můj zlatý, kdepak já a luštit hádanky!" odpověděla žena.
Tu nadzdvihl rybář víko a ukázal jí děťátko.
„I to je štěstí," pravila žena, „žádné vlastní děti nemáme, tak bude náš tenhle nalezeneček!"
Začali chlapečka rozbalovat, a tu vidí, jak se mu hned nad čelem stáčejí tři zlaté kučery. A tak pojmenovali nalezeňátko Zlatohlávek.
Za rok zase vylovil rybář z vln stejnou truhlici a přinesl ji ženě. Otevřeli truhličku a vidí, že vevnitř leží dívenka. Položili ji do postýlky vedle chlapce a podivili se: děti si byly podobné jako dvě kapky vody.
Děvčátko mělo dlouhé vlásky barvy dozrálých klasů. A tak mu rybář s rybářkou dali jméno Zlatovláska.
Léta běžela jako voda, a Zlatohlávek a Zlatovláska vyrůstali v rybářské chatě. Rybář a rybářka milovali děti jako své vlastní a děti je měly za své rodiče.
Ale jednou přiběhli oba domů a volali jedním hlasem:
„Matičko! Tatíčku! Je to pravda? Druhé děti říkají, že nejsme vaši vlastní, smějí se nám, že prý jste nás vylovili z vody jako ryby!"
Co rybářovi a rybářce zbývalo? Pověděli jim celou pravdu.
Zlatohlávek se Zlatovláskou všechno vyposlechli a potom řekli:
„Děkujeme vám za vaši laskavou péči! Ale my musíme teď do světa, hledat rodného otce a matku."
Dlouho putovali bratr se sestrou z kraje do kraje a všude se vyptávali lidí na své rodiče. Nikdo jim neuměl nic povědět.
Nakonec přišli do velkého města. To město se jim tak zalíbilo, že si řekli, že v něm zůstanou. Zlatohlávek vystavěl na kraji města malý domeček a Zlatovláska nasázela kolem domečku květiny a ovocné stromky.
A musím vám povědět, že to bylo právě to město, v kterém se narodili a žili jejich rodiče. Jenomže oni o tom vůbec nevěděli. Jak by to také mohli vědět!
Ale jednou šla kolem jejich domku zlá stařena. Zahlédla dívku se zlatými vlasy, jak trhá v sadě ovoce, a chlapce, jak kope u zápraží rybníček.
Hned poznala, co je to za děti. Celý den a celou noc přemýšlela, jak by je připravila o život. A poslouchejte, co si vymyslila:
Vešla do jejich domečku a řekla sestře a bratrovi:
„Ach jak je v tom vašem domečku hezky, a i vy jste takové pěkné, dětičky moje! Neukázaly byste stařeně svůj sad? Slyšela jsem, že na celém světě není krásnějšího místa."
A když ji dovedli do sadu, promluvila ještě sladčeji:
„Ó vy moji miláčkové, lidé opravdu nelhali, váš sad je překrásný, kdyby však na každém stromě visely zlaté zvonečky a vesele zvonily, byl by ještě hezčí."
„Ale kde takové zvonečky najít?" zeptal se Zlatohlávek.
„Vím, synáčku, kde bys je našel. Tamhle na tom vrchu je jich plný sad. A stačí přinést jen jediný zvoneček. Večer ho zavěsíš na strom a do rána vyrostou zvonečky na každé větvi. A pak nebude na celém světě krásnějšího sadu, než je u vás."
Tak pravila stařena a s úsměvem odešla. Dobrý člověk má radost z dobré věci, zlý ze zlé. A ta babice poslala děti přímo smrti do chřtánu. Sad na vrchu byl začarovaný, a kdo v něm zůstal déle než hodinu, zpátky se už nevrátil.
Hned jak stařena odešla, řekl bratr sestře:
„Půjdu na ten vrch a přinesu zvoneček."
„Nechoď, nechoď," začala mu to Zlatovláska vymlouvat, „kdo ví, co se ti tam může přihodit!"
„Ne, já půjdu, děj se co děj," řekl bratr. „Ničeho se nebojím."
„Tak se tedy alespoň hodně brzy vrať," poprosila ho Zlatovláska.
„Dobrá!" A Zlatohlávek vyběhl ze vrat.
Od poloviny vrchu začínal sad tak veliký, že se zdálo, jako by mu ani konce nebylo. Na každém stromě visely zlaté zvonečky. Pěly krásné písně a zvaly jinocha, aby zůstal v sadu. Ale on si vzpomněl, co mu sestra přikázala, a nepopřál jim sluchu. Utrhl jeden zvoneček a utíkal nazpět, ani se neohlédl. Doma pověsil zvoneček na strom, a příštího jitra zvučel celý sad takovým veselým cinkotem a vyzváněním, že bylo radost poslouchat. Jarní větérek roznesl to nádherné zvonění po celém městě. Uslyšela je i zlá stařena. Celá zezelenala zlostí a znova se šourala k bratrovi a sestře:
„Vy moji holoubci siví! Je teď ve vašem sadu přenádherně, kdyby ale u vás v rybníčku plavaly zlaté rybky, bylo by to tam ještě hezčí."
„A kde je najdu?" zeptal se Zlatohlávek.
„Také tam, chlapečku drahý, také tam! V sadě na kopci," zaskuhrala babice a odbelhala se pryč.
Zlatohlávek utíkal rychle na vrch a vyhledal rybník. V rybníce plavaly zlaté rybky a přívětivě vlnily ploutvemi, jako by chlapce zvaly, aby se s nimi co nejdéle těšil. Jenže on si i tentokrát vzpomněl na svou sestru, lapil jednu rybku a pospíchal domů.
Bratr se sestrou pustili rybku do rybníčku ve svém sadu, a ráno celý rybník zářil na slunci jako roztavené zlato. To plavaly ve vodě zlaté rybky od břehu ke břehu a šupiny na hřbetech se jim třpytily, až oči přecházely.
Dověděla se o tom zlá stařena a rozvzteklila se ještě víc.
„Zatím se nestalo, aby se někdo ze sadu na vrchu živ navrátil, a na to chlapčisko neplatí nic," vrčela. „No, žádný strach, však já na vás vyzraju, holoubkové!"
Vypravila se k sestře a k bratrovi potřetí a řekla:
„Vy moje květinky voňavé! Teď už vám chybí jenom jedno: pták, který mluví pravdu."
„A kde ho najít?" ptal se hned Zlatohlávek.
„Také tam, také tam, na vrchu. V domečku, v poslední světničce tam sedí na peci," řekla stařena a šourala se pryč.
„No, když ne oba, tak aspoň jeden z nich teď vezme zasvé," bručela si pod nos.
Sotva zmizela za vraty, chlapec vzkřikl:
„Ať to stojí co stojí, toho ptáka musíme mít!"
Dlouho mu to sestra vymlouvala, ale jako kdyby hrách na stěnu házel.
Příštího rána Zlatohlávek za svítání vstal a chystal se na cestu.
„Nechoď," prosila ho znovu sestra a dala se do hořkého pláče. „Mám v srdci zlé tušení."
„Co ty se mnou hovoříš jako s maličkým?" křikl bratr nazlobeně, otočil se a běžel na kouzelný vrch.
Tentokrát si na sestru ani nevzpomněl. Zastavoval se tu i onde, aby přivoněl ke krásné květince nebo aby si utrhl z větve zralé jablko. Konečně vkročil do domku. A tu zůstal jako omámený, nevěda, kam dřív pohledět.
Co jen v tom domě bylo všechno k vidění! Jedna světnice od podlahy ke stropu ověšená meči s rukověťmi z čistého zlata, ostrými kopími a luky, v druhé světnici nádherná roucha, hedvábné pláště, klobouky zdobené péry. V třetí světnici byly stoly a police zastavěny nejrůznějšími poháry, zlatými mísami, malovanými džbány ... A to všechno se tak blyštělo a svítilo, že nebylo možno oči odtrhnout.
A čas plynul a plynul...
Konečně překročil chlapec práh poslední komnaty a spatřil ptáka, jenž seděl na schůdku u pece. Už natahoval ruku, aby ptáka chytil, vtom však tichounce vykřikl a zmizel. Rozplynul se jako obláček na nebi, a na podlahu — cink! — spadl skleněný střípek.
Celý den a celou noc čekala sestra na svého bratříčka. A ráno, sotva slunce vyšlo, běžela na kouzelný vrch.
U plotu začarovaného sadu spatřila neznámou starou ženu. Pozdravila ji a už chtěla vběhnout do branky, ale žena pravila:
„Kam pospícháš, děvenko? Na setkanou s neštěstím máš vždycky času dost. Do tohohle sadu vešli už mnozí, ale vrátil se málokdo."
„Ach mně je všechno jedno," odpověděla Zlatovláska. „Můj bratr včera odešel pro ptáka, který mluví pravdu, a ještě se nevrátil. Musím ho najít, a nenajdu — li ho, nebude mít pro mne život ceny."
„Jdi tedy," pravila žena. „Ale pamatuj: nic neprohlížej, nikde se nezastavuj. Běž pořád kupředu. Jenom v domku na loučce se v poslední komnatě dobře rozhlédni. Leží tam na podlaze skleněné střípky. Všechny je sesbírej, nenech tam ani jediný. To nejsou obyčejné střepy, ale začarovaní lidé. I můj syn šel kdysi do toho sadu pro kouzelného ptáka a zpátky se už nevrátil. Možná že svého bratra vysvobodíš, slituj se tedy i nade mnou, vzpomeň si také na mého syna."
Dívka všechno vyslechla a vkročila do sadu.
Stromy skláněly před ní své větve, aby si alespoň jeden plod utrhla, křoviny ji chytaly za šaty. Zlatovláska se na nic ani koutkem oka nepodívala, ani na chviličku se nedala zdržet. Běžela pořád kupředu, rovnou k domku na loučce.
Zastavila se až v poslední komnatě. Na schůdku u pece seděl pták, který mluvil pravdu, a celá podlaha byla posypána pestrými skleněnými střípky.
Děvče pokleklo a začalo sbírat střípky do zástěry. A tak se zástěra naplnila až do vrchu a na podlaze nezůstal ani prášek. Dívka vyskočila a už chtěla vyběhnout z komnaty, když najednou zaslechla tiché, smutné zacinkání. Ohlédla se a spatřila v nejzazším koutě maličký modrý střípek. Zdvihla jej také. Potom lapila ptáka, který mluví pravdu, a běžela nazpět ještě rychleji, než když běžela tam.
A už je tu branka. Strčila do ní, branka se otevřela a ihned zase zaklapla. Dívka však stačila vyběhnout, jen lem šatů jí přiskříply těžké veřeje.
Vyrazila kupředu, a tu — cink, cink! — skleněné střepy se jí sypaly ze zástěry jeden za druhým. A jak narážely na zem, měnily se v lidi.
Byl mezi nimi i Zlatohlávek. Bratr se sestrou se pevně objali a v té chvíli z dívčiny zástěry vypadl poslední, modrý střípek a rázem se proměnil v junáka.
Stará žena se k němu vrhla s voláním plným radosti: byl to její syn! A Zlatovláska vzala bratra za ruku a běžela s ním z kouzelného vrchu dolů.
Doma posadili ptáka do klece, pták jim zpíval, oni poslouchali a šťastně a spokojeně žili.
Mnoho lidí přišlo do jejich sadu, aby se podívali na zlaté rybky, potěšili se zlatými zvonečky a vyslechli ptáka, který mluví pravdu. Líčili ty divy ostatním — a ti v úžasu vyprávěli o tom zase dál svým známým.
O divuplném sadu uslyšeli brzy i chlapcovi a dívčini rodiče. Zatoužili všechny ty divy spatřit, tak se tam na kraj města vypravili. Zlatohlávek a Zlatovláska jim ukázali zlaté rybky v rybníce, zvonečky na stromech a ptáka v kleci. Před ptákem v kleci se matka zastavila a řekla smutně:
„Ach kdyby to opravdu byl pták, který mluví pravdu, pověděl by mi o mých dětech, které zmizely hned toho dne, kdy se narodily."
A tu pták promluvil. Vypověděl všechno, všecičko — a rodiče poznali děti a děti své rodiče.
To bylo radosti! Jenom zlá babice zčernala zlostí na uhel.
Šťastní rodiče vystrojili velikou hostinu a sezvali plno hostí. Nezapomněli ani na mě! Obul jsem skleněné střevíce, na hlavu posadil máslový klobouk, navlékl kamizolu z malovaného papíru, natáhl kalhoty z pavučiny a šel jsem. Boty se mi — cink! — rozbily o kámen, kamizola se roztrhla o větvičku, kalhoty rozfoukal vítr, klobouk rozpustilo slunce. A tak jsem na hostinu nedošel. Taktak že jsem dorazil zpátky domů!
