 |
| Přijďte taky! |
Kuk!
Sluníčko mi sklouzlo po vlasech po nose a zašimralo pod peřinou: "Vstávej! Už je čas!"
Líně jsem se protáhla a vyhnala ho z povlaku. Naopak jsem se zachumlala a dodala jsem: " Mně se nechce,; právě jsem v pohádkové říši, víš?"
Sluníčko se ke mně schoulilo: "A co se tam děje?
Povídám mu: "Povím ti to, ale to mne nesmíš budit."
"Tak dobře. " povědělo mi a přitáhlo si polštářek ze šedivého mráčku.
Zívlo a jalo se poslouchat.
"To ti je taková krásná zahrada, plná ptáků a květin a stromů, a představ si, všichni si tu povídají řečí, která vypadá jako je naše, lidská. A já jim všechno rozumím."
"Na tom není nic zvláštního" povídá sluníčko "My si přeci také povídáme. I s deštěm, i s oblaky si rozmlouváš, i s měsícem a hvězdami."
" I se zvířátky, já vím" povídám mu.
"Ale přesto. Tahle zahrada, ta má zvláštní studnu, víš? A příroda kolem mi pověděla svým švitořením... Podívej se na její dno.
Já jsem poslechla a podívala se.
V té studni byla průzračně čistá hladina,ale hooodně moc hluboká. A já jsem byla zvědavá, tak jsem se naklonila a spadla do ní.
No, a najednou jsem se ocitla v této posteli vedle tebe."
Sluníčko se rozesmálo, odhodilo svůj obláček, moji peřinu a zvolalo.
"Tak teď už je vážně čas vstát! Jsem tvůj zlatý míč a jdeme si házet!"
Co jsem měla dělat jiného než mu dát za pravdu?
A tak si spolu hážeme mezi obláčky a tím uzavírám pohádku s přáním: Přijďte taky!
