 |
| ...po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc |
Všude kolem mne je tajemné ticho, když přichází
- vznešená, celá v černém hábitu na němž je tisícero rozsvícených hvězd složených v různá znamení, kterým se říká Zvěrokruh.
Ťuká na mé nedočkavě orosené okno ozdobené ledovou květenou.¨Jen, pojď, má tichá, bílá noci plná kouzel; Buď vítána."
Těším se co mi bude vyprávět ze svých cest krajinou roku. Její příběh připomíná tajemnou báj...
Ano; bylo to strašně moc dávno, když jsem se narodila ze dna moře - věčnosti.
To se do sebe zamilovala Zem a Nebe.
Maminka Zem byla laskavá, tatínek z nebeských, nadoblačných výšin byl přísnější, ale spravedlivý.
Chtěli ze mne mít vládkyni světa.
Jenomže, uprostřed sebe měl otec žhavé slunce v podobě srdce, a to si usmyslilo, že svět kolem je příliš tmavý a vykouklo...
...a narodil se den.
Co si měla maminka Zem počít? Ptala se tatínka jak na nás, abychom se nehádali.
Moudrý nebeský otec rozhodl:" Noci patří tma a dnu patří světlo. Oběma dávám do vínku spravedlivě rozdělený čas - jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost a zimní návrat ke světlu."
"Dnes tedy vrcholí má vláda: dopověděla noc.
"Přeji si, aby byla krásná, vznešená oslava než se od vás budu opět vzdalovat do dalekých vesmírných poutí než přijde nazpět čas mého opětovného návratu k vám jak tomu činím už staletí. Neporaňte mne, prosím..."
Pohlédla na mne vyčítavě.
"Vánoce přeci nejsou pouze o konzumaci a lesků věcí movitých. Je také vzpomínkou na mou pouť mezi vámi." dodala a na souhlas se rozblikalo tisícero hvězdných svící.
Zastyděla jsem se jak se snažíme tu její krásu přehlušit naší nabubřelostí.
A přitom je to ona, pořád ona: Skromná a přitom vznešená svým jsoucnem.
Náš čas se láme k jejímu odchodu.
Naposledy za ní pohladím kvítím z ledu obrostlou okenici za níž dohořívají hvězdné svíce.
Přichází den. Žhavé srdce na obloze rozestírá koberec po obloze kudy odešla za obzor - dlouhá bílá noc.
Dobrou noc lidé tohoto světa! Dobrý den všem kdo se probouzíte!
