 |
| Chytrá selská dcerka |
Chytrá selská dcerka Bratři Grimmové
Byl jednou jeden chudý sedláček, který neměl ani píď země, a jediné, co mu na tomto světě říkalo pane, byla chalupa na spadnutí a dcerka, která jednou pravila: „Tatíčku, jděte ke králi a poproste ho o kousek kopaniny.“ Králi na nějakém tom kamenitém políčku nesešlo, tak jejich prosbu vyslyšel a daroval jim kousek úhoru. Sedláček se zaradoval, políčko zoral a povláčel, aby mohl zasít něco obilí a také jeden artěl zeleniny. Když byli s tím lopotěním na políčku skoro hotovi, tu vám našli pod jednou hroudou hmoždíř a ten vám byl z ryzího zlata! „Poslyš, dcerko,“ řekl otec: „když k nám byl náš král tak milostivý a věnoval nám tohle políčko, není zbytí, ten hmoždíř mu musíme dát.“ Ale dcerka s tím nesouhlasila a řekla: „Ale tatíčku, máme hmoždíř, ale nemáme paličku! Musíme napřed najít tu paličku a do té doby o tom nálezu mlčet!“
Ale otec ji neposlechnul, vzal hmoždíř a nesl ho panu králi; řekl mu, že ho vydal darovaný úhor a on mu ho přinesl jako poděkování. Král vzal hmoždíř a ptal se, zda nenašel ještě něco jiného. „Ne.“ odpověděl po pravdě sedláček. Ale král měl za to, že k hmoždíři patří přece ještě palička, ale k té se sedlák neznal, dokonce tvrdil, že ji nenašel, a tak ho rozezlený král nechal vsadit do vězení, aby mu osvěžil jeho špatnou paměť a přivedl ho k rozumu.
Sedláček seděl ve vězení a celé dny tam naříkal a lamentoval: „Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul! Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul!“ Tohle stýskání ovšem slyšeli sluhové, kteří mu každý den nosili chleba a vodu, lepšího zaopatření se ve vězení málokomu dostane, a šli ke králi a vše mu vypověděli. Pravili, že ten nový vězeň celé dny nic nejí a nepije a jen naříká a vzdychá a pláče a hořekuje, kámen by se nad ním ustrnul. Tak král sluhům přikázal, aby sedláčka přivedli; a pak se ho zeptal, proč celé dny lamentuje a naříká: Ach, kdybych byl svoji dcerku poslechnul! „Copak ti tvoje dcera řekla?“ „Radila mi, pane králi, abych vám ten hmoždíř nenosil, dokud nenajdu i paličku. A měla pravdu, dcerka moje zlatá!“ „Nu, máš chytrou dceru, rád bych ji viděl.“
Tak se musela selská dcerka dostavit před krále a on se jí ptal, zda je opravdu tak chytrá a řekl jí, že jí dá hádanku, a když ji uhodne, pak si ji vezme za ženu. S tím souhlasila a přikývla, že bude tedy hádat. Tu král řekl: „Přijeď na zámek, ale nesmíš být ani nahá ani oblečená, přijít nesmíš ani pěšky ani přijet na voze, no a nesmíš přijet po cestě ani mimo cestu; a když tohle dokážeš, ožením se s tebou.“ Dívka přišla domů, svlékla se a vzala si na sebe rybářskou síť, hezky si ji omotala kolem těla; a tak nebyla ani nahá ani oblečená. Za malý peníz si od sousedky vypůjčila oslíka, kterému uvázala za ocas další rybářskou sít, do které si sedla a oslík ji pak za sebou smýkal; a tak nešla, ani nejela. Osel musel jít v kolejích, které vyjezdily na cestě těžké formanské vozy, takže se země dotýkal jen částí kopyt; a tak nebyl na cestě ani mimo ni. To bylo věru chytré, viďte?
Když dorazila na zámek, král jí řekl, že jeho hádanku rozluštila správně a úkol splnila. Pak propustil jejího otce z vězení a ji si vzal za ženu a královsky ji zaopatřil.
A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.
Jednoho dne vezli sedláci na zámek na vozech dřevo, aby ho prodali. Jak bylo tenkráte obyčejem, měli někteří potahy koňské, jiní zase volské. Byl tam mezi nimi i jeden sedlák, jehož kobyle se právě narodilo hříbátko, a to vám uteklo a lehlo si mezi dva voly, kteří patřili jinému sedlákovi. Když se spokojení sedláci vrátili ke svým povozům, aby se obrátili domů, nastal velký povyk a svár. Ten s volským potahem si chtěl hříbátko ponechat a řekl, že se narodilo volům. Ale ten druhý lamentoval; kdo to kdy viděl, aby měli volové hříbě, to hříbátko porodila přece jeho kobyla! Ten křik a váda dolehly až k uším samotného krále a ten rozhodl, že hříbátko patří tam, kde ulehlo, a tak je dostal sedlák s voly. Ten druhý plakal a naříkal nad svým hříbátkem. Tu mu někdo pošeptal, že paní královna je prý velmi hodná, vždyť pochází ze selského rodu; šel tedy k ní a prosil jí, aby mu pomohla dostat hříbátko zpět.
Královna mu poradila, ale zároveň ho prosila, aby ji nikdy nevyzradil, že ta rada je od ní. Měl nazítří, až bude král konat přehlídku stráží, rozhodit na cestě rybářskou síť, jakoby lovil ryby. Sedlák učinil, jak mu královna poradila, a druhého dne se postavil na jednom vyprahlém místě u cesty a čekal na krále. Když král projížděl kolem, poslal sluhu, aby se vyptal, co to tam ten bláznivý muž provádí. Posel se ptal sedláka a ten mu pravil, že přeci chytá ryby. Sluha se divil, že tu není voda, ale sedlák odvětil: „Když mohou mít volové hříbátko, proč bych nemohl na úhoru rybařit?“ Posel běžel ke králi a vše mu vypověděl. Král nechal sedláka přivést a řekl, že to nemá ze své hlavy, že mu to musel někdo poradit. Ale sedláček nechtěl královnu vyzradit a jen drmolil: „Bůh chraň!“ Tu ho král nechal hodit do temnice na otep slámy, a tak dlouho tlouci a trýzniti, dokud neprozradil, že tu radu má od královny.
Když se král vrátil domů, osopil se na ženu: „Tak falešně ses ke mně zachovala! Už tě nechci! Tvůj čas tady vypršel, vrať se tam, odkud jsi přišla, do své selské chalupy!“ Pak jí ještě milostivě dovolil, že si může na rozloučenou vzít to, co je jí na zámku nejmilejší. Královna ho políbila na rozloučenou a navrhla, že si ještě připijí, a připravila králi silný uspávací nápoj; a když si připili, sama se napila jen trošku, kdežto král vypil vše až do dna a za chvíli upadl do hlubokého spánku. Královnička zavolala sluhy a společně krále zavinuli do lněného ubrusu a dopravili domů do otcovy chalupy. Tam ho položili do postele, kde spal ještě celý den a noc, než se probudil a zvolal: „Bože, kde to jsem?“ a volal své sluhy, ale žádný nepřišel. Konečně přišla jeho žena a pravila mu, že si vzala domů jen to, co je jí na zámku nejdražší. Králi se kutálely po tvářích slzy dojetí a vzal ji za ruce a řekl, že ona je jeho jediná.
Vzal ji zpět na královský zámek a tam pak spolu šťastně žili až do konce svých dní.
