 |
| Dětské hry |
Děti byly samy doma
„Čím si budeme hrát?" otázala se starší Mařenka.
„Budeme vozit panenku", radil vtipný Karlíček, a malá Jarmilka, tleskajíc ručkama, radostně opakovala: „Budeme vozit panenku!"
Mařenka tedy přinesla svou loutku, které říkala Bělinka. Karlíček přivázal k židli provázek, na ni posadil panenku, Jarmilce dal svou trubku, chytil provázek, Mařenka opřela se o židli rukama — a už to rachotilo po podlaze. Karlíček pobízel sama sebe: „Hyjé!" Jarmilka troubila a Mařenka chvílemi urovnávala panenku, kdykoli se smekla.
„Budeme s panenkou cestovat!" vzpomněl si náhle Karlíček. Vyznal se už trochu v zeměpise.
Cestovali.
Když jeli okolo truhlíku s uhlím, řekl Karlíček: „Vidíš, Bělinko, tady jsou uhelné doly! — A tady", ukazoval na studenou plotnu, „je vyhaslá sopka!" Umyvadlo nazval mořem a hned znázornil panence mořskou bouři, šplouchaje se rukou ve vodě.
„Ale, Karlíčku!" kárala jej Mařenka, „dej přece pozor! Už zase jsi postříkal Bělinku!" dodala žalostně.
„Kdo chce vidět moře, nesmí se bát vody!“ rozšafně připomněl hoch. „Však to na ní brzy uschne!" utěšoval sestřičku.
V koutě u plotny byla široká nádoba s vyhrabanými sazemi. To byla Afrika — země černochů, jak řekl Karlíček.
Když už panenka všechno viděla, objížděli s ní svět. Koník-Karlíček stával se bujnějším a posléze se splašil.
To mělo za následek nehodu. Židle narazila o plotnu, naklonila se a panenka sletěla do sazí. Když ji Mařenka vytáhla, zaplakala. Z Bělinkv se stala — černoška!
Karlíček však se tomu smál a posléze zazpíval, „tříkrálovou" :
„Co ty černá, co tam vzadu vystrkuješ na nás bradu?"
