Povídali holoubci: Schovali i sluníčko a hráli si na honěnou s listím a plody |
Seděl jednou jeden obláček na nebi a lebedil si
jak je mu lehounko: Měl na sobě novou, bělostnou řízu a pyšně si tak ležel na nebeské pláni....Jenomže nebyl na nebíčku sám. Kolem se proháněli rozpustilí větrové a ti vylévali dešťovým, nebeským vílám jejich vodu ze studánky a cákali jí kolem a kolem.
Kdyby jenom vodu; oni do ní nabírali bláto ze země a to špinilo co se dalo.
Také obláčků kabátek byl čím dál černější a těžší, až se chudáci rozplakali pod tou tíhou.
Tu vykouklo sluníčko na celou tu neplechu a sprásklo paprsky: "No tohle?"
Honem se dalo do nabírání kaluží a poručilo větrům ať vše po sobě uklidí.
I přišlo léto. Vše bylo čisté a vonící a obláček si zas lebedil.
Jenomže, větrové, to jsou takoví rarášci neposední: Fííííí! Schovali i sluníčko a hráli si na honěnou s listím, a plody...
Nastal podzim a chudák obláček už zas sotva vlekl svou řízu, která zas dávno nebyla to běloučkou a lehoučkou.
Tentokrát ani sluníčko nemělo tu sílu, bylo ze všeho unavené, paprsky mělo kratičké a nestíhalo uklízet.
Naštěstí se vlády ujala paní Zima. Přinesla bílou deku a rozestřela jí všude po zemi...
Větry se mohli honit jak chtěli, ale ze země vynášeli jen sněhová peříčka, která se snášela zas zpět...
Tak utekl obláčku rok.
A pohádka mohla začít znovu; Obláček, celý krásně bělounký si ležel na modré pláni nebeské a spokojeně dřímal dokud ho opět neprobudily jarní větry a nezačali krást dešťovým vílám vodu ze džbánečků a rozpustile jí nemazaly blátem ze strání...
To přicházelo jaro a dávalo sílu sluníčku. Tomu se prodlužovaly paprsky a...
...Však už to znáte.