 |
| musím najít nějaké žaludy na zimu do spížky. Pomůžeš mi? |
má jich les už plná bříška na zemi
Má veverko celá v černém, zjev se mi!
Sedím si u svého pelíšku, drbu se na svém kožíšku
a přemýšlím co si dát k večeři.
Co je to starostí! Lidé mi nevěří....
Šups!...a už jsem zahlédla huňatou vrtulku jak letí ze stromu na strom, z větve na větev. Hází po mně pohledy jako uličnice, vykoukne zpoza stromové koruny a volá němým hlasem: "Pojď si hrát, jen za to ti budu povídat!"
A tak jsme si začali hrát na schovávanou. Sluníčko mezi nás proplétalo zlaté nitě, které do svých chtěli nachytat pavoučci. Už je měli celé skleněné od deště, který před chvílí zmáčel celý les.
Paprskům to ale nevadilo. Vplétalo do nich perličky panenky Marie.
Bylo září.
Veverko moje, nespěchej! Pojď si odpočinout, prosím tě.
"Nemůžu, musím najít nějaké žaludy na zimu do spížky. Pomůžeš mi?"
Kývla jsem. Co neudělám pro pohádku a hned jsem se koukala mezi zvolna se sneseným prvním listím.
Ťuk! Ťuk! Padají pomalu panáčkové, seskakují jeden za druhým jako parašutisté, v zelených čepičkách s anténkami. Mezi ně se kutálí korálky jeřabin seskupených ve stopky.
Listí na stromech začíná sluníčko přemalovávat barvy, aby se víc, marnivé líbilo větru. Netuší opět jak drsný bude až je bude rvát do tance.
Jen jehličnáči se ničeho nebojí. Mají své bodlavé jehličky a ani mráz se jim jen tak nedostane do kožíšku.
Už mám plnou čepici; kladu to veverce na hromádku. Je neposedná a stále nemá čas.
Veverko, slunce se už sklání k obzoru!
Pojď se mnou nahoru;
ustelu ti pelíšek z mechu a kapradí
běda tomu kdo nás snad prozradí
budu ti šeptat pohádku z lesní samoty
kterou uslyšíš, má milá jenom ty...
