Pohádka lesního kmeta nebo co vyprávěl strom v lese

"No, to je dost" povídá strom."

Les je živý organizmus a ne každý hajný nebo lesník mu rozumí. Jsou na to lesnické školy kde se to učí. Občas některý adept lesnictví, ale chodí za školu a za děvčaty nebo nasává...pro ty co přírodu a život lesa vnímají jako dar života nejen stromů, keřů a rostlin, života zvěře a ptactva, píše zde Jiřička svůj text o lesním tichu co žije svým vlastním životem. Člověče zasahujte s rozumem a podle zákonů přírody a zákonů života na zemi.

Pohádka lesního kmeta

I když roste při cestě takřka asfaltové vedoucí lesem, člověk uchvátaný spěchá za houbami a kdepak by měl čas potkat se s ním a dát s ním řeč.
Až dnes:
Jóó, mám já muže koňáka a ten občas s koněm nějakého toho starce potká a nechá mě pozdravovat.
Tak tomu bylo delší dobu i z Kameňáku: A tak jsem konečně neodolala a vydala se za ním.

"No, to je dost" povídá strom."Tolikrát jsi kolem také spěchala za houbami a borůvkami; že se nestydíš."
Pokyvuji uznale hlavou.
"Mohl bych ti povídat." Povídá dál. Víš co kolem mně vyrostlo už omladiny a dnes už slouží jako stoly a postele? Někteří už vám i zahřály domy."
"A jak ses sem vůbec dostal?" ptám se.
"To už je dávno; sám nepamatuji, kdy padlo semínko otcova stromu právě sem. Zasel mě a o víc se nestaral. Tedy, pominu-li, že mi dával chládek, učil mě kde brát vláhu pro své stále se prodlužující kořeny: .."
"Nemysli, nebylo to lehké se vyrovnat s tím, že pod zemí ruce, nd zemí ruce, stále rostoucí a hladové: Také, když jsem si hrál s větříkem, či jsem hrál na schovávanou s hvězdami v noci a sluncem za dne...; kolikrát se mi za nimi chtělo rozletět. pak přilétl pan pták, udělal si u mně hnízdo, a já byl láskou mimo - unesen. Staral jsem se o jejich pohodlí dospěl a začal rozhazovat svoje semínka."

Jelen u vodní hladiny

" Povím ti, víš jaký byl o ně zájem? Dřív než se stačily uhnízdit do země, sebrala si tu veverka, tu lesní hrabalka,..no kdo kolem právě žil sbíral okamžitě pro zimní zásobu."
"Ba ne, není život jen o lásce. Přicházely chvíle, kdy jsem se pral s větrem, který měl špatnou náladu a kácel všechny slabochy kolem mně. Také paní zima nebývala vždy shovívavou peřinou. Zabalovala mě studeným mrazem a závějemi. Léto bývalo horké a lakomé. Nechtělo se dělit o vodu, jaro, podzim švindlovaly a tvářily se právě opačně."

A přeci bývala krása, když mi jaro navlékalo nový svěží šat, léto mi pročesávalo příjemně větve, podzim mě vytáhl do svého maškarního reje a poté mě uspala zima,; chumlala mě do své peřinky:"
"koukáš jakéže mám pokřivené tělo: To víš, človíčková, i na tobě píše čas léta. Tady mi ubral mráz, tady se hašteřili brouci a jiná havětina. Boulí a škrábanců jsem také získával.."

"Tak běžel čas..."
Zamyslel se.
Pohladila jsem ho.
" Pokynul mi jemně větvemi po vlasu vánku co nám zašeptal, že blízko bude opět bouřka:
"Vidíš?" pokračuje chvatně před chvílí loučení:"zatímco ty se běžíš zbaběle schovat já zůstávám. Už jsem si zvykl. Jen k jednomu se modlím: Pane Bože, neuhoď do mě podruhé. Kol mě už jsi si vzal své obětiny."

Zkrátka, potkat se s takovýmhle mladistvým hrdinou v letech, kam s našimi starosti; přidá mi na optimismu.
Loučím se. Teď už vím jak k tobě, kudy cestičkou.

Tak mi, přítelíčku nadále hlídej podhoubí a borůvčí a dávej pozor na své kořeny, ať tě je moc nekoušou myši; a na větve, hlavně ty nejmenší, ať můžou taky vyrůst.
Brzy na shledanou.

Autoři: Text: Jiřička (jiřina musilova) editoval George