 |
| ....teď byl by spadl a dole, právě pod ním, je - Čertův vír. - |
Bylo to v podletí a slunce ještě velmi hřálo. Jenom babička, která jindy při bílení zdála se být omládlou, byla tentokráte neobyčejně zadumána a starostliva.
Plátno bylo nataženo a kropeno, ve dne v noci hlídáno. Slunce a měsíc působily, aby bylo krásnějším. Práce se tentokrát dařila nad všechno očekávání, neboť vždy ráno mnoho rosy napadalo. Ta měla neobyčejný účinek na skvělost plátna.
Šlo to tedy krásně a Lidunka plátno natahovala, obracela i kropila. Jenom
pro vodu nesměla k řece choditi. To bylo odkázáno hochům.
A nic podezřelého neobjevilo se u břehu ani večer, ani v noci, ani v samé poledne. Jenom Lidunka vídala časně za úsvitu cosi bílého, lehounkého, sotva viditelného nad plátnem se vznášeti. Z toho lehounkého obláčku vztahovala se ruka jako měsíček bílá. Ta držívala džbánek neobyčejně krásný, z něhož vždy krápala lehounká tekutina, drobounce, nepozorovaně. Za chvíli byla louka s plátnem porosena. A potom kynula ta ruka Lidunce a jí bylo tak milo a volno, že jé slzy blaha polily.
Starý tkadlec za několik dní řekl, že už mohou plátno z louky vzíti, že pláteník pro něj co nevidět přijde. Řekl to ráno. Když domluvil, ozval se jakýsi jekot od vody.
"Co to?" zvolal. "Byl to vítr? Zde nehýbe se přece ani tráva."
"To nebyl vítr", odvětila babička, dívajíc se ve stranu, odkud jekot zaslechli. Řeka plynula jako neviňátko. Byla modrá jako nebe. Občas jen rybka se vymrštila a hned zase žbluňkla do vody.
"Ne, vítr to nebyl" opakoval tkadlec. "Ale co to bylo?"
 |
| Za chvíli byla louka s plátnem porosena. |
Najednou vymrštilo se z vody něco velikého a hned zase těžce žbluňklo do vody.
"To byl on! Nebesa, jak je hrozný!" Lidunka zašeptala a opět se setkala s babiččiným ustrašeným pohledem. Dědečkovi ničeho neřekly a tkadlec spokojeně odcházel s rukama za zády složenými. Pojednou zvolal: Aj, podívejme se , kdo to sem přichází! Je to náš přítel pláteník A přišel z jiné strany než obvykle a dřív. Nu, což, plátno připravíme a do té doby u nás pobude. Ale nějak těžce jde! Ovšem má břímě na zádech a je již stár, jen aby se mu noha nesmekla. Teď, teď byl by spadl a dole, právě pod ním, je - Čertův vír.-
"Půjdu mu pomoci," zvolala Lidunka a již již běžela, letěla.... Nadarmo babička spínala ruce volajíc: "Lidunko, nechoď, někdo jiný ať jde, ty nikoliv!"
Lidunka byla již tam. Jde pláteníkovi vstříc, podává mu ruku, aby jej převedla po úzké stezce. Sotva se jí drží, klouzá, padá, řítí se, jí se nespouští a - rázem spadli oba právě do - Čertova víru."
"Babičko," křičí děvuška pronikavě, hlasem srdcervoucím, "to není pláteník, to je on, přece jste mne neubránila!"
Nadarmo s ním zápasí, nadarmo snaží se, aby se mu vymkla. Již pohltil ji vír, již stříká, bouří, ječí, hučí.....
"Moje Lidunko, moje Lidunko!" naříká babička a rve si šediny. A mají babičku co brániti, aby neskočila za dívkou do vody.
A z hlubiny divých vírů jest slyšeti dlouhý, pronikavý chechtot.....
Ve chvíli té plul po Vltavě vor, sjížděje lehce tichým proudem.Plavci při klidné vodě pohodlně ležíce na voru nemají práce. Prozpěvují a povídají Mezi nimi byl mladý Šimon, jehož křestní jméno bylo Blažej. Teď doplavili se k místu, kde začínaly víry, slapy a nebezpečná úskalí. Plavci povstali, chopili se vesel a sochorů a oznamovali si jen, co má přijít. Každé to skalisko a každý vír má tu zvláštní jméno.
Blažejovi bylo najednou smutno, aniž věděl proč. Ještě před chvílí byl nejveselejší ze všech a bázně nikdy nepoznal. Co to tedy bylo? Měl jakous mlhu v očích. Zdálo se mu, že ho cosi táhne na kraj voru. Soudruhové vidoucí ho volali:"Blažeji, chceš spadnouti?"
On jich však neslyšel. Nemohl odolati moci, která naň působila. Byl jako ve snách.
"Vždyť jsme u Čertovo víru, Blažeji. U všech všudy, chraň se!"
Ale on jako šílenec skočil z voru na vyčnívající skalisko, nazvané "Dědek". Divem bylo, že nespadl. Soudruhové byli nuceni hleděti si svého, aby se vyhnuli Čertovu víru a ponechati pošetilce jeho osudu. Rádi by mu byli pomohli, ale museli udržet vor ve vymezeném směru, aby nepřišel do víru nebo nenarazil o některé ze skalisek, která byla skryta pod vodou a na jejích ostrých hranách mohl vor ztroskotati.
 |
| ....bylo viděti, že druhou paží drží lidské tělo. |
Plavci pomohli Blažejovi k malému přístavišti, kde loďky rybářské přivázány.
Obyvatelé vesnice vidoucí to, spěchali pomoci. I od Šimonů spatřili, co se dělo. Již od utonutí Lidunky byl u nich zmatek. Nepodařilo se jim Lidunku s pláteníkem zachrániti a nenašli po nich ani stopy, byť hledali v hlubinách tyčemi.Konečně měli za to, že oba ubožáky Čertův vír pohltil.
Teď všichni spěchali zase k řece. Otec Blažejův zachytil syna za ruku a přitáhl ho s Lidunkou na travnatý břeh. Tam položili ubohé, mrtvé děvčátko na zem a Blažej udýchaný, vyděšený uvrhl se vedle ní, hlasitě sténaje.
Ostatní plavci čekali na něj, protože bez něj nemohli s vorem pokračovati. Blažej se vzchopil a viděl, že nebude lze vzkřísiti již dobré Lidunky, neboť zatím co zde ležel utrmácen, všichni se snažili, aby ji vzpamatovali. Ještě i on k ní přistoupil a zkoušel zdali přece není v ní života. Pak polily jej slzy. I sklonil se k jejímu čelu, jež bylo studenější mramoru a pošeptal jí: "Vidíš, vidíš, Lidunko moje, chtěl jsem si počkati na tebe a udělati z tebe svou hospodyňku v naší chaloupce. Ale jinak bylo souzeno. Místo do chaloupky budu tebe provázeti na svaté pole. Ach, škoda, přeškoda tebe, ty naše růže!" Tak hlasitě bědoval on, bědovali a naříkali i ostatní přátelé a všichni plakali s ním.
Co by tu byl dále platen. Rozloučil se potom krátce se všemi, skočil na vor a vor vyplul po proudu, který je j unášel.
Teď plavci žádali Blažeje, aby jim vysvětlil co se dělo. Avšak ten byl dosud jako bez smyslů nemoha souvisle promluviti. Plavci se dozvěděli pouze, že jej táhla jakási neviditelná síla na onu skálu. Z té spatřil na dně děsné prohlubně plačící Lidunku, kteráž po něm spínala ruce. Nerozmýšleje, chtěl se tam vrhnouti, ale tu ucítil pod nohama pohodlné stupně.Mohl sestupovat lehce, voda mu nijak neodporovala. Leč když chtěl Lidunku uchopiti, viděl teprve, že ji držela jakási příšera ve spárech. S tou mu bylo o ni zápasiti.Viděl, jak příšera zakusuje se do hrdla Lidunčina a vyssává její dech, její duši. Pak teprve pustila oběť svoji, s níž Blažej vyplynul na povrch nevěda ani jak. Tak zachráněno bylo tedy jen mrtvé tělo Lidunčino a její milá, jasná duše byla chycena v sítích zloboha....
Když toto druhům vypověděl, přestal mluviti, jakoby oněměl. Nechtěl říci nic více, ba ani jak ta příšera vypadala, ani jaká to byla moc, která jej pudila zachrániti Lidunku.
Tak plavci dojeli až do Prahy, načež se pěšky vraceli každý do svého domova.
Když Blažej přišel domů, byla Lidunka již na marách a v rakvi, oblečena v bílý rubáš z plátna kmentového, na něž sama napředla. Na hlavě měla věneček a kolem sebe plno svatých obrázků a květin. Kdo měl květiny v zahrádce, každý věnoval je s pláčem andělskému děvčátku. Ona tam ležela, jakoby pouze spala. Blažej spatřiv ji, podivil se velmi. Kdežto ji byl opustil jako mrtvou, shledával se s ní teď, jakoby se křísila. Ruce měla bělounké a hebounké jako za živa.
Blažej, pohlížeje na ni, zvolal: "zda nevidíte, že není mrtva? Jak je Bůh nade mnou, nepřipustím, aby byla pochována.
Jelikož bylo v chaloupce málo místa, odnesl si sám Lidunku s rakví do sušírny v sadě. Sám sedl si vedle ní na lavici. Nechtěl proto dopustiti, aby byla odnesena do kaple na hřbitov, že se obával, aby se nelekla, až se probudí. Pevně věřil, že není mrtva.
Babička schvalovala co učinil, jen se bála, aby mu Vodník nenastrojil nějaké nebezpečí. však statečný hoch se jen usmál a ozbrojiv se obuškem, počal Lidunku hlídati očekávaje, že se probudí.
 | ||
| Na hlavě měla věneček a kolem sebe... |
"Lidunko, probuď se a uvidíš, jak budeme spolu šťastni. Budeme spolu pracovati, poctivě jednati a žíti, až konečně jako starouškové klidně pospolu odevzdáme duší svých Bohu."
Sotva domluvil, pocítil v srdci takový netušený klid a mír, že přestal se báti. Hlava se mu schylovala - usínal. Usnul. Podivné to bylo spaní!
Jakoby spal a přece viděl a slyšel, co se kolem něho dělo. Najednou po tom hlubokém tichu slyšel od vody šumot, šelest a jakýsi šepot. Chvíle ke chvíli pronikavější, prudší. Cosi zběsilého se ozývalo v těch zvucích. Naslouchal, co bude dál a to co šeptalo se blížilo. Nevěděl jestli je to vítr. Jak vítr dovede zazpívati, hvízdati, jak umí lkáti a volati, tomu všemu nejednou se podivoval. Rovněž divíval se šepotání, šumění, hučení a ječení vody, že by tomu leckdo nevěřil, jak voda dovede vypravovati. Přece však něco podobného dosud neslyšel jako v tomto polosnu. Snad byli to tedy přece jenom tvorové. Ale jací tvorové? Lidé ani živočichové to jistě nebyli. Chtěl se podívati, ale neviděl ničeho, jen tmu.
Hučící dav ten stále se blížil. Zdálo se, jako by se množil a posléze zaléhala až vřava. Blažej rozeznával příšerné jakési kroky a skoky. A blíže a blíže to přicházelo. Chtěl se probuditi, ale nešlo to.
Teď, náhle, co to? Najednou zdálo se mu, že rozumí a že slyší volati:
"Strážce ve spánku hlavu kloní, a my si jdeme, jdeme pro ni.
Pán si ji chytil do svých sítí. Vzali mu ji, on chce ji míti.
Do těla letí její duše, za ní teď dav náš kluše, kluše...
Vždyť ona bude paní naší - chyťme ji než nás někdo splaší."
Ó. teď Blažej chápal, kdo to byl. Probudil se, vzchopil a rozestřel chránící náručí nad Lidunkou. A tu i ve bdění slyšel týž pronikavý šepot a slyšel, jak jakýsi dav cupe, dupe, tlačí se a hemží. Cosi ho šimrá na kolenou. Zdálo se mu, že tone ve vodě. Vykřikl a pevně k srdci tiskl mrtvou Lidunku. K jeho výkřiku odpověděl venku jiný výkřik, jenž podobal se žalozpěvu větru, ač vítr to nebyl, co takto zahoukalo:
"Bídný červe pozemský! Vydej mi Lidunku. Nedáš- li mi ji, zardousím tě a roztrhám na kusy."
Po tomto se Blažejovi vrátila jeho neohroženost zahřměl:
"Vari! Jako jsem zachránil tělo Lidunky, tak vymodlím si s babičkou svojí také ještě duši její u Boha, aby ji vzal od tebe k sobě. Nebojím se tě a hrozbou nezaženeš mne odsud. Do posledního dechu budu hájiti tělo Lidunky.
Nemožno popsatí divě zuřivý jekot Vodníkův. Davy bytosti vodních zarývaly mu drobounká klepeta do noh a dobývaly se výše až k samé hlavě. Blažej cítil studeně vlhkou tlamu příšery, které Lidunku vyrval, ale která jí dříve duši vyssála.. Nevýslovná ošklivost jej pojala. Chtěl vztáhnout ruce k příšeře, aby se jí ubránil, ale musel by pustit Lidunku. A na to Vodník číhal. Mžikem by ji uchvátil a byl by zmizel jako blesk.
NEBESKÁ ROSA - pokr. 6
 |
| Blažejovi bylo, jakoby slyšel rajskou hudbu |
Zatím měsíc stoupal na obzor a Vodníkovi bledé oči byly k měsíci obráceny.
Z měsíce svezla se bílá průhledná postava a Blažej cítil na horoucím čele líbezný vánek, jenž z ní dýchal. Otevřel oči a viděl zjev ten čarovný. , Slyšel též hlas té bytosti z nebes sestupující po měsíčním paprsku. A hlas ten volal: "Ustup, vodní duchu, ustup, přikazuji! Zanech této kořisti, nebraň čisté duši této dívenky, aby s tělem se spojila. Ona náleží zemi, slunci a lidskému pokolení, jeho práci. Upusť od ní! Vzala jsem ji do ochrany, když jsi ji sobě vyhlédl. Nemohu ovšem vejíti v zápas s tebou, ty jsi mocnější mne. Ale domlouvati mohu tobě. Také jsem přítelkyní matky tvé, která sídlí ve pramenech všech řek. Uposlechni tedy mého hlasu, jakoby to byl její hlas!"
Blažejovi bylo, jakoby slyšel rajskou hudbu a úlevou bylo mu, když bělostná bytost mávnutím stříbrojasné ruky své od něho smetla příšerný zjev. Díval se udiven za zjevem, jak podoba Vodníkova se měnila, měnila, až se stala lidskou. Jeho příšerná tlama se stala obličejem bílým, bez krve, avšak výrazu tklivého a k smrti smutného.
"Tobě snadno se řekne, ustup" Ale kdo mi dá náhradu za ztracenou naději? To děvče mělo být útěchou mojí ve věčném nepokoji mého života, v tom studenu a mokru, v tom zápase se sluncem a vzduchem. Ano, kdybys ty se nade mnou smilovala přítelkyní mojí se stala, bylo by mi možno odříci se touhy po Lidunce.
"Odejdi klidně. Brzo uvidíš mne zase," pravila vzdušná bytost.
"Ale nezapomeň Vodníka, nebeská Roso! Miláčku slunce i země, lidí i rostlin, dcero jasné luny, přítelkyně hvězd!" Tím Vodník rozloučil se s lunojasným zjevem. A nebeská Rosa kývajíc odcházejícímu, obrátila se k Blažejovi.
"Tedˇ rychle vynes děvčátko pod šíré nebe, neboť vroucí tužba tvoje bude vyplněna. Vzkřísím Lidunku."
Blažej učinil, co mu kázala. Měsíc stoupal po nebesku mezi velkými hvězdami. Na východě zaleskla se spanilá jitřenka. Nic nikde Blažeje neděsilo. Nebem a zemí kráčela útěcha a naděje. Běloskvoucí postava vystoupila mezi hvězdy. Ale tráva byla rosou skropena. Květiny kolem Lidunky zářily rosnými démanty a vlásky i čelo Lidunčino zvlhlo.
Nebe se bělalo a když vystřelil první zlatý paprsek vycházejícího slunce jako šíp vyslaný z nebeského lučiště, tu padl na víčka Lidunčina. A ta otevřela velké udivené oči.....
"Lidunko! Ty jsi živa?" Blažej zajásal, ale ona nepamatujíc v té chvíli ničeho odpověděla: Cožpak je na tom divného, Blažeji?"
I vzal ji do náruče a nesl ji jako malé dítě rychle domů, dříve, než mohla pozorovati, kde jest. Chuděrka byla slabá a nebránila se. Když ji doma položili na postel, usnula spánkem zdravým.
