 |
| a oči zářily jako modré nádherné nebe. Bylo znáti |
Chtěla bych vám vyprávět zase jednu nádhernou starou báji,
která je velice dlouhá. Jen jedno pokračování je dlouhé a je jich 12. Zkrátit moc nejde, protože by ztratila svůj půvab. Zkusím dne napsat 1. díl (jak říkají v TV díl pilotní) a počkám kolik bude mít lajků a pak bych teprve každý den nebo obden přidala další díl. Když se nebude líbit, nevadí.
NEBESKÁ ROSA od Žofie Podlipské
Obklíčena divými skalami u břehu Vltavy stojí chaloupka velmi stará a vetchá .Posud je hezounká a vypadá jako perníková chaloupka zahrádkou obroubená. Bylo by škoda ji bourati. Ať tedy stojí ještě dlouhá léta na témže místě, s nímž poskytuje obraz půvabný a velkolepý.
Je tedy dávno tomu, co ta milá chaloupka hostila velmi četnou rodinu. Chaloupka nebyla ještě tak tuze stará, ale ani nová tehdy nebyla a nikdo již nevěděl, kdo ji vystavěl. Ona rodina ji zdědila po předcích tak hodných a poctivých, jakými byli všichni jejich členové. Příjmení jejich bylo Šimon.
Nejstarší Šimon byl tkalcem, jeho syn rybářem a vnuk plavcem. Stará Šimonka, babička, a její snacha, matka dětí mnohých, pomáhaly k výživě předením. Plavec byl nejstarší syn mladší Šimonky a jejího muže a po něm tu byla ještě řada hochů jako varhánky větších a menších. Dcerušky neměli u Šimonů žádné. Měli však mladou, roztomilou schovanku, již přijali za vlastní, když za hrozné povodně před lety rodiče její se vším majetkem utonuli.
Děvčátko to jmenovalo se Lidunka. Ona jediná byla tehdy zachráněna a posud nikdo nevěděl, jak se to událo, neboť chýše jejích rodičů sesula se a zmizela ve vlnách dravé rozvodněné řeky. Lidunku pak dobří lidé našli v košilce, spící na mechu pod smrkem.
Byla to skála nepřístupná a jen s dlouhým žebříkem mohli lidé tam vylézti a dítě snésti a divili se, jak tam to dítě přišlo.
Lidunka byla čtyřletá a dovedla se již upamatovati. Vypravovala tedy svým ochráncům, když tonula i s postýlkou svojí ve vodě, že ji uchvátil divný bledý mužíček s vlasy zelenavými a dlouhými a odnesl ji na suchý mech, kam sluníčko svítilo a hřálo a řekl prý:"Tady lež a spi! Až vyrosteš, přijdu si pro tebe."
Po těchto slovech skočil prý ze skály a Lidunka slyšela jej žblunknouti do vody. Jí nebylo volno po této příhodě. I zaplakala a bědovala tak, že by se kámen ustrnul. A také ustrnul, ne právě kámen, ale něco, co ze skály vystoupilo. Byla to lehounká průhledná pára. Ta vzala na sebe podobu ženskou, ale velmi něžnou, stále průhlednou a velmi krásnou.
Vyrostla do výše smrku. Krása její byla nesmírná. Vzdušné šaty, vlasy jako zlatý len a oči zářily jako modré nádherné nebe. Bylo znáti též úsměv té vzdušné bytosti a ten usušil slzy dítěte.
Liduška se nebála té cizí panny, která laskavě se k ní sklonila. Přestala plakati a panna k ní promluvila. Její hlas jemně zvonil jako když krůpěje padají do vody.
"Neboj se, budu tě hlídati místo tvé maminky. A budeš-li hodná, nikdy tě neopustím. Přijde-li pak tam ten, co tě sem položil, nedám mu tebe i kdybych měla před ním tě unésti až do oblak", pravila. Lidunka po těchto slovech usnula.
To vypravovala a posluchači se děsili a divili tomu. Byla to doba, kdy se ještě nikdo nevysmíval takovým báchorkám a nikdo nepochyboval.
Lidunky se ujala hlavně babička. Mívala ji kolem sebe, povídala jí pohádky a když byla Lidunka větší, naučila ji přísti. Každý měl Lidunku rád. V rodině nikdo jí neprojevil, že není jejich. Synové ji měli rádi jako vlastní sestru. Časem pozapomněli na to, jak se k nim Lidunka dostala, jenom babička nedopustila, aby Lidunce to vymizelo z paměti a dbala i na to, aby se v řece nekoupala.
Toho bývalo Lidunce líto a žadonila, aby jí babička povolila v řece se koupat, kde bylo mnohem krásněji pod zeleným břehem, pomněnkami a vonným balšámem porostlým než v neckách za pecí. V těchto končinách bývala Vltava plna slapů a vírů, ale děti rybářů, mlynářů a plavců se nebály- byly to odchovanci řeky, která jim dávala živobytí! Je to naše matička. Ovšem hostí nestvůry, rusalky a Vodníka ve své říši, ale proto se báti nesmí. Babička takhle ale nesmýšlela obávajíc se o Lidunku. Hochům nebránila jít k vodě, ale jinak to bylo s Lidunkou. Ta byla vyhlédnuta za oběť vodní příšeře a bylo ji nutno chrániti.
Lidunka namítávala babičce, že nad ní bdí ona víla krásná a tak že se báti nemusí.. Babička ji ale říkávala " To tak nemusí být, kdož pak ví, zda má ta paní více moci a síly než Vodník? Ten už svou moc ukázal, vzal ti rodiče sourozence, domov a všechno v něm. Ale jakou má paní moc, to nikdo neví.
Lidunce to bylo líto, ale přesto vždy babičku poslechla, neboť byla pamětliva napomenutí krásné paní, aby byla vždy hodna její lásky.
Tak plynula léta jako v řece valí se vlna za vlnou v zimě i v létě, v dobách chmurných i slunných. Lidunka rostla, byla najednou urostlá jako mladá sosna. A hezounká i dobrá byla. Tvářinky jí kvetly, ústa se usmívala a zpívala. Babička, vidouc ji tak milou a pracovitou, vzdychala pro sebe, šeptajíc: "Tak jsem ji vychovala. Ale komu, můj Bože, komu?"....
Zanedlouho měla dobrá babička k této otázce své duše odpověď.
Jednoho chladného podzimního večera rozhlásilo se po vesnici, že se objevil na louce u břehu Vodník.Nejprve čeledín ze statku viděl jej tam v podobě bílého koně. Čeledín myslel, že jest to kůň jeho hospodáře a hnal se za ním, ačkoliv nemohl pochopiti, kde se tam vzal večer při měsíci? Když se ale čeledín ke koni blížil a k sobě jej lákal mlaskáním a voláním, kůň od něho prchal a mize jako přelud, rozplynul se v mlze. Pak spatřil, jak na témže místě z mlhy vyplynul podivný vlasatý mužíček. Jako zlými duchy štván, utíkal čeledín z louky.
Od té doby i jiní lidé vídali podobný zjev a vždy blízko chaloupky Šimonových. Z rodiny Šimonových však ho posud nikdo nespatřil.
Ve vsi jevilo se zděšení. Všichni měli za to, že je to předzvěst nějaké pohromy. Od oné velké povodně, kdy Lidunka byla osiřela a mnoho lidí o život přišlo, neopakovaly se tyto hrůzy. Někdy ovšem stoupala voda za tání ledu nebo po deštích a bouřích, ale opadla zase rychle bez veliké škody, což pokládali za velkou milost z nebes. Ale nyní byli všickni znepokojejni zprávami, že se Vodník zjevuje. Připomínali si také, že za tu dobu se ani jediný člověk ze vsi neutopil. To bylo něco neobyčejného u tak nebezpečného břehu.
Tehdáž byly ve vodě i na březích propasti a úskalí a nepochopitelným zdálo se, že se tam mohli lidé usídlit a plavci nepozbývali odvahy se svými vory proplavati skalnatou úžlabinou.
Kdo se tam narodil, uvykl zápasit již od útlého dětství s přírodními silami. Dlouho chválili si tedy bodří obyvatelé, že je Vodník, v němž uvykli si hledati střed a vůli života řeky a jejího působení a řádění, šetří před nehodami. Staří lidé sice předpovídali, že takový mír dlouho nepotrvá, že se to obrátí a že zlý král vodstva si bude hledat své oběti jako náhradu za dlouhý půst. Nejvíce se bála babička, která milovala Lidunku jako vlastní vnučku. Očekávala po všechen čas, že Vodník si pro ni přijde. Že si ji dal vychovati mezi dobré lidi, aby z ní měl dobrou snad služku nebo dokonce manželku věrnou a oddanou, hodnější než byly rusalky, jeho krajanky. Ó, to byl chytrý kousek od něho! Ale jak se mu ubrániti? Byla přesvědčena, že jen proto ušetřil obyvatele, aby se Lidunka příliš nezděsila a nezošklivila si ho. Všechno to babička uhádla, avšak nevěděla jak Lidunku zachrániti před jeho úklady.Obávala se, že to bude přetěžkou úlohou.
Nepřipomínala nikomu záhadné zachránění Lidunky, aby nevzbudila u nich záštˇproti Lidunce. Jenom ji napomínala důtklivěji než jindy se srdcem stísněným a vyptávala se jí, zda toho zloboha dosud nespatřila. A lidunka říkávala, že ho ani okem nespatřila a při tom nejevila ani nejmenšího strachu a tísně. Měla vůbec povahu šťastnou, statečnou, veselou a mysl zpěvnou.
V té době starý tkadlec dohotovil velkou stůčku plátna z příze, již napředly ženy. Plátno bylo třeba ještě vybělit za měsíce, jehožto záře, jak známo, velmi působí na vybělení plátna. Babička se té práce bála, při které se Lidunka vždy velmi činila a na kterou vždy se těšívala jako na nějaký ples.
Pověsti a vyprávění - pokračování je tady!
Zdroj: Alena Musilová Sociální sítě
Je tedy dávno tomu, co ta milá chaloupka hostila velmi četnou rodinu. Chaloupka nebyla ještě tak tuze stará, ale ani nová tehdy nebyla a nikdo již nevěděl, kdo ji vystavěl. Ona rodina ji zdědila po předcích tak hodných a poctivých, jakými byli všichni jejich členové. Příjmení jejich bylo Šimon.
Nejstarší Šimon byl tkalcem, jeho syn rybářem a vnuk plavcem. Stará Šimonka, babička, a její snacha, matka dětí mnohých, pomáhaly k výživě předením. Plavec byl nejstarší syn mladší Šimonky a jejího muže a po něm tu byla ještě řada hochů jako varhánky větších a menších. Dcerušky neměli u Šimonů žádné. Měli však mladou, roztomilou schovanku, již přijali za vlastní, když za hrozné povodně před lety rodiče její se vším majetkem utonuli.
Děvčátko to jmenovalo se Lidunka. Ona jediná byla tehdy zachráněna a posud nikdo nevěděl, jak se to událo, neboť chýše jejích rodičů sesula se a zmizela ve vlnách dravé rozvodněné řeky. Lidunku pak dobří lidé našli v košilce, spící na mechu pod smrkem.
Byla to skála nepřístupná a jen s dlouhým žebříkem mohli lidé tam vylézti a dítě snésti a divili se, jak tam to dítě přišlo.
Lidunka byla čtyřletá a dovedla se již upamatovati. Vypravovala tedy svým ochráncům, když tonula i s postýlkou svojí ve vodě, že ji uchvátil divný bledý mužíček s vlasy zelenavými a dlouhými a odnesl ji na suchý mech, kam sluníčko svítilo a hřálo a řekl prý:"Tady lež a spi! Až vyrosteš, přijdu si pro tebe."
Po těchto slovech skočil prý ze skály a Lidunka slyšela jej žblunknouti do vody. Jí nebylo volno po této příhodě. I zaplakala a bědovala tak, že by se kámen ustrnul. A také ustrnul, ne právě kámen, ale něco, co ze skály vystoupilo. Byla to lehounká průhledná pára. Ta vzala na sebe podobu ženskou, ale velmi něžnou, stále průhlednou a velmi krásnou.
Vyrostla do výše smrku. Krása její byla nesmírná. Vzdušné šaty, vlasy jako zlatý len a oči zářily jako modré nádherné nebe. Bylo znáti též úsměv té vzdušné bytosti a ten usušil slzy dítěte.
Liduška se nebála té cizí panny, která laskavě se k ní sklonila. Přestala plakati a panna k ní promluvila. Její hlas jemně zvonil jako když krůpěje padají do vody.
"Neboj se, budu tě hlídati místo tvé maminky. A budeš-li hodná, nikdy tě neopustím. Přijde-li pak tam ten, co tě sem položil, nedám mu tebe i kdybych měla před ním tě unésti až do oblak", pravila. Lidunka po těchto slovech usnula.
To vypravovala a posluchači se děsili a divili tomu. Byla to doba, kdy se ještě nikdo nevysmíval takovým báchorkám a nikdo nepochyboval.
Lidunky se ujala hlavně babička. Mívala ji kolem sebe, povídala jí pohádky a když byla Lidunka větší, naučila ji přísti. Každý měl Lidunku rád. V rodině nikdo jí neprojevil, že není jejich. Synové ji měli rádi jako vlastní sestru. Časem pozapomněli na to, jak se k nim Lidunka dostala, jenom babička nedopustila, aby Lidunce to vymizelo z paměti a dbala i na to, aby se v řece nekoupala.
Toho bývalo Lidunce líto a žadonila, aby jí babička povolila v řece se koupat, kde bylo mnohem krásněji pod zeleným břehem, pomněnkami a vonným balšámem porostlým než v neckách za pecí. V těchto končinách bývala Vltava plna slapů a vírů, ale děti rybářů, mlynářů a plavců se nebály- byly to odchovanci řeky, která jim dávala živobytí! Je to naše matička. Ovšem hostí nestvůry, rusalky a Vodníka ve své říši, ale proto se báti nesmí. Babička takhle ale nesmýšlela obávajíc se o Lidunku. Hochům nebránila jít k vodě, ale jinak to bylo s Lidunkou. Ta byla vyhlédnuta za oběť vodní příšeře a bylo ji nutno chrániti.
 |
| Vzdušné šaty, vlasy jako zlatý len a oči zářily... |
Lidunce to bylo líto, ale přesto vždy babičku poslechla, neboť byla pamětliva napomenutí krásné paní, aby byla vždy hodna její lásky.
Tak plynula léta jako v řece valí se vlna za vlnou v zimě i v létě, v dobách chmurných i slunných. Lidunka rostla, byla najednou urostlá jako mladá sosna. A hezounká i dobrá byla. Tvářinky jí kvetly, ústa se usmívala a zpívala. Babička, vidouc ji tak milou a pracovitou, vzdychala pro sebe, šeptajíc: "Tak jsem ji vychovala. Ale komu, můj Bože, komu?"....
Zanedlouho měla dobrá babička k této otázce své duše odpověď.
Jednoho chladného podzimního večera rozhlásilo se po vesnici, že se objevil na louce u břehu Vodník.Nejprve čeledín ze statku viděl jej tam v podobě bílého koně. Čeledín myslel, že jest to kůň jeho hospodáře a hnal se za ním, ačkoliv nemohl pochopiti, kde se tam vzal večer při měsíci? Když se ale čeledín ke koni blížil a k sobě jej lákal mlaskáním a voláním, kůň od něho prchal a mize jako přelud, rozplynul se v mlze. Pak spatřil, jak na témže místě z mlhy vyplynul podivný vlasatý mužíček. Jako zlými duchy štván, utíkal čeledín z louky.
Od té doby i jiní lidé vídali podobný zjev a vždy blízko chaloupky Šimonových. Z rodiny Šimonových však ho posud nikdo nespatřil.
Ve vsi jevilo se zděšení. Všichni měli za to, že je to předzvěst nějaké pohromy. Od oné velké povodně, kdy Lidunka byla osiřela a mnoho lidí o život přišlo, neopakovaly se tyto hrůzy. Někdy ovšem stoupala voda za tání ledu nebo po deštích a bouřích, ale opadla zase rychle bez veliké škody, což pokládali za velkou milost z nebes. Ale nyní byli všickni znepokojejni zprávami, že se Vodník zjevuje. Připomínali si také, že za tu dobu se ani jediný člověk ze vsi neutopil. To bylo něco neobyčejného u tak nebezpečného břehu.
Tehdáž byly ve vodě i na březích propasti a úskalí a nepochopitelným zdálo se, že se tam mohli lidé usídlit a plavci nepozbývali odvahy se svými vory proplavati skalnatou úžlabinou.
Kdo se tam narodil, uvykl zápasit již od útlého dětství s přírodními silami. Dlouho chválili si tedy bodří obyvatelé, že je Vodník, v němž uvykli si hledati střed a vůli života řeky a jejího působení a řádění, šetří před nehodami. Staří lidé sice předpovídali, že takový mír dlouho nepotrvá, že se to obrátí a že zlý král vodstva si bude hledat své oběti jako náhradu za dlouhý půst. Nejvíce se bála babička, která milovala Lidunku jako vlastní vnučku. Očekávala po všechen čas, že Vodník si pro ni přijde. Že si ji dal vychovati mezi dobré lidi, aby z ní měl dobrou snad služku nebo dokonce manželku věrnou a oddanou, hodnější než byly rusalky, jeho krajanky. Ó, to byl chytrý kousek od něho! Ale jak se mu ubrániti? Byla přesvědčena, že jen proto ušetřil obyvatele, aby se Lidunka příliš nezděsila a nezošklivila si ho. Všechno to babička uhádla, avšak nevěděla jak Lidunku zachrániti před jeho úklady.Obávala se, že to bude přetěžkou úlohou.
Nepřipomínala nikomu záhadné zachránění Lidunky, aby nevzbudila u nich záštˇproti Lidunce. Jenom ji napomínala důtklivěji než jindy se srdcem stísněným a vyptávala se jí, zda toho zloboha dosud nespatřila. A lidunka říkávala, že ho ani okem nespatřila a při tom nejevila ani nejmenšího strachu a tísně. Měla vůbec povahu šťastnou, statečnou, veselou a mysl zpěvnou.
V té době starý tkadlec dohotovil velkou stůčku plátna z příze, již napředly ženy. Plátno bylo třeba ještě vybělit za měsíce, jehožto záře, jak známo, velmi působí na vybělení plátna. Babička se té práce bála, při které se Lidunka vždy velmi činila a na kterou vždy se těšívala jako na nějaký ples.
Pověsti a vyprávění - pokračování je tady!
Zdroj: Alena Musilová Sociální sítě
