 |
| NA SOVY NEZBYLO NIC |
JAK SE SOVY UČILY ZPÍVAT
Za dávných dob zpívali všichni ptáci stejně. Povstal z toho veliký zmatek. Zaslechl třeba holub krásnou písničku a myslil si, že to cukruje jeho holubička. Vzlétl za hlasem, a dostal se rovnou do drápů supovi. Anebo začal hejl s rudým hrdlem svolávat svá mláďata, a sletěli se šedí vrabčáci... Takovýhle život nakonec ptáky omrzel; rozhodli se, že naskládají všechny zpívánky do veliké truhly a budou po řadě táhnout. Kdo jakou píseň vytáhne, tu bude zpívat celý jeho rod.
Ptáci si smluvili den, hodinu i místo a sletěli se ze všech končin lesa k rozdílení.
Jen sovy se opozdily. Byly hrozně líné a náramně rády si pospaly. Ptáci, letěli kolem k smluvenému místu, zvali dvě sovy dřímající na větvi, ale ty jen pootevřely své kulaté oči a pravily jedna druhé:
„Proč spěchat? Nejlepší písně jsou vždycky nejdelší a nejtěžší, ty se jistě skutálely až na dno a zbudou právě na nás."
Sovy se vypravily za svým přídělem teprve k večeru. Nahlédly do truhly, ale ta už byla prázdná. Všechny písně si rozebrali druzí ptáci. A tak na sovy nezbylo nic.
Ale copak je možno žít bez písničky? Nevíš ani, jakým hlasem se kamarádovi ozvat. Sovy naříkaly, truchlily, a nakonec řekly:
„Vymyslíme si tedy pro sebe nějakou písničku samy."
Ale nebylo to nijak snadné. Tu začaly takovou, že se jim z toho vlastní uši rozbolely, tu se zas daly do trylkování a už se radovaly, jak jim to pěkně jde, když najednou zaslechly, jak tentýž kousek, ale mnohem ladněji, notuje nějaký ubohý střízlík.
Sovy se načisto znavily. A ptáci kolem dokola štěbetali od rána do večera jim na zlost.
 |
| JUCHÚCH - UÚ! |
„Co abychom se přiučily u lidí?"
„To je nápad," odpověděla druhá, „zrovna teď jsem slyšela, že se dnes ve vsi strojí svatba. A na svatbách se zpívají nejhezčí písně, to je jistojistá pravda."
Co řekly, udělaly. Letěly do vesnice, rovnou do dvora, kde se slavila svatba. Uvelebily se na jabloni poblíž chalupy a napjaly sluch. Ale měly smůlu: nikdo z hostí nezpíval, a sovy už omrzelo sedět na větvi.
„Jak je vidět, nedočkáme se pomoci ani od lidí!" posteskly si a už se chystaly, že poletí po svých.
Vtom vrzly dveře, hlučně se rozevřely a nějaký rozjařený brach vykřikl z plna hrdla: „Juchúch — uú!"
„Slyšíte, dámo, to je moje píseň!" vzkřikla první sova.
„Dobrá, buďsi," odvětila druhá. „Máte vy ale štěstí!"
V té chvíli se ve stáji probudil kůň a hlasitě zafrkal.
„A tohle je zase moje, moje písnička!" zvolala ihned druhá sova.
A obě vesele odletěly, aby byly co nejrychleji v rodném lese a mohly se pochlubit ostatním ptákům svými překrásnými písněmi.
Kdo se někdy v noci zatoulal do borového, březového nebo jedlového lesa, jistě uslyšel, jak na sebe volají dva ptáci.
Jeden křičí: „Húúúú! Húú!"
A druhý mu odpovídá: „Rrr ... Rrr ... Chrr-rrý!"
To jsou ty sovy, co za starých časů letěly na svatbu, aby se naučily písničkám.
