 |
| Jednoho krásného dne Jůlinka utíká...na strom |
Za devatero horami a devatero řekami
žila byla jedna malá roztomilá kočička Jůlinka. Byla hezky mourovatá a jako každá kočička byla pěkně neposedná a věčně se někde potulovala. Přesto měla své oblíbené místečko, kam se vždy ráda vracela. Byl to Terezčin malý, ale útulný pokojíček, kde ji každé odpoledne čekala mistička s čerstvým sněhově bílým mlékem. Jůlinka vždy vylízila mističku až do dna, pak si lehla Terezce na klín, nechala se hladit a vrčela blahem.
Ovšem jednoho krásného dne Jůlinka utíká jako vždy po zahradě, hopsne na okno a kouká kouká, Terezka nikde. Prosmekne se pootevřeným oknem a skočí Terezce na stůl. Chvíli chodí po pokoji, hledá mističku, třeba si jen Terezka na chvíli odskočila a mističku s mlékem tady někde schovala, pomyslela si Jůlinka. Ale nenašla ani mističku s mlékem, ani Terezku. Zklamaně skočila zpět na stůl a šup! byla venku.
Co teď? Jůlinka má hlad, ale mističky s mlékem se dnes již nejspíš nedočká. Rozhodla se, že si mléko koupí sama. Cestu do města a zpátky přeci zná a sehnat ve městě mističku mléka přece nemůže být problém, vždyť Terezka si odtamtud vozí mléko každý den.
Do města se Jůlinka dostala za chvíli, bylo to jen kousíček. Ovšem teď nastal problém - jaký obchod vybrat? Bylo jich tu tolik a zmatená kočička se v nich nevyznala. Obhlížela jeden za druhým, vyhýbala se procházejícícím lidem, ale stále nemohla natrefit na žádný obchod, který by prodával mléko. Inu, nakonec se pro jeden obchod rozhodla a hupla tam.
Hned mezi dveřma ji uhodil do nosu podivný nelíbivý zápach masa, které Jůlinka neměla ráda. Tušila, že toto není ten správný obchůdek. I přesto se odhodlala a zeptala se pana prodavače, zda tady nemají mléko.
"Ale kočičko," odpověděl pan prodavač, "tohle je řeznictví, mléko se prodává v mlékárně."
Jůlinka uctivě poděkovala a rychle odběhla ven, protože to maso už nemohla ani cítít. Mlékárna, mlékárna, opakovala si pro sebe. Chvíli pobíhala po náměstí a najednou křikla - támhle je! A celá netrpělivá vběhla do mlékárny. Opět ji mezi dveřma uhodil do nosu podivný zápach.
"Ale kočičko, my tady neprodáváme mléko, kdopak ti to poradil?" ptala se paní prodavačka, jen co se jí kočička zeptala, jestli nemají mlíčko.
"Pan řezník mi řekl, že mám jít do mlékárny a vy přece jste mlékárna!" Jůlinka nechápavě kroutila hlavou.
"Ale kočičko," řekla mile paní prodavačka, "tohle není mlékárna, ale jenom lékárna." kočička se chytla za hlavu a studem se div nepropadla, "mlékárna je tady hned za rohem, tak běž, tam ti určitě nějaké to mlíčko dají."
Kočička uctivě poděkovala a vyběhla ven. Hned si to zamířila, kam jí paní prodavačka poslala a opravdu - byla tam mlékárna a bylo to poznat hned na první pohled. Kočička tryskem vběhla dovnitř a poprosila pana prodavače o mléko.
"Jistě madam, dvacet korun, prosím," ušklíbl se prodavač.
"Ale já nemám dvacet korun," pronesla smutně Jůlinka.
"Tak to vám nemohu prodat mléko, je mi líto." zlý prodavač se otočil k Jůlince zády a šel obsluhovat ostatní zákazníky. Jůlinka se smutně koukla na ostatní a pomalu se sklopenou odcházela.
"Podívejte se na toho darmožrouta," zastala se najednou Jůlinky jedna paní, "ani trochu mlíka jí nedají." vzala mističku, která ležela na stole a nalila do ní trochu mléka ze svého, "Pojď jsem kočičko, dej si mlíčko," lákala Jůlinku. Ta se nenechala dlouho pobízet a přicupitala k mističce a celou do dna ji vylízala.
Paní byla tak hodná, že jí ještě trošku mléka nalila a pak již vše schovala do tašky. Jůlinka i tu trošku vylízala a aby se alespoň trošku paní odvděčila, pohladila ji po noze a nechala několikrát pohladit.
Naposledy uctivě poděkovala, dvakrát mňoukla a už jí nebylo.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!
