 |
| Kozačky bílé |
V malé chaloupce u lesa žila velmi chudá rodina, která měla malou holčičku jménem Jola.
Jola byla s tatínkem ve městě a za výlohou uviděla krásné růžové kozačky, hned se do nich zamilovala. Večer, když se jí maminka ptala, co by chtěla k narozeninám, Jola hned bez přemýšlení řekla, že si přeje růžové kozačky, co viděla ráno za výlohou. Maminka byla velice smutná, protože byly hodně drahé, ale přesto je Jole koupila. Druhý den večer Jola dostala od rodičů dárek, celá nedočkavá ho rozbalila a vykřikla: "Ach můj bože, to jsou ony mami, moc děkuji!" A hned si je obula a běžela ven. Vtom najednou se jí nožičky zastavily. Jola se lekla a koukla na své botičky, které na ni pokřikovaly, co to dělá, že to nemyslí snad vážně chodit s nimi v takové závěji, ať na to pěkně rychle zapomene, že ony jsou zvyklé na chodníček.
Jola botky přemlouvala, jak to jen uměla, ale boty si nedaly říct. Druhý den šla Jola ven a vzala si své staré botičky, ty nové dala do kouta, kde v nich začalo spát koťátko. Nové botky byly velmi smutné a záviděly těm starým, roztrhaným. A protože je koťátko začalo okusovat, prosily Jolu, aby si je obula, avšak Jola už nechtěla. Botičky se musely smířit s tím, že místo aby se proháněly po venku, musí teď dělat koťátku pelíšek a mrzelo je, že byly předtím tak pyšné.
Jola si už na růžové kozačky nikdy nevzpomněla, a tak jestli je kočička nerozkousala, stojí v tom koutě smutně dodnes...
Poznámka: Autor je neznámá školačka, publikuji, aby příběh nezapadl v hloubi internetu.
