 |
| Petra podržela sluníčko nad mořem |
Byla jednou krásná dívka, Petra se jmenovala, ale taky zajímavá a s představivostí nebývalou. Chtěla opravit svět a usmyslela si, že začne u sluníčka.
To bylo ale daleko a vysoko. Jenom dvakrát denně bylo blízko zemi. Ráno když se probouzela vykouklo na obzorem čerstvé jasné a odpočinuté.
Večer se ukládalo ke spánku nad obzorem co se barvil do červena. To se dívce zdálo unavené a tak usoudila, že by jej mohla podržet, prohlédnout a opravit.
A tak se jednoho dne stalo, dívenka šla za sluníčkem a šla dlouho, dlouho, dlouho, přes kopce, hory, lesy, jezera i poušť. Až došla k moři. To bylo veliké tak se zastavila. A právě tam se to stalo.
Sluníčko bylo tak nízko když šlo spát a tak unavené, že bylo malé a červené. Tam stačí podržet dlaň a sluníčko nad mořem do ní skočí samo a pohoví si. Petra si pomyslela - teď svět opravím a chytila sluníčko do pravé ruky...to hřálo dosud hodně...hodně bylo horké...tak, až dívce zčervenaly tváře do slunečního ruměnce.
Od té doby chodí po světě dívky a červenají se jim tváře, když si vzpomenou jak chtěly mít svoje sluníčko v dlani.
