 |
| „Musíš jít ostatním příkladem!“ říkávala maminka Kvočna |
Bydlelo kdysi v jednom malém kurníku žluté kuřátko. Narodilo se v dubnu, když třešeň na dvoře teprve začínala kvést, a mělo se čile k světu. Jeho pět sestřiček a pět bratříčků bylo stejně malých, žlutých a neposedných. Ale naše kuřátko bylo z nich to nejstarší.
„Musíš jít ostatním příkladem!“ říkávala maminka Kvočna.
„Já?!?“ kroutilo se kuřátko. „Proč já? Proč zrovna já?“ A provádělo neplechy ze všech neplech ty nejneplechovatější. A všichni rostli a jarní sluníčko hezky hřálo. Jednou ráno, a bylo ještě chladno, se kuřátko cákalo v louži pod třešní. Zůstala tam po nočním dešti a voda v ní byla studená.
Maminka říkala:
„Vylez z té louže. Ještě se nastydneš.“ A maminky, jak známo, mají vždycky pravdu. Ale kuřátko neposlechlo. A dostalo rýmu. Už u oběda trochu pokašlávalo, odpoledne ho bolela hlavička. A večer ho maminka uložila do postýlky, uvařila mu horký čaj a celou noc ho držela za křídlo. Jen aby se zase brzo uzdravilo. Kuřátko stonalo skoro celý týden. Maminka mu nosila ty největší dobroty do zobáčku. Aby mělo hodně síly na boj s bacily. A kuřátko opravdu sílilo, pírka mu zase zářila jako sluníčko a očička se smála. A tak bylo jednoho dne zase zdravé a smělo si hrát s bratříčky a sestřičkami na dvorku.
A maminka mu povídá:
„Musíš být opatrné. Jsi ještě slabé.“ A kuřátko maminku tentokrát poslechlo a bylo hodné. Chodilo způsobně po dvorku. A staré kaluže si ani nevšimlo. A maminka z něj měla radost. Jen s jídlem byla potíž. Kuřátko nechtělo jíst. Natahovalo zobáček a fňukalo:
„Já nechci tuhle trávu, dnes na ni nemám chuť. A tenhle chleba si sním až zítra.“ A tak to s ním bylo. Pořád si něco vymýšlelo. Až z toho byla maminka Kvočna zoufalá.
„To moje mládě. Takové hubené. Nožičky ho sotva unesou. A ne a ne pořádně jíst.“
Pak ji napadlo, že má teď to její kuřátko málo pohybu.
„Je teď takové způsobné.“
A tak ho posílala, aby přineslo zrní k obědu a vyčistilo vodu v korýtku a také se vzkazem ke kohoutovi, jestli už je čas k obědu, k svačině, k večeři, čas spát a čas popelit se. A kuřátko bylo rádo, že může mamince pomoci. A běhalo. Ale nejedlo. A vodu čistilo. Ale nejedlo. A kohouta se přestalo bát a kolikrát si s ním dlouho povídalo o kohoutování. Ale nejedlo.
„Tohle zrní ne, to je moc obyčejné. Já chci jiné. Lepší.“
A nejedlo obyčejnou trávu, jen čtyřlístky.
A nejedlo obyčejné zrní, jen pšenici.
A ne obyčejné vločky, jen ty ovesné.
A hublo a hublo.
A všichni jeho sourozenci už byli malé slepičky a malí kohoutkové. Jen to naše kuřátko bylo pořád malé žluté kuřátko. „Tohle je chudinka. Kde se s tu vzal, drobečku,“ divil se hospodář, „nejsi nemocný?“ Pohladil ho po vyhublých pírkách. „No ..... uvidíme co s Tebou,“ a vzal ho s sebou do chalupy. Dal ho do klícky na okno. A hospodářova malá dceruška se o něj moc hezky starala. Nosila mu tu nejlepší pšenici, nejšťavnatější trávu a občas se s ním podělila o sušenku nebo kousek jablka. Kuřátko se mělo. Jedlo a pilo, zkrátka hodovalo. A také pěkně přibralo ..... už nebylo takové hubené a slaboučké. Dostalo sílu. Ale šťastné nebylo.
„Jsem tu celý den zavřený,“ a koukalo skrze mříž na dvorek. „Jak rád bych se proběhl. Popovídal si s kohoutem. A večer usínal u maminky v peří. Vyměnil bych všechny ty dobroty za náš starý dvorek.“
Pustil ho hospodář, co myslíte?
I pustil, pustil. Když viděl, že je z kuřátka malý kohoutek, prostě jak má být, otevřel klícku a milého kohoutka pustil zpátky na dvorek.
A ten už nikdy nebyl rozmazlený a vybíravý. Papal všechno, co mu maminka dávala. A vyrostl z něj ten nejkrásnější kohout široko daleko.
